Tak to bylo před 65 lety: Čištění chemické – čištění šatů za mokra

Při chemickém čištění (cídění) se součástky oděvu perou v ústrojném rozpouštědle – u nás to bývá trilen (trichlorethylen)nebo benzin – ve zvláštních pracích strojích, které brání, aby rozpouštědlo ze stroje prchalo vypařováním. Protože se nepere vodou, tedy „za mokra“, nýbrž rozpouštědlem rychle se odpařujícím, říká se tomuto způsobu čištění někdy „praní za sucha“. Benzin i trilen snadno rozpouštějí mastnotu všeho druhu, a protože je špína většinou na mastnotu nalepená, pouští z vláken textilie, jestliže se mastnota v rozpouštědle rozpustí. Trilen kromě mastnoty rozpouští i skvrny od pryskyřice, od některých laků, od asfaltu a dehtu aj. Při chemickém čištění nepouští však prášková špína za sucha zatřená do vláken, nepouštějí skvrny od barvených roztoků (vína, ovoce, inkoustů) ani skvrny od krve. Je tedy chemické čištění méně účinné než praní za mokra, které odstraňuje i většinu skvrn nemastných, za to je méně nebezpečné textiliím i barvě textilií; šaty, které pouštějí barvu ve vodě nebo v pracích roztocích, lze obyčejně beze škody prát chemicky – benzinem nebo trilenem.

Chemické čištění je vhodné pro čištění normálně nošením zašpiněných obleků vlněných, po případě tmavších nepracích šatů hedvábných. Vyskytnou-li se na světlých hedvábných šatech skvrny benzinem nebo trilenem nepouštějící, musí se ještě po chemickém čištění zvlášť dočišťovat. Skvrny od krve je však radno odstraňovat již před chemickým čištěním, protože se chemickým čištěním naopak utvrzují a špatně tak pouštějí.

V domácnosti větší kusy oděvů chemicky čistit nelze. Především by se na to vyplýtvalo mnoho rozpouštědla, které se rychle vypařuje. Horší je však nebezpečí z výparů rozpouštědel: u trilenu je nebezpečí otravy z omamných par, u benzinu pak nebezpečí ohně a výbuchu. Většinou se podceňuje hořlavost a výbušnost benzinových par – četné zprávy o neštěstích při čištění benzinem v domácnosti jsou toho dokladem. Nutno si pamatovat, že stačí již poměrně malé množství benzinových par ve vzduchu, aby vznikla tzv. výbušná (třaskavá) směs vzduch-benzin, která s ohromnou prudkostí vybuchuje, jakmile se zapálí. Zapálí ji samozřejmě každý otevřený plamen od zápalky, svíčky, vytápěných kamen, ale i jiskra v polouhaslých kamnech, žhnoucí drát elektrického vařidla, ba i nepatrná jiskřička, která vznikne při stlačení elektrického zvonku nebo spínače v elektrické pračce. Protože jsou benzinové páry lehké, mohou slabým průvanem nebo tahem pod nepřiléhajícími dveřmi přejít do druhé, po případě do dalších místností a tam se teprve zapálit. Dojde pak k výbuchu, který prošlehne až do místnosti prvé.

Benzinem se můžeme doma odvážit čistit jen drobnější předměty: kožené rukavice, obuv, klobouk apod., ale i zde musíme postupovat velmi opatrně neboť i to malé množství benzinu, kterého použijeme, stačilo by za příznivých okolností k výbuchu nebo ke vzniku požáru. Buď čistíme vůbec venku, mimo byt, nebo v nevytápěné místnosti u otevřeného okna, aby páry benzinu mohly unikat oknem. Upotřebený benzin nevléváme do vodovodu, nýbrž do klosetu a ihned spláchneme vodou.

Obleky a větší součástky oděvu svěřujeme tedy k čištění chemické čistírně, kde je perou trilenem nebo benzinem. Benzin zaručeně neškodí ani vláknům textilií (ani neškodí synthetickým vláknům), ani barvě textilií, ani různým ozdobným doplňkům šatů. Jedině při delším působení poněkud nabobtnává, až změkčuje gumové (kaučukové) předměty a rozlepuje předměty slepované gumovým lepidlem. Protože se však k ozdobě šatů neužívá gumového materiálu (výjimečně mohou být slepovány gumovým lepidlem kožešinové ozdoby), můžeme považovat benzin pro čištění šatů za zcela neškodný. Ne tak jisté je to s trilenem. Čistý za chladu sice vláknům neškodí, teplý však může porušit některé druhy barev. Hlavně však může změkčit až rozpustit různé barevné ozdoby z umělých hmot (knoflíky, přezky, spinadla, imitace kůže a kožešin), což je provázeno vznikem barevného roztoku, který zbarvuje ostatní části oděvu, způsobuje barevné obtisky knoflíků aj.

Protože nevíme, zda chemická čistírna bude čistit benzinem či trilenem, doporučuje se raději všechny barevné ozdoby se šatů odstranit a pak teprve dát šaty čistit.

Je-li nutno čistit látkový potah kožichu, je dobře vypárat kožešinovou podšívku i kožešinový límec a čistit dát jen látkový potah. Kožešinu dáme vyčistit, po případě opravit kožešnickému závodu.

Ještě jedna dobrá rada, jejíž uposlechnutí nás uchrání před mrzutostmi s čistírnou a které nám jen prospěje: Před odevzdáním oděvu do čistírny obratíme všechny kapsy na ruby a vysypeme všechny drobty. Může být mezi nimi i úlomek inkoustové tužky, zbytky tabáku a různé úlomky pouštějící barvu. Kdyby v čistírně ve spěchu opominuli prohlédnout také kapsy, mohly by být zbytky v kapsách příčinou nových skvrn nejen na vlastním oděvu, ale i na oděvech ostatních.

Mají-li šaty skvrny, které chceme mít vyčištěny, a známe-li původ těchto skvrn, oznámíme to ve sběrně. Ve sběrně to poznamenají na lístek a v čistírně nejen usnadníme detašérům práci, ale pomůžeme jim zvolit nejsprávnější způsob, jak skvrny vyčistit.

Čištění šatů za mokra

Velmi zašpiněné šaty a různé součástky oděvu, u nichž by bylo chemické čištění nedostačující, tj. šaty s mnoha skvrnami, jež bylo by nutno stejně čistit vodnými roztoky, šaty, u nichž skvrny vyžadují delší namočení (na příklad u skvrn od krve), dámské šaty silně propocené (chemickým čištěním se pach potu neodstraní), čistí se nejlépe „za mokra“. Od praní se „čištění za mokra“ liší hlavně tím, že se oděv nepere v prací lázni, nýbrž že se čistí rozprostřen na stole kartáčovaním s bohatě pěnícím roztokem. Při tomto způsobu čištění je hlavní zásadou, že se styk šatů s vodou má omezit na nejkratší dobu. Ostatní podmínky správné práce jsou: teplota pěnícího roztoku smí být jen 40-60 ^oC (tedy roztok smí být jen teplý až mírně horký), pěna musí být hustá, neopadávající a kartáč musí být spíše měkčí než tvrdší. Čisticí roztok má být neutrální nebo jen nepatrně alkalický.

Úkol pěny při čištění je velmi důležitý, důležitější než při obyčejném praní, neboť pěna při „čištění za mokra“ nahrazuje prací lázeň. Pěna do sebe pojímá špínu, a je-li dostatečně hustá, nedovolí, aby se špína znovu usadila na šatech. U látek, jež z jakékoli příčiny mírně pouštějí barvu, přijímá pěna i barvivo a zadržuje je, aby nepustilo na látku nebo aby nezapustilo do bílé půdy barevného vzorku látky. Hustá pěna působí také jako pružný polštář, který mírní mechanický účinek kartáče, a chrání tak látku před poškozením.

Pro čištění za mokra v domácnosti zachovávejme jednu zásadu: čistit jen to, co zaručeně nemůžeme poškodit, nebo kde nezáleží na tom, když k malému poškození dojde. Zvlášť opatrně se musí pracovat s látkami pestrobarevnými a s potiskovaným vzorem, zvláště jsou-li látky hedvábné; na ty by se měl pracovník odvážit, až když získá dostatek zkušenosti s čištěním jednoduchých součástek vlněného dámského a pánského oděvu. Naučí se tedy nejdříve zacházet s obnošeným sportovním oblekem, s kalhotami do zaměstnání, se sportovní sukní, s obnošeným pláštěm do deště atd.

Raději se vyhneme čištění jemných dámských látek, látek s efektní, např. krepovou vazbou, látek se světlými módními barevnými odstíny, se vzorem „moaré“, jemných látek sametových aj. Nejlépe se můžeme cvičit na vlněných a polovlněných látkách hrubě tkaných, které čištění za mokra snášejí obyčejně dobře.

K čištění za mokra je zapotřebí většího těžšího stolu s dřevěnou nenatíranou vrchní deskou. Na vodu k oplachování je třeba mít dva kbelíky nebo větší hrnec. Kartáč má být měkký, fibrový, nikoli „rýžák“.

Výhodný je teplovzdušný sušič (fén), kterým můžeme urychlovat schnutí vyčištěného obleku. Nejlépe se čistí v prádelně, protože při oplachování můžeme vodu svádět na zem blíže odpadu. Rovněž improvisované čištění na zahrádce, dvorku apod. je dobré.

Čistí-li se mýdlem, má být voda měkká, aby se tvrdou vodou mýdlo nesráželo. Srážení vápenatého mýdla by způsobovalo na tmavších šatech světlé skvrny. Je-li voda tvrdá, může se ovšem změkčovat, na příklad sodou, ale musí se tak činit opatrně, aby se nadbytkem sody voda nestala alkalickou; taková voda by mohla poškodit barvu látky. Změkčená voda se musí nechat vyčeřit a opatrně odlít od sraženiny, protože také stržená úsada by způsobila skvrny. Měkčení tvrdé vody tak, aby voda ztratila většinu tvrdosti a při tom se nestala alkalickou, není však vždy tak jednoduché. Proto je lépe řídit se pravidlem: mýdlem čistit jen tehdy, máme-li možnost používat přírodní vody měkké (dešťové, sněhové, vhodné potoční, říční aj.) nebo jen nepatrně tvrdé. Je-li voda tvrdá, použijeme raději saponátového přípravku. Použijeme-li neutrálního saponátového přípravku (Persaponu), máme jistotu, že se neuškodí ani barvě látky. Zároveň můžeme použít jako ustalovače barev octa, což je u mýdla nemožné.

Mýdlo, kterého používáme, má být ve vodě snadno rozpustné. Nejlépe vyhovuje speciální mýdlo olivové (marseillské, benátské), dobré jsou i mýdlové vločky, můžeme použít i zbytků mýdla toaletního a holicího. Obyčejné mýdlo k praní, ať v kostce, nebo mleté se pro čištění za mokra nehodí. Mýdlový roztok se připravuje tak silný (záleží na použitém mýdle), aby při kartáčování látky dával bohatou hustou pěnu.

Saponátové roztoky se musí připravovat značně koncentrované, protože dávají o něco řidší pěnu, i když bohatou. Čistíme-li značně špinavé obleky, můžeme neutrální saponátový přípravek sypat na ovlhčenou látku přímo. Z neutrálních saponátových přípravků můžeme používat Persaponu, z mírně alkalických Pracího Rychlíku; kde to neublíží barvě a je-li oděv špinavější, můžeme používat alkalického Syntonu, pouze však rozpuštěného ve vodě.

