Při pohledu do minulosti zjistíme, že v našich zemích jsou již od 13. století záležitosti bezpečnosti práce řešeny jako dlouhodobý proces probíhající v kulturním a hospodářsky vyspělém státě. Na rozhraní 13. a 14. století za panování krále Václava II. vznikl zvláštní horní zákoník pro Kutnou Horu, který obsahoval mimo jiné i pracovní právo a právní pravidla, jejichž cílem bylo zajištění bezpečnosti práce v dolech. Pravidla se již zabývala technickými náležitostmi podzemních pracovišť, větráním, odvodňováním, osvětlením, byly zde i předpisy stavebně-technického rázu. Byl stanoven také způsob kontroly dodržování těchto předpisů včetně sankcí za jejich nedodržování. Tento zákon byl na svou dobu nesmírně pokrokový a ojedinělý. Brzy byl přeložen i do jiných evropských jazyků a stal se nejuznávanějším zákoníkem svého druhu, respektovaným po celé Evropě.
Opustíme-li středověk, pak další právní úpravy této problematiky se vážou na rozvoj průmyslové výroby v první polovině devatenáctého století. V té době bylo dnešní území České republiky součástí Rakouska Uherska. Např. všeobecný občanský zákoník z roku 1811 ukládal zaměstnavateli pečovat o to, aby byl chráněn život a zdraví zaměstnance. Konkrétnější ustanovení lze už nalézt např. v trestním zákoně č. 117 říšského zákoníku (dále jen ř. z.) z roku 1852, kde jsou stanoveny tresty za nedodržování předpisů pro provoz parních strojů a parních kotlů, jsou zde uvedeny postihy pro „mistra stavitelského, kterému se lešení nebo stavení sesulo“, jsou zde uvedeny i nedbalostní delikty „vedoucí k postižení těla“ atd.
V roce 1858 byl vydán „Živnostenský řád“ (zákon č. 22/1858 ř. z.), v němž v § 74 mimo řady dalších povinností je uvedeno: „… každému majiteli živnosti uloženo učiniti svým nákladem všechna zdravotní opatření a zaříditi a udržovati všechna jinaká zařízení, zvláště při pracovních místech, strojích a pracovním nářadí, kterých při provozování jeho živnosti je třeba na ochranu života a zdraví pracovníka“. Majitelům živnosti bylo pak uloženo: „Pečovat, aby byly stroje, zařízení závodní a jejich části tak ohrazeny, aby dělníci, konajíce obezřetně svou práci, nemohli snadně býti ohroženi“.
Zákonem č. 117 z roku 1883, který upravoval bezpečnost práce a technickou bezpečnost zařízení, byli ustanoveni živnostenští inspektoři, kteří měli postavení státních úředníků. Inspektor kontroloval všechny živnostenské podniky jednoho nebo několika okresů. Jeho úkolem bylo kontrolovat dodržování zákonných předpisů jak ze strany zaměstnavatele, tak i zaměstnanců.
Po vzniku samostatného Československa byly rakouské živnostenské zákony převzaty a živnostenská inspekce byla podřízena ministerstvu sociální péče a pokračovala v činnosti až do roku 1952 s tím, že její činnost byla rozšířena i na „domácké dělníky“.
K poměrně rozsáhlým právním úpravám oblasti bezpečnosti práce docházelo s rozvojem kapitalizmu. Na našem území již mnoho let před první světovou válkou vznikla řada právních předpisů zabývajících se bezpečností práce. Jednak to byla instrukce pro živnostenskou inspekci a kotelní dozor, nařízení č. 176/1905 ř. z. ministra obchodu, kterým byl změněn a doplněn řád živnostenský, všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků. Okolnost, že se působnost inspekce nevztahovala na všechny podniky a že se v nové republice posílil důraz na sociální aspekt práce, vedla pravděpodobně k tomu, že byl v roce 1921 vypracován návrh zákona o inspekci práce. Návrh rozšiřoval působnost inspekce na téměř všechny námezdně pracující bez ohledu na druh a velikost podniku. Tímto, bohužel nerealizovaným, zákonem jsme předběhli ostatní svět o mnoho let, neboť Mezinárodní organizace práce přijala úmluvu č. 81 o inspekci práce v průmyslu a obchodu až v roce 1947. Výše popsaný stav trval až do konce roku 1951.
V období první republiky, v roce 1938, byl vydán základní předpis řešící bezpečnost práce, který v nezměněné formě platil 44 let. Jednalo se o vládní nařízení č. 41/1938 Sb., kterým byly vydány všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků. V roce 1951
projednávání státních norem, vydávat bezpečnostní předpisy atd., současně musel být vybaven potřebným oprávněním např. k ukládání sankcí organizacím i odpovědným osobám za porušení předpisů o bezpečnosti práce.
