Čtenáře mnohého snad překvapí nepatrný rozměr, který věnujeme této důležité pochutině. Příčina je v tom, že jest obecně známo, co o předmětě tom dlužno věděti, že chová jedovatý (tekutý) alkaloid nikotin, silici a jiné méně důležité součástky a že doutnáním jeho vzniká a do ústrojí se dostává vedle nikotinu (malého množství) hlavně kysličník uhelnatý a splodiny doutnání pyridin, kollidin, lutidin, které také působí na organismus kouřícího, dále že je to rostlina původně americká, jež po objevení Ameriky do Evropy přivežena, zde se odporem úřadu a církve se setkávala a teprve v novější době obyčejnou pochutinou se stala, že v Rakousku je předmětem monopolu státního, pročež každý ji pěstovati nesmí, že přehojně pěstuje se v jižním Tirolsku, Uhrách, v Bosně a Hercegovině, kde listy z rostliny se odtrhávají a suší atd. O přípravě, při které listy se podrobují kvašení, o výrobě doutníků z nich a tabáku kuřlavého, o různé jedovatosti rozmanitých druhů, o novějších druzích doutníků chudých nikotinem, které do prodeje zavedeny v lichém předpokladu, jakoby jen nikotin byl účinná součást kouře tabákového, o spotřebě tabáku v různých krajích a zemích atd. šířiti se taktéž nehodláme majíce na mysli hlavně jen význam diatetický a lékařský této látky.
Co se týká významu tabáku co pochutiny, málo kdo odváží se říci pravdu, že kouření je nesmysl, který vzdělaný člověk byv bez něho 15 století Kristovy éry najednou nemůže postrádati navyknuv si jej příkladu domorodců bahamských. Ti, kteří sami nekouří a měli by dosti odvahy prohlásiti kouření za neřest, často z ohledu na státní finance ve svém postavení úředním pravdu prohlásiti si netroufají. A tak se nyní v literatuře obecně tvrdí jen to, že kouření škodí mládeži. Mnohý karatel žáků sám bafčí, až je mračny obklopen a myslí, když nevidí účinků škodlivých hned, že je mu to neškodno. Obelhává se, že organismus jedu přivykl a že jej snáší, což je pravda ovšem u mírných kuřáků, kteří se, vdechujíce dým, uvádějí ve stav příjemného rozčilení, lehké růžové nálady a přivykli tomu tak, že myslí, že by se bez tabáku neobešli. I to je nepravda – již po několika dnech, kdy nekouřili, bude se jim zdáti, že tabáku nepotřebují a upustí od něho na dobro. Trochu vůle k tomu třeba – ty ušetřené summy peněz mnohému pomohly by k blahobytu a ne-li k tomu, aspoň k možnosti, jiné, ušlechtilejší a zdravější požitky si zjednávati za uspořený groš.
Kdo nikdy nekouřil, při první dýmce nebo prvním cigaru záhy pozbude dobré nálady, odloží kuřivo, stěžuje si na bolesti hlavy, závrať, je mu špatně od žaludku, srdce pracuje mu nepravidelně a bude snad i vrhnouti. Studený pot vyvstane mu po celém těle a ruce budou se mu chvěti. Mnohého nezdar ten od mládí, kdy se poprvé odvážil kouřiti, zastraší na celý život od kouření. Jiný znova se pokouší o ten pochybný požitek, až dosáhne toho, že snese jisté dávky. Znenáhla se otuží, snese více a více, leč ani tu není stoupání dávek neobmezené. Silní kuřáci znají stav otravy vleklé tabákem, o němž říkají, že se „překouřili“ a upouští na delší čas od kouření. Vedle prudké otravy, kterou jsme nahoře vylíčili, existuje i vleklá, která projevuje se katarem hltanu, špatným trávením, nepravidelnou činností srdeční, poruchami zraku a sluchu (tupozrakostí a nedoslýchavostí), slábnutím paměti a řadou jiných ještě poruch. Jsou dokonce svérázné poruchy, jež výhradně nemírnému kouření se přičítají – z těch, jež i jiné příčiny mohou míti, např. zkornatění tepen. Silní kuřáci zpravidla vysokého věku se nedožijí. Ukazuje-li se na stařečky, kteří s dýmkou v ústech ve věku 90 let tiše zesnuli, je to jen důkazem, že jsou šťastně založení smrtelníci, jichž ústrojí dovede vytrvale všem škodám vzdorovati. Těch není však mnoho; ostatně venkované kouřící, které zastanci neškodnosti tabáku proti nám co námitku uvádějí, jsou zpravidla tací lidé, kteří většinu života ztrávi v čistém vzduchu polí a lesů, do něhož většina tabákového dýmu z jich dýmky unikne – u těch mnoho jedu do organismu nepřijde, třeba kouřili celý den. Kolikráte jim vyhasne a pilnou práci zanešeni jsouce ani toho nepozorují.
Že i smrt byla tabákem častěji zaviněna z neprozřetelné sázky, u dětí, jimž neopatrně matky natíraly odvar tabákový na osutiny kožní, je také známo. Dělníky zaměstnané v továrnách na doutníky ohrožuje tabák prachem, jenž „zaprášení plic“ vyvodí. A pak je tu, např. při šňupavém tabáku ještě jiná závada – porušuje se (barví) miniem, chromanem olovnatým, skalicí zelenou, ultramarínem i jinými látkami. Také se poukazovalo na nebezpečí přenesení tuberkulosy ze souchotinářských dělnic slinicích listy při výrobě doutníků a věc vyvodila v lékařské literatuře několik prací. Bakterie záhy zhynou v jedovatém tom ústředí.
Protože o škodlivosti kouření u mládeže jednomyslný je soud, nebudeme se o tom šířiti. V našich očích je stejně vinen 50letý otec, jenž kouří, jako jeho desetiletý syn, jenž potají v zákoutí nějakém pokouší se o první triumfy nad jedovatým „požitkem“. A nemůžeme na tom úsudku nic sleviti ani změniti. Je to naše upřímné přesvědčení. Aspoň by měli lidé jakkoli nemocní – ať nervy, ať zažívadly či plicemi – kouření nechati, třeba se domníváme, že těch, kdož z kouření dostali tuberkulosu, nebude mnoho. Jsou i lékaři, kteří vědí, že např. při úbytích míchy kouření škodí, přece mu je nezapovědí vymlouvajíce se, že nemají to srdce, protože by pak prý ubohý nemocný neměl na světě žádnou radost. Podivná to radost, kterou dlužno vykoupiti obtížemi sterými a rychlým horšením se choroby.
Cifer neuvádím, neboť nikoho nepřesvědčí. Pro zajímavost dodávám, že tabákový dým co klystér sloužíval ke kříšení utopenců a jiných zdánlivě mrtvých. Nyní máme lepší prostředky (umělé dýchání atd.).