Před čištěním za mokra musíme vždy vyzkoušet, zda je barva šatů ve vodě nebo v používaném čisticím roztoku stálá, zda nepouští. Zkouška na stálobarevnost látek ve vodě a v praní se dělá takto: někde na skrytém místě šatů, pod ohrnutou záložku, pod záševkem apod., podložíme suchou dříve sepranou bavlněnou tkaninu nebo složený bílý pijavý papír a na zkoušenou látku kápneme teplý silný mýdlový roztok nebo saponátový přípravek, které budeme používat; druhým kouskem bílé tkaniny nebo bílého pijáku místo pokryjeme a prstem tkaninu nebo piják pevně na 15 vteřin přitiskneme na stůl. Objeví-li se pak na tkanině nebo na pijáku barevná skvrna, znamená to, že látka pouští v pracím roztoku; pouští-li v mýdlovém roztoku, opakuje se pokus ještě s roztokem Persaponu, po případě ještě jednou s roztokem Persaponu s přidáním octa (ustálení barvy). Pouští-li vzorek barvu i pak, znamená to, že látka buď zásadně ve vodě pouští, nebo že obsahuje ještě něco volného barviva (které vlákno při barvení již nepřijalo), jež bylo po obarvení textilního zboží nedostatečně vypláchnuto (zboží bylo krátce mácháno). Abychom to zjistili, stačí malý odstřižek látky důkladně promnout v malém množství teplého mýdlového roztoku a pak v tekoucí vodě pod vodovodem proprat. Ústřižek se osuší v utěrce a praní v mýdlovém roztoku se opakuje, nejlépe v mělké porcelánové misce nebo v knoflíku, aby se mohlo pozorovat zbarvení roztoku. Nepouští-li již vzorek barvu, bylo původní pouštění barvy zaviněno skutečně jen špatným vypláchnutím barviva. Šaty z takové látky se pak mohou čistit za mokra, protože pěna do sebe nadbytečné barvivo přijme a barva do bílé půdy vzorku nevnikne (neobarví tedy trvale bílá vlákna). Jestliže však ústřižek pouští i při druhém praní, barva „pouští“ opravdu; čištění za mokra je v tom případě riskantní. Pouští-li barva i saponátovým roztokem, nelze vůbec látku za mokra čistit a lze ji čistit pouze chemicky.

Stejně jako vrchní látka šatů se musí zkoušet na stálobarevnost v praní i podšívka a všechny ostatní barevné látky na šatech, mají-li se čistit společně s látkou šatů; pouští-li barvu, musí se odpárat. Právě tak se musí odstranit všechny drobnější ozdoby podezřelé z pouštění barvy a také ozdoby kožené, které by se vodou rozmočily a vyschnutím ztvrdly. Nejožehavější je vyprání vycpávek. Při správném postupu čištění by se měly vycpávky vypárávat, protože bývají zhotoveny z nečistého materiálu, který v mokru sám špínu pouští a ta zatéká do čistých částí látky. Při sušení na ramínku se z ramenních vycpávek voda vytlačuje do okolí ramen a tvoří nevzhledné „mapy“. Kdo chce vycpávky ponechat, nesmí je promáčet, musí okolní látku skutečně čistit jen na povrchu pěnou čisticího prostředku; pěnu musí ihned stírat. Je-li látka značně špinavá, dokonalého vyčištění se ovšem takto nedosáhne.

Skládá-li se oděv z několika kusů (kabát-kalhoty, sukně-žaket), je radno čistit za mokra každý kus, jinak se musí počítat s tím, že kus čištěný za mokra bude světlejší nebo bude mít i jiný barevný odstín než kus nečištěný. Značně špinavý oděv, platí to zvláště o pánských kalhotách, čistí se nejprve po rubu, pak po líci.

Při čištění za mokra se může postupovat takto:

1. Čištěný kus (po případě na ruby obrácený) se rozprostře na stůl (sukně se navleče na prkno bez podložky), kartáč se namočí do čisticího roztoku. Začnou se kartáčovat nejvíce špinavá místa, tedy obrácené kapsy, okraje kapes, klopy kapes, kraje rukávů, límce, záložky nohavic (i ohrnutých), látka kolem knoflíkových dírek: kartáčem se látka přetírá, do látky se kartáčem klepat nesmí. Pak se přejde na rovné části oděvu nejdříve vzadu, pak napřed; čistí se přetíráním kartáčem dlouhými tahy, stále jedním směrem (i kabátů, plášťů, šatů od límce dolů; u sukní, kalhot od pasu dolů). Pěna se takto s šatů stále kartáčem stírá, nenechává se však hromadit na stole, nýbrž se skartáčovává na zem (v prádelně) nebo se vytírá hadrem.

2. Při kartáčován se má tvořit hustá pěna. Je-li pěna příliš špinavá, stírá se ihned vyždímanou houbou, po případě vlhkou utěrkou, aby nebyla dlouho na čištěné látce. Oděv se při kartáčování nemá příliš umáčet – špína má přecházet do pěny a ne do vody. Řídká špinavá pěna se nesmí nechat zatékat do spodní části oděvu (do podšívky, do druhé poloviny sukně jestliže se nečistí na prkně). Protože se něco špinavého roztoku hromadí při kartáčování v přeložených krajích oděvu, narovná se tento okraj tím, že se oděv přeloží o tři prsty dále. Nové kraje se několika tahy kartáče znovu přečistí. Stejně se postupuje, jestliže se náhodou při čištění na látce utvoří záhyb; ihned se narovná a přečistí.

3. Stejným způsobem jako na rubu se čistí i na líci látky oděvu.

4. Mýdlo nebo saponát se z látky po čištění vyplavuje stejným postupem jako při kartáčování. Kartáčuje se však vlažnou až teplou vodou (nejvýš 40 ^oC) tak, aby se roztok dostal co nejrychleji z látky, po případě nahromadí-li se voda, pomůžeme si utěrkou, kterou roztok ihned utřeme. Totéž se opakuje s chladnou vodou, až při kartáčování již nevzniká ani nejméně pěny. Pak se oděv vytírá utěrkou, obrací se při tom a voda se vyždímá, takže nakonec je oděv už jen mírně mokrý. Může-li se čištěný kus máchat, vloží se nejprve do vlažné vody, krátce se promáchá a pak se bez ždímání dvakrát po sobě vloží do vody chladné. Potom se kus vyjme, na chvíli se volně zavěšen nechá odkapat, mírně se vymačká, avšak neždímá, a buď se vyvěsí, aby schnul, nebo je-li z tlustší látky, přenese se na omytý a utřený stůl. Zde se odstříknutým kartáčem a pak utěrkou ovinutou kol dlaně uhladí vlas a kus se dá schnout.

5. Pro schnutí se navléknou kabáty, pláště, dámské šaty na ramínko tlustě obalené ručníkem, kapsy a rukávy se zprvu obrátí na ruby. Kalhoty, sukně a p. se nechají nejdříve schnout obrácené na rub a položené na utěrkách; teprve když částečně vyschnou, obrátí se na líc a upnou do věšadel, rozpínek aj. U kabátů, plášťů a šatů s rukávy se rukávy po proschnutí opět obrátí na líc a vycpou utěrkami. Celkově proschlý oděv se pak žehlí, dokud je ještě mírně zavlhlý.

Od popsaného postupu se někdy můžeme nebo i musíme odchýlit. Tak na příklad pláště do deště, jsou-li příliš zašpiněné, se mají namáčet půl hodiny až hodinu v slabém roztoku saponátu, zalkalizovaném přídavkem práškové sody. Na 10 litrů namáčecího roztoku vezmeme buď jednu lžíci Persaponu a lžičku práškové sody, nebo jednu lžíci syntonu. Roztok smí být jen vlažný.

Kabáty s podšívkou se musí čistit nejprve na líci a pak se podšívka čistí zvlášť, avšak velmi měkkým kartáčem. Je také možno napárat podšívku a mezi látku a podšívku vsunout čisté prkénko a pak teprve podšívku čistit – zabrání se tak přecházení špinavého roztoku z vrchní látky na podšívku.

Manšestrové kalhoty se musí čistit jen po líci, protože z rubu by se mohly vytrhat svazečky vláken, jež tvoří vlas sametu. Musí-li se značně ušpiněné kalhoty namáčet, pak jen zcela na krátko.

U dámských šatů se použije co nejměkčího kartáče. Čistí se vždy najednou celá partie mezi jednotlivými švy. Máchat se musí důkladně v máchací lázni. Nepatrně pouštějící barevné šaty se čistí roztokem Persaponu, do něhož se na 5 litrů přidá asi 1/16 litru světlého octa, aby se poněkud ustálila barva šatů; ocet se přidá i do máchací vody. Dámské šaty se vysoušejí tak, že se vyválejí v třecí utěrce, pak se rozloží na vzduchu a nakonec vyvěsí na ramínko.

 

Čištění skvrn na textiliích

Chce-li někdo čistit skvrny, a to nejen mastné, ale i ostatní druhy, nestačí, aby si jen přečetl návod, jak se který druh skvrn čistí. Musí vědět, co který textilní materiál snese, a musí také znát nejdůležitější vlastnosti čisticích prostředků. Ani to ještě nestačí; kromě toho se musí ozbrojit trpělivostí, nesahat hned k energicky působícím čisticím prostředkům, lze-li dojíti k výsledku také prostředky mírnějšími, i když za delší dobu. K čištění je zapotřebí nejen času, ale i místa. Nejprve je třeba připravit si všechny pomůcky a pak teprve začneme pracovat klidně, bez chvatu a bedlivě pozorujeme, co se při čištění děje.

Nejsnáze a s nejmenším riskem pro látku se čistí skvrny mastné, které pouštějí benzinem nebo trilenem. Výhodou těchto pro látky bezpečných organických rozpouštědel je, že se snadno vypařují, nezanechávají tedy na látce zbytky, a proto skvrna při správném čištění může zmizet beze stopy. Líh – také organické rozpouštědlo – má tutéž výhodu. Ojediněle se však může stát, že se s látek, zvláště u pestrého hedvábí, uvolní některé barvy. Další organické rozpouštědlo – aceton – vyžaduje zvláštní opatrnost; nejenže s některých umělých vláken uvolňuje barvy, ale nabobtnává až rozpouští i jeden druh umělých vláken (acetátové hedvábí). S acetonem tedy pracujeme, jen když je toho nezbytně třeba, a při tom bezpodmínečně vždy vyzkoušíme, jak se rozpouštědlo k čištění látce (i k jednotlivým ozdobným nitím na látce, které na příklad tvoří proužky) chová.

Vodné roztoky lučebnin a různých látek, kterých používáme k čištění, mají velmi různé vlastnosti, nás však zajímají kromě čisticí účinnosti hlavně dvě: jak působí na pevnost textilií a jak působí na barvu textilií. Působení na pevnost záleží hlavně na druhu textilního vlákna – můžeme tedy podle toho napřed odhadnout, které čisticí prostředky jsou nebezpečné pro čištěný druh textilie. Na příklad alkalické prostředky (soda, čpavek), nezávadné pro bavlnu, mohou působit na umělá vlákna buničinová a zřejmě poškodit přírodní hedvábí a vlnu. Působení na barvu záleží hlavně na druhu barviva, jehož se k barvení (nebo k protiskování) textilie použilo. Používáme-li vodných roztoků, mějme na paměti, že barvám nejméně škodí slabé roztoky kyseliny octové, pak samotná voda, pak roztoky saponátů; slabě alkalické roztoky mýdlové mohou uvolňovat již několik druhů barev (barva „pouští“), zřejmě alkalické roztoky (sody, mýdlového prášku se sodou, koncentrovaný čpavek) působí na barvy ještě více. Nejenergičtěji působí na barvy bělicí prostředky, které jsou dvojího druhu: kyslíkaté (na příklad peroxid vodíku), které bělí (tj. rozrušují barvu) účinkem uvolňovaného kyslíku, a redukční (na příklad hydrosulfit – známý odbarvovač), které bělí tím, že kyslík barvivu odnímají. Bělicí prostředky působí na barviva vázaná na vlákna velmi různě. Jeden bělicí prostředek některá barviva ruší ihned, jiná pomalu, na některá nepůsobí vůbec. Záleží ovšem při tom na koncentraci prostředku, na teplotě roztoku i na době působení. Bělicích schopností těchto prostředků využíváme k vybělení barevné skvrny (od inkoustu, ovoce aj.), když jsme již vyčerpali všechny mírnější prostředky. Na bílých látkách se bělí celkem snadno, na barevných však je to spojeno s velkým risikem. Mohou zde nastat dva případy: buď se barevná skvrna bílí snadno a barva látky je stálá vůči bělicímu prostředku – pak lze skvrnu bělením odstranit; anebo je barva látky vůči bělicímu prostředku nestálá – pak bělit nelze, neboť by bělením na barevné látce vznikla nová skvrna – světlá. Na neštěstí bývá tento případ velmi častý.

