Tak to bylo před 65 lety: Kultura bydlení – krása a umění v bytě

Kapitolu o kultuře bydlení a o krásných věcech v bytě není snadné psát.

Tato složka našeho bydlení nejméně ze všech nese návody a konkrétní příklady, neboť právě tak jako jsou nesmírně mnohotvárné vlastní bytové podmínky, které vyžadují vždy nové a odlišné řešení, tak jsou rozdílné i vlastnosti obyvatelů, jejich podmínky hospodářské, složení jejich rodin i povahové vlastnosti, zájmy a záliby, které kulturu bydlení podmiňují.

Je tedy nutno omezit se pouze na všeobecně platné zásady, které se ovšem musí v každém jednotlivém případě znovu uvážit a řešit podle skutečných v praxi daných podmínek.

Byt není nikdy jen prostorem isolovaným od svého okolí. Má svůj přístup od nejbližší dopravní stanice, má svou vyhlídku z okna, své sousedství, kde nakupujeme, kudy chodíme do práce a děti do školy, a to všechno je buď radostné, klidné, čisté, zdravé, nebo naopak hlučné, špinavé, fádní, nezdravé. Přes to, že ještě dnes nejsou bytové podmínky ani zdaleka takové, aby bylo běžně možné volit mezi několika možnostmi, přece jen snad budeme mít na příklad při směně bytu možnosti alespoň dvě. Pak je třeba dobře uvážit i to, na co se často zapomíná, že totiž má svou velkou a těžko ocenitelnou hodnotu i vyhlídka z okna, u kterého se denně probouzíme, cesta, kterou nejméně dvakrát denně projdeme, že to všechno na nás působí buď radostně, nebo trapně a že při denním působení to může mít značný vliv i na naši celkovou náladu, sebevědomí, chuť k práci i k životu. Byt s vyhlídkou do zdi nebo do špinavého dvora jistě nepřidává životního optimismu jako třeba každodenní pohled při probuzení do kvetoucí stráně.

Leckdy je možno mnohé změnit k lepšímu. Hlas občanů je již stále více slyšen, zejména když je soustavně, organisovaně a neústupně pozvedán. Je možno jím přimět třeba liknavou stavební správu, aby neponechávala ležet zbytky stavebního materiálu u dávno dohotovené budovy, aby provedla alespoň základní úpravu terénu, která patří k dokončení stavby, výsadbu stromů apod. A jsou mnohé úpravy, které je při dobré vůli možno provést svépomocí a kdy lze bez velké námahy proměnit dříve bezútěšný kout v docela příjemné a potřebné dětské hřiště nebo třeba jen v zelený trávník. Mnohdy je možné zabránit – a je toho často zapotřebí – i rozvíjení nezdravé „iniciativy“ občanů, kteří bezohledně hyzdí nebo ničí vzhled, prostranství a zařízení společných všem. Při snaze po kulturním bydlení a po kráse v bytě mělo by se tedy pamatovat i na okolí. Stojí to za to!

Dalším předpokladem kulturního bydlení je byt sám. Jeho podstatu většinou měnit nelze, ale detaily často ano. I v nových bytech je na leccos zapomenuto, mnohé zařízení je nedokonalé. To je třeba především doplnit, upravit nebo spravit, tak jak to vyhovuje našim potřebám. Nejčastěji se zapomíná na skladovací prostor pro různé potřeby, jichž se používá jen občas a kterých je v každé domácnosti mnoho. Sportovní a cestovní zařízení, sezónní oblečení, čisticí potřeby a nářadí apod. Není-li na takové zařízení pamatováno, stojí za to dát zhotovit samostatnou skříň v předsíni, nejlépe až ke stropu; někde je možno vyřešit tento prostor nižším zastropením předsíňky apod. Takové zařízení je téměř nezbytné, nemá-li se vlastní byt, k němuž patří i koupelna a ostatní příslušenství, stát skladištěm, které je už samo o sobě nekulturní.

