Dnes máme bytové kuchyně nejrůznějších typů. Liší se rozměry, půdorysem, zařízením i začleněním do ostatního bytu. Jedním extrémem je tradiční kuchyň z předchozí doby. Byla jedinou universální hospodářskou místností bytu a současně pro většinu domácností i rodinným obývacím prostorem. Druhým extrémem je malý výklenek, který má být kuchyní v předsíňce garsoniéry. Jen podobný rozbor požadavků, které dnes klademe na kuchyni, může ukázat výhody a nevýhody jednotlivých typů a osvětlit, pro jaké byty je ten nebo onen typ vhodný.
Kuchyň má především vyhovovat svému hlavnímu určení, tj. má být účelným pracovním prostředím při přípravě stravy. Dnes už téměř nejsou ženy, které věnují většinu svého pracovního dne přípravě rodinné stravy. Dnešní ženy musí svou práci v domácnosti vykonávat co nejhospodárněji, mají-li splnit všechny své úkoly. Potřebují proto kuchyňské zařízení účelné a správně rozmístěné. Kuchyň má být dobře technicky vybavena a kuchyňský prostor má být tak začleněn do ostatního bytu, aby to co nejlépe vyhovovalo domácímu provozu.
Kromě pracovních a provozních požadavků máme dnes i požadavky zdravotní a konečné i požadavky na bytovou kulturu. Práce s přípravou stravy značně znečišťuje pracoviště i ovzduší. Právě proto, že jde o přípravu stravy, klademe na kuchyň zvýšené hygienické požadavky; žádáme např. speciální úpravu povrchů stolů i podlahy, které se mají dát lehko čistit a mají být trvanlivé. Při práci nemůže být kuchyňské pracoviště úpravné, proto není vhodné, je-li přímou součástí obývacího prostoru. Vzhledem k těmto skutečnostem typickým pro kuchyň je třeba pečlivě vyřešit základní bytové disposice, opatřit účelné nábytkové zařízení i co nejdokonalejší technické vybavení, aby kuchyně vyhovovala dnešním potřebám a využívala všech možností.
Začlenění kuchyňské pracovny do bytu
Spojení kuchyňské pracovny s jídelní částí je provozně účelné. Odpadá přenášení pokrmů, nádobí, odlehčí se ostatnímu bytovému provozu. Nevýhodou tohoto spojení je nepříznivé ovzduší, které obvykle doprovází přípravu stravy. Je nasyceno parou, různými pachy, zvláště při přípravě některých pokrmů, při smažení, opékání, při úpravě pokrmů s intensivním pachem (ryby, cibule, česnek apod.).
Kromě toho je při práci i po dokončení vaření vzhled pracoviště neupravený, pohled na ně nepřispívá ke kulturnímu stolování. Novodobé vybavení kuchyní může tyto závady do značné míry odstranit. Především dokonalé odvětrání pracoviště pomáhá udržet příjemné ovzduší. Zařídíme-li kuchyň účelným nábytkem, který vhodně rozmístíme, můžeme pohledově oddělit pracoviště od jídelního prostoru. Počítá-li se již v základní bytové disposici se všemi těmito skutečnostmi, může být spojení jídelní části s kuchyní v bytovém provozu přínosem, neboť závady se odstraní na nejmenší míru. S hlediska provozu je v každé kuchyni účelný jídelní stůl menších rozměrů, kromě kterého máme v obývacím prostoru ještě normální stůl jídelní. U stolu v kuchyni se především snídá, dále u něho stolují členové rodiny, kteří se dostavují k jídlu opožděně nebo v různé době. Musí-li se v obývacím pokoji i spát, může kuchyňský stůl podstatně usnadnit provoz. Dá se ho používat i pro různé domácí práce vykonávané v kuchyni.
Spojení nebo oddělení kuchyňské a jídelní části bytu může být různě provedeno. Rozhodující je půdorysná disposice. Je-li jídelna i kuchyňská pracovna v jediné místnosti, rozdělíme oba prostory účelným rozmístěním nábytku. Dělicím a současně spojujícím článkem může být misník, v kterém je uloženo stolní nádobí. Účelné je, otvírá-li se mísník na obě strany. Umyté nádobí se ukládá z kuchyně, při prostírání se vyjímá z jídelny.
