Pražské Divadlo Na Fidlovačce oslavilo 28. října 100 let od svého otevření v roce 1921. Pro tento významný den připravilo divadlo pod autorským a režijním vedením Petra Veselého slavnostní galavečer, který diváky provedl celou historií divadla od jeho otevření až do dnešních dnů.
Od počátku 19. století se na nuselské Růžkovské louce konala tradiční jarní slavnost ševcovského cechu, nazvaná podle starého ševcovského nástroje, užívaného k hlazení kůže – Fidlovačka. Růžkovská louka byla postupně obestavěna činžovními domy, ve volné části byl od roku 1902 první veřejný městský park. Herec a režisér divadla Uranie Stanislav Langer, zatoužil po vlastní divadelní scéně. Když mu v roce 1920 byl vyplacen podíl po otci, rozhodl se splnit si svůj sen. V roce 1921 dal na vlastní náklady (1 900 000 Kč) na volné stavební parcele na kraji Růžkovské louky postavit budovu nuselského divadla. Byla to první divadelní budova, otevřená v samostatném Československu a Stanislav Langer se stal jejím prvním ředitelem. Autory projektu byli architekti J. Dneboský a A. Zima. Stavba byla započata v dubnu 1921 a ukončena o sedm měsíců později. Tehdy vzniklo na zděné podezdívce dřevěné divadlo o kapacitě 800 míst v hledišti, které bylo pokřtěné na Tylovo divadlo. Stanislav Langer chtěl sice novou scénu otevřít k třetímu výročí vzniku republiky 28. října, ale kolaudační komise nevydala povolení. K slavnostnímu otevření došlo o týden později ve dnech 5. - 6. listopadu 1921. K této události byly zvoleny dvě hry J. K. Tyla. První večer se hrálo drama Drahomíra a její synové, a příští den odpoledne známá lokální fraška se zpěvy Fidlovačka. J. K. Tylovi byly při psaní této hry inspirací právě ševcovské slavnosti, odehrávající se v místech, kde nyní divadlo stálo. Právě ve hře Fidlovačka v roce 1834 poprvé zazněla Škroupova píseň Kde domov můj, jejíž první sloka se roku 1918 stala naší národní hymnou. Tylova píseň opěvuje konkrétní lokalitu, kde se poslední obraz Fidlovačky odehrává: „voda hučící po lučinách“ je Botič, „skaliny“ jsou skály pod hradbami Nového Města, které byly v 19.století porostlé borovicemi, „sadem“, v němž se „skví jara květ“, jsou dnes již neexistující Wimmerovy sady. Původním záměrem bylo hrát v divadle především činohry českých klasiků. S touto koncepcí ale divadlo neuspělo a po finančním krachu a převzetí novým ředitelem Jiřím Sedláčkem byly od roku 1925 v repertoáru divadla především operety. Během dvacetileté éry divadla se na scéně objevovali tehdejší hvězdy, jako byl například Ferenc Futurista, Jára Kohout, Ljuba Hermannová, Theodor Pištěk nebo Zita Kabátová.
V průběhu své existence divadlo několikrát změnilo název. V roce 1944 bylo přejmenováno na Divadlo pod Vyšehradem, po 2. světové válce se vrátilo k původnímu názvu. V letech 1963 až 1978, bylo v provozu jako Hudební divadlo v Nuslích a bylo sloučeno s Hudebním divadlem Karlín, jehož soubor hrál na obou scénách. Tehdy zde řediteloval i hrál Oldřich Nový. Diváci mohli zde vidět i Miroslava Horníčka, Miloše Kopeckého, Karla Fialu, Jiřinu Steimarovou, Jiřinu Jiráskovou, Otomara Korbeláře, Ladislava Županiče.
