Tak to bylo před 65 lety: Květiny v bytě

Květina v bytě – dekorace, efekt. Ale ano, chcete-li. To však je jen malá část pravdy. Takový desítiletý fikus, jemuž doposud neupadl ani jediný list, nebo obšírná koruna mohutného filodendronu působí opravdu efektně. Ale tam ta kupička sněhové běli, která jako by vyšlehla z malého květináčku, ten březnový hyacint nepůsobí mohutností, ale tím více rozehřeje srdce.

Říká se, že květina v bytě je kus přírody ve čtyřech zdech. Ale květiny, které jste si vypěstovali ať již ze semínek, nebo z řízku, to je kus vaší práce, vaší péče, vašich starostí i vaší lásky. To je kus vás v těch čtyřech zdech, kus radosti, v které je krapet pýchy a mnoho srdce.

Ano, květiny v bytě jsou pro radost a pro dekoraci.

Ale pozor! Mnoho té radosti může být časem k pláči a mnoho té dekorace může také znamenat funus.

Chcete-li mít v bytě pěkné květiny a chcete-li z nich mít opravdovou radost, začínejte jako ty děti v kašičce – od abecedy.

A tu do počátku několik rad.

Mnoho krásny nemusí být v mnohosti a rozmanitosti, ale ve výběru. Pěkně rostlá nejjednodušší květina je víc než nedomrlý exot. Nelze na každé volné místo postavit květináč a přinutit květinu, aby spokojeně rostla.

Byt je pro bydlení, pro práci i pro rekreaci, nestavte květiny tak, aby vám v tom překážely.

Květiny si činí nárok na část vašeho času. Musí být pravidelně zalévány, občas omývány, někdy přesazovány a přihnojovány. Nechcete-li jim část svého času věnovat, nepěstujte je a raději si kupte kytičky do vázy.

Z těch několika připomínek by se mohlo zdát, že pěstování květin v bytě je záležitost náročná. Ve skutečnosti však tomu tak není, nestane-li se pěstování květin koníčkem, který promění byt ve špatný skleník.

Ale teď opravdu už k té abecedě.

Květiny v bytě pěstujeme obyčejně v květináči, na balkoně nebo na schodišti v truhlících nebo v bedničkách.

Květináče jsou z pálené hlíny, tvaru obráceného tupého kužele, s dírkou ve dně pro odtok přebytečné vody. Jsou různé velikosti. Velikost se udává v centimetrech, což je délka průměru horní části květináče. Nejmenší květináč, který používáme pro rozsazování zakořeněných řízků, bývá obyčejně čtyřcentimetrový až pěticentimetrový. Miniatury květináčků pro kaktusy jsou hračky. Velké květináče mají průměr 25 i více centimetrů. Nové koupené květináče namáčíme na noc do vody, aby se z nich vylouhovaly všechny žíraviny, které mohou květinám škodit. Staré použité květináče čistíme rýžovým kartáčem nebo je přepalujeme v horké troubě.

Pod každý květináč do bytu patří miska na odtok přebytečné vody. Miska musí být buď polévaná, porcelánová, nebo skleněná, aby jí vody neprosakovala. Ale ani v tomto případě nestavíme květináč přímo na leštěný nábytek, ale podkládáme misku kolečkem z tlusté plsti nebo z jiné měkké látky.

Truhlíky na květiny mají být z tvrdého dřeva. Stěny truhlíky mají být do sebe klínově zapuštěny. Hřebíky sbitý truhlík se vlivem vody a slunce rozestupuje, jeho stěny se ohýbají, škvírami uniká voda i půda. Truhlík pak nepůsobí vzhledně. Rozměry truhlíku se přizpůsobují místu, kde má truhlík stát. Čím je truhlík prostornější, tím lépe pro květiny. Avšak pozor! Litr půdy váží asi půl druhého kilogramu. Příliš velký truhlík nemůže přenést jeden člověk! Také ve dně truhlíku musí být několik otvorů, aby přebytečná voda mohla unikat.

