Stát prodělal šest miliard korun na protiinflačních dluhopisech

Komentáře Lukáše Kovandy

Stát už prodělal šest miliard korun jenom na protiinflačních dluhopisech vydaných loni v lednu. Půjčoval si zbytečně draze, někteří lidé na tom ale dobře vydělávají.

V pátek zveřejněná říjnová čísla k meziroční inflaci v ČR potvrzují, že investice do spořících státních dluhopisů představuje i letos stále jeden z nejlepších způsobů, jak se před inflací chránit. Lidé, kteří pořídili Dluhopisy Republiky v protiinflační variantě s datem emise 3. ledna loňského roku – tedy v historicky suverénně nejpopulárnější emisi spořících dluhopisů –, a kteří je tedy upisovali předloni na podzim, se totiž letos dočkávají ročního výnosu zhruba 8,5 procenta. To je totiž údaj, jenž zhruba odpovídá meziroční inflaci letos v říjnu a který tedy určuje i úrok na zmíněné emisi dluhopisů. Jednalo se o dosud poslední emisi těchto šestiletých dluhopisů (viz graf níže), neboť Fialova vláda rozhodla v praxi jejich vydávání nepokračovat.

Pro srovnání, maximální dosažitelná úroková sazba se momentálně u nejlépe úročených termínových vkladů v ČR pohybuje nad úrovní sedmi procent.

Termínový vklad v bance představuje srovnatelně bezpečný produkt jako státní spořící dluhopis, pokud se vložená částka pohybuje v limitu zákonného pojištění vkladů, jímž je částka 100 tisíc eur (ta nyní odpovídá zhruba 2,46 milionu korun). Pokud je výše vkladu nad touto limitní částkou, je bezpečnější mít dané prostředky investovány prostřednictvím spořícího státního dluhopisu

Z tohoto srovnání plyne, že spořící dluhopisy v protiinflační variantě jsou i letos, jako loni, opravdovým investičním „ternem“.  Při vysoké míře bezpečnosti totiž lidem, kteří si je pořídili, zajišťují výnos, který ze srovnatelně rizikových produktů (rozuměj: velmi málo rizikových) suverénně nejlépe vzdoruje inflaci. Česká národní banka letošní celoroční inflaci odhaduje ve své nejnovější prognóze na 10,8 procenta. Pokud by taková vskutku byla, zmíněné úročení uvedených spořících dluhopisů za ní tedy zaostane jen o poměrně přijatelné 2,3 procentního bodu. Výnos na Dluhopisech Republiky vydaných po 1. 1. 2021 je navíc ještě v důsledku pandemie osvobozen od příslušné daně, tedy od daně z příjmu z výnosu.

Noví zájemci o protiinflační spořící dluhopisy ale už mají smůlu, protože Fialova vláda se k praxi vydávání těchto protiinflačních spořících dluhopisů vrátit nehodlá. Není se co divit, neboť na trhu si od českých i mezinárodních investorů z řad bank, fondů a dalších finančních institucí letos na šest let půjčuje průměrně za zhruba 4,6 procenta. To je v porovnání s uvedenou hodnotou 8,5 procenta zhruba bezmála dvakrát nižší úrok.

Lidé si předloni na podzim pořídili v uvedené emisi protiinflační spořící dluhopisy za zhruba 41 miliard korun. Na úrocích jim tedy stát v rámci dané emise vyplatí za letošek zhruba 3,5 miliardy korun. Pokud by se stejnou sumu půjčil na trhu za uvedenou letošní průměrnou sazbu šestiletých dluhopisů, 4,6 procenta, vydá na příslušné splátce úroků letos zhruba 1,9 miliardy. Stát tedy na půjčování od lidí letos v rámci dané emise „prodělá“ 1,6 miliardy korun – a tolik více zaplatí, než pokud by si běžně půjčoval na trhu. Loni takto na dané emisi prodělal dokonce 4,3 miliardy korun. Dohromady už tedy jde o takřka šest miliard korun.

Zatímco loni státu úrok na protiinflačním dluhopisu snižoval energetický úsporný tarif, letos jej naopak zvyšoval. A tedy zvyšoval také částku, kterou letos stát na protiinflačních dluhopisech prodělává. K měsíci říjnu 2022 totiž stát zavedl energetický úsporný tarif a také ke stejnému měsíci odpustil lidem a firmám poplatek za podporované zdroje energie. Tím za pomoci statistického úřadu, jenž zvolil příhodnou metodiku, docílil optického snížení inflace, přestože dané inflační tlaky z ekonomiky nijak nevymizely.