I to, co není naším vlastnictvím, jako třeba nátěry oken, dveří, různá instalační zařízení, je třeba udržovat v pořádku a občas obnovovat a uvést v soulad s vlastním zařízením, neboť čistota a upravenost bytu jako celku je základem kulturního bydlení.

O základním zařízení samém bylo zde již psáno. Je však nutné zmínit se o něm znovu, neboť ono tvoří základ všech dalších bytových doplňků, které naše bydlení mohou obohatit a zkrášlit. Nesmí být proto samo nevkusné. Nebylo by nutné zmiňovat se o něm zvlášť, kdyby naše výroba již odstranila ze svého programu všechno, co požadavkům kulturního bydlení neodpovídá, co je proti jeho duchu, co zůstalo přežitkem starého měšťáckého názoru na byt a na bydlení. Mizí již bohudík někdejší ideál „přepychového“ bydlení, nábytek tmavý až černý s vysokým leskem je nahrazován světlým veselým nábytkem uplatňujícím přirozenou krásu dřeva. Avšak pokud jde o formy, zůstává ve výrobě stále ještě mnoho nevkusu jako pozůstatek starého překonaného měšťáckého názoru.

Všechny ty zbytečně zaoblené rohy, které u zasklených částí, zejména u známých nevkusných kuchyňských kredencí, vyžadují zasklívání úzkými na hranách zabroušenými pásky, pokroucené nožky u skříní a postelí, zprohýbaná čela postelí nebo bohatě profilované lišty, to do dnešního bytu nepatří. Je to výraz nevkusné módy, která jako všechno, co je jen módní, dnes snad platí, ale zítra je překonána, dnes nás těší, ale zítra omrzí.

Nábytek nikdy nemá být výrazem módy, která je vždy krátkodobá a nikdy se nedá zdůvodnit účelem, technikou ani hospodářskými nebo jinými rozumnými důvody. Je příznakem naší vcelku nízké bytové kultury to, že naši mladí lidé chtějí být zařízeni jen novým nábytkem. Tam, kde je vyspělá tradice bydlení, jako na příklad v severských zemích, chtějí si naopak zakladatelé nové domácnosti do ní vnést alespoň něco ze zařízení svých rodičů. Má to své důvody citové, prohlubuje to rodinné vztahy, oživuje vzpomínky a jistě obohacuje i zpestřuje byt, zbavuje ho jednotvárnosti. Mluví pro to i důvody hospodářské. Vždyť nový nábytek je vždy nákladnou investicí, která by mohla sloužit i několika generacím, nejde-li jen o nábytek módní, ale především o nábytek dobrý, účelný a vkusný. Takový nábytek by mohl i u nás založit tradici, kterou ovšem nebuduje jenom výroba sama, ale i každý spotřebitel, který se zařizuje a má právo vyžadovat jen dobré výrobky a svou vůlí ovlivňuje směry vývoje.

Proto zavrhujeme nábytkové „komplety“, které se již dnes nevyznačují tak výraznými spojujícími prvky jako byly někdejší vyřezávané lví hlavy, nohy nebo jiné výrazné plastické ornamenty opakované s nesmyslnou důsledností na každém kusu nábytku, ale přesto tvoří uzavřené celky řešené tak, že je lze jen těžko doplňovat. Chceme naopak, aby naše výroba přinášela nábytek, který je možno podle rostoucích potřeb, změn zájmů a zálib, růstu rodiny a podobně kdykoli doplňovat novými kusy, které nemusí být vždy stejné, ale přesto se budou k sobě hodit, neboť je bude spojovat jednotný styl dnešní doby.

