Československo má velice málo jezer. Jsou to zcela nepatrná horská jezírka, svědci čtvrtohorního zalednění (Tatry, Šumava). Při pohledu na mapu však vidíme v jižních Čechách a zvláště v povodí horní Lužnice větší vodní plochy. V jedné anglické zeměpisné učebnici, vydané r. 1954, se tato oblast nazývá docela „jezerní oblastí“. Ale jde ve skutečnosti o rybníky, uměle vybudované vodní nádrže, jejichž vodu lze podle potřeby zcela vypustit; slouží chovu ryb. Takových je v Československu mnoho, i jinde než v jižních Čechách. Zabírají celkem plochu kolem 50 tisíc ha, tedy asi tolik co v Polsku a daleko více než v Maďarsku, Jugoslávii, ve Francii a v jiných západoevropských zemích. Představují však jen zbytek mnohem rozsáhlejších rybničních soustav, budovaných u nás už ve středověku. Všechny slouží především k chovu ryb, a to jak v době svého založení, tak i dnes, i když jich mnoho vzniklo také k zachycení vody pro potřebu starého průmyslu, pro hutě, sklárny, pily, rýžování zlata. Příklad vybudování tak velikých vodních nádrží k chovu ryb nemá jinde obdoby.
Vznik a staré osudy
Nejstarší z nynějších českých rybníků byly vybudovány již kolem r. 1300. První rybník v Čechách se však připomíná již r. 1115 v zakládací listině kláštera v Kladrubech na Plzeňsku. Nebyly to již jen primitivní hráze na potocích, známé ještě ze starší doby, ale rozsáhlé vodní nádrže v nížinách, s plochým dnem, tedy mělké, jak chov ryb vyžaduje. Při jejich budování využívali stavitelé vynikajícím způsobem morfologie terénu. Např. Velký rybník u Doks – Máchovo jezero (350 ha) je největší v severních Čechách, založil ho Karel IV. – vznikl na neužitečných mokřinách v plochém údolí a hráz byla postavena v místech, kde čedičová vyvřelina údolí zužuje a částečně zatarasuje. Také na Třeboňsku vhodně využívali neužitečných mokřin. Když pozorujeme vypuštění rybníka, musíme se často podivovat, jak dovedně byl založen. Nikdy na jeho dnu nezůstávají veliké kaluže vody, v nichž by mohly zůstat ryby.
Ačkoli to byly různé kraje, kde staří Čechové zakládali rybníky (nebo též stavy či nadymače, jak jim říkali), přece jenom jsou oblasti, kde jsou rybníky zvlášť četné a velké. Především to byly odedávna jihočeské pánve (Třeboňská a Budějovická), východní Polabí, jižní Morava apod. V téměř rovném terénu vznikly celé rybniční soustavy, napájené zdaleka vedenými kanály a před povodněmi dobře chráněné odvodovými stokami.
Příčinou stavby rybníků a chovu ryb byla velká potřeba rybího masa původně jako postního jídla, později jako oblíbené a laciné potravy vůbec. Jestliže už z předhusické doby máme doklady o vyspělosti českého rybnikářství, pak období další, zvláště 16. století, zaznamenala jeho skvělý rozmach. Metody chovu ryb, především kaprů, byly na tak vysoké úrovni, že je všechny okolní země přejímaly. Tyto zkušenosti shrnul český humanista Jan Dubravius v knize vydané v první polovině 16. století a přeložené potom do mnoha evropských jazyků. Byla dokonce vydána dvakrát ve 20. století!
V jižních Čechách nejvíce podporoval rybniční hospodářství mocný feudální rod Rožmberků, kterému z něho plynuly veliké zisky. Ve službách Rožmberků vynikli dovední stavitelé rybníků Štěpánek z Netolic a Jakub Krčín z Jelčan. Založili řadu rybníků, právě ty největší, a dlouhé a mistrně vedené kanály, jako jsou Zlatá stoka (46 km) a Nová řeka. Těch se využívalo i k vedlejším účelům – k pohonu mlýnů a hamrů i pro plavení dřeva. Zlatá stoka (nazvaná tak pro užitek, který Rožmberkům přinesla) dodává vodu několika nejznámějším velikým rybníkům – 430 hektarovému Horusickému, 360 hektarovému Velkému Tisému, 330 ha Záblatskému, Koclířovu, Bošileckému atd. Nová řeka byla vybudována spíše pro odvádění větších vod Lužnice do Nežárky a také pro ochranu rybníka Rožmberka. Tam je největší ze zdejších rybníků, má výměru 720 ha a z toho stále zavodněná část představuje asi 500 ha. Jeho hráz je skoro 2500 m dlouhá, dole 80 m široká, vysoká 12 m a tak pevná, že nikdy ji ani největší přívaly z řeky Lužnice neprotrhly. Stavba Rožmberka trvala Krčínovi přes pět let a pracovalo na ní mnoho set rybníkářů a poddaní asi z 20 okolních vesnic.