Dokonalejším řešením je samostatně větraný a osvětlený pracovní kout. Příčka zavěšená u stropu do podchodné výšky zabraňuje, aby kuchyňské výpary vnikaly do jídelní části. Nahrazuje-li se příčka závěsem, má být z plastické nebo z podobné hmoty; lněné i bavlněné textilie nasávají kuchyňské výpary. Je-li pracovní část dostatečně prostorná, je vhodnější oddělit ji od obývací části dveřmi. Samostatná kuchyňská místnost bývá spojena s jídelnou podávacím okénkem. Okénko může být jen doplňujícím zařízením, nemůže nahradit spojení dveřmi, které je nutné z několika důvodů, jak již bylo vysvětleno dříve.
Rozměrná kuchyně staršího typu slouží obvykle i jako obývací prostor. Spojení kuchyňské pracovny s obývací částí má tu výhodu, že se žena při vaření může současně účastnit života rodiny; má-li menší děti, může dozírat na jejich hru, na vypracovávání úkolů apod. Závady uvedené při spojování jídelní a kuchyňské části zvlášť platí i pro tento typ. Je však na místě, využívá-li hospodyně kuchyně jako své pracovny, tedy k vykonávání různých prací, jako je šití, správky, žehlení apod. V kuchyni bývá umístěna i pračka, zvláště je-li koupelna příliš malá.
Úspora paliva i práce s topením bývá uváděna jako velká přednost obývacích kuchyní. Opravdovou předností je to jen tehdy, používá-li se uhelného sporáku, který je však v novodobých kuchyních čím dále tím více nahrazován výhodnějšími tepelnými zdroji. Pro uhelný sporák je třeba donášet palivo, odklízet popel, přikládat, kromě toho je méně pohotový než např. sporák plynový nebo elektrický. Tyto moderní sporáky jsou konstruovány tak, aby se pokud možno všechna energie spotřebovala na vaření a co nejméně jí unikalo do prostoru. Proto naopak vzniká v těchto kuchyních problém, jak je temperovat, není-li v domě ústřední topení. Výhoda současného topení a vaření zůstává proto omezena jen na kuchyně starého typu s dobrým uhelným sporákem, a to jen v některých ročních obdobích (podzim, jaro). V zimních měsících bude hospodárnější vytápět obývací část bytu dobrými úspornými kamny, která jsou již na toto vytápění přímo konstruována, a proto jsou úspornější a výkonnější.
Používáme-li jedné místnosti jako kuchyně i jako obývacího prostoru, účinně a často větráme.
Používáme co nejméně textilií, které vždy pohlcují pachy z ovzduší, a zhoršují proto kuchyňské klima.
Rozmisťujeme nábytek tak, aby pracovní část byla soustředěna a oddělena od obývacího prostoru pokud možno i pohledově.
Malá pracovní kuchyň se u nás začala více objevovat mezi dvěma posledními válkami. Má-li provozně vyhovovat, musí být přímo spojena s obývacím prostorem. Je-li od něho oddělena, např. předsíní, je žena při vaření zcela vyřazena z rodinného života; přijdou-li za ní členové rodiny, tísní se v malém prostoru a v práci překážejí. Malá pracovní kuchyň potřebuje proto účelnou disposici, má mít správné rozměry, aby se v ní mohl umístit všechen potřebný nábytek. Musí v ní být pamatováno i na jiné hospodyňské úkoly, není-li pro ně vyřešeno místo jinde.
Nejmenším typem je kuchyň ve skříňovém výklenku. Je v něm umístěno vše, čeho je třeba k jednoduchému vaření, tedy police na suché zásoby, nádobí a pomůcky, vařič, po případě malý dřez na mytí, pracovní, obvykle výsuvná deska. Tento typ je účelný v garsoniérách, pro jednu osobu nebo pro dvě osoby. Výklenková kuchyň bývá součástí buď předsíně, nebo obývacího pokoje. Má mít samostatné odvětrání.
Nejvýhodnějším řešením zůstává samostatná kuchyňská pracovna, která má rozměry nutné pro umístění potřebného zařízení a která je přímo spojena dveřmi s jídelní a s obývací částí. V kuchyňské místnosti je pomocný jídelní stůl menších rozměrů, u kterého se snídá a kde se podávají jídla jednotlivým členům rodiny. Je současně i pomocným stolkem pracovním. Hlavní jídlo se podává v pokoji.