Obnovení divadla
Po 55 letech od svého otevření, kdy se neinvestovalo do oprav, se divadlo nacházelo ve velmi špatném stavu. Poslední opona padla v roce 1976.V roce 1995 herci Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer společně založili Nadaci Fidlovačka, s jediným cílem – obnovit divadelní budovu a vrátit ji původnímu účelu. Téměř celonárodní sbírkou i dary ze světa (přispěl i nejslavnější švec Tomáš Baťa), a s přispěním Městské části Prahy 4 se povedlo shromáždit potřebné finanční prostředky. Divadlo Na Fidlovačce se znovu otevřelo pro veřejnost 28. října 1998 – tedy po dvacetileté odmlce Tylovou Fidlovačkou. Autorem mimořádně zdařilé rekonstrukce byl zkušený scénograf doc. Miroslav Melena. Výjev na železné oponě připomíná závěrečnou scénu z premiéry znovuotevřeného divadla – z Tylovy Fidlovačky. Nově zrekonstruované divadlo pojme dohromady 516 diváků. Tomáš Töpfer byl od znovuotevření Fidlovačky ředitelem divadla do roku 2012, poté vedla divadlo do roku 2016 Eliška Balzerová. V říjnu roku 2015 se grantová kulturní komise Magistrátu hl. města Prahy rozhodla Divadlo Na Fidlovačce finančně nepodpořit, což bylo jasné vyřčení ortelu nad jeho budoucností. Na konci roku 2015, oslovili tehdejší ředitelku dva podnikatelé - Ing. Jan Koťátko a Jan Beneš s nabídkou divadlo finančně podpořit a udržet jeho soubor na nuselské scéně. Od roku 2016 má Divadlo Na Fidlovačce nové vedení v čele s ředitelem Ing. Koťátkem. Nové umělecké vedení naplnilo koncepce, s níž do projektu vstupovalo, s progresivní dramaturgií přivedlo do divadla mladé režiséry schopné aktuálních výkladů a řadu kvalitních herců a tvůrců. Divadlo objevily nové skupiny diváků (zejména mladí diváci), nové inscenace sklidily úspěch i na poli divadelní kritiky (Šakalí léta a Dánská dívka). Zároveň se podařilo navázat na to nejlepší z tradice Fidlovačky.
Gala večer
Představení bylo koncipováno jako průřez nejúspěšnějšími tituly od otevření divadla do dnešních dnů. Průvodcem večera byl Zdeněk Maryška, kterému sekundoval Martin Písařík v roli divadelního kritika Spáčila. Krátké scénky připomněly hry ze začátku divadla – například Tylova Drahomíra její synové, Romeo a Julie. Na jevišti divadla se potkaly herecké osobnosti z éry znovuotevření divadla v roce1998 – Tereza Bebarová, Zuzana Vejvodová, Lilian Malkina, s těmi současnými, kterými jsou Aneta Krejčíková, Daniel Krejčík, Martin Písařík, Zdeněk Maryška, Ludmila Molínová, Martina Šťastná, Daniel Rous, Radka Krninská, Eliška Nezvalová, Lukáš Adam, Přemysl Pálek, Barbora Mošnová, anebo Vendula Příhodová. Speciálním hostem večera byl Jiří Korn, kterého diváci mohou na prknech Fidlovačky vidět v činoherní roli v inscenaci Dánská dívka. Z nedávných inscenací připomněla Aneta Krejčíková Sugar (Někdo to rád horké), vynikající byla Ludmila Molínová v ukázce z Jeptišek. Na jevišti se objevily i Srnky a poslední premiéra rytmikál Kouř v režii Šimona Cabana. Představení má dynamiku, nejsou žádná hluchá místa. Závěrem Zdeněk Maryška přečetl úryvek z Čapkovi knížky Jak vzniká divadelní hra z roku 1925. „Faktum je, že divadlu nerozumí nikdo,… divadlo je umění tak jako válečnictví a hazard tak jako hra v ruletě; nikdy se neví předem, jak to dopadne. Nejen o premiéře, ale i každého večera je čirým divem, že se vůbec hraje, a když už se hraje, že se dohraje až do konce; divadelní hra nevzniká uskutečňováním nějakého plánu, nýbrž ustavičným překonáváním nesčíslných a nečekaných překážek,“ psal Karel Čapek.
Můžeme konstatovat, že jsme předem očekávali, že představení dopadne dobře. Bylo opravdu skvělé, je nám líto, že se nebude reprízovat.
