Tak to bylo před 60 lety: Topení v kuchyni a sklep

Sporáky

Tepelná energie k vaření se získává tuhými palivy (uhlí, dříví), plynem, elektřinou, výjimečně tekutými palivy (líh, petrolej). Tuhá paliva jsou nejlevnější. Další výhodou je, že uhelný sporák v zimě současně vytápí místnost.

Nevýhodou tuhých paliv je, že se musí pracně přinášet, že se musí udržovat oheň, odstraňovat popel; topí-li se hnědým uhlím, znečišťuje se i městské ovzduší kouřem. Umístění uhelného sporáku je vázáno na komín. Plátová plocha při vaření je značně horká, praží se na ní prach, což nijak nepřispívá hygienickému ovzduší v kuchyni. I když se dnes dovede vyrobit velmi dokonalý a hospodárný uhelný sporák, jsou to přece jen kamna, která už patří minulosti. Rovněž topení dřívím musí ustupovat. Dříví se stává důležitou surovinou. Mnohem pohodlnější je plyn a elektrický proud. Přispívají účinně ke zracionalizování vaření. Jejich všeobecné použití je pouze otázkou hospodářskou, o výhodách není pochyb. Kromě obvyklého rozvodu plynu se začíná uplatňovat rozvoz stlačeného plynu v bombách. Širšímu a rychlejšímu uplatnění zatím brání nedostatek ocelových bomb. Při rekonstrukci obydlí v našich obcích bude mít tento způsob pravděpodobně důležitý význam, neboť nevyžaduje nákladné instalace ani obecní, ani v budovách.

Opatřování teplé vody

Dostatek teplé vody je nejdůležitější prostředek, který usnadní a urychlí práci v kuchyni jednak při vaření, jednak při mytí nádobí. Teplou vodu lze opatřit několika způsoby:

1. ohříváním vody na sporáku,

2. ohříváním vody v kamnovci,

3. ohříváním z kotvy v topeništi ve sporáku se zásobní nádržkou,

4. ohříváním v samostatném topeništi ve sporáku s eventuální kombinací s kotvou v normálním topeništi sporákovém,

5. ohříváním v plynových průtočných ohřívačích,

6. ohříváním v zásobníkových ohřívačích elektrických,

7. ústředním ohříváním vody (v činžovních domech).

Ohřívání vody v hrnci ve sporáku je nutné tam, kde není jiný způsob. Potřebná plocha sporáku se tím zvětšuje. Nevýhodou je, že unikající pára zvlhčuje vzduch v kuchyni. Hrnek má být proto vždy pokryt poklicí.

Je-li v kuchyni plynových sporák, ohřívá se na něm voda velmi rychle. Doba, kdy se obědvá, postačí obvykle k tomu, aby se ohřála voda na mytí nádobí. Toto ohřívání je přijatelné jen tehdy, je-li dřez v bezprostřední blízkosti sporáku. Pokládáme je však za řešení nouzové, neboť nešetří prací a časem hospodyně. Mytí nádobí je denní prací, a proto má být co nejracionálnější.

Elektrický sporák je k ohřívání vody nehospodárný.

Ohřívání vody v kamnovci je způsob nejlevnější. Nestojí prakticky nic, neboť voda se ohřívá kouřovými plyny, než uniknou do komína. Teplo k tomu odejmuté by jinak uniklo nezužitkováno. Jedině vhodnou hmotou je litina uvnitř bíle smaltovaná. Lepší je měděný plech, který má tenčí stěny a lépe vodí teplo. Vybírat teplou vodu hrnkem není dost hygienické, vhodnější je vypouštěcí kohout. Nevýhodou je malý obsah kamnovce, zvláště u menších stolových sporáčků, u nichž nemá proto kamnovec téměř žádný význam, zvláště je-li z úsporných důvodů z ocelového plechu, který velmi brzy koroduje. Proto se u malých stolových sporáků kamnovec správně vynechává. Pozinkování se nedoporučuje, kouřovým plynům by nevzdorovalo. Ani uvnitř není pozinkování vhodné, dříve nebo později se někde poruší, korose pak postupuje mnohem rychleji (působení elektrolysy) a celkový výsledek je horší, než kdyby plech nebyl pozinkován. Tam, kde se nevybírá voda hrnkem a kde není nebezpečí, že se kamnovec otluče, mohl by se jako ochrana zrezivělého povrchu uvnitř kamnovec vylít cementovým mlékem, které vytvoří tenkou ochrannou vrstvu. Tento způsob se výborně osvědčil u elektrických zásobních ohřívačů vody. Vrstva vydrží mnoho let a snadno se obnovuje.