Začátečníkovi v čištění skvrn je možno dát několik rad: nechť se zaučí na zcela jednoduchých případech – na skvrnách od mastnot, dehtu, pryskyřice, u nichž se vystačí s organickými rozpouštědly; s vodnými roztoky ať začne na látkách nebarevných, pak teprve ať přejde na vlněné a polovlněné látky s hrubší vazbou a tmavých barev. Teprve po nabytí větších zkušeností může své umění zkusit i u pracích látek barevných a se vzorkem, u stálobarevných vlněných látek světlých a pestrých barev. Čištění skvrn vodnými roztoky na těžkém pravém hedvábí (např. na taftu) a bělení barevných skvrn na barevných látkách nechť se raději vůbec vyhne.

Nejen začátečníkům, ale i pokročilým v odstraňování skvrn vznikají často po čištění na látkách „mapy“. Vznikají především na hladkých látkách dosti již ušpiněných a jsou tím zřetelnější, čím jsou látky světlejší a hustší. „Mapy“ vznikají jak při použití těkavých organických rozpouštědel, tak při použití vodných roztoků. Čistí-li se benzinem nebo trilenem, rozpouštědlo sice skvrnu rychle rozpouští, ale vznikající roztok se rychle rozpíjí do stran, na okraji odnáší většinu mastnoty i lehkou špínu, takže po vyschnutí vzniká nevzhledný ostře ohraničený okraj – „mapa“. Stejně to probíhá i při čištění vodnými roztoky; protože se však rozpíjejí zvolna a odpařují se pomaleji, nebývá po uschnutí skvrny „mapa“ tak ostře ohraničená. Vzniku „map“ lze zabránit dvojím způsobem: především se musí okolí skvrny důkladně za sucha ostřejším kartáčem vykartáčovat, aby se s povrchu látky odstranily prach a špína, kterou lze vykartáčovat; za druhé se nesmí nechat rozpouštěná skvrna dlouho rozpíjet, nýbrž musí se proklepávat do savé podložky. Přesný pracovní postup je popsán dále. „Mapy“ též vznikají, používá-li se nadbytku čisticí kapaliny; navykněme si proto pracovat jen s malým množstvím.

Je-li oděv, na němž se mají čistit skvrny příliš zašpiněn, je risiko vzniku „map“ značné. Doporučuje se proto dát oděv do chemické čistírny a pak zbývající skvrny dočistit. Je-li skvrn na oděvu mnoho a je-li nutno čistit je vhodnými roztoky, je lépe oděv nejdříve čistit „za mokra“. Většina skvrn při tom obyčejně pustí a zabývající se již vyčistí snadno.

Další připomínka se týká „stárnutí“ skvrn. Čím jsou skvrny starší, tím více se na látkách „ustalují“ a tím hůře se čistí. Hlavně to platí o skvrnách barevných. Proto vidíme-li skvrnu vzniknout, vyčistěme ji ihned anebo co nejdříve, aby se „neustálila“.

Skvrny můžeme rozdělit do tří skupin:

a) skvrny rozpouštějící se ústrojnými rozpouštědly (benzinem, trilenem, lihem, acetonem),

b) skvrny pouštějící vodnými roztoky (samy vznikaly od barevného vodného roztoku – kávy, čaje, vína, ovocné šťávy, inkoustu),

c) skvrny rozplavující se mýdlem nebo saponátem.

Toto hrubé rozdělení, jež ovšem nevystihuje podstatu všech skvrn, může začátečníkovi usnadnit výběr čisticího prostředku. Nebude se pak na příklad snažit vyčistit skvrnu od vína, kávy, inkoustu aj. benzinem, když tyto skvrny vznikly z barevných vodných roztoků a neobsahují nic, co by benzin rozpouštěl. Tyto skvrny se tedy musí čistit zase jen nějakým vodným roztokem.

Pomůcky, které si k čištění skvrn opatříme, jsou tyto:

kapátko (od očních kapek), kterým nanášíme kapaliny; jedno by mělo být pro organická rozpouštědla, jedno pro vodné roztoky;

dřívko na konci omotané chomáčkem vaty; opatrněji se jím nanášejí kapaliny. Pro každý čisticí prostředek dáme čistou vatu;

kartáček k čištění; může to být speciální detašovací kartáček, ale vhodný je i odložený zubní kartáček rovně zastřihnutý; jeden má být pro organická rozpouštědla, druhý pro vodné roztoky;

kostice, kterou však může nahradit plochý nůž, obrácená lžička, seříznuté ploché dřívko; slouží k propracovávání tvrdých skvrn organickými rozpouštědly;

kožený polštář k protloukání kapalin do podložené pijavé látky; polštář se zhotoví z kůže jelenice 30 x 30 cm, kterou rozprostřeme na stole, doprostřed dáme velký chomáč vaty nebo různé odstřižky flanelu, rohy přitáhneme k sobě, zatočíme, až vznikne tvrdší kulatý polštář velký jako pěst; pevně jej podvážeme tenčím provázkem. Také polštáře mají být dva, jeden pro čištění „za sucha“, druhý pro čištění „za mokra“. Protloukací polštář může nahradit do tvrdého uzlu stočená utěrka;

houba – mořská nebo umělá, k navlhčování látek, k stírání pěny atd.;

utěrky k čištění, k vysoušení, k podkládání jako savá podložka aj. Smočeným cípem utěrky lze nahradit kapátko k nanášení nebo kartáček k čištění.

V domácnosti můžeme používat k čištění skvrn těchto prostředků:

1. Acetonu – ústrojného rozpouštědla rozpouštějícího skvrny od laků na nehty a od některých laků průmyslových a skvrny od mastnot. Rozpouští některé umělé hmoty a některá umělá vlákna (acetátové hedvábí). Je hořlavý. Mísí se s lihem, s benzinem, s trilenem i s vodou.

2. Benzinu – rozpouští všechny přírodní tuky a oleje i oleje strojní. Je velmi hořlavý, jeho páry jsou výbušné. Mísí se s trilenem, s acetonem, ne však s obyčejným lihem.

3. „Burnusu“. Je to obchodná název alkalického enzymatického přípravku k namáčení prádla. Lze ho používat k čištění skvrn od krve. Protože je alkalický, lze ho požívat na barevných látkách až po přezkoušení, zda jej barva látky snáší.

4. Čpavku (amoniaku) – rozpouští některé pryskyřice, poněkud rozpouští i starší mastnoty, podporuje účinek mýdel, rozpouští skvrny od mléka. Většinou vrací barvu látkám, jestliže se barevný odstín změnil působením silnější kyseliny. Otupuje (neutralizuje) kyseliny, koncentrovaný působí na některé barvy a uvolňuje je (barva „pouští“); koncentrovaný působí i na vlnu a hedvábí, snižuje jejich pevnost a u bílého zboží způsobuje žloutnutí (někdy lze zežloutnutí napravit silnější octem). Protože je snadno těkavý, nezanechává na látkách zbytky. Může se ho používat ve směsi s lihem („čpavkový líh“).

5. Glycerinu – teplý rozpouští některá barviva, zvláště barviva anilinových inkoustů, inkoustových tužek, razítkových barev apod. Mísí se s vodou a s lihem.

6. Kyseliny citronové (tvoří průhledné krystaly nebo bílý prášek, je-li mletá). Rozpouští skvrny od barevného ovoce, čerstvé skvrny od červeného vína, čerstvé skvrny od rzi. Nahradit ji můžeme šťávou z citronu.

7. Kyseliny octové – v domácnosti používáme jejího slabého roztoku – octa (většinou 8%), který však bývá přibarvován na žluto; pro čištění je lepší světlý ocet nepřibarvovaný, kterého se užívá ke konservování zeleniny. Protože je kyselina octová těkavá, nezanechává na látkách po vypaření zbytky. Octem oživujeme barvy zašlé praním, ustalujeme jím nestálé barvy, otupujeme zbytky čpavku.

8. Kyseliny šťavelové (oxalové, lidově „jetelové“) – bílé krystalky ve vodě (zvláště teplé) i v lihu rozpustné. Kyselina šťavelová je jedovatá. Rozpouští skvrny od obyčejného inkoustu, rzi a některých barev. Zaschne-li její roztok na látce (zvláště na bavlněné, lněné, z umělého hedvábí buničinového), zkoncentruje se a látku rozruší; i nedostatečně vyprané zbytky kyseliny mohou po uschnutí, zvláště však při žehlení, poškodit látky. Použijeme-li kyseliny šťavelové k čištění skvrn, musíme látku po čištění nejen důkladně vyprat vodou, ale pro jistotu čištěné místo přetřít zředěným čpavkem, aby se eventuální zbytky kyseliny otupily. Někdy se místo kyseliny šťavelové používá mírněji působivé šťavelové soli („jetelové soli“).

9. Kyseliny vinné – tvoří průhledné krystalky nebo bílý prášek. Je o něco mírnější náhradou kyseliny citronové. Čistí na příklad čerstvé skvrny od červeného vína.

10. Lihu (alkoholu) – užívá se lihu buď čistého, nebo denaturovaného (k pálení), který však zanechává na látkách pach. Rozpouští skvrny od pryskyřice, lesní smoly, některých laků, skvrny od některých barevných látek (červeného inkoustu, inkoustové tužky). Uvolňuje někdy s barevného hedvábí barvu, proto se s ním musí zacházet opatrně.

11. Mýdla – pro čištění lze použít jakéhokoli nežíravého mýdla, tedy mýdla olivového (marseillské), mýdlových vloček, také mýdla toaletního a holicího. Nejlépe navlhčený kartáček otřeme o pevné mýdlo a hned čistíme. Mýdlo rozplavuje (emulguje) mastnoty, také však vyplavuje z látky práškovou špínu nebo zbytky barevných prášků.

12. „Odbarvovače“ – obchodní jméno pro práškový hydrosulfit (hydrosiřičitan) sodný. Používá se ho k „stahování“ barev s látek před přebarvováním v domácnostech. Je to vlastně redukční bělicí prostředek, nesmí se ho proto používat současně s peroxidem. Ruší čili „odbarvuje“ četná barviva přírodního původu (ze zeleniny, ovoce, ovocných šťáv). Zvláště energicky působí za horka. Odstraňuje též skvrny od jodové tinktury. Malá přísada čpavku brzdí poněkud jeho odbarvovací účinek.

13. Peroxydu vodíku (dříve nazývaného kysličník vodičitý“); v maloobchodě je jeho 3% roztok ve vodě. Je to okysličovací (oxidační) bělicí prostředek. Nesmí se kombinovat s redukčním prostředkem bělicím (na příklad „s odbarvovačem“), protože by se jejich účinky rušily. Čpavek jeho působení urychluje. Odstraňují se jím barevné skvrny.

14. „Persaponu“ – obchodní název pracího neutrálního saponátového přípravku. Zastupuje mýdlo, má-li se prát nebo čistit v nealkalickém prostředí. K jeho roztoku se může přidávat ocet, mají-li se současně ustalovat barvy prané látky.

15. Soli kuchyňské – pomáhá odstraňovat skvrny od krve a od ovoce.

16. Terpentinového oleje – organického rozpouštědla vyráběného ze vzácnějších pryskyřičných balsámů. Dnes je v obchodě jeho náhražka – „terpentinová náhražka“, obsahující hlavně benzin. Může se jí použít k čištění skvrn od asfaltu, dehtu, strojních mazadel.

17. Trilenu – obchodní název pro organické rozpouštědlo trichlorethylen. Je to rozpouštědlo nehořlavé. Jeho výpary ve větším množství způsobují nevolnost, bolení hlavy až mdloby podle citlivosti osoby. Je rozpustný v lihu a v benzinu. Rozpouští skvrny od mastnot, dehtu, některých pryskyřic aj.

