Úkoly zdravotnictví se nevyčerpávají jen v zájmu o nemocnost. Představitelům veřejného zdravotnictví jde také o to, aby si zdraví lidé udrželi svůj dobrý zdravotní stav a plnou pracovní výkonnost, aby s nejmenšími obtížemi dosáhli vysokého věku a aby při tom byli na světě spokojeni, šťastni. Tohoto cíle však mohou zdravotníci dosáhnout jen v úzké spolupráci s občany, poučenými o zásadách správné životosprávy. Chtěl bych proto rozvést několik zásadních hesel o životosprávě zdravého člověka, hesel odpovídajících v podstatě na tři otázky:
1. Jakými prostředky si nejspíše udržíme zdraví?
2. Jak si prodloužíme život a mládí?
3. Jak docílíme toho, aby dlouhý život byl co nejspokojenější, nejplnější a nejšťastnější?
Názory na zdraví se arci částečně mění s dobou. Co bylo souhrnem zdravotních zásad před padesáti lety, nebude se zdát v lecčem prospěšné dnes, a co považujeme z lékařského hlediska za správné dnes, může být v rozporu s názory budoucích let. Vývoj lékařských věd stále opravuje a doplňuje naše vědomosti o lidském zdraví.
Můžeme tedy pronášet své soudy o tom, co je zdraví užitečné a co škodlivé, jen s omezenou platností podle okamžitých poznatků z oboru lékařství, biologie, fyziologie, fyziky a chemie.
Obraťme tedy již svou pozornost k první otázce, kterou jsme si položili: Jak si udržíme zdraví?
Pochopitelně, nemůžeme dosud čelit všem chorobám, které na nás v průběhu života číhají. Neumíme zatím zabránit např. některým zhoubným nádorům, mnohým krevním chorobám atd. Vždyť neznáme dosud příčiny všech chorob. Není však mým úkolem upozorňovat na podobné nepředvídatelné úklady o lidské zdraví, neboť se chci obírat především zdravým člověkem a hodlám pro něho shrnout pokyny, jak si má své zdraví udržet. Míním poskytnout rady, které nic nestojí a které může každý dodržovat. Jsou to právě – stručně řečeno – směrnice rozumné výživy, rozdělení práce a odpočinku, zdravého a přiměřeného spánku, pravidelného chodu vyprazdňovacích funkcí a posléze zdravé duševní životosprávy.
Strava má být střídmá. Nikomu neuškodila střídmost a někdy i dobrovolné několikadenní lačnění, zato však mnoho zla už natropilo a natropí přejídání, nestřídmost a následná otylost. U nás se dosud v mnohých rodinách hodně jí a konzumuje se zbytečně mnoho živočišných tuků, hlavně sádla a másla; mnohem méně už se užívá oleje. Jí se také nadbytek škrobovin a vůbec uhlovodanů, zvláště knedlíků, moučníků, chleba a brambor. Částečně se tak děje proto, že představy o přiměřené denní dávce tuků a moučníků nebo brambor či cukru jsou často úplně mylné, a zbytečně velká denní spotřeba je spotřebitelem považována za úplně přiměřenou a normální. Je bohužel velmi nesnadné předem stanovit přesné množství např. tuků, které bychom podle dnešních zkušeností a znalostí jednotlivcům doporučili a povolili jako nezávadné. Taková přiměřená dávka záleží na tělesné výšce a váze jednotlivcově, na druhou povolání a s ním spojeného pohybu, na osobní čilosti, temperamentu a ještě jiných podmínkách. Totéž platí pro spotřebu uhlovodanů. Vždyť otylost není jen výslednicí přejídání a omezení pohybu. Závisí také na rodovém i osobním sklonu k tloustnutí a na žlázách s vnitřním vyměšováním, které určují a řídí tempo „spalování“. I když necháme stranou tyto zvláštnosti, dojdeme k závěru, že otylost je nejčastěji zaviněna nestřídmostí v jídle a pití a nedostatkem přiměřeného pohybu, tím, že tělo přijímá více energie, než jí vydává.