Stavění rybníků se stalo povoláním: party rybníkářů táhly i se svými rodinami od jedné stavby ke druhé, nesouce s sebou i všechno své nářadí. Jejich těžká práce, ze které pramenilo bohatství feudálů, přinášela jim jen bídné živobytí, nemoci a ještě opovrhování. Stejně však trpěli výstavbou rybníků i mnozí poddaní sedláci, kteří někdy museli opouštět své domovy, když je měly zaplavit nové rybníky. Tak se stalo v případě nejstaršího z nynějších velikých jihočeských rybníků Dvořiště (390 ha). Potom Horusický rybník zaplavil ves Oslov, rybníky Koclířov a Opatovický vznikly na místě stejnojmenných vsí…
Zde také husitské revoluční hnutí nabylo v té době největšího rozmachu a my můžeme předpokládat, že v jeho řadách byly i houfy vykořisťovaných rybníkářů. A mnozí ze vzbouřených sedláků byli možná ochuzeni právě zatopením svých polí a domů.
Ve východním Polabí zakládali rybníky Pernštejnové, ze stejných důvodů jako jihočeští Rožmberkové. Tento feudální rod se hospodářským otázkám tak mnoho věnoval, že byl za to od ostatních až zesměšňován. V ohbí Labe sloužila k přívodu vody Opatovická stoka (35 km), dodnes existující. Po svém založení začátkem 16. století přiváděla vodu pro 230 rybníků (zatopily také 6 vesnic), mezi nimiž byl i největší snad český rybník – Čeperka, zrušený jako většina ostatních začátkem 19. století. Velké rybníky bývaly v okolí Poděbrad. Největší z nich byl rybník Blato o výměře skoro 1000 ha. Dnes tu však z velkých rybníků zůstal jediný – Žehuňský (290 ha) a po jiných jen jména. V době největšího svého rozmachu, koncem 16. století, hospodařilo se v Čechách na 180 000 ha rybníků. Byly nejen v jižních Čechách, východním Polabí a tam, kde dnes. Byly všude. Nebylo takřka vesnice, velkostatku či kláštera bez jednoho či několika rybníků.
Také Morava vynikla už ve starých dobách rybnikářstvím. Nejvíce rybníků vybudovali na jihu v povodí Dyje a Moravy. Zakresluje je Müllerova mapa z roku 1716 a některé i mapa Komenského, skoro o sto let starší. Rybník Kobylské jezero u Čejče byl se svými téměř 1000 ha největší. Byl zrušen až r. 1835, v době největšího úpadku českého rybnikářství.
Ten nastává od třicetileté války, kdy naše země byla strašlivě zpustošena. Roty loupeživých panských vojsk, táhnoucích Čechami, prokopávaly hráze rybníků, aby se zmocnily ryb. Všeobecné ochuzení země a její vylidnění (Čechy a Morava ztratily polovinu svého obyvatelstva) rybniční hospodářství ochromilo.
Ale i tak napočetl josefínský katastr z r. 1788 v samotných Čechách ještě skoro 77 000 ha rybníků. Jenže úpadek a úbytek rybníků pokračuje. Jeho příčinou je změna celé hospodářské soustavy. Těžiště zemědělské výroby se zcela přesunulo k obilnářství a hlad po půdě likvidoval jeden rybník za druhým. Podle stabilního katastru asi z r. 1840 bylo v Čechách již jen přes 35 000 ha rybníků. Nejvíce jich zůstalo v jižních Čechách, kde půda, která by se získala zrušením rybníků, nebyla tak úrodná a pro obiloviny vhodná.
Na Moravě zaujímaly plochy rybníků koncem 18. století asi polovinu rozsahu rybníků v Čechách. Byly však rušeny ještě radikálněji. Zde totiž všechny významnější rybníky ležely v nejúrodnějších oblastech úvalů. Na Moravě i v Polabí jich v první polovině 19. století padlo nejvíce za oběť cukrové řepě. Jako za feudalismu chovem ryb a ovcí, tak za kapitalismu právě touto plodinou se držitelé půdy nejvíce obohacovali. Ceny ryb naproti tomu poklesly a stále více se dovážely ryby mořské.