Český úřad bezpečnosti práce podle zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, a Český báňský úřad podle zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), stanovil společnou vyhláškou č. 151/1969 Sb. to, která zařízení se považují za vyhrazená technická zařízení, poněvadž mohou způsobit zvýšené ohrožení života, zdraví nebo majetku. Jejich projektanti a výrobci včetně montážních organizací nebo provozovatelé měli zvláštní povinnosti uložené jim předpisy k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení. Za tato zařízení se považovala zařízení tlaková a kotle, zdvihací zařízení, elektrická zařízení a plynová zařízení.
Historie odborného technického dozoru
V 19. století na území Evropy dochází k rozmachu průmyslové výroby, zavádění nových strojů a technologií do výroby, které nahrazovaly ruční práci, zvyšovaly produktivitu práce, současně však přispívaly i ke zvýšení pracovní úrazovosti zaměstnanců. V souvislosti s tovární výrobou se začalo používat centrálních zdrojů energie pro pohon strojů a zařízení. Parní kotel jako podstatná část parního stroje se stal s ohledem na parametry páry prvním nebezpečným technickým zařízením nejen pro jeho obsluhu, ale i pro celý objekt, ve kterém byl umístěn, respektive i pro celé okolí.
Po řadě výbuchů parních kotlů spojených s materiálními i lidskými ztrátami se hledal způsob, jak tyto havárie omezit, což vedlo k vydání prvních předpisů stanovujících požadavky pro zvládnutí nebezpečných stavů těchto zařízení.
V roce 1871 byl vydán zákon č. 112 ř. z., o zkoušení a periodickém vyšetřování parních kotlů ustanoveným zkušebním komisařem. V Rakousku byly k těmto účelům zmocněny Společnost pro dozor a pojišťování parních kotlů ve Vídni, která měla v zemích koruny české inspektoráty, a Spolek pro zkoušení a přehlížení parních kotlů v Čechách.
Státní kotelní komisař byl prvním státním úředníkem, který prováděl státní odborný dozor nad technickým zařízením a jeho provozováním. Jaká opatření se musí učinit pro bezpečnost a proti výbuchu parních kotlů, následně ukládalo nařízení ministerstva obchodu č. 130/1875 ř. z. Již tehdy byl předepsán materiál kotlů, vybavení pojistnými ventily, manometrem, vodoznaky. V tomto nařízení jsou uvedeny i první zmínky o technickém odborném dozoru. Velmi rozsáhlé a přísné byly předpisy pro zkoušení obsluh parních kotlů. Zkoušky prováděli státem zřízení zkušební komisaři parních kotlů a orgány společností autorizovaných státem.
Průvodní technická dokumentace z roku 1937 k parnímu kotli opavské společnosti měšťanského pivovaru v Opavě.
S rozvojem dalších technických oborů se existující kotelní komisariáty přeměnily na komisariáty pro strojnictví a elektrotechniku. Vedle komisariátů působily současně nestátní, státem autorizované společnosti.
V roce 1942 bylo vydáno vládní nařízení protektorátní vlády č. 235/1942 Sb., o technickém dozoru, ve kterém byly stanoveny podmínky, jimž musí vyhovovat parní kotle a jiná technická zařízení, aby neohrožovala veřejnou bezpečnost. Současně bylo nařízeno, že tato zařízení podléhají stálému technickému dozoru nebo občasným zkouškám. Prováděním dozoru a zkoušek stanovených dosud platnými předpisy nebo podle tohoto nařízení byl pověřen Technický dozorčí spolek Praha. Spolek byl podřízen Ministerstvu hospodářství a práce. Provádění dozoru a zkoušek na drahách (železničních) příslušelo železničnímu správnímu úřadu podle příslušných předpisů.
byl přijat zákon č. 67/1951 Sb., jehož cílem bylo zajistit zaměstnancům a učňům bezpečnost při práci. Inspekci práce – dozor nad bezpečností při práci vykonávala jednotná odborová organizace svými orgány inspekce práce, jejichž působnost se vztahovala na všechna pracoviště a vedlejší zařízení, a to i na dílny a laboratoře odborných a vysokých škol a ústavů.
Obdobně bylo účelem zákona č. 51/1954 Sb. zajistit bezpečnost při práci v jednotných zemědělských družstvech a u jednotlivě hospodařících rolníků. Inspekci práce – dozor nad bezpečností vykonávala zemědělská správa rady krajského národního výboru svými orgány inspekce práce. Při provádění tohoto dozoru spolupůsobily zemědělské odbory rad okresních národních výborů. Dozor nad bezpečností při práci ve výrobních družstvech vykonávaly podle zákona č. 72/1959 Sb. organizace výrobního družstevnictví svými orgány inspekce práce. Orgány, které vykonávaly podle zvláštních předpisů odborný technický dozor, postupovaly při výkonu tohoto dozoru ve výrobních družstvech v součinnosti s družstevními orgány inspekce práce.