Také představy o kalorické hodnotě stravy bývají zhusta nesprávné. Mnohá žena třeba tvrdí, že „skoro nic nejí“ – tj. neobědvá, ale vesele si pak pochutná na bohaté svačině u cukráře, svačině kaloricky mnohem bohatší než normální oběd. Jak jsem již řekl, muž těžce fyzicky pracující snese beze škody tuku mnohem více a lépe ho „spálí“ než třeba pensista, který většinou odpočívá. Proto je i zde obtížné uvádět vhodnou denní dávku; kolísá pro různé zdravé jedince mezi 5-14 dkg tuku. Rozhodně však můžeme doporučit, aby dospělý člověk na váze nepřibral, aby ji aspoň jednou měsíčně kontroloval, udržoval na přiměřené výši a podle toho upravoval své denní množství potravin. Existují sice poměrně přesné tabulky tzv. vzorových vah pro obě pohlaví a pro každý věk, ale zhruba platí, že člověk má vážit bez oděvu tolik, kolik měří nad 100 cm. Tedy muž 170 cm vysoký má vážit nahý 70 kg a žena o několik (4-5) kg méně.
Proč dnes klademe takový důraz na nebezpečí otylosti a proč vůbec doporučujeme omezovat v potravě tuky i uhlovodany, z nichž se zase nakonec v těle částečně tuky tvoří? Už na začátku dvacátého století ukázal ruský badatel Aničkov, že u některých zvířat lze způsobit kornatění tepen (aterosklerosu), podává-li se jim v potravě látka tukové povahy, zvaná cholesterol, normálně obsažená zejména v živočišných tucích, pak ve šlehačce, žloutcích a mozečku. Praktický význam a dosah pozorování učiněného před více než 40 lety nebyl dostatečně pochopen a zhodnocen. Teprve novodobé lékařské výzkumy posledních let znovu ukázaly na ohromnou důležitost tuků v chorobném pochodu kornatění cév. Dnešní fyzikální a chemické metody velmi vtipně a složitě osvětlily, že přeměna vlastních tělesných tuků je hrubě porušena třeba u kornatění tepen nebo u úplavice cukrové a jiných chorob. Bylo např. zjištěno (metodou tzv. ultracentrifugace – tj. odstřeďování krve při ohromném počtu obrátek), že právě u osob stižených aterosklerosou kolují v krvi zcela abnormální a nadbytečné tukové látky, které se pak ukládají na stěnách cév a jsou počátečním obdobím kornatění.
Ježto pak kornatění se svými komplikacemi srdečními, mozkovými, ledvinovými a sítnicovými je nejčastější příčinou smrti v našem století, zabírá ochrana před aterosklerosou – její prevence – právem přední místo v našem zdravotnictví. Je tedy zásadní omezení živočišných tuků v potravě odůvodněno jak uvedenými novodobými objevy, tak dávno vypozorovanou zkušeností, že se u národů s malou spotřebou živočišných tuků a živících se více zeleninami a rybami vyskytuje kornatění tepen mnohem vzácněji než u národů, kde spotřeba živočišných tuků je veliká. Výjimkou jsou pouze Eskymáci, kteří jedí hodně tuků, hlavně tuku rybího, aterosklerosou však nijak zvlášť netrpí. Vysvětlení je možno hledat ve zvláštních životních podmínkách, které vyžadují vydatný přísun energie.
Tedy nikoliv maso, jak se soudilo dříve, nýbrž hlavně nadbytečné živočišné tuky jsou závadou v dnešním stravování a patrně jednou z příčin stálého přibývání aterosklerosy. Ovšem bylo by stejně chybné přestřelit na druhou stranu a vynechat tuky v potravě vůbec – už vzhledem k některým nezbytným vitamínům v nich obsaženým.
Někteří badatelé dále zjišťují, že vitamín C, obsažený v ovoci a zelenině, může snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Doporučujeme dnes proto zdravému člověku, aby se vystříhal přebytku živočišných tuků a tučných mas a kromě libového masa aby jedl hodně zeleniny, částečně i nevařené, syrových salátů, čerstvého ovoce a ovocných šťáv, dále ryby, tvaroh a málo tučné sýry. Čtvrt až půl litru mléka denně není sice nezbytným požadavkem, ale dodává tělu vápník. Bílky vaječné jsou rovněž vhodné, žloutky omezujeme vzhledem k cholesterolu v nich obsaženému; nicméně týdenní spotřeba 2-6 vajec je neškodná.