Kuchyňské zařízení
Je určeno k různým pracím, které jsou spojeny s přípravou stravy. Tyto práce nejsou nijak jednoduché, skládají se z velmi mnoha nejrůznějších úkonů, jež vykonáváme v jistém pracovním sledu. Např. při přípravě snídaně přinášíme nejprve ze zásobárny potřebné potraviny, pokud jsme je nepřinesli přímo z nákupu, vyndáme příslušné nádobí, stavíme vodu nebo mléko na vařič, krájíme chléb, zaváříme kávu, dohlížíme, aby mléko nevzkypělo, atd. Jednoduchý oběd potřebuje nejméně 150 takových úkonů, složitější oběd 500 (podle studií Studijního a zkušebního ústavu Čs. svazu žen). Jen mezi pracovním stolem a sporákem přejde kuchařka při přípravě oběda průměrně asi padesátkrát. Patnáctkrát potřebuje vodu, dvacetkrát odkládá použité pomůcky a potraviny na odkladní plochu. Při tom jsou úkony na sebe vzájemně vázány i časově. Nemůžeme např. všechnu přípravu najednou udělat u dřezu, pak přejít ke stolu, všechno dát na sporák a nakonec podávat. Každý pokrm vyžaduje jinou dobu vaření, jeden podáváme horký, druhý chladný; současně vaříme na sporáku, pracujeme u stolu, po případě u dřezu, jeden pokrm se již vaří, druhý připravujeme na stole. Má-li se vyloučit zbytečné přecházení, musí mít kuchařka všechno zařízení soustředěno do jednoho místa, tj. pracovní stůl, sporák, vodu, dřez, potřebné pomůcky a nádobí, suché zásoby.
Zásady účelné sestavy
Stůl a sporák jsou hlavní kuchyňské zařízení. Pracovní vztahy mezi nimi jsou nejčastější. Proto má být sporák vždy v dosahu stolu, nejlépe po pravé straně stolu.
Kromě vlastní pracovní plochy potřebujeme plochu odkladní, zvlášť je-li menší pracovní stůl, a to u stolu i u sporáku.
Mycí zařízení – dřez, výlevka, voda nemusí být v přímé souvislosti se stolem a se sporákem; důležité je, aby bylo dobře vyřešeno s hlediska účelného mytí.
Všechny potřebné pomůcky a pracovní předměty ukládáme, je-li to možné, v dosahu stolu, po případě sporáku.
Těmto zásadám hospodárné práce nevyhovuje rozlehlá rodinná kuchyně zařízená tradičním nábytkem a v obvyklém sestavení (pod oknem stůl, na jedné stěně kuchyňský příborník, proti oknu v rohu sporák). V takto zařízené kuchyni se při vaření oběda ujde sta a sta metrů rychlé chůze.
Proto moderní půdorysné disposice řeší kuchyň, jako malou pracovnu zařízenou k vaření, která je spojena s ostatním obytným prostorem.
Avšak i v rozměrné kuchyni staršího typu můžeme podstatně zlepšit pracovní podmínky, sestavíme-li kuchyňský nábytek správně. Předpokladem však je, že je tento nábytek účelný, že se pro správné sestavení hodí. Nejlépe vyhovuje kuchyňské zařízení skládající se ze samostatných částí (stolu, skříněk stojících i zavěšených), které umisťujeme podle potřeby hospodárné práce, abychom tak odstranili zbytečné přecházení.
Pracovní zařízení
Pracovní stůl
Na tomto stole se mají pohodlně vykonávat všechny rozmanité úkony, z kterých se skládá příprava stravy. Má se u něho pohodlně pracovat vestoje i vsedě. Při kratších úkonech, kterých je při vaření mnoho, kuchařka stojí, při déle trvajících má sedět, aby zbytečně neunavovala nohy (při krájení, loupání, zpracovávání těsta, zvláště jde-li o větší množství).
Účelné rozměry. Normalisovaná výška pracovního stolu je 86 cm. Pracovní stůl je tedy o 10 cm vyšší než normální stůl jídelní nebo pracovní a to proto, že se na rozdíl od těchto stolů u kuchyňského stolu, pracuje většinou vestoje. Je-li stůl vysoký 86 cm, může průměrně velká žena pracovat se vzpřímenou páteří. Nenamáhat zbytečně páteř nesprávnou polohou při práci je důležitým zdravotnickým příkazem zvlášť pro ženu. Účelný pracovní stůl má umožňovat i pohodlnou práci vsedě. Tento požadavek pomáhá splnit zvýšená kuchyňská sedačka. Nohy jsou při tom opřeny o trnož u stolu nebo o trnož, který je součástí sedačky. Jiné řešení, pro práci velmi vhodné, je druhá vysunovací pracovní plocha, která je 12 cm pod plochou horní. Může se jí používat různě. Především jí používáme při práci vsedě, dále pracujeme-li s vyššími nástroji nebo pomůckami, jako např. při míchání těsta vařečkou, při šlehání metlou apod. Pracujeme-li na spodní ploše, využíváme horní desky jako plochy odkladní.
