Mateřství a narození dítěte
Na peněžní pomoc v mateřství má nárok zaměstnankyně, která byla v posledních dvou letech před porodem pojištěna alespoň 270 dnů.
Na každé narozené dítě dostane zaměstnankyně nebo zaměstnancova rodinná příslušnice podporu 650 Kčs. Zemře-li zaměstnanec před narozením dítěte, dostane jeho manželka nebo družka stejnou podporu, porodí-li do 300 dnů od jeho smrti.
Narození dítěte musí být ohlášeno matričnímu úřadu do sedmi všedních dnů.
K ulehčení nákladů spojených s výchovou dětí pracujících přispívá stát rodinnými přídavky.
Peněžitá pomoc v mateřství
Peněžitá pomoc v mateřství se vyplácí místo mzdy. Poskytuje se po dobu 18 týdnů, z toho čtyři týdny před porodem a 14 týdnů po porodu (tzv. mateřská dovolená). Vyčerpá-li zaměstnankyně z mateřské dovolené před porodem více než čtyři týdny, poskytne se jí peněžitá pomoc v mateřství bez přerušení až do uplynutí 18 týdnů od počátku mateřské dovolené. Vyčerpá-li před porodem méně než čtyři týdny, pak pobírá peněžitou pomoc po celých 18 týdnů jen tehdy, když porod nastal dříve, než lékař určil. Stalo-li se tak z jiných důvodů, vyplácí se peněžitá výpomoc jen 14 týdnů po porodu.
Peněžitá pomoc se stanoví z průměrné čisté denní mzdy, tj. z výdělku za poslední tři kalendářní měsíce před vznikem nároku po odečtení daně ze mzdy, nebo je-li to pro žadatelku příznivější, za posledních šest měsíců přede dnem, kdy přestala pracovat pro těhotenství nebo mateřství, nejvýše však z částky 100 Kčs.
Výše peněžní pomoci činí při nepřetržitém zaměstnání v podniku
do 2 let
z čisté denní mzdy 75 %
nad 2 roky do 5 let
z čisté denní mzdy 80 %
nad 5 let
z čisté denní mzdy 90 %
nejméně však 16 Kčs denně; jestliže však tato částka přesahuje 90 % čisté denní mzdy zaměstnankyně, činí peněžitá pomoc v mateřství 90 % této mzdy.
Hlášení narození dítěte – rodný list
Narození dítěte musí být oznámeno k zápisu do matriky do sedmi všedních dnů; lhůta se počítá dnem následujícím po narození.
Hlášení se provádí u matričního úřadu, kterým je příslušný místní národní výbor, v jehož obvodu se dítě narodilo nebo bylo nalezeno.
Oznámit narození dítěte je povinen lékař nebo porodní asistentka nebo i jiná osoba, která při porodu působila. Není-li těchto osob, pak jeden z rodičů, matka, ovšem jakmile je schopna oznámení učinit. Narodí-li se dítě v nemocnici, v porodnici nebo v jiném ústavu, musí oznámení učinit vedoucí úředník ústavu.
Zápis do knihy narození provede matrikář podle oznámení, jméno dítěte uvede podle souhlasného prohlášení rodičů. Zapsáno může být jen jedno jméno. Pokud jde o příjmení, zapíše se příjmení rodičů. Mají-li rodiče příjmení různá, zapíše se to, na kterém se rodiče dohodli; sporné případy řeší lidový soud.
Při narození dvojčat, trojčat atd. musí být každé dítě zapsáno v matrice samostatně.
Po zápisu narození vydá matrikář rodičům dítěte „Rodný list“, který je prvním důležitým dokumentem každého občana.
Kromě zápisu v matrice je třeba provést i záznam o narození dítěte v občanských průkazech rodičů. Zápis vykoná matrikář a učiní ihned hlášení okresnímu (městskému) oddělení veřejné bezpečnosti. Rodiče jsou povinni dát si zapsat narození dítěte do občanských průkazů.
Rodinné přídavky
Rodinné přídavky náleží zaměstnancům závodů, dlouhodobým brigádníkům, domáckým dělníkům (jsou-li pojištěni) aj., starají-li se o nezaopatřené dítě, mají-li předepsaný pracovní úvazek a odpracovali-li v měsíci, za který se rodinné příspěvky poskytuji, alespoň 20 dní. Odpracované době se klade na roveň doba placeného pracovního volna, doba, po kterou pobírá zaměstnanec nemocenské nebo pomoc v mateřství apod.