Zmiňujeme-li se i o věcech, o kterých již snad s jiného hlediska bylo psáno, je to proto, že vlastní byt, jeho okolí a hlavní nábytková sestava tvoří základ, který musí být v pořádku dříve, než je možno pomýšlet na jeho vybavení a zkrášlení jakýmikoli dalšími kulturními doplňky. K tomuto základu patří i malba, které má svou zvláštní kapitolu. Zde stručně připomínáme: malba především nesmí být nápadná, aby se nedostala do konfliktu s ostatním bytovým zařízením. Má být světlá, ideální je čistě bílá stěna, která tvoří dobrý základ pro jakoukoli výzdobu, pro umístění obrazů a podobně. Avšak i jiné světlé tóny jsou na místě a je tu jen třeba uvážit základní působení barev a známou skutečnost, že studené tóny uklidňují (modrá, zelená), teplé tóny naopak povzbuzují k činnosti a v ostrých kombinacích dráždí. Všechny světlé tóny jsou však v podstatě vhodné, harmonují-li s ostatním bytovým zařízením; výjimkou mezi nimi je však barva světle modrá, která se přibližuje tónu oblohy a působí často nepříjemným vybledlým dojmem. Hladké nátěry bez vzorku jsou vždy choulostivé, a není proto námitek proti jednoduchému a nenápadnému rozrušení plochy stříkáním, drobným nenápadným vzorem apod. Je však zase třeba, abychom si vždy uvědomili, že tento vzor nesmí být nápadný, musí harmonovat s okolním zařízením. Je-li příliš výrazný, bude s největší pravděpodobností rušit jakoukoli další výzdobu.

Při snaze o vyzdobení bytu dalšími doplňky je třeba si vždy uvědomit, že především samy užitkové předměty mají být zároveň krásné a kromě užitku nám mají přinášet i potěšení. Je sice pravda, že ne všechny užitkové předměty jsou krásné, ale každý skutečně krásný předmět je i užitečný; jeho tvar a výzdoba nikdy nemá porušovat jeho užitkovou funkci. Hodnotíme-li kterýkoli předmět svého zařízení, měli bychom tedy vždy nejprve posoudit materiál, z kterého je zhotoven. Krásný může být v podstatě každý materiál – i levný, je-li uplatněn na správném místě. Především nesmí svým zpracováním imitovat materiál jiný, nákladnější, jak tomu někdy bývá. Příkladem mohou být nátěry. I natíraný nábytek z měkkého dřeva může být pěkný, nesmí však svým provedením napodobit dřevo drahé (tak zvané fládrování) nebo mramor a podobně.

Po materiálu hodnotíme způsob a kvalitu zpracování předmětu, neboť vhodný dobře zpracovaný materiál zaručuje i trvanlivost předmětu. Je samozřejmé, že každý předmět má dobře sloužit své funkci, na příklad konvice má být vyrobena tak, aby se z ní dobře nalévalo a podobně. Účel a vlastnosti je možno bez velkých obtíží posoudit.

Co se týče formy, bývá to již obtížnější. Jde o tvar, o barvu a o eventuální výzdobu. Všechny tyto složky nesmějí být nikdy v protikladu s vlastní funkcí předmětu. Pro posouzení formy není možné dát žádný návod, je však třeba upozornit na to, že i jednoduché věci jsou krásné, že krása nezáleží ani v bohatosti, ani v nepřirozených pokrouceninách, ani v přebujelé výzdobě. V podstatě mohou být krásné i předměty hladké, i předměty zdobené. Výzdoba však nemá být nikdy nápadná a je třeba ji posuzovat nejenom ve vztahu k předmětu samému, ale především ve vztahu k celku ostatního zařízení, je třeba myslit na to, že každý předmět bude buď se svým okolím harmonicky splývat, nebo bude tvořit stejně harmonický kontrast, nemá však být svému okolí naprosto cizí.