Hloubka pracovního stolu má být asi 50 – 60 cm. Tuto hloubku skutečně potřebujeme pro různé úkony při vaření. Je-li stůl hlubší, používáme jeho zadní části jako odkladní plochy.
Potřebná pracovní šířka je asi 70 cm. Je postačující, mám-li v dosahu odkladní plochu, na niž odkládáme předměty, které již k práci nepotřebujeme, nebo na níž jsou přichystány potraviny či pomůcky, které budeme zpracovávat.
Zásuvky nebo skřínka s policemi mají být v pracovním stole jen po straně, nikoli pod celou šíří pracovního stolu. V jedné části stolu musí zůstat volné místo pro kolena, pracujeme-li u stolu vsedě. Nad vysunovací plochu zásuvka nepatří. Nemůže se vytahovat, když se na desce pracuje.
Dostatečně rozměrné odkladní plochy, na které se dosáhne z pracovního místa, jsou nutným pracovním zařízením. Mohou být buď součástí pracovního stolu, nebo v jeho dosahu. Jak již bylo uvedeno výše, má-li stůl větší hloubku; tvoří odkladní plochu zadní část stolu; je-li stůl dost široký, tvoří odkladní část jeho šířky (asi 50 cm, je-li celý stůl široký 120 cm). Odkladní plochu může tvořit i povrch skřínky na pomůcky, deska pod oknem nebo vysunovací deska v misníku. Na druhu zařízení a na jeho rozestavení záleží, kde odkladní plochu příhodně vytvoříme.
Povrchová úprava stolu. Povrch kuchyňského stolu se má dát snadno udržovat v dokonalé čistotě. Nehodí se proto nekryté dřevo, protože dřevo netvoří povrch dostatečně kompaktní, tekutina nebo mastnota se do něho nassákne; dřevěný povrch se pak musí namáhavě drhnout, má-li být čistý. Povrch stolu má být odolný proti chemickému i mechanickému poškození. Nemá se poškodit, postavíme-li na něj horkou nádobu. V posledních letech byly vyzkoušeny nejrůznější hmoty; linoleum, kovy, smalt, umělé mramory, různé druhy nových hmot. Linoleum se celkem osvědčovalo, dobře se udržovalo čisté, vyhovovaly i jeho barvy. Není však odolné proti mechanickému poškození, protože je měkké. Smalt musí být dokonale jakostní; jeho nevýhodou je, že poškodí-li se, nedá se už opravit. Dobře vyhovuje povrch z nerezavějící oceli, avšak je velmi nákladný. Jiné kovy vhodné nejsou, protože nemají tak výhodné chemické vlastnosti, jsou porušovány některými látkami a neuchovají si tak bezvadný povrch. Umělé mramory jsou těžké, velmi studené a poměrně nákladné. Vhodné jsou pro cukrářské dílny, méně jako universální pracovní plocha kuchyňského stolu.
Nové plastické hmoty jsou zatím nejvýhodnější. Jsou odolné proti chemickým vlivům, nepoškodí se snadno ani mechanicky, není obtížné je připevnit na stolní desku. Snášejí dobře teploty, které přicházejí při kuchyňské práci v úvahu. Dnes se již dá dosáhnout i velmi pěkných pastelových barev, které přispívají k čistému a úpravnému vzhledu kuchyně. Poněvadž se rozvíjením výroby náklady na povrchy z plastických hmot zlevňují, budou jistě časem všeobecně dostupné.
Pojízdný kuchyňský stolek
Pomůže vytvořit pracovní a odkladní plochu tam, kde je toho třeba. Udělá dobré služby zvlášť v kuchyních starého typu a nevhodným špatně rozmístěným nábytkem. Jeho horní plocha je vysoká 86 až 90 cm, spodní plocha používaná jako odkladní 55 – 60 cm. Jeho rozměry jsou cca 50 x 70 cm. Dvě jeho nohy mají kolečka, druhé stojí pevně. Účelná je lišta, která zadržuje předměty, aby nesklouzly. Na užší straně, kde jsou kolečka, lišta není, aby se stolek dobře stíral.