Zdravý člověk může sice solit podle chuti, ale přece doporučujeme, aby hlavně po padesátce mnoho nepřisoloval. Mírné požívání koření je nezávadné a může leckdy nahradit sůl. Nápojů máme pít tolik, abychom uhasili žízeň; množství tekutiny ovšem kolísá podle zevní teploty, pocení tělesné práce a podobně. Zhruba však můžeme říci, že zdravý člověk má pít asi jeden až jeden a půl litru tekutiny denně (vody, mléka, čaje, ovocných šťáv apod.). Mnoho lidí se mylně chlubí, že téměř nepije. Je to chyba, která může zaviňovat zácpu, po případě nepřímo i písčitost ledvin, je-li k ní sklon. Nezapomínáme ovšem, že mnoho vody je v ovoci a zelenině!
Druhou velmi cennou radou modernímu člověku je pohyb. Nejen střídmost v jídle a pití, nýbrž zároveň vydatný pohyb čelí ztloustnutí. Nečinnost je škodlivá, pohodlnost přispívá k otylosti a vzniku různých chorob. Nečinnost je stagnace, kdežto život je činnost, pohyb. Přirozeně tato zásada platí jen pro zdravé a nikoliv pro některé nemocné. Někdy dosáhneme žádoucího zhubnutí tím, že zařadíme do svého denního programu pravidelnou ranní čtvrthodinovou rozcvičku a že místo deseti kostkami cukru sladíme denně jen dvěma nebo třemi.
Požadavek vydatného pohybu vyžaduje bližší osvětlení. Tvrzení mnohých žen i mužů, „že se celý den nezastaví, že jsou v jednom kole“, nelze ještě považovat za fakt odpovídající potřebě přiměřeného tělocviku. Je možno připustit, že práce v dílně, kanceláři či v domácnosti unaví, ale nohy při ní bolí spíše z dlouhého stání než od chůze. Ve smyslu energetickém je však takováto fyzická činnost přece jen málo vydatná a znamená celkově malý výdej energie. Je třeba opravdového pohybu, delší procházky s říznou chůzí, eventuálně tělesného cvičení a třeba sportu. Záleží ovšem na povaze a temperamentu; čili muž vykoná v časové jednotce často dvakrát tolik pohybů – třeba drobných gest, které však, sečteny za celý den, mohou znamenat mnohem větší energetický výdaj než pohyby rozvážného a pomalého člověka. Jděte na procházku s chlapcem a se psem! Co tu za hodinu udělají oba proti vám pohybů, skoků – desetkrát tolik co dospělý! I když po čtyřicítce povaha povolání většinou mnohému nedovolí tolik pohybu jako dříve, z hlediska zdravotního je to chyba. Je chyba, přestane-li padesátník vůbec dělat sporty, které před tím rád provozoval. Nemůžete-li sportovat, pak aspoň choďte ráno pěšky do zaměstnání a večer pěšky domů. V sobotu odpoledne si pak vyjděte na delší procházku a v neděli na několikahodinový pěší výlet, nebo aspoň pracujte na zahradě.
Také o dovolené není dobře jen lenošit. Rekreace se nemá jen proležet u vody, nýbrž má se jí využít též k provozování turistiky, hledání hub, plavání. Víme, jak horalé si dlouho udržují tělesnou výkonnost. Znal jsem pětašedesátníka, který zlezl vrchol Ortleru (téměř 4000 m nad mořem), a znám pětasedmdesátníka, lékaře, který úspěšně lyžaří. Ostatně leckterý horský vůdce i po 70 letech zdolá nejeden namáhavý vrchol při dobrém meningu.