18. Ustalovací soli fotografické; připravují se z ní ustalovací (fixační) lázně ve fotografii, je tedy v pracovně každého fotoamatéra. Čistí skvrny od jodu.

19. Zmizíku – označení přípravku k odstraňování hlavně inkoustových skvrn, také však jakýchkoli jiných skvrn barevných. Prodává se v obchodech s papírem. Skládá se ze dvou roztoků, z červeného a z bezbarvého. Roztoky se připraví z tabletek podle návodu, který je na krabičce přípravku. Zátky láhviček se skleněnými rourkami, jimiž se roztoky nanášejí, nesmějí se změnit, protože by se roztoky pokazily. Zmizík je kombinovaný bělicí přípravek, v němž červený roztok působí jako okysličovadlo, bezbarvý roztok jako redukční činidlo.

Kromě těchto prostředků se může podle návodů na přípravcích používat i různých čisticích vodiček, kolíčků, čistidel, jež se prodávají v drogeriích, v obchodech s obuví nebo v obchodních domech. Universální prostředek k čištění všech druhů skvrn neprodávají ovšem nikde.

Důležité je, aby se používalo čisticích prostředků tak, jak je dále uvedeno. Nesmějí se spolu libovolně míchat, aby se „zesílil účinek“, protože by se tím naopak mohla jejich účinnost rušit; také by to mohlo být příčinou nových skvrn na čištěné látce. Při čištění můžeme postupovat takto:

1. Prohlédneme si látku se skvrnou a posoudíme, zda látka čištění snese. Těžké látky z pravého hedvábí prohlédneme proti světlu, u šatů prohlížíme zvláště části v podpaží (vliv potu) a na zádech (vliv slunce), nejsou-li tam světlá nebo přímo děravá místa. Podle toho rozhodneme, zda smíme čistit jen „za sucha“ benzinem nebo trilenem či zda můžeme použít i vodným roztoků. Neznáme-li původ skvrny, pokusíme se zhruba druh skvrny určit, abychom věděli, jak při čištění postupovat.

2. Okolí skvrny, pokud to látka snese, důkladně vykartáčujeme.

3. Místo se skvrnou podložíme složenou čistou utěrkou nebo přeloženým bílým pijavým nebo filtračním papírem, aby se mohl do podložky roztok skvrny vsáknout. Podložka musí být stále čistá, musí se proto během čištění vyměňovat nebo překládat, jinak je nebezpečí, že se bude prošlý roztok (zvláště je-li barevný) z promočené podložky na rub látky otiskovat.

4. Čistíme-li barevné látky, zkusíme u každého čisticího prostředku, s výjimkou benzinu, který je za všech okolností neškodný, zda a jak na barvu působí. Zkoušíme otíráním vatičkou, kterou jsme smočili v prostředku a poněkud vyždímali; zkoušíme stranou na záložce, záševku apod. Chceme-li u hedvábných látek použít acetonu, zkoušíme rovněž (zkouška na acetátové hedvábí).

5. Těkavého rozpouštědla (benzinu, trilenu, lihu, acetonu) nanášíme na skvrnu málo, aby se na látce příliš nerozteklo (vznikly by „mapy“). Pak skvrnu kartáčkem jemně proklepáváme. Je-li skvrna tvrdá (od laku), smočíme ji rozpustidlem a opatrně ji kosticí roztíráme a změklou seškrabáváme; pak znovu smočíme a proklepáváme kartáčkem. Potom hadříkem dobře namočeným do rozpouštědla místo zbylé po skvrně přetíráme a rychle přetíráme i kolem okrajů rozpité skvrny. Když vyměníme podložku, celé místo do ní protloukáme složenou utěrkou nebo koženým polštářkem. Zbývá-li ještě skvrna, čištění po vyprchání rozpouštědla (ne dříve) opakujeme. Zůstává-li menší „mapa“, navineme si utěrku kolem dlaně, trochu ji smočíme rozpustidlem a kraje „map“ přetíráme plochou dlaní s utěrkou delšími tahy, aby se ostré ohraničení „mapy“ do široka rozvedlo. Pak znova protloukáme do podložky.

6. Pracujeme-li s vodným roztokem, navlhčíme skvrnu i její blízké okolí houbou namočenou do vody. Pak přikápneme čisticí roztok a skvrnu proklepáváme kartáčem, až zmizí. Mokrou skvrnu důkladně protloukáme do podložky, kterou vyměňujeme. Pak místo propláchneme vodou pomocí houby (vyždímáme jen mírně, místo se nesmí příliš promáčet) a vymačkanou houbou nadbytek vody zase setřeme. Vlhkou houbou pak rozvádíme za mírného tlaku okraje skvrny. Na nové podložce znovu protloukáme. Nakonec si ovineme kolem dlaně mokrou utěrku a delšími tahy mokré místo přetíráme. Používáme-li různých čisticích vodných roztoků po sobě, pak po každém roztoku musíme čištěné místo proprat vodou pomocí houby, houbou vytřít a protlouci do podložky. Teprve pak se může nanášet další čisticí roztok. Čistí-li se kyselinou šťavelovou, musí se čištěné místo po propláchnutí vodou a vytření přetřít zředěným čpavkem, aby se zneškodnily eventuální poslední zbytky kyseliny šťavelové.

7. Čistí-li se skvrny na oděvech s choulostivou podšívkou, napářeme podšívku a mezi ni a čištěnou látku vsuneme tenké prkénko nebo kus tuhé lepenky obalené utěrkou (kromě této utěrky ovšem používáme ještě utěrky k podkládání skvrny).

Bělení skvrn

Při bělení skvrn, tj. když chemicky rušíme barvivo ve skvrně obsažené, musíme kromě toho vědět, jak kterého bělicího činidla používat:

Bělení skvrn peroxidem vodíku. Na tlustší bílé bavlněné a lněné látky můžeme nakápnout nezředěný 3% peroxid s kapkou čpavku, který bělení urychluje; může se pracovat podle potřeby i obráceně, totiž, že se látka čpavkem potře a teprve pak se nakápne peroxid vodíku. U jemných bílých tkanin z umělého i z pravého hedvábí a u bílých tkanin vlněných zřeďujeme peroxid vodou v poměru 1:1 a s kapkou čpavku nanášíme na skvrnu. Bělené místo nenahřívejme u kamen ani nad párou, nýbrž vystavme je účinkům světla, nejlépe tlumeného světla slunečního. Peroxidu, avšak zředěného vodou, můžeme použít i k bělení skvrn na látkách barevných, zjistíme-li zkouškou, že barva látky účinek peroxidu snese. Čím je peroxid zředěnější, tím je jeho bělicí účinek sice slabší, ale tím více je možností používat ho i u látek barevných. Mísíme na příklad jednu lžičku 3% peroxidu a jednu lžičku vody, nebo má-li být zředění ještě větší, jednu lžičku 3% peroxidu a dvě lžíce vody.

Bělení skvrn Odbarvovačem. Odbarvovače se smí použít jedině na látkách bílých, protože na barevných a pestře potištěných látkách je příliš veliké nebezpečí, že se barva látky poruší. Většina barevných skvrn se odbarvovačem odbarvuje – bělí rychle. Může se však i stát, že se působením odbarvovače jen změní odstín barvy u skvrny a na vzduchu se původní barva zase vrátí; u takových skvrn je zbytečné odbarvování opakovat. Odbarvovače můžeme používat v roztoku i přímo v prášku; prášek je vhodný na tlustší bílé bavlněné nebo lněné tkaniny: místo se skvrnou pokápneme horkou vodou, posypeme práškovým odbarvovačem, důkladně promneme a propláchneme v horké vodě. U bílého prádla, u něhož barevné skvrny praním nepustily, můžeme prádlo bělit v horkém roztoku odbarvovače.

Bělění skvrn Zmizíkem. Zmizíkem lze bělit jen na látkách nebarvených; pro barevné látky by bylo bělení zmizíkem příliš radikální a barva látky by to nesnesla. Skvrna se potře nejprve červeným roztokem, který se nechá chvíli působit (až začne na skvrně hnědnout). Pak se osuší látkou nebo pijavým papírem, pokápne vodou a znova osuší. Potom se přetře druhou, bezbarvou tekutinou, čímž zmizí hnědá skvrna po prvém roztoku i skvrna původní. Nezmizí-li skvrna úplně, propláchne se dvakrát vodou a osuší utěrkou a čištění se opakuje. Po bělení zmizíkem se musí bělené místo důkladně propláchnout vodou.

Bělení na světle. Zpravidla pro odstraňování barevných skvrn je bělení na světle málo účinné, ale může někdy pomoci, když byla skvrna předchozím čištěním z větší části již odstraněna a zbývá jen slabý barevný odstín. Skvrna se pokápne zředěným čpavkem a vystaví přímým slunečním paprskům, až vyschne; to se opakuje třikrát až pětkrát. Většinou lze toto bělení provádět i u světlých látek barevných, pokud snášejí účinek čpavku.

 

Návody k odstraňování jednotlivých druhů skvrn (seřazené abecedně podle nečistot, které skvrnu způsobily)

Barvy

a) Od barevných roztoků (barevného inkoustu, barvy na cukroví, barvy na látky, po případě barevných likérů, barevných ovocných šťáv): Skvrna se ovlhčí vodou, posype Persaponem a čistí kartáčkem; bez propláchnutí vodou se potře kouskem mýdla, přikápne se kapka čpavku (u barevných látek je třeba zkusit stálost barvy) a znovu se čistí kartáčkem. U nebarevných látek se čištění dokončí bělením Odbarvovačem nebo Zmizíkem.

b) Od barvených nátěrů (barevných laků, olejových barev): Zaschlá skvrna se natře teplým olejem, vaselinou, máslem apod. Po několika minutách se přikápne kapka trilenu, roztírá se kosticí, znovu se přidá trilen a čistí se nejprve hadříkem, pak kartáčkem. Do látky zatřený barevný prášek se po vyprchání rozpouštědla vykartáčuje. Nestačí-li kartáčování, ovlhčí se místo houbou, posype Persaponem a kartáčkem se rozpění; pěna se ihned setře. Nakápne se voda a dočistí se protloukáním do podložky. Staré skvrny od olejových (fermežových) barev čistit nelze.

c) Od razítkových barev vodnatých (na gumová razítka): Nakápne se teplý glycerin a nechá se několik minut působit; pak se čistí lihem tak dlouho, až již skvrna do podložky nepouští; zůstává-li ještě barevná skvrna, vybělí se. U barvených látek možno zkusit bělit na světle nebo bělit velmi zředěným peroxidem, u bílých látek se použije odbarvovače. Není-li po ruce glycerin, čistí se jako a).

d) Od razítkových barev mastných (na kovová razítka): Čistí se benzinem nebo trilenem a po odmaštění se zbývající skvrna čistí jako a).

e) Viz dále ještě: Indigový papír, Inkoust, Inkoustová tužka, Karbonový papír, Krém na obuv, Krev, Pásky do psacích strojů, Tráva, Víno.

Borůvky – viz. Ovoce a ovocné šťávy

Čokoláda

a) Skvrna se pokápne vodou, posype Persaponem a čistí se kartáčkem; propláchne se vodou a protluče do podložky; pokape se šťávou z citronu (nebo posype kyselinou citronovou), čistí se a protlouká; propláchne se vodou.

b) Potře se teplým glycerinem a po chvíli se čistí vodou.

c) Ovlhčí se vodou, posype Persaponem, přikápne se čpavek (pozor u barevných látek) a čistí se kartáčkem.

Dehet - asfalt

Zahřátým nožem se odškrábne nadbytek dehtu; zbytek se potře olejem, vaselinou, sádlem a po chvíli se jemně roztírá kosticí, tupým nožem apod. Pak se nakápne trilen a skvrna se znovu roztírá. Znovu se přikápne trilen, čistí se hadříkem a protlouká jím do podložky. Trilen se přikapává a protlouká tak dlouho, dokud se na podložce objevuje žlutohnědá skvrna. Kartáčku se k čištění nepoužívá, aby se dehtem neznečistil.