Zařízení na ukládání kuchyňských potřeb
Všechny pracovní pomůcky, nástroje a nádobí má být uloženo co možná nejblíže místa, kde je k práci potřebujeme. Každé přecházení práci zdržuje a zvětšuje únavu. Předměty, s kterými pracujeme na stole, jako např. nože, prkénka, metly apod., mají být v dosahu od stolu; pokličky, vařečky, cedníky mají být uloženy blízko sporáku, mycí pomůcky u dřezu, některé pomůcky, jako cedníky, vařečky, potřebujeme na obou místech. Poněvadž je kuchyňských pomůcek velký počet a různé druhy, a při tom místo v dosahu je velmi omezené, je třeba ukládat tyto pomůcky správným způsobem a do dobrého zařízení, které by co nejlépe využívalo prostoru, jež máme k disposici.
Nejpříhodnější místo k ukládání je proto ve výši 60 – 180 cm. Nemusíme se ani ohýbat, ani příliš natahovat, ukládáme-li nebo vyjímáme předměty. Proto je důležité využít stěny v dosahu pracovního stolu k uložení potřebných pomůcek a zásob. Účelné jsou jednotlivé skřínky nebo police, stojící i závěsné, které podle potřeby a podle místa stavíme nebo zavěšujeme v pracovní části kuchyně. Kuchyňský misník nemůže dobře vyhovět, protože se musí umístit na volnou stěnu a jen někdy na něj můžeme přímo napojit pracovní stůl a sporák.
Uzavíratelné skřínky jsou vhodnější než otevřené poličky, do kterých se práší. Dvířka skřínek musí být řešena tak, aby nepřekážela, jsou-li při práci otevřena, zvláště je-li skřínka nad pracovním stolem nebo těsně vedle něho. Čím je kuchyňský nábytek a zařízení vhodněji sestaveno, tím méně místa zabírá a tím je nutnější, aby otevřené skříně a skřínky nepřekážely při práci. Nechť se použije jakéhokoliv systému, je třeba dbát, aby byly při práci všechny prostory dobře přístupné a aby nebyly pracovní pohyby ničím rušeny. Normální dvířka otevíraná kolem svislé osy musí být úzká, otevřená ční do prostoru méně než dvířka široká.
Skřínka může být nahrazena svislou zásuvkou. Svislá zásuvka se vytahuje kupředu jako zásuvka obyčejná, ale je přístupná se strany. V menší skřínce se předměty věší na stěny, hlubší je rozdělena poličkami. Taková zásuvka se může umístit jen po straně pracovních ploch, aby nevadila v přecházení, je-li vytažena.
Dvířka, která nevadí, když jsou otevřena, jsou dvířka vodorovně posuvná. Jejich nevýhodou je, že jich lze použít jen v širších skřínkách a že po odsunutí zakrývají stejně velký sousední prostor; to znamená, že se může otevřít jen jedna polovina skřínky. Nevadí to tam, kde jsou v zakryté části předměty jen zřídka používané. Zlepšit můžeme dvířka posuvná tak, že je rozdělíme na tři díly. Druhý a třetí díl je posuvný, první díl je zavěšen jako obyčejná dvířka na dílu druhém. To znamená, že otevře-li se, odklopí se úplně na druhý díl a s ním se i posunuje. Tím dosáhneme toho, že jsou současně přístupné dvě třetiny šířky místo pouhé poloviny.
Jiná dvířka se otevírají nejprve kolmo k předku skříně a pak zasunou do vynechané mezery k sousednímu nábytku. Mezera zabírá méně místa u prkénkových dvířek, ale musí být dobré vedení, aby zasunutí bylo snadné.
Pro skřínky nad pracovní plochou jsou dobrá dvířka zavěšená na horní vodorovné hraně, o něco výš než nad polovinou rozdělena na dvě části, mezi sebou spojena klavírovým závěsem. Otvíráme je tak, že nejprve spodní hranu poněkud přitáhneme k sobě, pak je zlomíme a zvedáme tak, že spodní díl přiložíme na zadní plochu dílu horního. Otevřené nepřekážejí.
Dvířka čtyřdílná se otevírají nahoru tak, že se vysunují do výše. Nejprve se zasune spodní díl za vyšší, pak oba za další, až se všechny tři zasunou za díl nejhořejší, který se otevírá sám kolem horní vodorovné hrany.