Rodinné přídavky náleží i zaměstnanci povolanému k službám v ozbrojených silách, pokud byl v posledních 6 měsících před nástupem zaměstnán aspoň 90 dní.
Příspěvky se vyplácejí na nezaopatřené děti (do skončení povinné školní docházky), které bydlí na území ČSR a o které se stará zaměstnanec, jenž o výplatu žádá.
Právní nárok na rodinné přídavky má zaměstnanec pro vlastní (pokrevné nebo adoptované) děti nebo pro děti své manželky do skončení povinné školní docházky bez zřetele na vlastní příjem dítěte; od té doby do 25 let dítěte, jestliže se studiem nebo jiným školením soustavně připravuje na své budoucí povolání a jestliže jeho vlastní příjem nepřesahuje 120 Kčs měsíčně. Rodinné přídavky se přiznávají i na děti, které jsou pro tělesnou nebo duševní nemoc trvale neschopny práce.
Za stejných podmínek se považují za nezaopatřené děti oboustranně osiřelí vnuci nebo oboustranně osiřelí sourozenci zaměstnance nebo jeho manželky, jestliže jsou v jejich přímém zaopatření.
Rodinné přídavky se neposkytují na děti
a) na které náleží výchovné nebo sirotčí důchod,
b) na které mají bezplatné plné internátní zaopatření,
c) které jsou již déle než šest měsíců v bezplatném plném zaopatření léčebného ústavu.
Výše rodinných příspěvků je stanovena dvěma sazbami, tzv. zvýšenou a nezvýšenou:
na 1 dítě měsíčně
zvýšená 70 Kčs nezvýšená 38 Kčs
na 2 děti měsíčně
zvýšená 170 Kčs nezvýšená 86 Kčs
na 3 děti měsíčně
zvýšená 310 Kčs nezvýšená 144 Kčs
na 4 děti měsíčně
zvýšená 490 Kčs nezvýšená 212 Kčs
na 5 dětí měsíčně
zvýšená 710 Kčs nezvýšená 290 Kčs
na 6 dětí měsíčně
zvýšená 930 Kčs nezvýšená 378 Kčs
na 7 dětí měsíčně
zvýšená 1150 Kčs nezvýšená 476 Kčs
a zvyšují se na každé další dítě o
zvýšená 220 Kčs nezvýšená 108 Kčs.
Zaměstnanci mají zpravidla nárok na zvýšené rodinné přídavky. Nezvýšené rodinné přídavky dostanou:
a) zaměstnanci, kteří jsou zároveň uživateli zemědělské půdy ve výměře nad 0,5 ha (v pastvinářské nebo pícninářské oblasti 2 ha), jakož i zaměstnanci, kteří s takovým uživatelem půdy žijí ve společné domácnosti;
b) zaměstnanci, kteří jsou zároveň členy JZD I. a II. stupně a vstoupili do družstva s výměrou zemědělské půdy nad 0,5 ha (po případě 2 ha), jakož i zaměstnanci, kteří žijí s takovým členem JZD ve společné domácnosti;
c) zaměstnanec, který je zároveň členem JZD III. a IV. typu, jestliže členem družstva není ani jeho manželka, ani jiný člen rodiny, s nímž žije ve společné domácnosti;
d) zaměstnanec, který je zároveň členem JZD II., III. a IV. typu, jestliže výměra záhumenku rodiny přesahuje výměru podle vzorových stanov zemědělských družstev, nebo zaměstnance, který žije s takovým členem družstva ve společné domácnosti jako člen rodiny, a to i tehdy, když manželka nebo jiný člen rodiny je členem družstva.
Zaměstnanec uplatňuje nárok na rodinné přídavky pro první dítě na tiskopise „Přihláška nároků na rodinné přídavky“, pro další děti už jen na tiskopise „Hlášení změn“. Tiskopisy dostane u komise národního pojištění ve svém závodě. Na totéž dítě lze přiznat přídavky jen jedné osobě.
Přihláška musí být doložena potřebnými doklady podle toho, o který případ jde. Zaměstnanec ručí za správnost všech údajů v přihlášce uvedených. Neprávem vyplacené příspěvky musí vrátit; kdyby vědomě předložil nesprávné doklady, může být i trestně stíhán.
Zaměstnanec je povinen v závodě hlásit všechny změny nastalé v poměrech rozhodných pro výplatu rodinných přídavků nebo pro její výši do 15 dnů.