Fermež

Čerstvá skvrna se čistí jako mastnoty, Starší zaschlou skvrnu od fermeže (a fermežových barev) po domácku vyčistit nelze.

Indigový papír

Čistí s jako papír karbonový.

Inkoust obyčejný (duběnkový) a modrý do plnicích per

a) Skvrna se ovlhčí vodou, posype Persaponem, jemně roztírá kosticí, pak čistí kartáčkem poklepáváním; propláchne se vodou, protlouká utěrkou a čistí Persaponem znova tak dlouho, až se skvrna do podložky již neobtiskuje. Potom se skvrna pokápne šťávou z citronu (nebo slabě popráší kyselinou citronovou) a po chvíli se znovu čistí Persaponem. Ještě účinnější než kyselina citronová je kyselina šťavelová (pozor na barvu látky, důkladně vyplachovat vodou). Zase se čistí tak dlouho, až se již na podložce neobtiskuje skvrna. Propláchne se důkladně vodou, protlouká se utěrkou, pak se utěrkou slabě osuší, posype Persaponem, přikápne čpavek a znovu se čistí kartáčkem. Zbývá-li ještě skvrna, propláchne se vodou, pokápne šťávou z citronu a celé čištění se znovu opakuje. Důležité je, aby se s čpavkem nezačalo čistit, dokud skvrna po kyselině ještě pouští (na podložce modrý obtisk). Zůstane-li přes všechno čištění na bílé látce ještě zbytek skvrny, vybělí se Odbarvovačem nebo Zmizíkem.

b) Čerstvá skvrna od inkoustu se pokápne šťávou z citronu, po chvíli se zatře špetka Persaponu, promne se a propláchne vodou.

Inkoust anilinový (červený nebo zelený)

a) Pokápne se teplým glycerinem a po chvíli se čistí lihem; podle potřeby se opakuje, dokud skvrna pouští do podložky. Zůstane-li na bílých látkách ještě skvrna, bělí se Odbarvovačem nebo Zmizíkem. Zůstane-li na barevných látkách skvrna, bělí se velmi opatrně zředěným peroxidem (zkusit stálost barvy) nebo lze zkusit bělení na světle.

b) Nakápne se voda, nasype trochu Persaponu a proklepává střídavě kartáčkem a hadříkem do podložky; znovu se vše opakuje tak dlouho, až se již na podložce neobjeví růžová skvrna. Pak se podobně čistí mýdlem a postup se kontroluje na podložce. Potom se čistí mýdlem s přikápnutím čpavku (pozor na barvy látky). Zůstane-li ještě barevná skvrna, bělí se podobně jako a).

Inkoustová tužka

a) Skvrna i okolí se prohlédne, není-li v látce zabodnut ulomený hrot tužky, který by po rozmočení skvrnu zvětšil. Houbou nebo smočeným cípem utěrky se skvrna proplachuje chladnou vodou (voda se na skvrnu z houby nebo z utěrky ždímáním nakapává) tak dlouho, dokud se barvivo rozpouští, což se kontroluje na podložce. Pak se připraví horký líh tak, že se porcelánový šálek s čistým lihem postaví do horké vody, aby se líh ohřál (nikdy se nesmí ohřívat na plotně, na plynovém nebo na elektrickém vařiči). Pak se látka podrží v ruce a místo se skvrnou se máchá v horkém lihu; zchladne-li líh, ohřeje se znovu. Líh takto většinu barviva rozpustí a z látky vypláchne. Pak se místo vysaje utěrkou, pokape šťávou z citronu nebo popráší kyselinou citronovou a čistí vodou pomocí hadříků. Nakonec se propláchne vodou. Zbývá-li ještě skvrna, může se po vyschnutí látky ještě jednou čistit lihem; bílé látky se mohou bělit, a to odbarvovačem.

b) Čistí se jako Inkoust anilinový a).

Jodová tinktura

a) Na bílých látkách se čistí silným roztokem Odbarvovače.

b) Ovlhčí se, posype ustalovací solí, promne a propláchne vodou.

c) Potře se čpavkem a čistí lihem.

Kakao

Čistí se jako čokoláda.

Káva

Čistí se jako čokoláda.

Karbolineum

Čistí se jako dehet.

Karbonový papír (uhlový papír)

Skvrna se čistí benzinem nebo trilenem. Zůstane-li ještě skvrna, čistí se pomocí kartáčku Persaponem, aby pěna vyplavila částečky uhlové černě. Pěna se hned stírá. Podle potřeby se postup opakuje. Na konec se proplachuje vodou a protlouká do podložky.

Kolomaz

Skvrna se potře teplým olejem nebo jakoukoli čistou měkkou mastnotou a po chvíli se roztírá kosticí. Nožem se změklá skvrna seškrábne a zbytek na látce se čistí benzinem nebo trilenem. Zůstane-li ještě šedá skvrna (po grafitu z kolomazí), odstraní se Persaponem nebo mýdlem tak, že se na místě vytvoří kartáčkem hustá pěna, do níž nečistota přejde. Pěna se setře houbou, místo se propláchne vodou a protlouká do podložky.

Krém na obuv

Mastná část se odstraní benzinem nebo trilenem; pak se pokápne vodou, posype Persaponem a čistí kartáčkem, propláchne a protlouká do podložky. Když už skvrna do podložky neprochází, opakuje s čistění mýdlem s přikápnutím čpavku; nakonec se čistí lihem. Na bílých tkaninách se odstraní poslední eventuální zbytky barevné skvrny opatrný bělením; zkusí se Odbarvovač nebo Zmizík

Krev

a) Čerstvá skvrna se vypírá chladnou vodou. Čerstvá, avšak zaschlá skvrna se navlhčí vodou, posype solí a nechá půl hodiny až hodinu v klidu, pouze se občas pokápne vodou, aby roztok nezaschl. Nakonec se propláchne vodou.

b) Velmi staré nebo zapečené skvrny se musí nejprve rozložit enzymatickým přípravkem. Skvrna se ovlhčí vodou a nasype se na ní směs Burnusu se solí (barevná látka se musí zkusit, zda je barva v roztoku burnusu stálá); občas se místo pokápne vodou, aby zůstalo mokré. Burnus se nechá účinkovat jednu až tři hodiny. Pak se bez proplachování vodou nasype něco Persaponu a proklepává se lehce kartáčkem. Propláchne se vodou, nasype Persapon, přikápne čpavek a proklepávání kartáčkem se opakuje. Po opláchnutí vodou a po osušení v utěrce se pak na bílých látkách bělí 3% peroxidem vodíku. Na barevné látky se může vzít velmi zředěný peroxid (barva látky se zkusí) nebo se zbytek skvrny může bělit i na světle.

Laky k nátěrům

Protože je mnoho druhů laku, které se různě rozpouštějí v ústrojných rozpouštědlech, musí se zkoušet, v čem se skvrna rozpustí. Může se začít trilenem, pak směsí trilenu a lihu, pokračovat pouhým lihem (event. teplým; přípravu viz u Inkoustové tužky), směsí trilenu a acetonu (zkusit u hedvábných látek, zda vlákno i barva směs snesou), nakonec pouhým acetonem. (Pozor na acetátové hedvábí).

Lak na nehty

Skvrny se čistí acetonem. U hedvábných látek (také u imitací kožešin, plyšů) a u všech tkanin z umělých vláken se musí nejprve na malém odstřiku zkusit, zda látka aceton snese.

Likéry

Skvrny od likérů se mohou čistit jako skvrny od čokolády. Někdy na barevných hedvábných látkách zůstanou po čištění světlé skvrny – je to následek toho, že se lihem z likéru uvolnila barva.

Limonády

Skvrny se čistí, jako je psáno v odstavci.

a) Ovoce a ovocné šťávy

b) Čokoláda

c) Po proplachování vodou se čistí jako Barvy a)

Mastnoty

(jedlé oleje a tuky, tuk z jídel, mastné masti, mastné kosmetické krémy, mazací strojní oleje, vaselina).

a) Mastnoty na povrchu se čistí hadříkem ovlhčeným benzinem nebo trilenem.

b) Větší skvrny se čistí benzinem nebo trilenem podle všeobecného návodu.

c) Skvrny od upotřebených olejů, od černého olejového mazu ze strojů se čistí jako kolomaz.

Majonéza

a) skvrny se zprvu čistí jako mastnota,

b) pak jako mléko,

c) pokápnou se vodou, posypou Persaponem, přidá se kapka čpavku a čistí se kartáčkem.

Měděnka

Pokápne se otcem, po chvíli posype solí a za dvě minuty propere vodou. Zůstane-li ještě skvrna, potře se čpavkem (pozor u barevných látek) a rychle se propere vodou.

Mléko a smetana

a) Čerstvé skvrny se přetřou zředěným čpavkem (pozor u barvených látek, zkusit stálost barvy) a proklepávají kartáčkem; čištění se několikrát opakuje. Nakonec se proplachuje vodou a protlouká do podložky.

b) Zaschlé a staré skvrny se ovlhčí roztokem burnusu (trochu burnusu se protřepe s vodou).  Pozor na barvy u barevných látek. Asi po půl hodině se přetře čpavkem a čistí jako u a).

Moč

Zastaralé hnědožluté skvrny od moči na vlněných látkách patří ke skvrnám, které se čistí nejhůře. Skvrny velmi často porušují barvu látek nebo působí škodlivě i na pevnost. Často se s domácími prostředky nevystačí a oděv se musí dát vyčistit do čistírny. Doma se může zkusit tento postup: Skvrna se potře nezředěným čpavkem (pozor na barvu u barevných látek) a čistí se kartáčkem; čistit se musí několik minut; důkladně se vodou propláchne a protluče do podložky. Pak se pokápne šťávou z citronu (nebo se posype práškovou kyselinou citronovou) a kyselina se nechá na skvrně působit asi pět minut. Důkladně se opět vodou propláchne, protluče do podložky a nechá vyschnout. Suché místo se přetře zředěným čpavkem, pokápne 3% peroxidem vodíku (pozor na barvu látky) a vystaví účinkům světla.

Náplast (leukoplast, spofaplast)

Skvrny po náplasti se čistí benzinem nebo trilenem.

Ovoce, ovocné šťávy

a) Skvrny od světlého ovoce a světlých šťáv se očistí jako skvrny od čokolády.

b) Čerstvé skvrny po tmavém ovoci a tmavých šťávách (borůvkách, ostružinách, malinách apod.). Čerstvá skvrna se pokape šťávou z citronu nebo ovlhčí vodou a posype práškovou kyselinou citronovou nebo vinnou a po chvíli se vodou vypere. Starší skvrny se ovlhčí vodou, posypou Persaponem a kartáčkem jemně proklepávají do podložky, až se již skvrna neotiskuje. Pak se skvrna pokape šťávou z citronu nebo se posype práškovou kyselinou citronovou nebo vinnou. Čistí se asi dvě minuty kartáčkem, pak propláchne vodou a osuší utěrkou. Potom se na skvrnu nakápne čpavek (zkusit barvu u barevných látek) a několik kapek peroxidu vodíku (zkusíme stálost barvy); u bílých látek může být peroxid 3%, u barevných se zředění peroxidu řídí podle choulostivosti barvy. Dáváme na příklad jednu lžičku peroxidu a dvě lžíce vody. Tříprocentním peroxidem skvrna zmizí zpravidla za půl minuty až za minutu. Nesnáší-li barva látky peroxid, zkusí se bělit na světle.

c) Skvrny na bílých pracích látkách se po vyprání bělí Odbarvovačem.

Ořechy zelené

Skvrny se čistí jako čokoláda.

Pásky do psacích strojů

Skvrny se čistí jako karbonový papír.

Pečetní vosk

Látka s nakapaným voskem se dá na půl hodiny do chladné místnosti (v zimě), nebo je-li látka prací, namočí se na chvíli do velmi studené vody. Zkřehlý vosk se pak opatrně rozláme a s látky sloupne. Nemůžeme-li dosáhnout, aby vosk zkřehl, může se také skvrna s rubu nahřát (zahřátou lžící, nožem); roztavený vosk se potom otiskuje do pijavého papíru. Pak se dočistí trilenem.