Posuzujeme-li výzdobu předmětů, na příklad malování a podobně, mějme na paměti, že vyrobit předmět hladký je často obtížnější a že výzdoba často vědomě zakrývá některé chyby a nedostatky, jako jsou bublinky ve skle, v porcelánu a podobně, a že tedy právě proto hladký předmět bývá mnohdy právem dražší a je také cennější. Zdobený předmět má však harmonovat nejen se svým okolím v bytě. Je třeba vždy uvážit i to, že předmět není jen v bytě uložen, že také slouží své funkci. To platí zejména u nádob, kterých používáme při stolničení. I talíř, který je sám o sobě pěkný a jehož výzdoba se nám líbí, může se nám objevit ve zcela jiném světle, umístíme-li na něj pokrm. Proto zejména u jídelního nádobí je vhodnější vyvarovat se výrobků nápadně zdobených. Také co se týče barevnosti je nutno ji volit se zřetelem na ten nebo onen pokrm nebo nápoj, který se bude v nádobě podávat. Na příklad tmavohnědá káva nebo zlatavý čaj se mohou podávat v nádobách s vnější strany barevných a harmonuje-li barva s nápojem, mohou být dokonce chutnější. Křiklavé barvy je však mohou učinit zcela nechutnými. To platí v míře ještě větší u nádob skleněných. Všechny nápoje mají svou charakteristickou barvu, perlivost a průsvitnost, vlastnosti, které se v čiré nádobě naplno uplatní. V nemnohých případech je může podpořit slabý barevný nádech (na příklad zelenavý odstín vinných sklenek), pokud je pro příslušný nápoj záměrně volen. Také vhodně volený brus může zdůraznit jiskřivost nápoje zvýšeným lomem světla. Nikdy to však nemůže být na průhledných nádobách malování, které s obsahem nádob nijak nesouvisí. Známé malované soupravy na pivo s kopretinami, s vlčími máky nebo dokonce se zlatými či jinak pestrými ornamenty jsou nevkusem, který by se neměl ani vyrábět, ani prodávat, tím spíše, že ani vlastní hodnota těchto seriově vyráběných maleb není valná; proto podobné předměty nezdobí domácnost ani ve vitrině.

Tak by bylo možno probrat i ostatní užitkové předměty, pro jejichž výběr platí stejné zásady. Jednou z velkých obtíží je vhodný výběr svítidel. Většinou se, bohužel, vyrábějí svítidla nevkusných forem. Máme slavnou tradici sklářské výroby, která dodává honosné lustry do celého světa; mnohá světová divadla a společenské sály se mohou honosit krásnými křišťálovými lustry naší výroby. Svítidla tohoto druhu se však do občanského bytu nehodí, a proto nelze než doporučit, abychom se při výběru bytového svítidla omezili na tělesa co nejjednodušší.

Zvláštní skupinu výrobků, kterými můžeme obohatit svůj byt, tvoří předměty z oblasti lidové umělecké tvorby. Jsou z nejrůznějších materiálů a pro různé účely. Jsou to výrobky, které se od běžné tovární výroby podstatně liší, jsou barevné a často bohatě zdobené, vždy však vkusně, takže s ostatním bytovým zařízením tvoří harmonický kontrast, zpestřují je a obohacují. Jejich krása je dána tím, že jejich výrobci pracují na základě staleté tradice, která vypěstovala velké tvůrčí schopnosti našeho lidu a přirozeným výběrem odstranila z výroby všechen nevkus a kýč a dala jí naopak pevný řád a kázeň, vytvořila množství krajových druhů a typů, které se sice od sebe liší svou barevnou a ornamentální komposicí, ale přesto jsou spojovány jednotným cítěním daným společným národním charakterem.

Tyto výrobky – ať jde o krajky, výšivky, keramické nádobí a květináče, nebo dřevěné mísy, proutěné zboží a jiné předměty – budou vždy vhodně doplňovat náš byt. Nesmějí být ovšem zaměňovány s kýčovitými výrobky, které snadno rozeznáte podle přebujelé pestrosti ornamentů, přehnané barevnosti a z velké části i naprosté neužitečnosti. Různé ty dřevěné talíře pomalované pestrými květy nebo zdobené vypalovanou výzdobou s náměty krajinnými, které se většinou vyskytují v oblasti tak zvaných památkových a dárkových předmětů, nemají s lidovým uměním a s národním charakterem nic společného. Patří sem i tak zvaná chodská keramika (která s chodskou tradicí nijak nesouvisí) s typickou výzdobou s motivy vlčích máků na černém podkladě. Všechny tyto výrobky, které zamořují naše domácnosti, měly by být rázně vymýceny.