Úsporný tarif, uplatňovaný od října do prosince 2022, znamenal, že část energií místo spotřebitelů platil stát, jenž tedy platil – a stále ještě platí i letos – i poplatek za podporované zdroje. Spotřebitelé si je zaplatí později, například v podobě vyšších daní, protože stát v zásadě trvale nemá jiné příjmy, než jsou daně poplatníků. Nicméně do statistiky spotřebitelských cen se od října do prosince 2022 počítají nižší ceny. Ponížení bylo dáno právě zavedením úsporného tarifu a odpuštěním poplatku za podporované zdroje.

Letos ovšem v meziročním srovnání dochází od října naopak k optickému navýšení inflace, neboť základnu meziročního srovnání loni v říjnu až prosinci ponížil úsporný tarif. Pokud by stát tato opatření nezavedl, bude loňská říjnová inflace činit 18,6 procenta, zatímco ta letošní jen 5,8 procenta.

Pokud je Česko „nemocným mužem Evropy“, pak se ale nakazilo od Německa

Německo zdražuje energie Němcům i Čechům – Němci jsou ale bohatší a s energiemi jim nadále bude pomáhat vláda.

Česko je podle německého listu Die Welt „nemocným mužem Evropy“. Alespoň tedy z ekonomického hlediska. Jako jediný ze států EU se dosud makroekonomicky nezotavilo z pandemie. Právě Německo ale na tom není zase o tolik lépe a vlastně na nepříznivém stavu českého hospodářství nese zásadní podíl.

O snad žádné jiné zemi EU nelze tak přesvědčivě jako o Česku říci, že je z energetického hlediska sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Takže Česko prakticky nejvíce ze všech doplácí na nezvládnutou německou energetickou transformaci, takzvanou Energiewende.

Česko je na tom skutečně ekonomicky hůře, než se čekalo. Letos od července do září jeho hospodářství klesalo jak v porovnání se stejným obdobím loňska, tak ve srovnání s obdobím letošního dubna až června. Klíčovým důvodem propadu ekonomiky je pokračující obava domácností z dalšího ekonomického vývoje; jak co se týče obecné inflace, tak cen energií.

Tuzemské domácnosti proto už řadu čtvrtletí v řadě škrtí své výdaje, které se stále nedostaly na předpandemickou úroveň. A vzhledem k tomu, že jejich spotřeba je významnou složkou celkového výkonu ekonomiky, ten zůstává notně povadlý. Nejnovější návrh Energetického regulačního úřadu by přitom české ekonomice zasadil další ránu.

Zdražení regulované složky plateb za elektřinu domácnostem o 71 procent, které energetický úřad navrhuje, je nebývalé. Ale jde – při pohledu do nadcházející doby – stále jen o začátek.

Zdražování elektřiny, včetně její regulované složky, totiž není nějakou nežádoucí poruchou, avšak jde přímo o stěžejní záměr zelené agendy EU, resp. Green Dealu, a rovněž o důsledek zmíněné německé Energiewende. Akorát že to politici lidem takto moc neříkají, pokud si to tedy vůbec sami uvědomují. Tak to povězme za ně. Bez masivního zdražení fosilní elektřiny nemůže Green Deal nikdy dosáhnout svých ambiciózních cílů. Cílů, které tedy, i přes svoji ambicióznost, nemají bez výraznějšího zapojení Číny, USA, Indie… stejně šanci byť jen zbrzdit, natož zvrátit proces klimatických změn, neboť EU už teď představuje z globálního hlediska příliš malého a vlastně celkem nevýznamného emitenta skleníkových plynů.

Okolní země, včetně Německa, budou ovšem i v příštím roce ulevovat lidem a firmám od drahých energií. Česko ale žádnou pomoc nechystá. To jeho firmy a podniky může dostat do konkurenční nevýhody. A dále tak škrtit jejich výdaje, což pak nadále bude podvazovat ekonomiku. Takže Česko zůstane oním „nemocným mužem“.