Pivo

a) Skvrna se navlhčí zředěným čpavkem, proklepe kartáčkem a propláchne vodou.

b) Čistí se jako čokoláda.

Plíseň

a) Na bílých látkách po vyprání a po uschnutí se skvrny pokápnou 3% peroxidem vodíku s kapkou čpavku; vystaví se účinkům přímého slunečního světla (ne však v letním parnu) a po vyschnutí se bělení opakuje. Je-li látka značně zplesnivělá, může se bělením poněkud poškodit (proti světlu jsou světlejší – tenčí místa), protože plíseň vlákny látky prorůstá, a tím je porušuje.

b) Na barevných a choulostivých látkách se nejprve čistí ovlhčené místo Persaponem, osuší se utěrkou, potře zředěným čpavkem a pokape velmi zředěným peroxidem vodíku (zkusit čpavek i peroxid, zda neubližuje barvě látky); skvrna se pak vystaví na světlo a po uschnutí se eventuálně bělení opakuje.

Pokrmy (polévky, omáčky)

Skvrny se nejdříve čistí „za sucha“ benzinem nebo trilenem. Pak se skvrna ovlhčí vodou, posype Persaponem, proklepává kartáčkem do podložky. Podle potřeby se čištění Persaponem opakuje s přikápnutím čpavku.

Pot

Nejčastěji je nutno čistit žluté až hnědé skvrny na dámských šatech v podpaží. Pot časem působí nejen na barvy, ale u pravého hedvábí i na pevnost vláken. Zvláště těžké druhy hedvábí (taft) potem silně trpí, takže látka při čištění praská nebo se i rozpadá. Jestliže pot odbarvil barvu látky nebo změnil její barevný odstín, je úplná náprava již nemožná.

a) Místo se pokápne zředěným čpavkem (zkusit barvu látky) a pak se utěrkou proklepává do podložky. U hedvábných látek se smí použít jen měkčího hadříku a proklepávání musí být jen mírné. Kartáčku se použít nesmí. Čištění se několikrát opakuje. Pak se bez promývání vodou čistí čistým lihem a opět se proklepává do podložky. U hedvábných nepracích látek se musíme vystříhat jakéhokoli hrubšího zacházení.

b) Čistí se lihem s přidáním čpavku (pět lžic lihu a půl lžičky čpavku – zkusit barvu látky). Hedvábné látky musíme čistit opatrně. Dočistí se lihem.

U barevných hedvábných látek, ať čištěným způsobem a), nebo b), oživí se barvy látky zředěným světlým octem. Stačí potřít látku hubkou ovlhčenou octem.

Pryskyřice (smůla jehličnatých stromů, stepařský vosk, lep na mouchy)

Skvrny se čistí trilenem, lihem nebo směsí obou. Na malé skvrny můžeme použít vysokoprocentní kolínské vody. Čistit stačí jen chomáčkem vaty, protože většinou bývá skvrna jen na povrchu látky.

Rez

a) Jsou-li skvrny drobné a čerstvé, položí se látka se skvrnou na ohřátý talíř, skvrna se pokape šťávou z citronu a přetírá prstem. Musí se několikrát opakovat. U zastaralých skvrn tento způsob nepomáhá.

b) Čistí se roztokem kyseliny šťavelové nebo šťavelové („jetelové“) soli. V jedné vinné sklence (1 dcl) teplé vody se rozpustí dvě zarovnané lžičky prášku. Kyselina je jedovatá, proto pozor, aby nepřišla omylem do pokrmu! Je-li látka barevná, zjistí se předem, zda barva kyselinou nepouští. Roztok musí na rezavou skvrnu působit poměrně dlouho (látku možno shrnout v cíp a vložit do roztoku). Když skvrna zmizí, látka se několikrát důkladně propláchne vodou, aby ji po zaschnutí nevypláchnuté zbytky kyseliny nepoškodily. Pro jistotu se doporučuje dát do poslední máchací vody něco čpavku, který zbytky kyseliny otupí.

c) Na bílých tkaninách se navlhčí skvrna teplou vodou, posype práškovým Odbarvovačem, který se vtírá prstem. Látka při tom nesmí ležet na kovu, aby se na ní neudělaly skvrny. Když skvrna zmizí, látka se důkladně propláchne teplou vodou a čištěné místo se protluče do podložky.

Rtěnka

Skvrny od rtěnky se čistí benzinem nebo trilenem. Zůstane-li ještě barevné místo, čistí se jako Barvy a).

Spálená místa

Napravit lze jen slabě ožehnutá místa. Na bílých látkách lze nažloutlá místa opravit bělením: místo se nejprve přečistí benzinem, pak se pokápne 3% peroxidem vodíku s kapkou čpavku a vystaví slunečním paprskům (ne však v parném létě); podle potřeby se opakuje ještě jednou. U barevných látek se může zkusit velmi zředěný peroxid nebo bělení na světle. Na vlněných látkách se musí odstranit seškvařený povrch; pomůže na příklad slabé přetírání nějakým kovovým penízem a vykartáčování ostřejším kartáčem. Také opatrné přetírání tvrdou gumou pro psací stroj dobře odstraní konečky seškvařených vláken.

Tabák (močka)

a) Skvrny se čistí lihem, pak lihem s přikápnutím čpavku, nakonec opět lihem.

b) Čistí se jako čokoláda.

Tráva rostlinná zeleň

Skvrny se čistí nejprve trilenem, proklepou se do podložky, pak lihem a opět se proklepou do podložky. Pak se pokápne vodou, posypou slabě Persaponem a dočistí se. Na bílých látkách se poslední zbytky skvrny vybělí peroxidem vodíku.

Tuš rýsovací

Skvrna se pokápne zředěným čpavkem (u barevné látky zkusit barvu), po chvíli, aniž se propírá vodou, posype se Persaponem a přetírá kartáčkem (neproklepávat), aby se utvořilo hojně pěny. Pěna se hned utře vyždímanou hubkou. Čištění se znovu opakuje. Nakonec se poklepe kartáčkem do podložky, vypláchne vodou a protlouká utěrkou. Zůstane-li na světlých látkách ještě našedlá skvrna, vytírá se po uschnutí starší chlebovou kůrkou, aby se zbytky ulpělých sazových částiček „vygumovaly“. Místo kůrky lze použít i čisté tvrdší, avšak drolivé školní gumy. S bílého prádla pustí poslední zbytky černě ve vyvářce.

Víno

Skvrny od vína se čistí jako skvrny od ovoce a ovocných šťáv. (b, c).

Voňavky (zpryskyřičnatělé zbytky)

Skvrny se čistí lihem nebo trilenem. Jestliže součásti voňavky změnily odstín barvy (na hedvábných látkách), není úplná náprava možná.

Vosk (svíčky, parafín)

a) Skvrna se přežehlí teplou žehličkou přes pijavý papír. Dočistí se benzinem nebo trilenem.

b) Čistí se jako mastnosty.

Vosk štěpařský

Čistí se jako pryskyřice.

Zvrácený obsah žaludku

Čistí se silným roztokem Persaponu s přikápnutím čpavku (pozor na barvu látky); použije se ostřejšího kartáčku, aby se odstranily s vláken zbytky nestráveného jídla. Doporučuje se několikrát opakovat, jinak zbude v látce nepříjemný zápach. Na barevných hedvábných látkách mohou způsobit žaludeční kyseliny trvalou změnu barvy (většinou se však původní barva čpavkem zase vrací); úplná náprava pak možná není.

 

Rady k čištění podle druhu předmětu

V předchozích kapitolách o čištění chemickém, o čištění „za mokra“ a o čištění skvrny byly probrány nejdůležitější postupy čištění textilií. Jakékoli zašpinění lze odstranit jedním z uvedených způsobů čištění, takže v praxi jde vlastně jen o rozhodnutí, který způsob je pro daný případ nejvhodnější. Jenom v několika málo případech se poněkud liší čištění textilního materiálu od obvyklých postupů, takže je nutno tyto případy probrat zvlášť. Kromě textilního materiálu je pak v domácnosti zapotřebí čistit i jiný příbuzný materiál, ať oděvní, nebo tvořící bytové zařízení. Těchto případů si všímají další odstavce.

Čištění oděvů

Odstraňování lesku z kabátů, sukní a kalhot

Sukně, kabáty a kalhoty z česané příze (z měkké látky s hladkým povrchem) a z příze ševiotové (z látky bez vlasu z hrubší dlouhé vlny) dostávají po delším nošení nápadný lesk na místech vystavených většímu otírání. Není-li lesk veliký, lze jej odstranit opakovaným žehlením přes ne příliš vyždímanou utěrku namočenou do octové vody; hlavním činitelem je zde propařování oblýskané látky, při čemž se uhlazená vlna poněkud vzpruží. Jsou-li oděvy příliš špinavé, mají se dát dříve chemicky vyčistit, nebo dovolí-li to povaha látky a druh oděvu, mají se čistit „za mokra“. Čištění za mokra je lepší proto, že při kartáčování působí příznivě na oblýskaná místa látky mechanický vliv kartáče.

Silně oblýskaná místa u látek ještě pevných a zachovalých můžeme napravit tím, že z uhlazené látky uvolníme znovu něco vláken, jež vytvoří nový vlas na povrchu. Vyčištěnou látku opatrně přetíráme na lesklých místech nejjemnějším smirkovým papírem tak dlouho, až lesk zmizí. Pak látku překartáčujeme a žehlením přes mokrou utěrku propaříme. U starších nošením zřídlých látek nebo u látek příliš jemných tento zákrok možný není, protože by se látka mohla poškodit.

Čištění balonových plášťů do deště

Největší chybou je, nechá-li se plášť příliš zašpinit, protože pak úplné vyčištění domácími prostředky možné není. Zvláště se nesmějí nosit nevysušené, zavlhlé pláště, protože vlhká tkanina přijímá špínu snadněji a špína se také zatírá hlouběji než do tkaniny suché. Proto častější čištění balonového pláště jednak usnadní práci, jednak ušetří látku, kterou pak není potřebí při praní tak energicky kartáčovat.

Čištění gumových plášťů do deště

O čištění gumových plášťů platí totéž, co o čištění plášťů balonových. Nejlepší je čištění vlažnou vodou a mýdlem nebo Persaponem. Ústrojné rozpouštědlo, jako benzin nebo trilen, na plášť přijít nesmí, protože působí škodlivě na gumu.

Čištění igelitových plášťů

Protože je igelit hladký, špiní se obyčejnou špínou minimálně. Jestliže však se nějak ušpinil otřením o zašpiněný předmět, má se raději vyčistit co nejdříve, protože některé druhy špíny rychle vnikají do igelitu a nelze je pak již vyčistit. Jsou to hlavně barevné mastné látky, na příklad barva kopírovacích (indigových a karbonových) papírů, barvy pásek do psacích strojů, barva „věčných per“, barva rtěnek aj. Nejlepším čisticím prostředkem, čistíme-li však, je vlažná voda s mýdlem. Čistí se hadříkem. Po vyčištění se vytře hadříkem ovlhčeným vodou. Igelitové pláště se nesmějí sušit ani u kamen, ani na slunci.

Čištění kožených kabátů a plášťů

Kožené kabáty a pláště se v domácnosti čistí velmi nesnadno. Velmi zašpiněné, oblýskané nebo odřené se nikdy nepodaří vyčistit dokonale, ba naopak, výsledek je někdy velmi špatný. Kožené pláště a kabáty dáváme raději čistit do odborného závodu, který může kabát nejen dobře vyčistit, ale i připravit.

Na co se tedy při čištění smíme odvážit? Budeme čistit jen drobná ušpinění, ohmatání od mastných rukou, drobné mastné skvrny apod. Čistíme trilenem tak, že si ovineme měkký hadřík kolem dlaně, nalijeme na hadřík na dlani něco trilenu, necháme v tkanině rozpít a pak dlaní přetíráme dlouhými tahy kůži. Musíme se však postarat o dobrou ventilaci, protože páry trilenu způsobují bolení hlavy, nevolnost až závrať.