Přídavky se vyplácejí měsíčně pozadu v den, kdy se v závodě vyplácí doplatek účtované mzdy. Přídavky se vyplácejí za celý měsíc, v kterém došlo k rozhodné události (např. dítě se narodilo 28. 9., tedy příspěvek se přizná již za celé září).
Literatura:
Zákon o matrikách ze 7. 12. 1949 č. 268 Sb.
Zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců z 30. 11. 1956 č. 54 Sb.
Rodiče a děti
Rodiče mají společnou povinnost starat se o tělesný i duševní rozvoj svých dětí.
Není rozdíl mezi povinnostmi otce a matky.
Také rodičovskou moc nad dětmi vykonávají nedílně otec i matka.
Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno nejen přispívat na výživu rodiny, má-li vlastní příjem, ale také doma pomáhat.
Člověk se stává plně způsobilým samostatně právně jednat, tj. práva nabývat nebo se zavazovat, dosažením zletilosti, tj. při dovršení 18. roku věku.
Někdy mohou samostatně a pravoplatně jednat i nezletilci.
Přijme-li někdo dítě za vlastní (osvojením - adopcí), vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr jako mezi rodiči a dětmi. K osvojení je třeba rozhodnutí soudu.
Upadne-li někdo v nouzi, vzniká povinnost příbuzných poskytnout mu úhradu na osobní potřeby. Tato vyživovací povinnost se vztahuje na příbuzné v přímé linii.
Sociálně právní ochranu mládeže zajišťuje stát všem dětem, zvláště pak těm, které nejsou v péči rodičů. Tato péče je svěřena úřadovnám ochrany mládeže, zřízeným při lidových soudech.
Práva a povinnosti rodičů
Rodiči se rozumějí otec a matka dítěte. Matkou je žena, která dítě porodila, otcem pak je manžel matky nebo muž, který sice není manželem matky, avšak s jejím souhlasem otcovství uznal, nebo jehož otcovství bylo soudem zjištěno.
Společnou povinností rodičů je starat se o tělesný a duševní rozvoj dětí, zejména pečovat o jejich výživu a výchovu tak, aby se podle svých schopností a náklonností staly platnými členy společnosti. Do této povinnosti samozřejmě patří péče o zdraví dětí, o ubytování, ošacení, o čistotu jejich těla, při onemocnění o potřebné lékařské ošetření, o očkování proti nakažlivým chorobám apod.
O výživu i výchovu dětí jsou povinni stejně pečovat oba rodiče, neboť není rozdílu mezi povinnostmi otce a matky. Tuto rovnost v povinnostech není možno vykládat jen početně tak, jako by oba měli přispívat na obživu a výchovu dítěte stejným peněžitým podílem, nýbrž podle poměru svých výdělečných a majetkových možností. Kromě toho zákon pamatuje i na případy, u nichž o výchovu dětí pečuje jen jeden z rodičů (obvykle tam, kde rodiče nežijí v životním společenství). V takových případech se tato starost a péče o dítě hodnotí a přihlíží se k ní při určování peněžního příspěvku rodiče nepečujícího o dítě. Toto ustanovení spravedlivě oceňuje práci ženy v domácnosti, ať se již věnuje práci v domácnosti a výchově dětí výlučně, nebo vedle svého pracovního zařazení.
Vyživovací povinnost rodičů trvá tak dlouho, dokud dítě není vyučeno k povolání, které si se souhlasem rodičů zvolilo; proto není tato povinnost omezena věkem dítěte.
Narozením dítěte vzniká tzv. rodičovská moc, která trvá po dobu nezletilosti dítěte. Obsahem práv a povinností rodičů je řídit jednání dětí, dávat jim příkazy i zákazy, které směřují k výchově dětí ať již po stránce tělesné, nebo duševní. Rodiče zastupují své děti tam, kde nejsou oprávněny samostatně jednat, a spravují jejich majetek.
Má-li dítě svůj majetek, jsou rodiče pověřeni spravovat jej v zájmu dítěte. Ve zvláštních případech, které přesahují rámec obvyklého hospodaření, nemohou ani rodiče jednat bez souhlasu poručenského soudu (např. při odmítnutí dědictví, při smírech apod.).
Stejné postavení muže a ženy v naší společnosti zaručuje i jejich stejné postavení v rodině. Proto rodičovská moc přísluší nedílně oběma rodičům. Nedohodnou-li se mezi sebou při výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, který bude přihlížet hlavně k zájmům dítěte. Rodičovská moc se soustředí u jednoho z rodičů tehdy, když druhý zemřel, byl zbaven svéprávnosti nebo byl soudem zbaven rodičovské moci pro zneužívání, po případě hrubé zanedbávání povinností. Kdyby rodičovskou moc neměl žádný z rodičů, pak ustanoví soud dítěti poručníka.
