Přihodilo se to jednomu Američanu, který se jmenoval Horác Fletsher. Byl to zámožný člověk a žil tak, jako Američané vesměs žijí. Tam již na školách horlivě pěstují všeho druhu sport a žijí celkem zdravě správně. A přece milý Fletsher, když mu bylo 49 let, počínal na sobě cítit známky stáří. U nás se tomu mnohý nebude divit, protože tu se setkáváme bohužel i s mladíky dvacetiletými, kteří na sobě cítí známky stáří. Když se jich na to člověk zeptá, svádějí to na nouzi, na práci a kdo ví nač ještě, ale jen to pravé, skutečné nepovědí pravým jménem, totiž nezřízený život.
Ale nezřízeně Fletsher nežil. Konal své sporty, které mu měly nahradit tělesnou práci, a přece někdo by myslil, že takový člověk, který má všeho dost a při tom slušně žije, bude zdráv jako řípa – ale milý Fletsher cítil, že již mu tak nechutná jako dříve, že již tak dlouhé pochody nevydrží jako dříve, krátce, že stárne. Také ho tu a tam leccos píchalo, nebo bolelo a to jindy přece nebylo.
Tak vám našemu gentlemanovi napadlo, že by se mohl dát pojistit. Ne snad proto, aby neumřel, proti tomu se nikdo nemůže dáti pojišťovat, nýbrž proto, aby jeho dědicové, až umře, z toho něco měli, a aby se tolik netrápili. Ale taková pojišťovna, než někoho pojistí, pošle ho napřed k lékaři, který musí povědět, kolik asi let ten člověk ještě bude živ, aby pojišťovna věděla, jak dlouho jim ten pojištěnec asi bude platit. Člověka, který má na mále, pojišťovna vůbec nepojistí, protože ten by zaplatil třeba jen jednu splátku a pojišťovna by musila hned napřesrok vyplatit jeho dědicům celý obnos, na který se dal pojistit.
Tak Fletsher přišel k lékaři a ten zakroutil nad ním hlavou, když ho prohlédl, a pak prohlásil, že jej přijmout nemůže. Vždyť byl již šedivý a vážil 97 kg. A kdo musí takový žok masa s sebou nosit, tomu nelze prorokovat příliš velké stáří.
Náš hrdina odcházel od lékaře zdrcen, ale protože měl dost peněz, hledal takového lékaře, který by mu pomohl od šedivých vlasů a od těch 97 kg. Ale ač jich sjezdil dost, takového lékaře nenašel. Konečně odešel do Švýcar, kam jezdí všichni bohatí lidé, když se chtějí uzdravit, protože tam jest čistý horský vzduch, který dělá pravé divy.
Ale jemu ani ten vzduch nějak nepomáhal. Za to se tam sešel s člověkem velmi zdravým, který mu poradil, aby se řídil radou ministerského předsedy anglického, známého státníka Gladstona, který dosáhl vysokého věku a každému prý říkal, že je to proto, že každé sousto asi 36krát rozžvýká, než je spolkne.
Od té doby začal Fletsher zkoumati, jak se má správně jísti a na sobě samém vyzkoušel výsledky nové životosprávy. Ku podivu. To, co se žádnému lékaři nepodařilo, podařilo se jemu samému. Za krátko se zotavil a po několika letech, když se opět představil onomu lékaři od pojišťovny, nechtěl mu tento věřit, že je to on. Přijal jej milerád mezi pojištěnce a to za podmínek zvlášť výhodných, jako člověka velice zdravého. A neměl čeho litovat, neboť do 65 let Fletsher postupně omládl a v tomto vysokém věku se stal dokonce přeborníkem v různých druzích sportu.
Na universitě v Yale mají sportovní sdružení, jemuž se představil a bez jakéhokoli cvičení překonal nejsilnější atlety, ač sám vůbec netrénoval. Při veslování stačil na výkony, které byly dávány nejsilnějším mladým mužům, a na kole ujel za den 300 km, čímž překonal všechny stávající rekordy.
O nauce své a o své životosprávě napsal zajímavý spis, dle něhož jsem já napsal svůj spisek „Čistotou k zdraví a síle“, protože jsem si přál, aby u nás všichni slabí a churaví se tak uzdravili a omládli, jako to dovedl Horác Fletsher. Přečtěte si tu knížku, chcete-li o tom zvěděti více.
Ben Akiba říkal, že není nic nového pod sluncem a tak si mnohý snad řekne, že také tohle není nic nového. Vím to dobře. Sám Fletsher se setkal jednou u fotografa s člověkem stoletým, který mu vyprávěl, že když mu bylo 65 let, dal se fotografovat a poslal prý všem svým přátelům po fotografii, aby měli na něho památku, a pak se odebral kamsi do Kalifornie na mořský břeh, aby tam zemřel. Tam začal žít přirozeně, začal pořádně a opatrně kousat, přestal hltat, dával si pozor na jídlo a hle, smrt si pro něj přijít zapomněla, a teď, když je mu sto let, prý se zase dává fotografovat, aby své přátele překvapil, ale teď prý ještě umřít nechce.
A také víme, že žil kdysi v Itálii šlechtic, který se jmenoval Luigi Cornaro, který také velmi střídmě byl živ, každý den jen jedno vajíčko snědl a dočkal se věku 100 let.
A když jsem o té věci přednášel v Polné, povídali mi tam o mlynáři Františku Sázavském z Jeří u Velkého Meziříčí na Moravě, že nikdy nestonal, a vždy velice pomalu a důkladně kousal a každému říkal, že to potřebuje pro své zdraví. A byl by snad ještě dnes živ, kdyby byl nezemřel následkem úrazu ve stáří 78 let.
Tedy věc je jistě dobře známa a dobře vyzkoušena a přece jsou lidé, kteří ještě nevědí, jak by mohli omládnout a svých chorob se zhostit. A pro ty jsem napsal tento článek.
Dr. A. Sommer – Batěk: Zpravodaj z Kéžbyby, ilustrační foto