Menší ušpinění se mohou vyčistit také hadříkem namočeným v mléce. Hadřík musíme dostatečně vyždímat, aby sice povrch kůže vlhčil, avšak nepromáčel. Pamatujme, že kůže vodu dobře nesnáší, snadno se po uschnutí sráží, tvrdne až kornatí.

Ztvrdlá místa na kůži zvlhčíme znovu tak, že je slabě přetřeme hadříkem ovlhčeným v mléce a pak zvlhčené místo mneme kousek po kousku mezi palci, až je dokonale měkké.

Zmoklé kožené kabáty nesmíme sušit ani u kamen, ani na slunci, protože by kůže prudkým schnutím ztvrdla. Pouze kabáty utěrkou nebo měkkým hadříkem utřeme (zvláště záhyby kůže všude dobře vytřeme), vyvěsíme na ramínko a necháme zvolna schnout.

Zavlhlé kožené kabáty a pláště nenosme! Snadno se špiní a špína s nich špatně pouští.

Čištění kožešinových kabátů a kožešin

Také čištění kožešinových věcí je práce choulostivá. V domácnosti můžeme čistit kožešiny dvojím způsobem: ohřátým bramborovým škrobem (nebo pšeničnou moukou) nebo pilinami.

Bílé kožešiny čistíme bramborovým škrobem. Nasypeme jej do většího kastrolu nebo pekáče (nesmí být mastný) asi na dva prsty vysoko a necháme jej v mírně teplé troubě (vychládající) vysušit a ohřát. Jestliže škrob sušením zežloutl, byla trouba příliš vyhřátá; zežloutlého škrobu použít nemůžeme. Teplý škrob se nasype do kožešiny a jemně se prsty vlasem protírá, aby vlas očistil od mastnoty. Pak se kožešina vytřepe.

Tmavší kožešiny čistíme pilinami tvrdého dřeva, ovlhčenými směsí jednoho dílu benzinu a jednoho dílu trilenu. Piliny se nasypou na srst a potírají kartáčkem, aby zbavily vlas mastnoty.

Choulostivější úpravy na kožešinách, jako je bělení zažloutlých bílých kožešin, napravování kožešin poškozených deštěm, zvlhčování zkornatělé kůže kožešin aj., svěříme odbornému závodu.

Pro správné ošetřování kožešin si pamatujme, že největším nepřítelem kožešin (ovšem kromě škůdců živočišných) je voda a vlhkost. Zmoklé kožešiny necháváme proschnout v mírně teplé místnosti nebo v teplém průvanu volně zavěšené na raménku nebo přehozené přes opěradlo židle.

U kamen, na slunci nebo teplovzdušným sušičem (fénem) se sušit nesmí, protože by prudkým schnutím kůže kožešin ztvrdla. Po uschnutí se kožešiny pročesají hrubým hřebenem, dřevěným pravítkem se několikrát rozhrnou proti srsti i po srsti a s rubu se vyklepají pravítkem drženým na plocho; vlas se pak urovná hrubým kartáčem.

Čištění obuvi

Kožená obuv

 Po vyzutí se má obuv ihned napnout na napínák (kopyto). Je-li zablácená, dřívkem se očistí podrážka, kraje a podpatky a obuv se otře vlhkým hadrem. Po vyschnutí se kartáčkem nanese krém na obuv a vyleští. Zaprášenou obuv nikdy z hygienických důvodů nekartáčujeme za sucha, nýbrž nejdříve ji otřeme dobře vyždímaným hadříkem, nejlépe flanelovým; po krátkém oschnutí naneseme krém.

Promočená a vlhká obuv se nechá zvolna na napínáku sušit. Nesmí se sušit ani u kamen, ani na slunci, nýbrž jen v teplé místnosti, v létě se může sušit v mírném průvanu. Ještě když je vlhká, vetře se do ní nějaký tuk nebo olej, nejlépe však speciální olej na sportovní nebo pracovní obuv. Uschlá obuv se zbaví nadbytku tuku měkkým papírem, záhyby kůže se dobře vytřou a kartáčkem se nanese bezbarvý krém; krém se nechá působit delší dobu, aby mohl vniknout do kůže a spojil se s mastnotou; pak se znovu obuv otře. Nakonec se znovu nanese krém a obuv se vyleští.

Na očištěnou obuv se nanáší krém, který se roztírá malým kartáčkem (mazáčkem). Po chvíli se obuv vyleští měkkým kartáčem, po případě se přeleští flanelem. Někdo raději nanáší krém měkkým hadříkem, krém se tak lépe vtírá a nespotřebuje se ho tolik.

Zámišová (semišová) obuv

Napne se na napínák a gumovým kartáčkem se očistí od bláta a prachu. Jsou-li na obuvi mastné skvrny, vyčistí se hadříkem navlhčeným v benzinu nebo v trilenu, po případě ve speciálním čističi skvrn (ve směsi těkavých rozpustidel) pro obuv. Na vyčištěnou obuv se nanese barevný prášek (barevnou tužkou na zámiš), vetře se a po chvíli se překartáčuje gumovým kartáčem, okraje podrážek se natřou krémem příslušné barvy. Oblýskaná místa lze napravit jemným drátěným kartáčkem nebo kartáčkem gumovým. V obchodě jsou též barvy k přebarvení obuvi.

Pracovní a sportovní obuv

Na napínáku se obuv očistí kartáčem od prachu. Je-li zablácena, otře se uschlé bláto vlhkým hadrem, aby se zbytečně neprášilo. Mokrá obuv se nechá zvolna vysušit (viz u kožené obuvi). Ještě vlhká se natře speciálním olejem nebo tukem na obuv. Suchá obuv se také mastí, aby se konservovala a neztvrdla. Také rám kolem boty se natírá olejem, neboť se tím obuv utěsní před vnikáním vlhkosti. Lyžařská obuv se konservuje tukem stejně, před uložením na léto se však natírá také podrážka.

Tukem konservovaná obuv se může i leštit, i když lesk bude poněkud matný. Obuv se napne na napínák, přebytek mastnoty se otře papírem, nanese se krém a po chvíli se leští.

Plátěná bílá obuv

Musí se denně čistit kartáčem, aby se zbavila prachu, který se usazuje v pórech tkaniny. Je-li bílá obuv poskvrněna, čistí se speciálním čističem skvrn, který se prodává v obchodech obuví. Kožené části obuvi se čistí bezbarvým krémem na koženou obuv. Bílé plátno se pak potře tekutou bělobou, která se nechá zaschnout, přebytek se otřepe, plátno se čistým kartáčem překartáčuje a znovu otřepe.

Plstěná obuv

Hlavní je denně zbavovat obuv prachu kartáčováním. Obuv musí být suchá, jinak se musí nechat proschnout. Má-li obuv skvrny, zkusíme je vyčistit po vykartáčování čističem skvrn, který se dostane v obchodech s obuví. „Čistič“ je směs organických rozpustidel a odstraňuje hlavně skvrny mastné. Nepouštějí-li skvrny „čističem“, musí se vytírat vlhkým hadříkem. Kožená část obuvi se natírá krémem na obuv příslušné barvy a leští se kartáčem. Kraje slepované gumou (na příklad u tatranek) se krémem čistit nesmějí, protože by tím guma trpěla; pouze se otírají vlhkým hadříkem.

Gumová obuv

Gumová obuv se omývá vlažnou (nikdy ne horkou!) vodou s mýdlem. Pak se vodou opláchne, otře a nechá sušit v mírně teplé místnosti; nesmí se sušit ani u kamen, ani na slunci. Umytá suchá gumová obuv se také nesmí dávat do místnosti, v níž je teplota pod nulou.

Gumové obuvi škodí mastnoty, zvláště minerální olej, vaselina, strojní mazadla; velkým škůdcem je petrolej a benzin. Všechny jmenované látky způsobují, že časem guma měkne, lepí se a drolí. Gumová obuv se proto nesmí natírat krémem na obuv (obsahuje benzin) ani konservačním olejem (obsahuje minerální olej) nebo čistit nějakými vodičkami neznámého složení.

Čištění kožených rukavic

Čištění bílých glacé rukavic

Připravíme si hladký dřevěný váleček, který se vejde do prstů rukavic a kůži prstu mírně napne. Abychom nepoužívali mnoho benzinu najednou, čistíme nejprve rukavici jednu a po vyčištění druhou. Čistíme pak u jedné rukavice prst po prstu tak, že špinavá místa (hlavně špičky prstů) potřeme lihem, zcela slabě přetřeme suchým toaletním mýdlem a třeme kouskem flanelu, který smočíme v benzinu. Po vyčištění prstů vložíme rukavici do ploché misky, přelijeme benzinem a čistíme měkkým kartáčem. Pak rukavici namočíme do benzinu, promačkáme v něm a propláchneme v druhé misce čistým benzinem. Rukavici potom vložíme do suché čisté měkké utěrky a důkladně v ní promneme. Na správném opláchnutí čistým benzinem a na vymnutí rukavice v látce záleží při čištění rukavic nejvíce. Kdyby se benzin nechal na rukavicích volně vyschnout, byly by našedlé a šmouhovité. Rukavice se pak vytáhne do správného tvaru a rozměru a vyvěsí se, aby schla. Pak se teprve čistí rukavice druhá.

Vzhled vyčištěných bílých rukavic se ještě zlepší, jestliže se do nich vetře mastek (talek), magnesie nebo dobrý bílý zásyp. Rukavice se práškem trochu posypou a prášek se do nich vetře. Rukavice se pak otřepou o dlaň a čistým suchým ručníkem se otřou.

Způsob čištění bílých glacé rukavic, při němž se rukavice vloží na chvíli do benzinu a pak se jen perou promačkáváním v něm, je mnohem méně účinný než způsob první.

Při zacházení s benzinem je nutno dbát největší opatrnosti.

Čištění barevných glacé rukavic

Čistí se stejně jako rukavice bílé, vynechá se však přetírání špiček prstů lihem a mýdlem a odpadá použití zásypu. Čistí se tedy jedině benzinem.

Praní pracích rukavic

Prací rukavice jsou zhotoveny z pravé zámišové kůže, která je zvláštním způsobem vydělána tukem. Surovinou jsou kůže jelení, srnčí, ovčí aj. Nejznámější jsou bílé nebo žluté „jelenice“, někdy mají „jelenice“ také barvu šedivou.

Prací rukavice se perou navlečeny na ruce vlažnou vodou a dobrým mýdlem; ruce v rukavicích se mnou. Po prvém proprání a promačkání ve vodě se rukavice na rukou znovu namydlí, avšak při máchání se nezbavují všeho mýdla. Zbytky mýdla, zbylé v kůži, dodávají totiž rukavicím po uschnutí vláčnosti. Rukavice zbavené většiny vody slabým vymačkáním se pak pověsí na šňůru a nechají schnout. Když dosychají, promnou se, na rukou se vytáhnou do správného tvaru a dají se doschnout.

Barevné jelenice, je-li barva ve vodě stálá, perou se stejně, a to mýdlem nebo ještě lépe Persaponem. Kdyby barva zřejmě pouštěla, musí se čistit jen benzinem. Často se stává, že nejsou barevné rukavice vyhlížející jako prací zhotoveny z pravé zámišové kůže, nýbrž jen z napodobeniny. Takové rukavice po vyprání a uschnutí ztvrdnou. Při dostatku trpělivosti se nám však podaří ztvrdlé rukavice opět změkčit. Postupujeme takto: Do suchých rukavic vetřeme asi dva žloutky a rukavice necháme několik hodin ležet; pak poněkud již změklé rukavice narovnáme a do svraštělých míst a záhybů ještě vetřeme jeden žloutek. Po hodině rukavice vytahujeme a kousek po kousku mneme mezi prsty, při čemž se suchý žloutek vydroluje. Necháme znovu hodinu v klidu a mnutí dokončíme. Rukavice má být úplně vláčná. Jestliže na kůži rukavice vznikly šmouhy, navlečeme rukavici na ruku a druhou rukou rukavici vytřeme měkkou utěrkou slabě namočenou v benzinu.