Neplní-li rodiče své povinnosti, učiní soud potřebná opatření k prospěchu dítěte. V tom směru je soudu nápomocna úřadovna ochrany mládeže (viz níže).
Povinnosti dětí
Jakmile dítě dospěje a má svůj vlastní příjem z práce, je spravedlivé, aby z něho přispívalo na výživu rodiny, zvláště nemají-li rodiče sami dostatečný příjem na úhradu všech potřeb. Nejde jen o příspěvek na vlastní výživu, ale i na věcné náklady domácnosti, jako nájemné apod.
Má-li dítě svůj vlastní majetek, může se výnosů z něho použít pro úhradu nákladů spojených s výchovou a výživou nejen dítěte, ale i jeho sourozenců, kteří jsou s ním společně, tj. v téže rodině, vychováváni. Zbytku výnosů se může použít i na ostatní odůvodnění potřeby rodiny.
Dítě, které žije s rodiči ve společné domácnosti a je na ně odkázáno svou výživou, má také doma pomáhat svou prací. Věk dítěte nerozhoduje, ale samozřejmě práce musí být přiměřená schopnostem dítěte.
Zletilost
Pro zodpovědění otázky, kdy je člověk způsobilý vlastním jednáním nabývat práva nebo k něčemu se zavazovat, rozeznáváme v životě člověka tato období:
a) V době od narození do dokonaného 6. roku je člověk k právním úkonům naprosto nezpůsobilý a musí za něho jednat zákonný zástupce (otec, matka, poručník).
b) V době od dovršeného 6. roku do dovršeného 15. roku je člověk způsobilý jen k právním úkonům, které jsou výhradně k jeho prospěchu, a k uzavírání smluv, které se plní hned při jejich uzavření (nákup školních potřeb).
c) V době od dovršeného 15. do dovršeného 18. roku může člověk uzavírat pracovní smlouvy a může také volně nakládat s odměnou za svou práci.
d) Dovršením 18. roku stává se člověk zletilým, tj. plně způsobilým vlastními úkony práva nabývat a právně se zavazovat. Před svým 18. rokem stane se nezletilý zletilým, uzavře-li manželství.
Na nezpůsobilost člověka k právním úkonům má vliv nejen nedostatek věku, ale i duševní porucha, po případě nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných jedů. Takoví lidé nemohou obstarávat své záležitosti, soud je zbaví svéprávnosti buď úplně, nebo částečně a ustanoví jim opatrovníka. Úkolem opatrovníka není jen starost o správu majetku nesvéprávného, ale má se starat i o jeho léčení, a tak zabránit dalšímu zhoršování nemoci.
Osvojení (adopce)
Osvojit, tj. přijmout za vlastní, je možno jen děti nezletilé a jen je-li jim to k prospěchu.
Mezi osvojitelem a osvojencem vznikne rodinný poměr jako mezi rodiči a dětmi se všemi právy a povinnostmi výše uvedenými. Osvojenec se posuzuje jako dítě osvojitele, a proto také mezi nimi nemůže být uzavřeno manželství.
Osvojitelem může být svéprávný občan, jehož věkový rozdíl proti osvojenci je přiměřený jeho postavení. Není na závadu, má-li osvojitel vlastní děti nebo i jiné děti dříve již osvojené. Je-li osvojitel ženatý (vdaná), může osvojit dítě jen se souhlasem druhého manžela.
Osvojení vznikne soudním výrokem vydaným na žádost osvojitele. Osvojením přechází rodičovská moc z rodičů osvojencových na osvojitele; osvojenec dostane příjmení osvojitele, k němuž může s jeho souhlasem připojit i své příjmení dosavadní.
Na návrh osvojence i osvojitele může soud z vážných důvodů vzájemný poměr zrušit.
Vyživovací povinnost
Příbuzní v přímém pokolení jsou si vzájemně povinni poskytovat úhradu na osobní potřeby (vyživovací povinnost), jestliže jeden z nich upadne v nouzi. Nemusí to vždy být pokrevní příbuzenství (vyživovací povinnost platí i v poměru osvojeneckém).
Příbuzenství v přímém pokolení je založeno mezi těmi, z nichž jeden pochází od druhého (prarodiče – rodiče – děti – vnuci – atd.). Nejprve stíhá povinnost potomky, není-li jich, pak předky. Příbuzní bližší mají vyživovací povinnost před vzdálenějšími (např. k rodičům děti dříve než vnuci apod.).
