Sýpky

Zdá se, že odedávna nejrozšířenějším typem byly s. zemní, ať pouhé jámy nebo jámy vyzděné. Setkáváme se s nimi v starověku, v středověku i v novověku. Ve starém Egyptě byly také sýpky jako samostatné budovy, válcovité s kupolí, v jejímž vrcholu byla násypka na obilí a kolkolem otvory pro větrání a vybírání obilí. V Čechách se samostatným sýpkám v hospodářstvích říkalo sruby, a měly valenou klenbu, aby byly chráněny před ohněm. Sýpky veřejné při klášteřích a městské bylo nařízeno stavěti za Karla IV. Později se staví na jednotlivých panstvích, a za Marie Terezie a Josefa II. vznikají sypký tzv. kontribučenské (špýchary). V 40. letech min. století začaly vznikati v Americe věžovité sýpky obchodní, tzv. sila, vybavené mechanickým zařízením k dopravě obilí i k jeho přehazování, větrání apod.