V praxi mají největší obsah kamnovce u obyčejných sporáků (s kamnovcovým nástavkem). Ani tam však jejich obsah nestačí k umývání použitého nádobí. I u čtyřplátového kamnovcového sporáku má kamnovec obsah nejvíce 11 l. Netěsní-li dobře sporáková dvířka nebo neuzavřou-li se popelníková dvířka po vaření, ochlazuje vzduch nassávaný komínem vodu v kamnovci, takže voda brzy zchladne.

Ohřívání kotvou v topeništi sporáku je zásobníkové, neboť při vaření se ohříváním vody tvoří v kotvě v topeništi zásoba teplé vody v boileru. Ačkoli je toto ohřívání levné, má značnou nevýhodu v tom, že účinkuje pouze při vaření na sporáku. V létě, kdy si hospodyně vypomáhá vařiči, zařízení neúčinkuje. Na koupání se ohřeje kotvou málo vody. Proto je nejvýhodnější řešení, kde je kromě kotvy v topeništi ve sporáku ještě samostatné topeniště k ohřívání teplé vody. Vodu pak lze ohřívat buď z kotvy, nebo z tohoto topeniště. Rozměry sporáku se zvětšují, zařízení je nákladnější.

Ohřívání vody z kotvy je v bytech také jen pomocí z nouze a je odůvodněno jen tam, kde nelze použít ani plynu dováženého v bombách, ani elektřiny z důvodů finančních.

Kamnovec tedy neřeší dostatečně otázku teplé vody k mytí nádobí.

Plynové ohřívače

Průtočné jsou velmi účelné. Jsou dvojího druhu, obyčejné a tlakové (automaty). Obyčejný ohřívač se uvádí v činnost tím, že se nejprve otevře vodovodní ventil umístěný před vtokem do ohřívače, pak teprve kohout plynový. Plyn se samočinně zapálí od věčného plamínku. Voda protéká ohřívačem pod malým tlakem a vytéká volně výtokovým otvorem. Ohřívač je těsně u místa odběru (dřez), protože otvírací ventil je umístěn na něm. Nejvýš by mohl být vzdálen na dosah. Tlakový ohřívač samočinně otvírá přívod plynu, proudí-li jím voda. Výtokový ventil může být proto umístěn kdekoli, třeba i v jiné místnosti. Horká voda se může rozvádět na několik míst. Pro kuchyň je účelný malý ohřívač o obsahu 6-8 l horké vody (teplotu lze regulovat v dosti širokých mezích). Při vaření se několikrát odebírá menší množství horké vody. Ani k mytí nádobí není třeba mnoho horké vody najednou. Proto by byl velký ohřívač provozně nehospodárný.

Nehospodárnost je způsobena jednak potrubím, jednak ohřívačem samým. Ztráty v potrubí vznikají tím, že se chladné potrubí zahřívá, a tím ochlazuje horkou vodu. Kromě toho stěnami potrubí uniká teplo do okolí. K zahřátí potrubí je třeba tím více tepla, čím jsou stěny tlustší a čím je profil potrubí větší. Proto má být potrubí tenkostěnné, dokonale tepelně isolované. Nejvhodnější je proto měděné potrubí isolované např. tlustou vrstvou plsti.