Kromě inspekce práce prováděné orgány Revolučního odborového hnutí (ROH) byla zřízena pro ty obory výrobní nebo pracovní činnosti, kde to bylo odůvodněno zvláštní povahou práce, inspekce prováděná zvláštními orgány státní správy nebo orgány příslušného ministerstva v součinnosti s jednotnou odborovou organizací. Takový zvláštní technický dozor byl zřízen v hornictví a byl vykonáván báňskými úřady v čele s Ústředním báňským úřadem. Dozor nad kotli, nádobami pod tlakem a nad jinými technickými zařízeními byl svěřen Ústavu technického dozoru. Technický dozor ve věcech drah vykonávalo ministerstvo dopravy. Dozor nad bezpečností vnitrozemské plavby prováděly plavební správy. Ministerstvo dopravy obstarávalo dozor nad bezpečností námořní plavby. Dozor nad
bezpečností v letecké dopravě byl svěřen leteckým kontrolorům, dozor nad bezpečností v silniční dopravě obstarávaly dopravní inspektoráty.
Uvedené tři zákony o bezpečnosti při práci pak byly v roce 1961 zákonem č. 65/1961 Sb. zrušeny a nahrazeny, ale stále byl dozor svěřován odborům. Pouze v zemědělství byl v té době zaveden státní technický dozor pracovníky strojních traktorových stanic. V zákoně č. 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jsou stanoveny hmotné pobídky ke zvyšování péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci a účast pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Revoluční odborové hnutí vykonávalo dozor nad bezpečností a ochranou zdraví při práci v podnicích, závodech a také ve výrobních družstvech. Organizace dozoru příslušela Ústřední radě odborů.
Zákon byl posléze nahrazen zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, kde v hlavě páté byla uvedena ustanovení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Ukázalo se, že s dosavadním způsobem zajišťování ochrany zdraví a bezpečnosti při práci nelze do budoucna vystačit. Pracovní úrazovost byla stále vysoká (ročně až 1000 smrtelných pracovních úrazů), přičemž zvyšování úrovně bezpečnosti práce postupovalo pomalu. Celkový stav pracovních podmínek a ochrany bezpečnosti neodpovídal poznatkům moderní techniky a v řadě případů ani zdravotním hlediskům. Tyto úvahy vyústily v přijetí zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce. Podle tohoto zákona byl dán základ vzniku nového státního nezávislého orgánu – státního odborného dozoru nad bezpečností práce. Tím byly splněny podmínky pro ratifikaci konvence č. 81 Mezinárodní organizace práce o inspekci práce. V květnu 1969 vzniká z Ústavu technického dozoru v Praze Český úřad bezpečnosti práce a pracovníci výše jmenovaných orgánů provádějící dozorčí činnost nad bezpečností práce a technických zařízení jsou delimitováni do nově vzniklých inspektorátů bezpečností práce.
Tento orgán měl vykonávat státní dozor nad bezpečností práce ve všech výrobních a nevýrobních organizacích, provádět rozbory pracovní úrazovosti, vyšetřovat příčiny smrtelných a hromadných úrazů, podílet se na kolaudačním řízení průmyslových staveb,
Vládním nařízením č. 53/1952 Sb., o zajištění bezpečnosti a hospodárnosti provozu některých technických zařízení, byl zřízen Ústav technického dozoru při Ministerstvu paliv a energetiky. Účelem tohoto nařízení bylo zajistit při provozu technických zařízení bezpečnost lidského života a zdraví, národního majetku a jiných hospodářských hodnot, jakož i hospodárnost po stránce tepelné techniky. Jednalo se o tato technická zařízení: parní kotle (parní generátory) a jiné tlakové nádoby, silnoproudá elektrická zařízení a zdvihadla. Později byla činnost rozšířena i na plynová zařízení. Z odborného technického dozoru podle tohoto nařízení byla vyňata technická zařízení vojenské správy, ministerstva spojů, dolů, drah, na kterém vykonávalo dozor ministerstvo železnic, a technická zařízení Československého rozhlasu a Československého státního filmu.
Orgány odborného technického dozoru mimo jiné zjišťovaly, zda technická zařízení, jejich provoz a údržba vyhovují předpisům a technickým normám, popř. uznaným pravidlům techniky a pokroku vědy, zda zaměstnanci pověření obsluhou a dozorem nad technickými zařízeními mají potřebné odborné znalosti.
Orgány odborného technického dozoru poskytovaly odborné rady a znalecké posudky v záležitostech výše uvedených, organizovaly kurzy pro školení odborných technických kádrů, připravovaly předpisy o bezpečnosti technických zařízení a o jejich hospodárnosti po stránce tepelné techniky. Své úkoly vykonávaly ve spolupráci s orgány inspekce práce.
Orgány odborného technického dozoru byly oprávněny kdykoli k přístupu k technickým zařízením. Za některé výkony při provádění odborného technického dozoru byly vybírány
náhrady podle sazebníku. Pracoviště Ústavu technického dozoru byla v jednotlivých krajích Československé republiky a v městech Praze, Brně a Bratislavě. V roce 1968 došlo k delimitaci kontrolních orgánů inspekce práce a technického dozoru a vytvoření již zmíněného státního odborného dozoru nad bezpečností práce.
Zdroj: Státní úřad inspekce práce