Nehledě k okolnosti, že pohyb a činnost utužují zdraví, pomáhají také udržovat mládí. Nejen současná móda prodloužila mládí dnešních mužů a žen. Nebyly to jen škrobené, stojací límce, tuhé manžety, cylindry, dlouhé dýmky, domácí čepičky se střapcem, dlouhý vous, šněrovačky, úzké živůtky a malé čepečky, které dělaly muže a ženy staršími, než skutečně byli! Změnil se za 50 let i celý způsob života; kdežto dříve patřilo jaksi k dobrému mravu, aby už ve 30 letech byl muž usedlý, jak se tehdy říkalo, a žena po dvacítce rozšafnou paničkou se starostmi jen o domácnost a kuchyni, dnešní životní tempo, mnohonásobně zrychlená doprava, rušný běh dne, šíře zájmů a hlavně zjev, že mnoho mužů vykonává své povolání dokonce v 70 letech i déle, a hodně žen po padesátce – to vše způsobilo, že dnešní padesátníci i padesátnice nejen vypadají mnohem mladší než páni Kondelíkové z konce minulého nebo ze začátku nynějšího století, nýbrž že se sami skutečně mladšími cítí a podle výkonů, které podávají, také mladšími jsou!
I dnes existují ovšem velké osobní rozdíly: všichni známe „padesátileté mladíky“ a „padesátileté starce nebo stařeny“. Rozhodně se však dnes nestane, aby padesátník byl považován za „ctihodného kmeta“, jak byl při svých padesátinách osloven Svatopluk Čech!
Nicméně tělesná námaha má být a musí být vystřídána odpočinkem. Nesmí také vyčerpávat. Nacisté za války se dopouštěli hrubého omylu, že maximální výkon zaměňovali za optimální! Odpočinek závisí i na druhu povolání, které kdo vykonává; pracuje-li po celý týden těžce fyzicky, pochopitelně bude v neděli a vůbec ve chvílích oddechu spíše odpočívat; ale prosedí-li celé dny v kancelářích, v dílně nebo na schůzích – nechť se ve dnech prázdna raději více pohybuje. Ostatně již opak a kontrast sám a změna znamenají někdy odpočinek. Kdo pracuje o samotě, pochopitelně spíše vyhledá v hodinách oddechu společnost. Kdo se však denně ve svém povolání stýká s mnoha lidmi – např. zaměstnanci ve veřejné dopravě, v telefonních centrálách, lékaři atd. – potřebují při rekreaci spíše opak, tj. samotu. Co však zvláště potřebují, je spíše odpočinek duševní a uklidnění nervové soustavy než přímo nečinnost tělesnou, neboť tělesná a duševní únava jsou dva naprosto odlišné pojmy!
Pro náležitý odpočinek je také velmi důležitý vydatný spánek. Dospělí lidé potřebují většinou 7 hodin spánku. Podle druhu práce, konstituce a zvyku některým stačí šest, jiní potřebují osm. Třeba vědět, že spánek před půlnocí je hlubší a více osvěžuje nežli spánek v časných ranních hodinách. Ti, kdo pracují v nočních směnách, musí ovšem spánku věnovat pokud možno stejný počet hodin ve dne jako normálně v noci. Proto po návratu z noční práce se omyjte nebo osprchujte a jděte rovnou spát. Déle trvající nespavost nezbytně vyžaduje lékařské rady a pečlivého rozboru i pátrání po příčině. Nejlépe je spát v chladných nebo nepřetopených místnostech, je-li možno, s pootevřeným oknem ve vedlejší místnosti. Lépe se hodí teplá přikrývka než těžká peřina.
*
Druhý bod mého výkladu se týká otázky, můžeme-li si opravdu prodloužit život. Průměrný lidský věk se určitě prodloužil. Za třicetileté války se lidé dožívali v širokém průměru 30-36 let, kdežto dnes průměrně žijí přes 65 let. To je statisticky potvrzený fakt, s nímž můžeme počítat. To znamená, že stále více přibývá obyvatel osmdesátiletých a starších.
Nejdůležitější příčinou prodloužení dnešního života je postupné zdolávání nakažlivých nemocí. V třicetileté válce a po ní umírali lidé na mor, choleru a černé neštovice, za napoleonských válek často otravou krve a tetanem ze střelných poranění, za první světové války zuřil ještě skvrnitý i břišní tyf a tuberkulóza. Dnes jsou prakticky vytlačeny z Evropy mor, cholera i černé neštovice, skvrnivku se podařilo rychle potlačit, břišní tyf i tuberkulóza ztratily na své hrůze. Avšak potírání nakažlivých a infekčních nemocí není jedinou příčinou prodloužení života.