Německá vláda minulý oznámila, že v příštím roce pomůže podnikům v zemi s platbami energií v objemu zhruba 300 miliard korun. To je, po přepočtu na velikost ekonomiky a dle podílu průmysl v ní, jako kdyby česká vláda pomohla v příštím roce tuzemským podnikům v rozsahu přibližně 30 miliard korun.

České podniky ale nedostanou nic. Naopak, regulovaná složka cen elektřiny jim má stoupnout až o stovky procent. Německo je přitom sice bohatší, ale také zadluženější než Česko.

Zadluženější než Česko je také Polsko. I to pomůže svým občanům od drahých energií i v příštím roce. Jacek Sasin, místopředseda stávající polské vlády a ministr zodpovědný za resort státního majetku, se minulý týden nechal slyšet, že kabinet hodlá prodloužit zmrazení cen elektřiny domácnostem do příštího roku. Nynější polská vláda pro letošek zmrazila ceny elektřiny na úrovních konce roku 2022.

Zmrazení cen elektřiny v příštím roce na dalších šest měsíců a na dvanáct měsíců v případě cen plynu slibuje také možná nová vládnoucí koalice vedená Donaldem Tuskem. Je však otázkou, zda a zejména kdy se tato formace dostane v Polsku k moci.

Prominentní polský think-tank Energetické fórum navrhuje pomáhat polským domácnostem s drahými energiemi také formou systému energetických poukázek, které by byly částečně hrazeny z výnosů z emisních povolenek. To je opět zajímavé v porovnání s Českem, neboť Fialův kabinet tvrdí, že v příštím roce již Evropská komise nepovoluje používat výnosy z povolenek k úlevě od drahých energií.

Na Slovensku jsou jako v Polsku cen energií zastropované mírně nad úrovní roku 2022. Slovenské domácnosti tak letos platí jedny z nejnižších cen v EU. Vládní strana Hlas, jejíž členkou je i novopečená ministryně hospodářství Denisa Saková, zodpovědná za energetiku, slibovala před zářijovými volbami dokonce zlevnění energií. Tedy zlevnění z úrovní, které už nyní jsou jedny z nejnižších v EU.

Levné energie jsou nyní zřetelnou prioritou Ficovy vlády. Je proto pravděpodobné, že ta využije nějaké podoby krizové regulace a dohody se slovenskými elektrárnami, aby cenu udržela nízko.

Slovensko je přitom stejně jako Německo či Polsko zadluženější než Česko.

Proč daň z mimořádných zisků bank vynese nakonec tak málo?

Banky měly na daňovou optimalizaci čas, a navíc k ní měly i pádný důvod – v podobě dvojnásobné sazby oproti minimu EU.

Vláda na letošním inkasu daně z mimořádných zisků bank nakonec získá o celý řád méně, než předpokládala. Místo plánovaných 33 miliard korun bude ráda, když to budou miliardy tři. Ministr financí Zbyněk Stanjura uvádí, že půjde o méně než pět miliard.

Dramaticky nižší inkaso daně je možná nepříjemným překvapením pro politiky, méně však již pro analytiky a experty z bankovní branže. Ti už loni na podzim varovali, že vláda zdaleka nevybere tolik, kolik si „maluje“.

Šestice největších tuzemských bank, na něž se daň z mimořádných zisků vztahuje, učinila několik opatření, jimiž si mimořádnou daňovou povinnost razantně ponížila. Nahrálo jim to, že vláda nevztáhla daň na zisky loňské, ale až ty letošní, čímž jim otevřela prostor k daňové optimalizaci a další krokům vedoucím ke snížení daňového základu.

Jedním z opatření za účelem snížení daňového základu je, že dotčené banky navýšily úrok na vkladech výrazněji, než pokud by vláda žádnou mimořádnou daň nezavedla nebo pokud by její sazba byla nižší. Takže místo na mimořádné dani odvádějí peníze klientům. To je pro banky přece jenom přínosnější.

Velké banky totiž čelí konkurenci menších bank, pro něž je zvedání úroku na vkladech – kvůli menší klientské základně – zpravidla levnější záležitosti než pro velké banky třeba s vysokými stovkami tisíc klientů. Proto i v současnosti menší banky nabízí na svých spořících produktech a termínových vkladech v průměru vyšší úrok než banky velké.