Je-li několik osob povinných ve stejném stupni, pak jsou povinni přispívat na výživu všichni v poměru svých výdělečných a majetkových možnosti.
Vyživovací povinností se rozumí nejen to, co člověk nutně potřebuje k životu (strava, byt, šatstvo, lékařské ošetření), ale i potřeby kulturní (noviny, radio apod.). Úhradu lze poskytovat v penězích a i v naturáliích.
Sociálně právní ochrana mládeže
Tuto ochranu provádějí úřadovny ochrany mládeže, jejichž činnost záleží hlavně:
1. ve vykonávání hromadného poručenství a opatrovnictví, není-li vhodné osoby, která by tuto povinnost převzala;
2. v ochraně dětí, které nejsou v péči rodičů a které bylo nutno umístit do péče jiných osob nebo ústavů. Umístění dítěte do náhradní péče musí být schváleno soudem;
3. v poradní a pomocné činnosti, kterou přispívají k zdárnému vykonávání rodičovské moci a k řádnému plnění povinností poručníků a opatrovníků.
Kolektivní péči mládeže poskytují zdravotnické ústavy dětem do tří let, dětské domovy pro děti starší. Pro soudem nařízenou ochrannou výchovu dětí starších patnácti let jsou zřízeny výchovny dorostu.
Dětem, které nemají majetek a jejichž osobní potřeby nemohou být uhrazeny z plnění zákonné vyživovací povinnosti, nebo dětem smluvně přijatým, které nejsou zaopatřeny v kolektivní péči, poskytuje stát „dětský příspěvek“ ve výši až 140 Kčs měsíčně.
Literatura:
Zákon o právu rodinném ze dne 7. 11. 1949 č. 265 Sb. s komentářem.
Zákon o sociálně právní ochraně mládeže č. 69 z r. 1952 Sb.
Prováděcí nařízení ministra spravedlnosti č. 70 z r. 1952 Sb.
Občanský zákoník č. 141/1950 Sb.
Úmrtí v rodině
Zemře-li některý člen rodiny, musí to být oznámeno během 12 hodin národnímu výboru (místnímu – obvodnímu).
Zesnulý se pohřbí zpravidla do 96 hodin, ne však dříve než před uplynutím 48 hodin od úmrtí.
Smrtí zaměstnance zaniká jeho pracovní poměr, a je proto třeba ihned vyrozumět zaměstnavatele.
Pozůstalým náleží pohřebné, o které se hlásí u komise národního pojištění v závodě, pokud jde o důchodce u soc. odboru rady obvodního (okresního) národního výboru.
Vdovy (vdovci) a nezaopatřené děti mají nárok na vdovský (vdovecký) a sirotčí důchod.
Po úmrtí každého občana je třeba provést pozůstalostní řízení, v kterém bude rozhodnuto, kdo převezme jmění, po případě i závazky zesnulého. K dědictví jsou povoláni dědici, buď ze závěti, nebo podle zákona.
Úmrtí
nebo nález mrtvoly musí být oznámen výkonnému orgánu národního výboru, v jehož obvodu k úmrtí nebo nálezu došlo, během 12 hodin, je-li podezření z trestního činu, pak ihned. Oznámit úmrtí jsou povinny zletilé osoby, které v době úmrtí žily se zemřelým ve společné domácnosti, majitel domu nebo bytu kde osoba zemřela, lékař, který zesnulého ošetřoval nebo byl k němu povolán, pracovník ústavu, v kterém byl zesnulý ošetřován, a konečně každý, kdo se o úmrtí dozvěděl nebo mrtvolu nalezl. Nesplnění oznamovací povinnosti je trestné.
Oznámení se provede buď ústně, nebo písemně. MNV vyrozumí o úmrtí neprodleně lékaře příslušného k prohlídce mrtvol, okresního hygienika a orgán veřejné bezpečnosti. Lékař vyplní o prohlídce „List o prohlídce mrtvého“, který zašle nejpozději druhý den matrikáři národního výboru. Matrikář provede zápis v knize úmrtí a pozůstalým vystaví „Úmrtní list“.
Je-li třeba zjistit příčinu smrti nebo okolnosti, za kterých k úmrtí došlo, jde-li o povolení pohřbu žehem a je-li podezření z trestního činu nebo vyžaduje-li to veřejný zájem zdravotní, nařídí okresní hygienik bezpečnostně zdravotní pitvu.