Až zase druhá polovina minulého století přinesla oživení. Jihočeský rybnikář Václav Horák a zvláště Josef Šusta, vypracovali zásady moderního rybničního hospodaření využívajíce všech výsledků získaných staletími. Chov ryb se začal zase vyplácet, ryby se od nás znovu vyvážely a přibývalo dokonce i rybničních ploch. K chovu ryb se více využívalo i rybníků, vybudovaných původně k jiným účelům. Takových je u nás dost, hlavně na horních tocích potoků – např. rybník Velké Dářko (208 ha) na Českomoravské vrchovině. Vodní nádrže podobného založení najdeme ve všech vyšších oblastech a ve všech krajích; má je i Slovensko (obsah největších, které jsou v okolí Banské Štiavnice, je asi 7 mil. m3) jinak na staré rybníky chudé. Ale zde, v horských rybnících, na chudé půdě a také obyčejně dosti hlubokých, se chov ryb málo vyplácí.
Ty české rybníky jsou stříbro slité,
žíhané temnem stínů pod oblaky,
vloženy v luhy do zeleně syté
jsou jako krajů mírné, tiché zraky.
Antonín Sova
Dnešek a budoucnost
Již před druhou světovou válkou prosadili naši odborníci názor, že rybniční hospodářství představuje intenzivní využití půdy jako jiné obory zemědělství, i když je zde půda pokryta vodou. Dokázali též, že užitek rybníka je mnohem větší než jen přímým výnosem ryb, a proto se o rybnikářství musí zajímat celá společnost. Jde tu o určitou obdobu s lesem, kde rovněž nelze těžbu dřeva považovat za jediný užitek. Zvlášť důležitý úkol mají rybníky v suchých, nížinných oblastech, jako je Polabí a moravské úvaly, popřípadě jižní Slovensko. Zvyšují úroveň spodní vody a blahodárně ovlivňují podnebí. Brněnský geograf prof. Koláček, umučený okupanty, vypočetl r. 1930, že dokud existovaly jihomoravské rybníky, snižovaly teplotu okolí v květnu až říjnu aspoň o 1o C a stejně o tolik byla menší roční amplituda. Nebo si uvědomme mohutnost vypařování. Výpary ze 100 ha rybníka za den postačí ke krytí spotřeby atmosférické vláhy aspoň pro 1 km2 polí! Je zajímavé, že už Karel IV. největší podporovatel stavby rybníků, znal účinek výparů a velkých vodních ploch na podnebí a ve prospěch rostlinstva a oceňoval jej.
Velké rybníky působí dále jako zdrže, takže je zpomalován odtok řekami. Můžeme si to ověřit v povodí Lužnice, kde leží 10 z největších našich rybníků a některé z nich nadrží 15-20 miliónů m3 vody (Staňkovský a Rožmberk). L. Votruba, když srovnává tři řeky přibližně stejně velikého povodí, ukazuje, že největší povodeň vyskytující se za 100 let je u ústí Lužnice jen 473 m3/sec, kdežto Sázava při takové povodni vede při ústí 794 m3/sec a Otava s povodím bez rybníků dokonce 1060 m3/sec.
Velký rozmach zaznamenalo české rybnikářství po revoluci. Celé rybniční hospodářství přešlo do státního majetku, škody způsobené okupanty byly záhy napraveny a v rybnikářství se v plném rozsahu uplatňují nejmodernější vědecké metody. Studují se v ústavech Akademie zemědělských věd a vysokých škol zemědělských. Pro přípravu kádrů odborníků nejvíce udělala naše stará rybářská škola v jihočeských Vodňanech.
Rybníky dávají dnes průměrně až o polovinu větší roční výnosy než před válkou. V hlavních dodavatelských oblastech jihočeských vytěžíme z 1 ha 160 kg ryb za rok (97 % kaprů). Přitom se některých rybníků využívá současně pro chov vodní drůbeže.