Jenže zavedení daně z mimořádných zisků vlastně velkým bankám „zlevnilo“ zvyšování úroku na vkladech, pročež se k němu uchýlily ochotněji a ve větším rozsahu. Ve výsledku zavedení mimořádné daně mírní odliv klientů – či alespoň části jejich vkladů – od velkých k menším bankám.

Velké banky, na něž se mimořádná daň vztahuje, si mimořádnou daňovou povinnost snižují i dalšími způsoby. Například si už loni koncem roku zvýšily rezervy a částečně i opravné položky, což opět snižuje výnos daně z mimořádných zisků. Banky také mohly zvyšovat jednorázové výdaje nebo v některých segmentech utlumovat úvěrovou aktivitu.

Banky mohla motivovat k daňové optimalizaci také poměrně vysoká sazba mimořádné daně. Jak už v 70. letech demonstroval americký ekonom Arthur Laffer, s rostoucí daňovou sazbou může daňové inkaso klesat, nikoli stoupat, jak by zněl intuitivní závěr. Čím vyšší sazba daně je – a čím více peněz tedy lze daňovou optimalizací „zachránit“ – tím motivovanější ekonomické subjekty, v tomto případě banky, budou, aby daňový základ různými způsoby ponížily.

Daň z mimořádných zisků bank v ČR přitom neplyne z legislativy EU. Ta se totiž v souvislosti s dopady války na Ukrajině a mimořádné inflace vztahuje na energetické a petrochemické společnosti, nikoli na banky. A například Mezinárodní měnový fond ve své zprávě k hospodářskému výhledu evropských ekonomik jednotlivým zemím doporučuje daň z mimořádných zisků bank raději vůbec nezavádět (viz https://www.imf.org/-/media/Files/Publications/REO/EUR/2023/November/English/text.ashx, str. 15). Například proto, že může zhoršit dostupnost úvěrů.

Brusel už loni doporučoval, že sazba mimořádné daně má činit nejméně 33 procent. Česko ovšem na banky uvalilo sazbu daně z mimořádných zisků hned takřka dvojnásobnou, totiž šedesátiprocentní. Čímž je právě namotivovalo o to vehementněji daňově optimalizovat a dani se tak v co největší míře vyhnout. Takže nakonec nevybere prakticky nic.

Co za dražší elektřinu vlastně získáme?

Dost možná vlastně nic, ani lepší klima ne.

Česko je na tom ekonomicky hůře, než se čekalo. Letos od července do září jeho hospodářství klesalo jak v porovnání se stejným obdobím loňska, tak ve srovnání s obdobím letošního dubna až června. Klíčovým důvodem propadu ekonomiky je pokračující obava domácností z dalšího ekonomického vývoje; jak na co se týče obecné inflace, tak cen energií. Domácnosti proto už řadu čtvrtletí v řadě škrtí své výdaje, které se stále nedostaly na předpandemickou úroveň. A vzhledem k tomu, že jejich spotřeba je významnou složkou celkového výkonu ekonomiky, ten zůstává notně povadlý. Nejnovější návrh Energetického regulačního úřadu by přitom české ekonomice zasadil další ránu.

Zdražení regulované složky plateb za elektřinu domácnostem o 71 procent, které energetický úřad navrhuje, je nebývalé. Ale jde – při pohledu do nadcházející doby – stále jen o začátek. Dosud meziročně zpravidla docházelo ke změnám regulované složky v rozsahu jednotek procent, a to často spíše nižších jednotek. Jistou výjimkou byl loňský rok, kdy Energetický regulační úřad redukoval regulovanou složku o bezmála sedmnáct procent. Jakkoli toto snížení bylo nebývale rozsáhlým meziročním pohybem, v porovnání s nyní zamýšleným zdražením, o oněch 71 procent, byl jeho rozsah pouze zhruba čtvrtinový. Ač je doba mizivých meziročních nárůstů, ba dokonce poklesů regulované složky pryč, je navrhované navýšení regulované složky v podání Energetického regulačního úřadu neúměrné a mohlo být rozloženo alespoň do dvou let.