Nejhořejší díl je pouze zásobníkem, z něhož věci vyjímáme jen zřídka.
U skříněk nad pracovním stolem jsou vhodná místo dřevěných dvířek posuvná skla, chceme-li vidět dovnitř skřínky. Skla dáváme např. do skřínky na nářadí potřebné na pracovní ploše. Obvykle se používá dvou skel, takže je opět nevýhodné, že je přístupná pouze polovina skřínky. V jedné polovině skřínky pak musí být uloženy předměty užívané zřídka. Vhodnější je použít tří dílů skla. Skřínka je potom přístupná téměř celá, protože snadno sáhneme dost daleko za sklo, když dobře vidíme.
Vhodný prostor k ukládání je i podčáří pracovního stolu. Stačí, ponechá-li se pro kolena sedící osoby volný prostor (asi 50-60 cm). Zbývající části se může využít pro zásuvky, do kterých se ukládají různé pracovní pomůcky. Je správné, jsou-li zásuvky různě hluboké; na nože stačí velmi mělká zásuvka, na cedníky, strojky, struhadla atd. potřebujeme zásuvky hlubší. Cenného prostoru, který je v přímém dosahu z pracovního místa, se tak lépe využije.
Zavěšujeme-li skřínku nebo polici nad pracovní stůl, musí být stůl odsunut od stěny, aby skřínka nezmenšovala jeho pracovní hloubku (minimálně 50 cm); naráželi bychom hlavou na skřínku.
V některých kuchyních jsou horní skřínky zešikmeny, dole jsou užší, aby nepřekážely, nahoře širší.
Důležitý je dostatečný počet poliček umístěných ve správné výšce, abychom co nejlépe využili uskladňovacího prostoru. Kromě toho jsou vhodné i háčky k zavěšování různého nářadí. Účelná je tyčka na naběračky, obracečky a podobné nářadí. Pomocí tyčky lépe využijeme hloubky skřínky. V dosahu od pracovního stolu ukládáme i zásoby, kterým nevadí teplý kuchyňský vzduch.
Suché zásoby. Máme je ve skřínce se zásuvkami. Zásuvky jsou obvykle skleněné nebo hliníkové. Na poličkách máme potraviny v originálním balení, v krabičkách nebo ve sklenicích. Úzká polička na kořenky může být připevněna na dvířkách. Nože, škrabky, stěrky patří k pracovnímu stolu. Cedníky, pánve, naběračky, vařečky patří ke sporáku. Jsou zavěšeny na háčcích nebo na tyčce. Poklice máme na stojánku, vždy po dvou od jedné velikosti, po případě v zásuvce.
Váhy ukládáme nejlépe na polici u pracovního stolu v pohodlné pracovní výši, abychom je při vážení nemusili přemísťovat. Přenášení vahám škodí.
Stolní nádobí máme v menším misníku, ve skřínce u jídelního stolu nebo blíže mycího dřezu. Poněvadž je k práci nepotřebujeme, nezatěžujeme jím zbytečně pracovní prostor.
Hrnce, rendlíky jsou uloženy na policích nebo lépe na kovových nebo dřevěných roštech.
Máme-li účelného zařízení správně využít, musíme mít v ukládání správný systém.
Mycí zařízení
Mytí nádobí je každodenní domácí prací, kterou většina žen pokládá za nepříjemnou. Nesnaží se je proto nijak zlepšovat, nelze-li je zcela odstranit. Není však jedno, jakým způsobem myjeme.
Účelný postup může práci zkrátit, usnadnit i zpříjemnit. Nesprávně umyté nádobí může být i příčinou některých infekcí.
Snažíme se upravit své mycí zařízení tak, aby usnadňovalo jednotlivé úkony.
Mytí nádobí se skládá z těchto prací:
1. třídění špinavého nádobí,
2. odstraňování zbytků: vylévání odmáčecí vody z nádob s připečenými zbytky,
3. umývání v teplé vodě,
4. oplachování,
5. odkapávání,
6. utírání.
Základní zařízení
Odkladní plocha. Rovnáme na ni špinavé nádobí. Je po pravé straně dřezu. Odkladní plochu můžeme umístit za dřezem. Méně vhodná je po levé straně, kde musí být především místo na odkládání umytého nádobí, aby odkapalo. Odkladní plocha má být dostatečně rozměrná, cca 40 x 60 cm, poněvadž účelné roztřídění a dokonalé očištění nádobí podstatně usnadní vlastní mytí. K odkladní ploše stavíme nádobu na odpadky. Velmi účelná je výlevka se zainstalovaným odpadem.