Nejvíce péče věnujeme zajišťování přirozené potravy pro ryby a zvláště jejich řádnému přikrmování. Ošetřování rybničního dna, jeho rozorávání a hnojení, hubení nevítaných rostlin atd. bylo sice provozováno již dávno, dnes však se dospělo výzkumem k mnohým jiným názorům. České rybnikářství pomocí tzv. hypofyzace zvládlo i obtížnou plemenitbu, dříve tak choulostivou vůči přírodním podmínkám. Vstřiknutím látek obsažených ve žláze visící pod mozkem a řídící rozmnožování dosahuje se brzkého výtěru ryb a získává se do podzimu silný plůdek, schopný dobře přečkat zimu. Výběrem se dále šlechtí místní druhy kaprů, rychle dorůstajících. Za pomoci výsledků sovětské vědy velice postoupil boj proti nemocem ryb.
Postupuje i rozšiřování vodních ploch. Zde ovšem hrají rozhodující úlohu další užitečné vlivy rybníků. Nynější plochy chceme rozšířit asi dvojnásobně, na 100 tisíc ha, a již usilovně v tom směru pracujeme. Také na Slovensku, které nemá tradici v chovu ryb a nemá dnes ani 2000 ha rybníků, vzniknou celé rybniční soustavy. Ovšem ani tu nebude moci být zatopena všechna plocha k tomu vhodná (bratislavský geograf Š. Fekete popsal a změřil místa zřízení až 20 tisíc ha rybníků). Založení rybníku je vždy věc odpovědná; vždyť nám ubude pro rostlinnou výrobu veliký kus země a přitom obyčejně země úrodné.
I po zakončení akce rozšiřování ploch rybníků, rozvržené do dvou etap, zůstanou samotné Čechy středem rybářství v Československu. Dnes mají přes 40 tisíc ha, zatímco Morava asi 7 tisíc ha rybníků. Především jde o jižní Čechy soustřeďující polovinu plochy československých rybníků – a v tom jsou ty největší a nejvýnosnější. Všech je tam aspoň 5 000. Jsou seskupeny do čtyř hlavních oblastí: a) rybníky Třeboňské pánve, b) rybníky Českobudějovické pánve, c) rybníky na Jindřichohradecku a d) rybníky na Blatensku. Ostatní jsou roztroušeny nebo tvoří jen menší skupiny.
Jihočeské rybníky mají mimo skutečnost, že jsou mezi nimi největší, ještě další prvenství. Je tu i nejhlubší rybník, a to Staňkovský – 16 m (340 ha). Ten má také ze všech největší obvod – 21 km. Jižním Čechám patří i rybník s nejdelší hrází – Ženich – s 3200 m a rybník Velký Tisý s největším ostrovem – Lůsy 28 ha velikým.
Z 10 největších českých rybníků jenom dva leží mimo jižní Čechy. Jsou to již zmíněný Velký rybník u Doks, oblíbené rekreační místo, a Žehuňský na Poděbradsku, protékaný Cidlinou. Menší rybníky najdeme ještě hodně ve východních a jihozápadních Čechách.
Na Moravě jsou i nyní největší rybníky na jihu (Nesyt, Hlohovecký-Mlýnský), potom na Českomoravské vrchovině a na Ostravsku.
Když se spustí nevod
Daleko nejdůležitější rybou našich rybníků je kapr (Cyprinus carpis). Vedle něho se pěstuje lín (Tinca vulgaris) a v malém množství jako přisazované ryby maréna (Coregonus lavaretus mareana), candát (Lucioperca sandra), štika (Esoxlucius), pstruh (Salmofairo). První etapa se odehrává v tzv. rybnících třecích, jen několik m2 velikých. Malé rybičky, ještě se žloutkovým vakem, se pak přesadí do tzv. potěrových rybníků, v nichž zůstanou do podzimu. Přezimují potom v tzv. komorách. Na jaře putují do tzv. výtažných rybníků.
Hlavní čili kapří rybníky jsou ony největší, které udávají ráz krajiny. Většina rybniční plochy (asi 2/3) patří těmto hlavním rybníkům, do nichž se nasazují kapři obyčejně až v třetím roce života, aby tu dorostli požadované váhy.
Hlavní rybníky mají být nejlépe jen 1-2 m hluboké, aby voda byla prohřívána sluncem a bohatá planktonem. Důležitý je vždy přívod vody. Nejlepší je potoční či říční, protože je bohatá kyslíkem a teplá. Takovou není voda pramenitá. Ale přítok vody nesmí být příliš vydatný. Jsou i rybníky odkázané výhradně na vodu dešťovou. Největší z nich je Vlkovický v jižních Čechách. Nazývají se „nebeské“.
Všechny rybníky musí mít nejhlubší místa u hráze, aby byl možný výlov. Odtok vody je možný za vyššího stavu samovolně splavem v jedné části hráze. Úniku ryb je však zabráněno. Pro vypouštění vody před výlovem a na regulování výše hladiny podle potřeb chovu ryb je v hrázi zapuštěno zvláštní zařízení.