Mrtvola musí být pohřbena zpravidla do 96 hodin, ne však před uplynutím 48 hodin od úmrtí.
Mrtvoly se pohřbívají uložením do země nebo zpopelněním v krematoriích. Uložení mimo hřbitov nebo uložení zpopelněných ostatků mimo pohřebiště povoluje okresní hygienik jen z mimořádných důvodů a bude-li prokázáno, že se tak stane pietním způsobem.
Pokud jde o druh pohřbu, má se vyhovět přání zesnulého; není-li takové přání známo, určuje způsob pohřbení ten, kdo pohřben objednává. Kdyby pohřeb neobstaral nikdo, pak je to povinností národního výboru.
Mrtvola se má uložit do země na hřbitově, v jehož obvodu došlo k úmrtí nebo k nálezu mrtvoly. Na jiném hřbitově se může mrtvola pohřbít jen se svolením národního výboru, v jehož obvodu tento hřbitov leží. K přepravě mrtvol a ostatků je třeba průvodního listu, který vydává okresní hygienik.
Mrtvola musí zůstat v zemi po dobu, kterou určí okresní hygienik, nejméně však deset let (u dětí mladších deseti let nejméně šest let). Před uplynutím této doby může být mrtvola vyňata ze země (exhumována) jen se svolením okresního hygienika. K exhumaci je též třeba svolení nejbližších příbuzných.
Pohřby podle přání objednatelů obstarávají „Pohřební služby“, které zařídí vše, čeho je třeba.
Zánik pracovního poměru
Smrtí zaměstnance zaniká pracovní poměr zesnulého. Proto mají pozůstalí ihned oznámit tuto zprávu zaměstnavateli. Ten vypočítá neproplacenou mzdu zesnulého a vyplatí ji pozůstalé rodině. V pochybenostech vyčká výsledku pozůstalostního řízení.
Pohřebné
Zemře-li zaměstnanec, náleží jeho pozůstalým, kteří vypravili pohřeb, pohřebné ve výši 1000 Kčs. Pozůstalými jsou manžel (manželka), druh (družka), děti, rodiče, snacha, zeť, děd, bába, sourozenci, tchán a tchyně. Jestliže vypravil pohřeb někdo jiný, náleží mu pohřebné do výše prokázaných výloh, nejvýše však 1000 Kčs.
Zemře-li zaměstnanci rodinný příslušník, náleží mu při úmrtí příslušníka ve věku do dvou let pohřebné ve výši 200 Kčs, do 10 let 500 Kčs a nad 10 let 800 Kčs.
O výplatu pohřebného se hlásí pozůstalí u závodu, kde byl zesnulý zaměstnán, při úmrtí rodinného příslušníka se hlásí zaměstnanec o pohřebné u svého závodu.
Důchody
Všeobecnou podmínkou pro přiznání důchodu je skutečnost, že zesnulý byl před svou smrtí alespoň pět roků zaměstnán (u osob mladších než 28 let stačí doba zaměstnání jeden až čtyři roky podle stáří) nebo že byl již důchodcem.
Vdovský důchod dostane vdova po dobu jednoho roku od smrti zaměstnance, po této době jen tehdy, dosáhla-li věku 50 let. Mladší vdova má nárok na vdovský důchod, je-li sama invalidní nebo pečuje-li alespoň o jedno dítě, jež má nárok na sirotčí důchod, nebo vychovala-li aspoň tři děti nebo je-li starší než 45 let a vychovala alespoň dvě děti nebo konečně vdova po zaměstnanci, který zemřel na základě pracovního úrazu utrpěného v zaměstnání I. pracovní kategorie (horník, hutník, výkonný letec apod.) a dosáhla-li již věku 40 let.
Rozvedené (rozloučené) ženě náleží vdovský důchod za stejných podmínek, jestliže v době smrti svého rozloučeného (rozvedeného) manžela byla odkázána na výživné, které jí byl povinen poskytovat. Také družce, která žila se zaměstnancem až do jeho smrti ve společné domácnosti a byla na něj výživou odkázána, může být za zvláštních okolností přiznán vdovský důchod.
Jestliže se vdova znovu provdá, zaniká nárok na důchod. Ovdoví-li znovu a neměla by nároku na důchod po svém druhém manželovi nebo by měla nárok na důchod menší, obnoví se její nárok na důchod po prvním manželovi.
Výše vdovského důchodu činí 70 % důchodu, který zesnulý požíval nebo který by mu náležel v době jeho smrti. Rozvedená žena má nárok na vdovský důchod jen do výše výživného, které byl zesnulý povinen jí platit.