Mycí dřez
Nejvýhodnější je dřez s přítokem teplé i studené vody a s odpadem. I pouhý přítok studené vody usnadňuje práci, neboť některé nezamaštěné nádobí stačí opláchnout ve studené vodě, např. kotlík nebo metlu od sněhu, podšálky, talíř od ovoce apod. Má-li dřez přítok teplé vody, je druhá nádoba zbytečná. Opláchnutí pod tekoucí vodou je dokonalejší než v nádobě. Druhé nádoby se používá spíše na odkapávání, po případě na odkládání nádobí. Pro tento účel lépe vyhoví a je méně nákladný odkapní plech nebo prkénko.
Účelnější je kombinace dřezu a výlevky. Použijeme jí při očišťování nádobí, při hrubém splachování, oplachujeme v ní potraviny apod. Samozřejmě, nevylévá se do ní voda, kterou jsme stírali podlahu, nebo voda podobně znečištěná.
Nejčastěji se dřezy vyrábějí ze smaltované litiny nebo ze smaltovaného ocelového plechu, dále z fayance. Dřevěné dřezy vyplechované se dělají v několika velikostech. Jejich dřevěná kostra musí být pečlivě chráněna před vlhkem. Zinkový plech sice nekoroduje, ale v ostrých ohybech se snadno láme a jeho povrch se časem okysličuje; je pak nevzhledný a drsný. Jeho jedinou výhodou je poměrná láce. Nejvýhodnější jsou plechy z nerezavějícího plechu, jako je nerez ocel, monel apod. Jsou hygienické, trvanlivé a mají bezvadný vzhled. Jejich další výhodou je, že se mohou vyrobit v jednom kuse i s odkladními plochami. Pro všeobecnou potřebu nejsou zatím dostupné s hospodářského hlediska.
Nové plastické hmoty se pravděpodobně i zde výhodně uplatní.
U litinových dřezů je důležitá ochrana hran; hrany se nesmějí otlouci, aby se o ně nepoškodilo nádobí. Dřevěná přišroubovaná prkénka jsou zdravotně závadná. Spára se časem zaplní nečistotou, kromě toho zahnívají. Mělo by se používat jen prkének snímatelných, která se dají pravidelně čistit. Vhodnější jsou obruby gumové.
Rozměry a výška dřezu. Pro normální domácnost stačí, má-li dřez obsah asi 25 l, tj. užitečný obsah 20 l. Tomuto obsahu odpovídají asi tyto rozměry: hloubka 25 cm, délka 50 cm, šířka 40 cm měřeno kolmo ke zdi. Příliš velký dřez spotřebuje mnoho vody, v malém se špatně umývají větší nádoby. Je-li dřez vyroben z jednoho kusu s odkladními plochami, může být i mělčí, poněvadž vyšplíchnutí nevadí, voda stéká do dřezu. Nepohodlnou práci při mytí do značné míry zaviňuje nesprávná výška dřezu. Dřezy se dnes často osazují příliš nízko. Na dno dřezu má člověk dosáhnout, aniž se musí ohýbat. Vždycky však musí být loket výše než hrana dřezu, jinak by voda stékala po ruce. Dno by mělo být asi 75 cm vysoko, horní okraj 95 cm.
Dřezy volné. Většina starých kuchyní nemá nainstalovaný dřez. Dřez je pak součástí nábytkového zařízení. Skládá se ze dvou nebo z jednoho smaltovaného škopku, který se k mytí vysunuje. Škopky mají mít výpusť, kterou se voda vypouští do kbelíku. Vylévání nebo vynášení vody ve škopíku je namáhavé. Mycí škopík má být umístěn dostatečně vysoko. Je-li na dvířkách pod pracovní plochou, je příliš nízko. Správnější je, zůstane-li po vysunutí dřezu horní plocha za ním. Může se na ní srovnat použité nádobí a zůstává při mytí odkladní plochou. Není vhodné, odklápí-li se horní deska, která kryje dřez, protože se s ní musí všechno nádobí před mytím odstranit. Mycí stůl má být upraven tak, aby do něho voda nezatékala a aby i zavřený dobře větral. Jinak zapáchá a dřevěné součásti mohou zahnívat. Při správném pracovním postupu není ani v tomto případě nutný dřez dvojitý, který zabírá mnoho místa. Podmínkou pohodlné práce není druhý dřez, ale dostatečné a správně umístěné odkladní plochy. Stačí, splachujeme-li předem nádobí do menší nádoby, aby do dřezu přišlo již očištěné a jen se oplachovalo. Myjeme-li větší množství nádobí nebo nádobí silně zamaštěné, potopíme po umytí při odkládání ještě každý předmět do menší nádoby s horkou vodou.