Ostatně to, že bankovní rada České národní banky na svém zasedání ve čtvrtek minulý týden rozhodla ponechat základní sazbu na úrovni sedmi procent, může částečně odrážet právě nový návrh Energetického regulačního úřadu, resp. veřejnou debatu, které se po jeho zveřejnění rozjela. Centrální banku zvýšení regulované složky sice prý nezaskočilo, neboť čekala, že to bude v pásmu od 70 do 80 procent. Avšak reakce například podnikatelského sektoru a firem byla tak mohutně odmítavá, že tím mohou buď usilovat o svého druhu „vydírání“ vlády – jak praví centrální banka – vlády, aby tudíž takové zvýšení regulované složky nedopustila. Nebo si mohou připravovat půdu pro zvýšení marží začátkem roku 2024, jež zdůvodní údajně neúměrným navýšením regulované složky ceny elektřiny. Ve výraznějším navýšení marží přitom z hlediska ČNB číhá inflační strašák.

ČNB začne sazby snižovat – čímž kromě jiného uleví nyní ve zmíněných obavách topících se domácnostech, až si bude dostatečně jistá, že inflace je v základu zkrocena. Energetický úřad, resp. následná debata však i jí zjevně část této pracně získávané jistoty zase vzaly. Takže snižování dost možná začne až příští rok. Markantní nárůst regulované složky může způsobit navýšení celoroční míry inflace v příštím roce o půl procentního bodu až procentní bod, což vytváří tlak na ČNB, aby přistupovala k zahájení procesu snižování sazeb obezřetněji a „dávala si více na čas“. Tím pádem si ale dá „více na čas“ také odeznění obav domácností, a tedy tím pádem se zpozdí i nastartování růstu celé tuzemské ekonomiky.

Zdražování elektřiny, včetně její regulované složky, přitom není nějakou nežádoucí poruchou, avšak jde přímo o stěžejní záměr zelené agendy EU, resp. Green Dealu. Akorát že to politici lidem takto moc neříkají, pokud si to tedy vůbec sami uvědomují. Tak to povězme za ně. Bez masivního zdražení fosilní elektřiny nemůže Green Deal nikdy dosáhnout svých ambiciózních cílů. Cílů, které tedy, i přes svoji ambicióznost, nemají bez výraznějšího zapojení Číny, USA, Indie… stejně šanci byť jen zbrzdit, natož zvrátit proces klimatických změn, neboť EU už teď představuje z globálního hlediska příliš malého a vlastně celkem nevýznamného emitenta skleníkových plynů.

Energetický regulační úřad v markantním navrhovaném zvýšení regulované složky vedle přenosu poplatků typu těch za obnovitelné zdroje ze státu na občana zohledňuje zejména to, že cena silové elektřiny je v Česku stále na poměrně vysoké úrovni. A to navzdory razantnímu poklesu v porovnání s loňskými astronomickými maximy. Vždyť cena silové elektřiny kupované na rok dopředu je nyní v Česku zhruba o 230 procent vyšší, než odpovídá průměru let 2014 až 2019.

Tento růst cen silové elektřiny v řádu stovek procent odráží několik faktorů. Zejména se pochopitelně jedná o dopady války na Ukrajině a odstřihávání podstatné části EU od relativně levných ruských energií, hlavně plynu. Jenže, nárůst ceny regulované složky by nebyl zdaleka tak markantní, pokud by neexistovala zelená agenda EU, jejímž hlavním cílem je – v souladu se souborem regulací v podobě zmíněného Green Dealu EU – dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. S tím je spojeno například postupné zdražování emisních povolenek. Cena emisní povolenky EU v posledních pěti letech vzrostla o zhruba 400 procent.

Navíc, relativně drahá silová elektřina zvyšuje náklady na elektřinu určenou na krytí ztrát elektrizační soustavy a taktéž obecně náklady na poskytování podpůrných služeb. Například probíhající nárůst počtu zdrojů obnovitelné energie zapojených do elektrizační soustavy vyžaduje kvůli jejich neřiditelné povaze a silné závislosti na nevyzpytatelných povětrnostních podmínkách více prvků flexibility, například v podobě denní akumulace, které ovšem opět zvyšují cenu elektřiny pro konečné odběratele z řad domácností či firem.

Dlouhodobě tomu přitom všem není automaticky tak, že si za dražší elektřinu kupujeme lepší klima. Aby tomu tak bylo, musí se k dekarbonizačnímu úsilí vehementněji než dosud přidat vedle EU ti opravdu velcí emitenti v čele s Čínou. Ale přidají se? Nebo využijí ekonomického ochromení EU, způsobenému i drahou elektřinou, aby získali na její úkor další část globálního trhu? Brusel se zkrátka pustil do velkého hazardu s osudem budoucích generací obyvatel EU, které mohou přijít nejen o podstatnou část své životní úrovně. Bez dostatečné čínské, indické či americké součinnosti – jež je nejistá – si za výrazně zdraženou elektřinu v EU nic kloudného nekoupíme. Tedy určitě ne lepší klima. Koupíme si tak možná zhoršení životní úrovně, další ochromení ekonomiky a zvýšení nezaměstnanosti. No, nekupte to.