Stačí připomenout, že třeba inzulín prodloužil diabetikovi život průměrně o 25 let, jaterní výtažky a krevní převody zachraňují životy mnoha nemocným s krevními chorobami, umělá ledvina převede člověka s náhlým selháním ledvin přes období ohrožení života, nitrosrdeční operace usnadňují a prodlužují život kardiakům atd. Bylo by asi třeba uvést veškeré novodobé pokroky na poli vnitřního lékařství, chirurgie a hlavně také pomocných lékařských věd – farmakologie, fyziologie, biochemie, hygieny a epidomologie, abychom pochopily celou souvislost rozvoje lékařství a postupného prodlužování života.
To však bychom už vybočili z tematu, které nám ukládá zabývat se především problematikou lidí zdravých. Nicméně i zdravý člověk bývá za svého života občas stižen těžkou chřipkou nebo zánětem plic a tu právě novodobá léčba obvykle rychle likviduje nebezpečí, které dříve ohrožovalo sám život, a vrátí nemocnému úplné zdraví. Další pokrok lékařské vědy a další zdokonalení zdravotní péče povede jistě k tomu, že za 50 let nebudou století lidé již žádnou vzácností. Musíme se proto již nyní připravovat, abychom mohli našim devadesátníkům poskytnout vše, co budou potřebovat pro klidné stáří a smírné zakončení životní pouti.
Proti prodlužování lidského věku působí opačným směrem vlivy škodlivé, které jsou spíše s to věkovou hranici snižovat. Nemyslím na choroby, nýbrž na vlivy, které máme víceméně každý v ruce. Například nikotin. Nadměrné kouření – tj. kouření dvaceti nebo třiceti cigaret denně – může zcela určitě zkrátit lidský život. Nikotin je nesmírně prudkým cévním jedem, který silně účinkuje i v nepatrných stopách. Nápadně větší výskyt srdečních infarktů, tj. ucpání věnčitých cév, ukončuje předčasně život mnohého padesátníka na vrcholu činnosti a aspoň částečně souvisí s obecným rozšířením kouření. Nikotin není sice jedinou příčinou častých infarktů, ale může spolupůsobit na jeho dnešní rozšíření. Zdá se, že mnohem horší jsou v tomto směru cigarety než doutníky nebo lulky, při nichž se kouř nevdechuje. Dále bylo statisticky zjištěno, že velcí kuřáci umírají častěji na plicní rakovinu než nekuřáci. Zase tu není kouření příčinou jedinou, ale přece jen závažnou. Nelze také nepřipomenout, že denní kouření třiceti cigaret představuje za 30 let zhruba 300 000 cigaret, což je slušné jmění.
O škodlivém vlivu alkoholu na játra, srdce a ledviny už bylo napsáno tolik, že není třeba to zde zvlášť zdůrazňovat. Čtyři pravidelné půllitry piva nebo 1 litr vína denně není málo a rozhodně není neškodné.
Zato mnoha pověrami byla opředena černá káva. Mezi laiky platí dosud utkvělá představa, že černá káva je srdečním jedem. Ve skutečnosti škodí méně než nikotin. Naopak kofein, který je v černé kávě i v silném čaji obsažen, rozšiřuje cévy a zlepšuje tedy prokrvení útrob i srdečního svalu. Záleží ovšem na množství a také na přípravě. Jeden nebo dva šálky denně i dobré zrnkové kávy srdci naprosto nevadí, zvláště u lidí, kteří si na kávu zvykli. Kofein však působí také na nervovou soustavu a podněcuje mozkovou činnost. Proto šálek silné kávy zažene únavu a ospalost, vrátí pocit svěžesti a výkonnosti, usnadňuje myšlení. Jen u osob nervózních, s dráždivým srdcem, může i šálek kávy způsobit zvýšený tlukot srdce. Mnoho záleží na návyku. Člověk, který na kávu není zvyklý, může i na jednu číšku reagovat třeba bezesnou nocí. Podobný účinek však může mít i silnější čaj.