Další ztráty vznikají v ohřívači samém. V ohřívači je značně dlouhá trubková spirála, v níž se voda ohřívá. Spirála je tím větší, čím větší je ohřívač a čím větší je jeho výkon. Když se zastaví ohřívání vody (odběr horké vody), zbude v ohřívači horké vody tím více, čím je ohřívač větší. Do příštího odběru voda vychladne, teplo je ztraceno. Vychladne stejně i voda v potrubí mezi ohřívačem a místem odběru. Této vody je tím více, čím větší je vzdálenost, čím výkonnější (větší) je ohřívač a čím větší průměr potrubí má.

Proto je v kuchyni malý plynový ohřívač provozně hospodárnější. Odebírá-li se voda na několika místech v bytě (také v koupelně), je správnější používat ohřívačů dvou, a to automatu (vyrábí se nejméně pro 12 l/vt) pro lázeň a malého obyčejného ohřívače pro kuchyň. Pořizovací náklad je sice větší, ale provozní náklady jsou mnohem menší, což je velmi důležité, neboť se tím šetří plyn, a tím i čím dál tím cennější surovina – uhlí.

Máme-li společnou instalaci pro koupelnu i kuchyň, tedy i společný ohřívač, a chceme-li zabránit zbytečným tepelným ztrátám, má být plynový automatický ohřívač co nejmenší (tj. 10-12 l/min), potrubí ke kuchyňskému dřezu co nejkratší a o menším průřezu (Ø 15 mm) než k vaně.

Pro teplou vodu v kuchyni se hodí především elektrický tlakový ohřívač. Jeho umístění se řídí podle zcela stejných zásad jako umístění plynového automatu. Má být co nejblíže dřezu. V kuchyni zpravidla není dost místa, protože je značně rozměrný. Proti plynovému ohřívači má tu výhodu, že nekazí vzduch jako plynové spalky. Nevýhodou je omezené množství horké vody. Při kuchyňské spotřebě není tato výhoda důležitá.

Ústřední ohřívání vody

V činžovních domech je zdánlivě nejvhodnější. Má jedinou výhodu v menších zařizovacích nákladech, provozně je však velmi drahé. Důvodem je jednak obtížná kontrola hospodárnosti odběru v jednotlivých bytech, jednak tepelné ztráty vzniklé v cirkulačním systému, který je nutný, nemá-li být odběr horké vody nepohodlný, tj. nemá-li trvat dlouho, než začne horká voda téci.

Spravedlivá kontrola odběru horké vody je téměř nemožná. Vodoměr je jen zcela nedokonalým zařízením, neboť nejde jen o množství vody, ale i o její teplotu; navíc se jím zdražuje instalace.

Snad je tento způsob nejpohodlnější, ale provozně je nákladný, což vede k tomu, že se horká voda rozvádí jen v některé denní době nebo dokonce jen některý den v týdnu. S tohoto hlediska je místní opatřování teplé vody výhodnější.

Topení kuchyně

Ve staré obytné kuchyni obstarával za chladného počasí topení sporák. Dnes se v kuchyni, kde jsou plynové a elektrické sporáky, téměř všeho tepla využije k vaření. Proto se v nich musíme v zimě o topení postarat. V domě s ústředním topením tento problém není. Také v obytném pokoji s kuchyňským koutem je topení vyřešeno, neboť kuchyňská pracovna se vytápí zároveň s pokojem.

Je-li kuchyň přilehlá k obytnému pokoji, je třeba, aby se vzduch mezi oběma místnostmi vyměňoval (aby mezi nimi obíhal, cirkuloval); toho se dosáhne dvěma uzavíratelnými otvory, jedním u stropu, druhým u podlahy. Otvor u podlahy dobře nahrazují dveře. Hospodyně topí pouze v kamnech v obytném pokoji; musí však dbát, aby špatný kuchyňský vzduch nevnikal do obytné místnosti. Tomu lze zabránit pouze tím, že se kuchyň ohřeje vzduchem z obytného pokoje dříve, než se v ní začne vařit. Při vaření se může vyhřívat jen tehdy, nevznikají-li nepříjemné pachy a mnoho vodních par.