Spojeným státům hrozí zhoršení ratingu, který drží od roku 1917

Agentura Moody’s jim zhoršuje ratingový výhled, Pensylvánská univerzita zase časově zařazuje jejich možný bankrot.

Spojeným státům hrozí zhoršení ratingu, který jim přisuzuje agentura Moody’s. Ta 11. 11. večer, po zavření burz, zhoršila výhled úvěruschopnosti země z dosavadního „stabilního“ na „negativní“. Povážlivě tak stoupá pravděpodobnost, že přikročí také k vlastnímu snížení ratingu – poprvé po více než sto letech, od úsvitu moderních finančních dějin.

Agentura varuje, že v nynějším prostředí vysokých úrokových sazeb je třeba zásadně omezit výdaje administrativy Spojených států, nebo naopak razantně navýšit příjmy. Jinak totiž rozpočtové deficity „zůstanou velmi hluboké, což výrazně omezí možnost dalšího dluhového financování země“, uvádí Moody’s.

Podle agentury hrozí, že Spojené státy se budou dalších několik let potýkat s rozpočtovým schodkem kolem šesti procent hrubého domácího produktu, což právě omezí možnost dluhového financování země. Při vysokých úrokových sazbách a hlubokých deficitech totiž nutně citelně stoupá nákladnost obsluhy dluhu, čímž se zužuje prostor pro další zadlužení, neboť investoři žádají za svoji půjčku ještě vyšší úrok, aby tak ošetřili vlastní riziko spojené s možnou platební neschopností. Úrok na dlouhodobém dluhu USA je v těchto dnech vůbec nejvyšší za posledních šestnáct let, což někteří experti zčásti připisují právě obavám z rostoucího zadlužení země.

Agentura Moody’s je poslední z trojice světově významných agentur, která Spojeným státům ponechává – už od zmíněného roku 1917 – nejlepší možný rating AAA. Agentura Standard & Poor’s zhoršila Spojeným státům rating v roce 2011, agentura Fitch pak letos v srpnu. Mezi lety 2011 a 2013 zhoršila Moody’s Spojeným státům ratingový výhled – jako nyní ze „stabilního“ na „negativní“ –, ovšem ke snížení ratingu tehdy nepřistoupila.

Ratingové agentury kritizují nejen obtížnou udržitelnost veřejných financí USA, ale také jejich vnitropolitickou paralýzu, jež podrývá důvěryhodnost země v očích investorů.

Vždyť už zmíněné letošní srpnové snížení ratingu Spojených států v podání agentury Fitch podle ní odráželo očekávané zhoršení fiskální situace USA v příštích třech letech, dále pak vysokou a rostoucí úroveň celkového veřejného zadlužení země a konečně právě erozi ve správě a řízení jejího hospodaření. Eroze má spočívat hlavně v opakovaných politických klinčích a třenicích ohledně navýšení dluhového stropu a v tom, že politické kroky a rozhodnutí politici v dané věci podnikají na poslední chvíli.

Od zhoršení ratingu agentury Fitch se přitom situace na Kapitolu příliš nezlepšila. Nejprve byl totiž Kongres paralyzován odvoláním šéfa Sněmovny reprezentantů a posléze dlouhými týdny, kdy se republikáni snažili zvolit nového. Takzvané „vypnutí vlády“ se sice podařilo odvrátit za pět minut dvanáct, avšak za několik dní číhá na americkou veřejnou správu další takováto hrozba – tedy hrozba nedostatku financí (například na platy) k zajištění svého řádného chodu.

Podle letošní analýzy Whartonovy obchodní školy při Pensylvánské univerzitě (zde) mají Spojené státy zhruba dvacet let na to, aby zásadně napravily své veřejné finance. Jinak se jejich stav stane neudržitelný a země bude čelit platební neschopnosti, čili bankrotu, jenž by dramaticky otřásl celým světem. (15.11.2023