Vdovecký důchod náleží vdovci po zaměstnankyni (důchodkyni), je-li sám invalidní a byl-li poslední rok před její smrtí odkázán na její výdělek (důchod).
Výše vdoveckého důchodu je stejná jako výše důchodu vdovského.
Sirotčí důchod dostane vlastní a osvojené dítě zemřelého zaměstnance (důchodce), vnuk a dítě po pěstounovi, jestliže bylo v době jeho smrti odkázáno na jejich výživu.
Sirotčí důchod se vyplácí až do skončení povinné školní výchovy dítěte. Po této době po 25. roku věku jen tehdy, jestliže se dítě soustavně připravuje výcvikem nebo studiem na své budoucí povolání nebo je trvale neschopno pro tělesnou nebo duševní vadu k práci.
Má-li dítě nárok na důchod po několika zaměstnancích (důchodcích), např. po otci i matce, náleží mu jen jeden důchod, a to nejvyšší.
Sirotčí důchod činí nejméně 120 Kčs nebo 240 Kčs měsíčně, podle toho, zda je dítě jednostranně nebo oboustranně osiřelé, nejvýše však čtvrtinu nebo polovinu důchodu, z něhož se vyměřuje vdovský důchod.
Žádosti o přiznání důchodu projednává Státní úřad sociálního zabezpečení v Praze. Tiskopisy pro přihlášky o důchod a informace podávají a žádosti přijímají odbory sociální zabezpečení rady obvodního (okresního) národního výboru příslušného podle místa bydliště žadatele.
Pozůstalostní řízení
zahajuje se úředním sepsáním zanechaného majetku, které provádí příslušný národní výbor nebo státní notářství; státní notářství provádí nyní celé pozůstalostní řízení, a to i ony úkony, které dříve byly vyhrazeny soudům. Kdo není spokojen s rozhodnutím státního notářství, má právo odvolat se ke krajskému soudu. Také spory, které vzniknou v průběhu pozůstalostního řízení, rozhodují lidové soudy.
Při úředním soupisu majetku uvedou pozůstalí všechen soukromý majetek zůstavitele, a to nejen jeho svršky (šaty, kožichy, nábytek, radia, auta apod.), pohledávky (vkladní knížky, doplatky mzdy, pohledávky z půjček třetím osobám apod.), nemovitosti (pozemky, domy), ale též jeho závazky (dluhy), které smrtí zůstavitele nezanikly. Soupisu majetku a závazků je třeba věnovat dostatečnou péči, neboť zatajení části majetku je trestné.
Kdo je dědicem, ustanovuje buď zákon (dědění ze zákona), nebo zůstavitel svou závětí (dědění ze závěti).
Každý svéprávný občan může rozhodnout o svém majetku pro případ smrti. Toto rozhodnutí je platné, má-li určitou formu a obsah; nazývá se závětí (testamentem). Zákon předpisuje, že závěť musí být projevena formou písemnou s udáním dne, měsíce a roku, kdy byla sepsána. Jestliže pořizovatel sepíše celou závěť vlastní rukou a podepíše ji, je platná a závazná. Jestliže závěť psal někdo jiný a pořizovatel ji pouze podepsal, pak u tohoto jednání musí být současně přítomni dva svědci; pořizovatel před nimi výslovně prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli, načež se svědci podepíší. Kromě takto sepsaných závětí je možno prohlásit poslední vůli i do úředního zápisu před státním notářstvím; taková závěť je platná a není k ní třeba svědků. Zvláštní předpisy platí pro osoby slepé, hluché nebo negramotné. Nezletilec, který dovršil patnáctý rok věku, může učinit pořízení jen o tom, čeho nabyl vlastní prací, a jen před státním notářstvím.
Svědky u závěti mohou být jen osoby svéprávné, zdravé, které ovládají řeč, jíž je závěť sepsána. Ani svědkové, ani osoby jim blízké nesmějí být závětí ustanoveni za dědice. Svědky závěti nemohou být ani duchovní a řeholníci.
Zůstavitel může učinit pořízení jen jednou závětí, kterou ovšem může později zrušit tím, že vyhotoví závěť novou (s pozdějším datem) nebo ji odvolá, po případě úmyslně zničí.