Druhým řešením je topné těleso, stačí i jen z obyčejného plechu, jímž procházejí kouřové plyny, z kamen v obytném pokoji. Kamna mají klapku, jejímž otevřením kouřové plyny unikají přímo do komína, zvláště při zatápění. Uzavře-li se tato klapka, projdou kouřové plyny z kamen nejprve topným tělesem v kuchyni, čímž ji vyhřívají. Toto zařízení je velmi účelné, musí se však dbát, aby se nezanášelo, zvláště nemá-li komín dost velký tah. Ve stati o uhelných sporácích jsme upozornili na vývoj sporáků a na kombinaci s částí k vytápění obytného pokoje. Není-li možné žádné z těchto řešení, je třeba zvláštních kamen na vytápění kuchyně, což přidává značně práce.

Je-li zaveden plyn, lze postavit v kuchyni plynový radiátor, jehož obsluha je velmi pohodlná, ovšem topení je dražší, než topí-li se uhlím. S elektrickými topidly počítáme výjimečně, provoz je totiž drahý.

Důležitá je otázka vytápění kuchyně v zemědělských usedlostech odkázaných na uhelné sporáky. Na venku jsou ještě běžné obytné kuchyně; i tam se však už dnes nahrazují obytným pokojem s kuchyňským koutem.

Pro tento případ by bylo třeba sporáku spojeného s kachlovým tělesem, které by vyhřívalo obytný prostor. Nahrazovalo by současně bývalou pec.

Větrání kuchyně

Dobré a rychlé větrání zabraňuje, aby kuchyňské pachy a vlhký vzduch vnikal do ostatních místností bytu. Větráním se obnovuje v kuchyni vzduch, což je velmi důležité pro hospodyni, která stráví v kuchyni často celé hodiny. Dále se větráním odstraňuje příliš vlhký vzduch, který jinak působí opocování oken a vlhnutí venkovních stěn. Výměna vzduchu je zvláště důležitá, vaří-li se na plynových vařičích nebo peče-li se v plynové troubě, která nemá odvod spalků do komína. Proto se má kuchyň po každém vaření dobře, ale pokud možno rychle větrat. Pravidlem je, že se nemá v zimě větrat otevřeným oknem dlouhou dobu. Místo toho se po delších přestávkách vyměňuje rychle vzduch. Otevřeným oknem totiž stále vniká studený vzduch, ochlazuje místnost a zase z ní uniká, aniž má dosti času, aby s sebou odnesl zápachy lpící na nábytku a na předmětech. (Už jsme se zmínili, že textilie do kuchyně nepatří, protože zachycují kuchyňské pachy).

Větráme jen tak dlouho, aby se vzduch v místnosti vyměnil (v zimě podle okolností stačí půl minuty až minuta), pak uzavřeme okno; čistý vzduch zvenku má dost času nassávat pachy. Potom vzduch znovu vyměníme. Po tomto vyvětrání můžeme kuchyň znovu vyhřívat z obytného pokoje.

Větrání kuchyně se má zařídit tak, aby se dalo regulovat, tj. aby se mohlo uvést v činnost kdykoli a v libovolné míře. Nejjednodušší je větrat oknem. Nejvhodnější je křídlo otvírané kolem vodorovné osy. Otevřené nepřekáží, neprší jím ani nesněží do místnosti. K otvírání se nemá používat pákového zařízení, které nepřipouští libovolné pootevření. Vhodné jsou i otvírače lanové. Větrací křídlo je vhodné k větrání dlouhodobému, spodní křídlo jen jako pomocné, chce-li hospodyně větrat kuchyň rychle a důkladně. Lepší než větrací křídlo jsou větrací vodorovné klapky, po případě upravené v křídlech.

Větrání oknem selže, fouká-li proti němu vítr. Do kuchyně sice vítr čistý vzduch vhání, ale znečištěný vzduch nemůže unikat oknem, nýbrž dveřmi se žene do ostatních místností bytu, hlavně do sousedního obytného prostoru. Jedinou odpomocí jsou dobře utěsněné dveře a svislý větrací průduch ve zdi nebo vodorovný průduch ve stropě, vedoucí na opačnou stranu domu. Svislý větrací průduch se často spojuje s „párníkem“ nad sporákem, jímž se mají co nejrychleji zachytit a odvést páry a pachy z kuchyně.