Čištění klobouků

Plstěné klobouky

Řádně vyčistit pánský plstěný klobouk může pouze odborný závod, který k tomu má patřičné přístroje a který zároveň vymění stuhu a potní vložku; po vyčištění klobouk natuží a vyžehlí. Hezký vzhled klobouku je bez těchto úprav nemyslitelný.

U pánských klobouků se proto doma omezíme jen na odstranění skvrn, hlavně na okraji klobouku, kde vznikají ohmatáním. Také menší skvrny na stuze klobouku, vzniklé od potu nebo po zmoknutí, můžeme se pokusit čistit. Stejně jako pánské klobouky čistíme i dámské klobouky plstěné, jsou-li ovšem vhodné pro čištění svým tvarem nebo ozdobou.

Plstěné klobouky se čistí trilenem takto: Vnitřek klobouku se vycpe asi do tří čtvrtin utěrkami nebo čistými hadříky a posadí se na dlaň levé ruky. Pak se kloboukem zvolna otáčí a povrch klobouku se přetírá hadříkem slabě zvlhčeným trilenem; hadřík se několikrát složí na plocho nebo se ovinuje kolem dlaně. Čistit se začne na vrcholu klobouku ve středu a postupuje se kruhovitě dolů až ke stuze. Má-li klobouk hladký vlas, čistí se po vlase. Souvisle se pak přečistí stuha klobouku. Klobouk se potom posadí na stůl na utěrku a čistí se vrchní strana okraje klobouku, opět kolem dokola, při čemž se kloboukem otáčí. Protože okraj bývá značně ohmataný a umaštěný, může se čistit kartáčkem slabě do trilenu namočeným a trochu odstříknutým. Dokud je okraj od trilenu ještě vlhký, přetře se kolem dokola suchou měkkou utěrkou, která se mírně přitlačuje. Potom se stejně čistí spodní strana okraje klobouku, který se položí vrchní stranou na přečnívající kraj stolu; při čištění se zase kloboukem otáčí. Nakonec se klobouk čistí naspodu kolem potní vložky.

Bílé plstěné klobouky se nejdříve čistí hadříkem v trilenu namočeným (nikoli kartáčkem, z něhož by se mohla trilenem uvolnit nějaká starší nečistota). Pak se nanáší na klobouk po vlase kartáčkem kašička z pálené magnesie a z trilenu (nebo z pálené magnesie a z benzinu – pozor však na oheň). Kašička se nechá na klobouku úplně zaschnout, prášek se vyklepe a klobouk se okartáčuje.

Malé dámské kloboučky se mohou prát v benzinu. Protože je k vyprání zapotřebí přece jen poměrně většího množství benzinu, je při praní nutná velká opatrnost, aby nedošlo k výbuchu benzinových par a k požáru. Nejlépe je pracovat venku, mimo byt, nebo alespoň v nevytopené místnosti u otevřeného okna. Klobouček se zbaví všech ozdob, jež se podle potřeby vyčistí zvlášť, a ve větší míse se propláchne v benzinu; přebytečný benzin se odstříkne, klobouček se položí na utěrku a důkladně se vytírá po vlasu suchým flanelem. Pak se kloboučkem slabě mává, aby rychleji vyschl. Je-li klobouček bílý, tře se kouskem bílé osinkové (asbestové) destičky. Pak se překartáčuje.

Slaměné klobouky

Čištění dámských a dětských nebarevných slaměných klobouků bylo kdysi velmi jednoduché. Klobouk bylo možno umýt mýdlem pomocí kartáčku a po případě vybílit kyselinou šťavelovou nebo plynem z hořící síry. Byl-li klobouk po vyčištění příliš plihý, natřel se tužícím lakem, který bylo možno koupit u drogisty. Dnes se však vyrábějí „slaměné“ klobouky nejen ze slámy, ale i nejrůznějších umělých pletiv a také tužení klobouků je různé, takže nelze předvídat, co by který čisticí prostředek na klobouku způsobil. Jediným neškodným prostředkem je benzin, který ovšem může odstranit jen mastnotu. Čistí se jím tak, že se klobouk přetírá flanelem slabě smočeným v benzinu. Postup může být stejný, jak je pospáno při čištění plstěných klobouků trilenem. Při práci s benzinem se ovšem musí zachovávat náležitá opatrnost.

Čištění nábytku

Čištění koženého nábytku

Kožené klubovky, pohovky apod. vyčistíme nejlépe trilenem. Je-li kůže značně zašlá (mívá často povlak špíny nebo povlak ze zbytků různých čisticích past, na něž se hodně špíny naplepilo), musí se pracovat opatrně, aby nestejnoměrným čištěním nevznikla na kůži vedle sebe místa světlejší a tmavší. Nejprve se hadříkem ovlhčeným v trilenu vytřou všechny přístupné skuliny mezi polštářováním. Pak se někde na skrytém místě zkusí, zda barva kůže trilenem nepouští, zda se na hadřík neotírá. Otírá-li se, může to být způsobeno i tím, že kůže nábytku byla někdy třeba upravována barevnou voskovou nebo lihovou apod. apreturou. Je třeba pak velmi dobře uvážit, smí-li se v čištění pokračovat a má-li se všechna apretura trilenem smýt. Při spěšné práci se může dost pokazit, vznikne třeba nepěkná strakatina. Pro jistotu ještě zkusíme, jak by dopadlo čištění benzinem, zda benzin nebere tolik barvy či zda jím vůbec barva nepouští. Podle toho se rozhodneme buď pro trilen, nebo pro benzin. Nezáleží-li na tom, který z čisticích prostředků zvolíme, čistíme raději trilenem, protože u něho není nebezpečí požáru. Jeho páry jsou sice slabě omamné a mnoha lidem působí nevolnost, ale proti tomu se lze bránit tím, že se čistí u okna nebo že se s trilenem pracuje v mírném průvanu. S benzinem se však musí pracovat velmi opatrně.

Hlavní zásadou je smáčet při čištění hadřík trilenem co nejméně. Nikdy nesmí rozpouštědlo z hadříku na kůži vytékat. Nejlépe hadřík asi třikrát ovineme kolem čtyř prstů rozevřené dlaně, plochu obalenou dlaň krátce namočíme v misce s trilenem (do misky odlijeme jen nejnutnější množství rozpouštědla), chvíli počkáme, až se trilen v hadříku rozpije, a pak teprve čistíme. Čistíme přetíráním celou plochou dlaně a dlouhými tahy. Nesmíme však jedno místo čistit tak dlouho, až se už žádná špína neotírá; ztratili bychom tím přehled, jsou-li všechna místa stejně vyčištěna a snadno by vznikla místa nestejně syté barvy. Raději celý kus nábytku rychle přečistíme a po uschnutí čistíme znovu. Otírá-li se špína hodně, musíme hadřík častěji vyměňovat.

Kůži po vyčištění a po vypaření rozpouštědla slabě přeleštíme. Na dlaň nakapeme několik kapek lněného oleje, druhou dlaní rozetřeme a otřeme o dlaně kousek flanelu, kterým pak kůži přetíráme. Přetíráme opěr rychle a v dlouhých tazích, abychom kůži příliš nezamastili. Pak suchým flanelem přeleštíme.

Silně popraskanou a odřenou kůži jen vyčistíme. O nějaké opravování domácími prostředky se nepokoušíme, protože to obyčejně k renovaci kůže nestačí. Jde-li nám o řádnou renovaci, poradíme se raději s odborníkem a dáme nábytek do opravy odbornému závodu.

Čištění čalouněného nábytku

Potah nábytku se nejprve řádně proklepe rákosovou klepačkou; v bytě se klepe přes vlhký hadr, aby zčásti zachytil rozvířený prach. Je-li k disposici elektrický vysavač, čistí se nejen všechen povrch potahové látky, ale pomocí zvláštního násadce se vysává i ve skulinách mezi polštáři. Před čištěním se ještě celý potah řádně okartáčuje ostřejším žíněným kartáčem.

Dále se čistí trilenem stejným způsobem jako nábytek kožený.

Barvy potahových látek, vybledlé na světle, napravit ovšem již nelze. Ne příliš zašlé barvy lze někdy poněkud osvěžit octem. Hadřík se navlhčí octem a látka se jím slabě přetírá. Nejlépe je postupovat stejně jako při čištění trilenem. Látka, která smí být jen zavlhlá, nikoli umáčená, nechá se vyschnout na vzduchu.

Čištění koberců

Pravidelná péče o koberce záleží v klepání, kartáčování a vysávání prachu. Koberce strojově tkané i ručně vázané nebo tkané snesou čištění ostrými kartáči, koberce plyšové a žinilkové (chenilové) se smějí kartáčovat jen kartáči vlasovými, aby se nevytrhal ozdobný vlas. Koberci svědčí, jestliže se v zimě vyklepá lícem položen do čistého sněhu.

Jednou za čas se musí koberec vyčistit důkladněji. Jemné drahé koberce čistíme jen pilinami s trilenem. Opatříme si piliny z tvrdého dřeva, prosijeme je hustším sítem a na vzduch je necháme důkladně proschnout. Pak je skropíme trilenem, aby byly sice dobře zavlhlé, ale aby z nich trilen nevytékal. Pilin s trilenem nepřipravujeme najednou mnoho, nýbrž jen tolik, aby to stačilo na vyčištění koberce při dvojím zaklenutí. Piliny se po malé ploše koberce rozsypou a rozmetávají se po koberci malým, tvrdším kartáčkem. Použité piliny se po chvíli smetou. Čištění se podle potřeby opakuje. Čistit se má v slabém průvanu, aby nám páry trilenu nezpůsobily nevolnost. Po vyčištění se na koberec nanesou tvrdé piliny slabě navlhčené octem, který osvěží barvy koberce. Opět se čistí rozmetáváním pilin. Po smetení pilin se koberec překartáčuje a nechá vyschnout.

Koberce strojně tkané, s vlasem i bez vlasu, mohou se čistit dvojím způsobem. Buď trilenem, stejně jako čalouněný nábytek, nebo tlustší koberce i za mokra roztokem Persaponu. Za mokra se koberec čistí tak, že se připraví silnější roztok Persaponu (přidá se k němu trochu octa, aby se při čištění barvy koberce ustálily a osvěžily), do roztoku se namočí kartáč s tvrdším vlasem, mírně se odstříkne a koberec se kartáčuje delšími rovnými tahy, aby vznikla hustá pěna. Pěna se ihned stírá pravítkem a čištěné místo se hubkou vytírá co nejvíce do sucha. Tak se čistí část po části, co možná stejně, aby nevznikly rozdíly ve vzhledu. Když je celý koberec vyčištěn, kartáčuje se znovu dlouhými tahy odstříknutým kartáčem před tím namočeným do slabé octové vody, Vlhkost se ihned stírá suchou utěrkou, Nikdy se koberec nesmí při čištění promáčet.

Koberce čistíme i speciálními čisticími přípravky obsahujícími nejen ústrojná rozpouštědla mastnot, ale i látky, které osvěžují barvy koberce. Známý je na příklad přípravek zn. „Peršan“.

Hrubší koberce předsíňové, ze schodišť, z chodeb apod. (kokosové, jutové, bouclé) mohou se i prát, máme-li pro to vhodné místo na dvorku nebo v zahrádce. Koberce se mají prát v létě, aby rychleji schly. Nejlépe je rozvinutý koberec položit na trávník, pokropit jej vodou z kropicí konve a kartáčovat roztokem Persaponu. Červené kokosové koberce se musí čistit rychle, protože s nich snadno pouští barva. Koberce bouclé, většinou stálobarevné, mohou se kartáčovat i roztokem mýdla. Pak se koberce proplachují vodou z konve a nechají se na trávníku dobře okapat. K uschnutí se přehodí buď přes bidlo, nebo přes nastavený zahradní nábytek, anebo se v létě nechají schnout na trávníku, pouze se občas přenesou na nové suché místo.

Inž. R. Farský, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959