Závětí ustanovuje pořizovatel jednoho i více dědiců s určením jejich podílů nebo jednotlivých věcí, kterých mají nabýt. Dědic odpovídá za závazky (dluhy) zůstavitele i za náklady pohřbu jen do výše nabytého dědictví. Byla-li někomu zůstavena peněžitá částka nebo jiná věc movitá (odkaz), jejíž cena je v poměru k ceně celého zanechaného majetku jen nepatrná, pak takový dědic neodpovídá za závazky zůstavitele.
Pořizovatel může v závěti ustanovit i náhradního dědice pro případ, že se dědic jím povolaný k dědictví toho nedožije. Ustanovení závěti, které by se příčilo zákonu nebo obecnému zájmu, které by bylo nesrozumitelné nebo si odporovalo, je neplatné. Zákon nedovoluje také, aby dědic byl nějakým způsobem omezován ve volném nakládání se zděděným majetkem.
Pořizovatel, jenž má nezletilé potomky nebo rodiče a zletilé potomky, kteří jsou v době jeho smrti práce neschopni a jsou v nouzi, je povinen v závěti pamatovat na ně odkazem rovnajícím se ceně tří čtvrtin podílu, který by jim náležel podle ustanovení o dědění ze zákona.
Závěť, která by těmto nepominutelným dědicům nestanovila povinné díly, je do té míry neplatnou.
Pro případ, že zůstavitel neurčil své dědice předem závětí, určuje zákon osoby, které v takovém případě jsou povolány k dědictví. Okruh těchto tzv. zákonných dědiců byl omezen na osoby, u nichž lze předpokládat blízký rodinný vztah k zůstaviteli a mnohdy i pracovní vztah k jeho majetku. Zákonní dědici jsou povoláni ve dvou skupinách:
1. V první skupině dědí děti zůstavitele (původ nerozhoduje) a pozůstalý manžel rovným dílem. Jestliže by se některé dítě nedožilo smrti zůstavitele, pak jeho podílu nabývají rovným dílem jeho potomci (vnuci zůstavitele).
2. Ve druhé skupině, když zůstavitel nezanechal potomků, dědí rovným dílem manžel (nejméně jednu polovinu) se zůstavitelovými rodiči (otcem, matkou) a osobami, které se zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před smrtí ve společné domácnosti jako členové rodiny, a které proto pečovaly o společnou domácnost a byly výživou odkázány na zůstavitele a které by jinak nedělily (např. strýc, neteř apod.). Nedožil-li se smrti zůstavitele některý z jeho rodičů, nabývají dědického podílu tohoto zemřelého rodiče rovným dílem jeho děti (sestra, bratr zůstavitele), a není-li ani těch, jeho rodiče (děd a bába zůstavitele).
Pozůstalý manžel, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné domácnosti, dědí kromě svého podílu doplatek odměny za práci, po případě důchodu, do výše jednoměsíčního příjmu a zůstavitelovo obvyklé domácí zařízení.
Aby byl zůstavitelův majetek spravedlivě rozdělen mezi zákonné dědice, započte se jeho potomkům, rodičům i prarodičům na jejich podíly vše, co jim za svého života bezplatně poskytl. Tím jsou myšlena věnování, která předbíhají dědickou posloupnost; nepatří sem tedy obvyklá darování přiměřená výdělečným poměrům zůstavitele.
Nehodného zákonného dědice může zůstavitel vydědit. Důvodem pro toto jistě přísné opatření může být to, že zůstavitele opustil v nouzi, že byl odsouzen pro úmyslný trestní čin nebo že trvale odpírá pracovat. Vydědění musí být prohlášeno stejnou formou, jaká je předepsána pro poslední vůli.
Nikdo nemůže být nucen, aby nabýval majetku. Proto také dědic může dědictví odmítnout. Odmítnout může dědic ovšem jen do té doby, dokud se neujal správy majetku nebo dokud si i jinak nepočínal jako dědic; vždy může odmítnout dědictví do měsíce ode dne, kdy byl o svém dědickém právu úředně zpraven. Prohlášení o odmítnutí dědictví se provede buď písemně, nebo ústně do protokolu u státního notářství.
Po úředním sepsání majetku a dluhů zůstavitele provede státní notářství pozůstalostní řízení, zjistí dědice a rozdělí majetek; řízení pak končí vydáním potvrzení o nabytí dědictví.
Literatura:
Občanský zákon ze dne 25. 10. 1950 č. 141 Sb.
Zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců ze dne 30. 11. 1956 č. 54 Sb.
Zákon o sociálním zabezpečení z 30. 11. 1956 č. 55 Sb.
Zákon o matrikách ze dne 7. 12. 1949 č. 268 Sb.
Dr. J. E. Žižka, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959