Nejdokonalejší je spojení větracího průduchu ať svislého, či vodorovného s elektrickým větrákem, který kdykoli a za jakýchkoli podmínek může z kuchyně odssávat vzduch a s ním i nežádoucí látky. Nejvhodnější je umístit větrák těsně u sporáku. Elektrický větrák vzduch z místností odssává, odssátý vzduch se nahrazuje buď pootevřeným oknem, nebo dveřmi ze sousedních místností. Tím se odstraní šíření kuchyňského vzduchu do bytu, i když fouká vítr proti oknu. O něco hůře účinkuje i svislý větrací průduch ve zdi, zvláště v zimě.

Malování kuchyně

Má být co nejsvětlejší a co nejjednodušší, strop vždy bílý, přetažený do nejhorší části stěn. V dobře řešené pracovní kuchyni jsou volné jen horní části stěn, ostatní jsou zakryty nábytkem (skřínkami nad pracovní plochou). Proto můžeme dát stěny i jen světle vytónovat barvou, která je v souladu s barvou nábytku. Obytná kuchyň se maluje jako pokoj, tj. na stěny se zvolí světlý válečkový vzor bez zbytečného linkování, jen s tmavším soklíkem u podlahy, kde se malba při mytí podlahy nejsnáze poškodí a ušpiní.

Vlhký kuchyňský vzduch působí, že se klihové barvy, jimiž se byty běžně malují, poškodí mnohem dříve, dokonce snadno plesniví na okenních překladech a v koutech venkovní stěny. Tam se nejvíce sráží vlhko ze vzduchu, zvláště za chladného počasí. A vlhko a klih jsou živnou půdou pro plíseň. Objeví-li se v kuchyni plíseň, nelze ji odstranit jinak než přidáním desinfekčních prostředků do malby, nebo jednodušeji, maluje-li se kuchyň barvami, jejichž pojivem není klih, např. vápennými nebo kaseinovými malbami. Nejlevnější je vybílení, které bývalo běžné na venkově a na něž se neprávem zapomíná. Kromě zmíněných dobrých vlastností má ještě další výhodu, je zároveň desinfekčním prostředkem.

Podlaha v kuchyni

Podlaha pro kuchyň se má dát dobře čistit, nemá trpět vodou, má být pružná, teplá, neklouzavá a trvanlivá. Těmto požadavkům dosud nejlépe vyhovovalo linoleum. Musí však být správně položeno a zajištěno před zatékáním.

Je poměrně měkké, poškozuje se na příklad, přináší-li se na botách písek. Proto se často používá v kuchyních šamotové dlažby, zvlášť v zemědělských staveních. Tato dlažba je však velmi studená a tvrdá. Její jedinou výhodou je značná trvanlivost a snadné udržování v čistotě.

Přijatelnou podlahou je xylolit, který netvoří spáry, a proto se dobře čistí; je i teplejší a pružnější než podlaha šamotová. Musí být dobře udržován, tj. pravidelně napouštěn olejem, nejlépe fermeží.

Xylolitové podlaze jsou blízké dlažby ze speciálních dlaždic z dřevoviny (např. terazzolitové), které však musí být již při výrobě dobře impregnovány proti působení vlhka.

Dřevěná podlaha má zatím nepřekonatelnou závadu v tom, že má spáry. Je teplá, pružná. Její jednu vadu – to, že se špatně čistí (musí se drhnout) – lze odstranit částečně olakovaným synthetickým bezbarvým lakem, který netrpí vlhkostí a je značně tvrdý, nebo dobrým napuštěním lněnou fermeží.

Plastické hmoty poskytují novou vhodnou krytinu pro kuchyňskou podlahu. Je třeba, aby rozšířená výroba co nejdříve stačila vyhovět současné potřebě, a to nejen v bytech nových, ale i pro úpravu starých kuchyní, alespoň v jejich pracovních částech.