Všeobecně platí, že chceme-li byt doplnit vkusnými a krásným předměty, je třeba ho nejdříve zbavit nevkusných, neužitečných a zbytečných krámů, a že i pěkných věcí se má užívat s mírou, neboť byt nikdy nemá být museem a skládkou třeba jinak pěkných předmětů. Zařídíme-li jej užitkovými předměty, které budou pěkné a vkusné, stačí k dalšímu doplnění jen opravdu málo. Mají to pak být již předměty opravdu cenné, umělecké. Budeme-li mít byt dobře zařízen v základě, zbavíme-li jej zbytečností a zařídíme jen předměty opravdu vkusnými, pak nám bude drobné umělecké dílo opravdu chybět.

Jakou tady dát radu? Marx kdysi napsal: „Chceš-li mít z umění požitek, musíš být umělecky vzdělaný člověk.“ Proto nemohu než poradit, aby si své umělecké dílo každý vybral sám. Nespoléháme se tu ani na nejlépe míněné rady přátel a známých, tím méně na nabídky různých pokoutních agentů, kteří obcházejí naše domácnosti. Skutečné lidové umělecké výrobky zakoupíme spolehlivě v prodejnách Ústřední lidové umělecké výroby (Krásné jizby), umělecká díla našich výtvarníků zakoupíme ve speciálních prodejnách Českého fondu výtvarného umění a umělců samých. Ani tady se však nemůžeme spoléhat pouze na rady prodavačů. Máme-li mít z uměleckého díla skutečnou radost, musíme mít k němu vlastní, osobitý vztah. Ten se získá jen soustavným zájmem, sledováním výstav, porovnáváním děl jednotlivých umělců, kteří nás jistě rádi přijmou i ve svém atelieru, kde můžeme vidět víc, než ukáže výstava.

Mluvíme-li o uměleckých dílech, neznamená to, že by v bytě měly být nějaké cenné originály (kterým by ostatně ani bytové prostředí zvláště nesvědčilo). Jistě nás uspokojí třeba černobílý grafický list nebo akvarel, který není zvlášť nákladný. Samozřejmě, že i nákladnější olejový obraz, zátiší či krajina, ke které máme vztah, nám udělá radost. Cenné originály našich mistrů se pak vydávají v reprodukcích, které nám při dnešní dobré reprodukční technice slavná díla přiblíží.

Snad ještě malou zmínku o rámování, které má být vždy střídmé a má odpovídat hodnotě obrazu. Stejně pro grafický list jako pro reprodukci stačí jednoduchá dřevěná lišta; není správné rámovat reprodukci třeba znamenitého obrazu do honosného rámu, který patří jen na originál.

Dále se pro výzdobu stěn hodí i předměty plastické, lidová keramická mísa nebo dřevěná či keramická soška. Platí tu zase, co již bylo řečeno: Máme-li mít z tohoto předmětu radost, musíme si jej sami objevit, najít k němu svůj vztah zalíbení. Vystavovat cenné předměty v bytě jenom jako důkaz, že „na to máme“, nebo předstírat kulturní zájmy, které ve skutečnosti nemáme, není správné. I tady je třeba pamatovat na to, co platí pro ostatní zařízení – že náš byt je pro nás, pro náš užitek i pro naši radost a ne pro planou representaci.

Nakonec ještě připomínku, že velmi vhodným doplňkem je květina, která ozdobí někdy i jinak fádní vyhlídku a prostor bytu vždy oživí a zpříjemní. Že každá květina má svůj vlastní charakter a že je proto třeba u květin rostlých volit takové druhy, kterým svědčí poloha bytu; že pro každou kytici řezaných květů je třeba mít vázu, která se k jejímu charakteru hodí, je snad samozřejmé.

A ještě připomínka: všechny tyto zásady, pokyny a rady mohou pomoci jen velmi omezeně. Právě zde trvale platí stará zásada „každý sám sobě architektem“. Byt zůstane vždy výrazem naší osobnosti a bude natolik kulturní, jak jsou kulturní jeho obyvatelé.

Inž. J. Raban, Naše Domácnost, Nakladatelství Práce 1959