V hlavních rybnících se chovají ryby rok, dva i tři. Ale ještě ani po vylovení nejdou kapři (nejvíce je ceněn třeboňský kapr bez šupin) na trh. Jdou ještě do sádek s velkým průtokem vody, aby jejich maso nabylo lepší chuti.
Nejzajímavější z celého rybničního hospodářství je výlov rybníka, zakončení dlouhé a těžké práce chovatelé a ve svém výsledku její odměna. Připadá na říjen až listopad a účastní se ho několik desítek rybníkářů, kterým pomáhá několik desítek dalších lidí. Je to slavná událost, opředená starobylými zvyklostmi, které udržují nejen rázovití staří baštýři a hajní, ale i mladá generace.
Několik dní před výlovem se vypustí rybník. U největších trvá vypouštění až celé týdny. V den určený k výlovu, kdy zbývající voda a ryby jsou staženy k hrázi a jejich pohyb případně již omezen sítěnými přehradami či ploty, nastává slavné zahájení práce. Rybáři, oblečení v kožené a gumové obleky a vysoké boty, připraví již v předvečer onoho dne sítě, především nevod, kádě na ryby, ošatky a plachty na jejich přenášení, váhy a všechno další, co je potřeba. „Nadrybný“ dává již za jitra heslo k zahájení výlovu. Zatahovací síť zvaná nevod, je vezena baštýři na loďkách a spuštěna do vody. Horní okraj udržují plováky na hladině, dolní s olověnými závažími klesá ke dnu. Tažná lana nevodu jsou pak vlečena „pěšáky“, brodícími se ve studené vodě i bahnu. Jiní po stranách nadhánějí ryby tlučením do vody. To vše se děje podle pokynů nadrybného, který celé složité dění přesně řídí. Síť je potom pod hrází uzavírána v kruh. Tu rybnikáři vychytávají nejdříve choulostivé candáty, kteří se bělají na povrchu. Potom uzavřenou síť dále zkracují a začínají ručními sítěmi „brakovat“ (vybírat) bohatství kaprů a ostatních ryb. Ty jsou tříděny do kádí podle druhu a váhy. Odvoz ryb se pak děje v sudech na povozech do sádek. Největší a nejstarší kusy, obrovští sumci a přestárlí kapři, ale i štiky, někdy se jmény a opředeni pověstmi, jsou často znovu vypuštěni do rybníka. Po skončení prvního zátahu nastupují rybnikáři, když se ohřáli u ohňů na hrázi, k dalším zátahům, až jsou všechny ryby vyloveny. Potom se znovu vrací klid. Rybník je napuštěn a přijímá násadu nebo zůstává prázdný, aby dno vymrzlo či aby bylo zoráno a oseto (oves), a rybník v dalších letech poskytoval v přírůstcích ryb větší užitek. Každý rok vidíme tak asi 1/10 vodní plochy obnaženou („letnění“ rybníka).
Již před staletími se shromažďovalo k výlovu rybníka mnoho diváků. Přijížděla šlechta, aby pozorovala ruch na hrázi, práci rybářů, rybami jakoby vařící se vodu v uzavřeném nevodu i pokřik vodního ptactva. Přicházel chudý lid okolních vesnic, kterému bylo po skončení výlovu dovoleno (signálem k tomu byl výkřik nadrybného „hoří“) vrhnout se do vyloveného rybníka a chytat ve vodě a bahně zbylé ryby. Dnes přitahují výlovy velkých rybníků, nejvíce jihočeských, především turisty a výletníky z měst, a pro které má celé to rušné dění a syrová již podzimní příroda svoje kouzlo.
Ale celé ty naše rybniční krajiny jihočeské a jiné, kde obdélníky polí a temná zeleň lesů je přerušována stříbrnými zrcadly vodních ploch, nelákají k návštěvě jen v době výlovů.
Krásu procházek po rybničních hrázích zpevněných staletými duby, koupání ve vodě a velebný klid rybničné krajiny vám však již líčit nemusíme.
RNDr. Vlastislav Häufler, Dvacáté století, Orbis 1959
Rybníku Hejtmane, parku staletý val,
listnaté roubení, plodnou hloubku ti dal
člověk, jenž nezaspí nikdy jitra tvá paví,
člověk, jenž k dílu se prostě, bez fanfár staví.
František Hrubín