Účelná je podlaha celistvá s gulou. Takto upravená podlaha se nejrychleji čistí (pouhým spláchnutím). U těchto podlah se však nesmí opominout účelná ochrana před elektrickým proudem.

Sklep

Sklep je důležitým příslušenstvím bytu, kam ukládáme nejen topivo, ale kde skladujeme na zimu brambory, zeleninu i ovoce. Kromě toho jsou tam uskladněny i jiné věci (květináče, kbelíky na uhlí apod.).

Sklep má být suchý, čistý a má se dát dobře větrat. Udržujeme v něm proto pořádek a několikrát za rok jej uklidíme.

Pokud je to možné, oddělujeme ve sklepě část pro uložení topiva od místa, kam dáváme brambory a zeleninu.

Malé sklepy městských domů vyžadují někdy malou úpravu, na příklad přepážku na uhlí, dřevěné police apod.

Nejvhodnější osvětlení sklepa je elektrické. Není-li zařízeno, pak umisťujeme na bezpečném místě petrolejovou lampu. Také schody do sklepa mají být osvětleny.

Teplota ve sklepě má být kolem 6 až 10 ^oC nad nulou. Při nízkých teplotách brambory namrazují, při vyšších klíčí. Sklepy v domech s ústředním topením nejsou vhodné pro skladování ovoce a brambor.

Sklep musíme větrat. Proto okénko ani nezatlučeme, ani je nezavalíme uhlím. Naopak se postaráme o to, aby se okénko mohlo kdykoli je toto zapotřebí otevřít.

Je-li sklep vlhký, větráme hlavně v teplých dnech, abychom ho vysušili.

Proti plísni chráníme sklep sířením. Spálením roubíku síry vzniká kysličník siřičitý, který ničí plísně a parasity. Na 1 m³ sklepa počítáme 7 g síry, kterou položíme na kousek plechu nebo na cihlu. Po 24 hodinách sklep dobře vyvětráme.

Abychom mohli uskladnit několik druhů uhlí (uhlí, koks, brikety), rozdělíme místo na uhlí dřevěnou přepážkou. Horem palivo do vzniklé kóje sypeme, dole vyřízneme otvor pro lopatu, abychom uhlí snadno vybírali.

Dříví palivové už ve sklepě nasekáme na menší kusy a vyrovnáme do dřevěné police.

Brambory uskladňujeme ve sklepě v laťkové bedně nebo si koupíme několik plat od ovoce. Brambory ke skladování musí být dobře vyzrálé, suché, hlízy neporušené. Nestavíme je k oknu, protože na světle zelenají a brzo klíčí. Když brambory ze sklepa bereme, vždycky přehlídneme každou poličku, zda se brambory nekazí. Špatné nahnilé hlízy odstraníme.

Z ovoce ukládáme do sklepa zimní druhy jablek a hrušek. Ovoce přebereme, omyjeme v hypermanganu, osušíme a vyrovnáme na čistě vydrhnuté a vyschlé lísky. Jednou za 14 dnů je prohlížíme a plody, které mají skvrnky, hned spotřebujeme. Je-li ve sklepě příliš teplo a sucho, jablka scvrkají. Postavíme tam proto hrnek s vodou nebo vlhké piliny.

Do sklepa uskladníme na zimu kořenovou zeleninu: mrkev, petržel, celer, červenou řípu. Menší množství zastrkáme do bedničky s čistým pískem. Větší množství zeleniny, hlavně sklizené z vlastní zahrádky, ukládáme do hrůbků. Písek musíme několikrát za zimu trochu pokropit.

Někdy je nezbytné uložit do sklepa ještě některé jiné předměty, které se jinde špatně skladují, na příklad kamna, sáňky, lyže, kolo apod. Můžeme je dát jen do sklepa čistého a suchého a vždy je dobře zabalíme do papíru a povážeme.

Zdroj: Joza Břízová a Božena Krchová, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959