Odkapní plech nebo prkénko je umístěno po levé straně dřezu. Má spád do dřezu, aby na něm voda nestála. Výhodné jsou drátěné sušiče na nádobí.
Drátěné sušiče talířů se vyrábějí v různých velikostech. Odkládají se do nich talíře a jiné nádobí, aby oschlo. Jsou buď přenosné, nebo zavěšené na stálém místě. Podobný účel mají různé typy drátěných košíků, do kterých se ukládá umyté nádobí, aby uschlo. Naplněné sušiče můžeme odstavit a odkapní plocha je volná pro další nádobí.
Talířník je součástí nábytkového zařízení. Je to skřínka, která má místo poliček kolmé přihrádky a místo dna řídký rošt. Může se dát uzavírat nebo může být otevřená. Mokré talíře v ní oschnou; na spodní poličky se odkládají knoflíky, hrnky apod. Toto zařízení velmi pomáhá zkrátit práci. Nádobí se neutírá, denně používané nádobí zůstává ve skřínce i uloženo, nemusí se přenášet do misníku. Je-li talířek umístěn nad dřezem, musí být dřez poněkud odsunut, aby talířník nepřekážel v práci.
Mycí stroj na nádobí je nejvyšší stupeň mechanisace. Předpokládá k uspokojujícímu výkonu dostatek horké vody a vhodné chemikálie, které rozpouštějí mastnotu. I přes značný pořizovací náklad by byl mycí stroj vítaným zařízením v mnohé domácnosti. Jeho nedostatkem je, že není možná v něm umývat nádobí s připečenými zbytky. Všechny vyráběné různé druhy mycího stroje myjí především nádobí stolní. Dokud nebude k disposici takový mycí roztok, který bude rozpouštět zuhelnatělé připečeniny, budeme muset počítat s ručním mytím nádobí. Mycí stroj se proto uplatní spíše v těch rodinách, kde se umývá velké množství nádobí stolního a méně kuchyňského. To je ovšem opak skutečnosti, která je ve většině našich domácností.
Mycí kartáče nasazovací na výtokový ventil. Jsou částečnou mechanizací, která velmi ulehčuje právě mytí nádobí varného. Kartáče se dají vyměňovat, takže pro každý druh nádobí můžeme používat vhodné pomůcky. Přitékající voda přiváděná přímo do kartáčku odplavuje nečistotu. Proto je tento způsob mytí pod tekoucí vodou i velmi hygienický.
Polička na použité špinavé nádobí je vhodná tam, kde se myje za delší dobu, takže se nádobí hromadí. Nádobí je tak uloženo lépe, než schovává-li se do mycího dřezu, který pak zůstane pro práci volný.
Kuchyňský prameník (tak zvaná výlevka) je poměrně málo praktický. Zlepšíme zařízení, nahradíme-li jej malým jednodílným dřezem. Doplněn odkladní plochou, podstatně mytí ulehčí. Odkladní plocha může být sklopná, aby během dne nepřekážela. Není-li vůbec místo na odkladní prkénko, můžeme použít pojízdného kuchyňského pracovního stolu, který potřebnou odkladní plochu při mytí vytvoří.
Umístění mycího zařízení. Mycí zařízení nemusí být v přímém dosahu stolu a sporáku. Je samostatnou pracovní skupinou. Umisťovat dřez přímo vedle sporáku je nesprávné, neboť to jen ztěžuje vlastní práci s vařením. Zrovna tak není účelné, je-li dřez umístěn v misníku, z kterého se při mytí vysunuje. Při mytí se neubráníme postříkání okolí, což znamená pracnější úklid. Kromě toho stísněné nebo nepohodlné umývání ztíží práci více než několik kroků s umytým nádobím, když je ukládáme. Při umisťování mycího zařízení klademe především důraz na to, aby se vlastní práce mohla vykonávat účelně, tj. aby v dosahu mycího dřezu byly dostatečné odkladní a odkapní plochy.
Zdroj: Joza Břízová a Božena Krchová. Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959