Jsou-li jeden nebo dva šálky kávy nebo čaje denně znamenitým osvěžením, zaviňuje pravidelné pití deseti i více šálků chronickou otravu kofeinem, prozrazující se trvalou předrážděností, neklidem, nespavostí a tlučením srdce. Avšak i po jednom šálku silného kávového vývaru (například v elektrických kávovarech, které vyluhují z rozemletých kávových zrnek všechen kofein) může někdy nastat prudká otrava kofeinem. Objeví se bušení srdce, třesení rukou, pocení, nepokoj. Otrava je ovšem přechodná a ustává sama po několika hodinách. Proto se snáší mnohem lépe káva připravovaná po turecku, kdy necháme jen přejít var a vypudíme z kávy jen chutné a vonné látky a poměrně méně kofeinu. Zkušenost naučila takto připravovat kávu v Orientě, v jejím rodném domově, kde se jí vypije beze škody značné množství. Vše, co jsem o kávě řekl, platí ovšem pro zdravé lidi. Nemocní například s vředem žaludečním kávu vůbec nesnášejí. Rozhodně také nesmí káva nebo čaj zkracovat nebo rušit spánek.
*
Třetí a poslední bod mé úvahy se týká otázky, jak to zařídit, abychom žili šťastněji a radostněji. K čemu by byl delší život a proč bychom se měli snažit ho prodlužovat, kdyby byl pociťován jako břemeno? A tu je třeba vážně se zamyslet. Neshánějme jen nové a cizozemské léky, nesnažme se jen o to, léčit se v lázních, neusilujeme jen a jen o hormonální či jiné injekční kůry. Nechci naprosto tvrdit, že to vše je zbytečné nebo nedůležité. Není to však hlavní. Nesmíme ustavičně hledat zdroje zdraví, spásu a štěstí mimo sebe. Výstižně ukázal slavný spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj v povídce „O životě“, jak mnoho lidí se na světě pachtí za nemožným a nechají si uniknout štěstí na dosah ruky. Je třeba denně objevovat prosté krásy života kolem sebe, v přírodě, v umění, ve vědě a v nitru bližního. Je třeba chodit světem s otevřenýma očima a naučit se vděčně objevovat jeho dary. V lecčems se můžeme učit od Dálného východu, od Indů, Číňanů a obyvatel Tibetu, kde mnozí dosáhly vysokého věku přes 100 let a přitom se cítili vyrovnaní, smíření, a chceme-li, šťastní. Právem mi namítnete, že nelze přenášet idylické podmínky nádherné a velkolepé tibetské nebo himálajské přírody, pod věčnými ledovci a velehorami, kde je vše naplněno a proniknuto dokonalým mírem a klidem – do západního spěchu, do dnešního úžasného životního tempa, v němž rozhodují minuty, ba i vteřiny. Ano, vím to sám dobře, ale přece se nadhazuje otázka, zda příčina nevězí spíše ve špatné organisaci našeho života a v nesprávném pochopení jeho smyslu než v moderní civilizaci, která nám přece přináší tolik výhod. Často se zbytečně trápíme starostmi, které sice nejednou jsou skutečně nepříjemné, ale posuzovány z hlediska celoživotní pouti by se rozplynuly jako malicherné. Nepřipouštějme si je tedy v nitru víc, než zasluhují a zaměřme svůj zájem spíše na práci a na soužití s kolektivem, který nás obklopuje. Tím nechci říci, abychom sami sebe zanedbávali, naopak; žijme rozumně, střídmě se stravujme, střídejme poctivou práci s náležitým odpočinkem a přiměřeným spánkem a snažme se vytvářet se svými spoluobčany prostředí, v němž by se nám všem žilo co nejradostněji.
To jsou tedy ve stručnosti ony hlavní zásady zdravého života, jak vyplynuly z otázek, které jsme si v úvodu položili. Je zřejmé, že jsme jimi zdaleka nevyčerpali celou problematiku daného tematu, ale postačí, když tato informace čtenáře přesvědčí, že péče o zdraví není jen věcí zdravotníků, ale každého z nás.
Prof. MUDr. Jiří Syllaba, XX. století, Orbis 1960
