Výstavba metra a sídlišť, zákulisí pražského magistrátu, otázka role expertů v normalizačním Československu, asanace, ale i památková péče. Právě tato témata obsahuje nová kniha Blahomír Borovička: Vzpomínky hlavního architekta Prahy od historičky architektury Martiny Koukalové a historika Petra Roubala. Publikaci, jež čtenářům a čtenářkám nabízí doposud neznámý pohled na dvě desetiletí tzv. normalizace, vydává Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Blahomír Borovička (1923–2004) získal po studiích cenné zkušenosti ve Vojenském projektovém ústavu. „Zde se dostal k velkým zakázkám, které nebyly běžné, a také k zakázkám v zahraničí. Pracoval tak v Egyptě, Sýrii, Libyi a dalších státech,“ říká spoluautorka knihy historička architektury Martina Koukalová z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V letech 1971 až 1988 působil v Útvaru hlavního architekta a během této doby si psal diáře a poznámky, které po odchodu do důchodu přetavil do svých pamětí. „Vzpomínky si Blahomír Borovička psal spíše jako terapii sám pro sebe. Ale domnívám se, že trochu doufal, že vyjdou,“ podotýká Martina Koukalová.
V pamětech se Blahomír Borovička soustředí na širokou škálu témat – od příběhů z politiky po směrný územní plán a plánování aglomerace až po velká dobová témata, jakými byla výstavba sídlišť a metra. Věnuje se ale také vnitřnímu chodu Útvaru hlavního architekta. „Jedná se o detailní pamětnický vhled do institucionálních dějin, což je pro nás nesmírně zajímavé,“ dodává druhý autor knihy historik Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Výstavba bytů i přestavba Žižkova
Blahomír Borovička stál při nástupu do čela Útvaru hlavního architekta před velkým projektem proměny Prahy. Hlavní město Československa bylo od padesátých let 20. století dlouhodobě podfinancované a hospodářský plán upřednostňoval centra těžkého průmyslu.
Tento trend se počátkem sedmdesátých let změnil. V té době se Praha stala největším staveništěm Československa, rozvíjela se výstavba metra a zároveň bylo v plánu stavět několik rozsáhlých sídlišť. „Blahomír Borovička se tak ocitl pod tlakem postavit v Praze co nejrychleji co největší množství bytů,“ vysvětluje Petr Roubal. Ke své práci však přistupoval s pokorou. „O plánování tak velkého územního celku, jako je Praha, neměl Borovička absolutní znalosti, proto respektoval odborníky, kteří pod ním pracovali. Architekti a urbanisté mu tedy připravili podklady a jeho role spočívala ve vyjednávání s politiky. On tomu řemeslu rozuměl, respektoval ho a snažil se ho prosadit přes politiky,“ dodává Martina Koukalová.
Vedle nové výstavby v Praze také některé části procházely přestavbou. Staré čtvrti jako Žižkov, Vinohrady, či Karlín byly velmi zanedbané a podle plánu se měly modernizovat či přestavět. Právě asanaci Žižkova, který byl pro tyto účely vybrán jako první, věnoval Borovička ve svých pamětech velkou pozornost. Ve čtvrti vystavěné v kopcovitém terénu byly malé byty s pavlačemi a sociálním zařízením na chodbách. Podle Borovičky tak Žižkov nesplňoval představu hygienického města plného slunce a vzduchu. I proto podporoval, aby byl zbořen a nově vystavěn, což se naštěstí uskutečnilo pouze z malé části.