I pod truhlíkem má být čtyřhranná miska, abychom při zalévání nevytvářeli kolem potopu. Nejlepší je miska z pozinkovaného plechu o dva až tři centimetry širší i delší, než je dno truhlíku. Truhlík v misce podkládáme třemi dřívky, aby se jeho dno zbytečně nemáčelo. Natíráme-li truhlík barvou, vždy jen zevně.

Dobrá půda pro květinu, to je půl pěstitelského úspěchu. Nepoužívejte půdy kdekoli náhodně sebrané ani si ji nekupujte. Sami si připravte půdu právě pro tu květinu, kterou sázíte nebo přesazujete.

Dále se zmíníme o základních druzích zemin, které smícháním v určitém poměru dají to, co která rostlina vyžaduje.

Vřesovka: to je ona tenká vrstvička černé nebo, je-li suchá, téměř šedé jemné půdy pod polštářky vřesů; donášíme si ji jako pěstitelskou kořist z nedělního výletu. Je o ni nouze a těžko ji jinak získáme. Nouzi o ni mají i zahradníci, a proto ji nahrazují rašelinovou drtí, ovšem již uleželou, zvětralou.

Listovka: je setlelá dobře proleželá lesní hrabanka z listnatých lesů. Je lehká, má mírnou zásobu živin a neuškodí žádné rostlině, nevíme-li, do jaké půdy ji právě máme zasadit.

Drnovka: je půda vytřesená z drnů. Nejsnáze ji získáme z krtčích kopečků. Chceme-li jí mít větší množství, kompostujeme po tři léta drny sloupané s povrchu nezamokřené louky. Drnovka je půda drobtovitá, svěží, bohatá na živiny.

Půda pařeništní: vzniká rozkladem koňského nebo jiného hnoje. Těžko ji získáme, nemáme-li pařeniště. Proto ji kupujeme. Je lehká, výživná, bohatá hlavně na dusík. Říkáme o ní, že je tučná.

Půda kompostní: získáváme ji kompostováním všech odpadků ze zahrady: trávy, listí, nevykvetlého plevele, slámy, nemastných odpadků z kuchyně, hnoje, starší vyžilé země atd. Kompost často převrstvujeme, občas vápníme, poléváme močůvkou nebo alespoň kropíme vodou. Za tři až čtyři léta vyzraje a může se ho použít.

Písek: patří do každé půdy, které používáme pro pěstování květin v květináči nebo v truhlíku. Písek neposkytuje květině sice výživu, ale vytváří pro ni příznivé podmínky. Činí půdu vzdušnou, pro vodu lehce propustnou, neuléhavou. Používáme písku říčního. Kopaný písek bývá bahnitý a často obsahuje i minerály rostlině škodící.

Pro rostliny citlivé na vlhkost a pro rostliny choré máme neustále v zásobě drobné kousky (asi velikosti fazole) dřevěného uhlí, cihle nebo úlomky starých květináčů. Přidáváme jich do půdy asi jednu pětinu. Jejich úkolem je regulovat stav půdní vlhkosti, nassávat přebytečnou vodu a zvolna ji vypouštět, činí tedy půdu propustnější, vzdušnější.

A nyní ten velký otazník. Jakou půdu dáme rostlině? Zhruba se můžeme orientovat podle kořenové soustavy. Vyklepneme-li květinu z květináče a prohlédneme-li si její kořeny, vidíme, že některá rostlina, jako juka nebo agave, má kořeny silné, pevné jako dráty a stáčí je u dna květináče v jakýsi bohatý vrkoč. Tyto rostliny chtějí pevně zakotvit v zemi, potřebují pevnou oporu v půdě. Proto jim bude vyhovovat spíše půda těžší. Vyhovíme tedy její potřebě a smícháme jeden díl drnovky (pro pevné zakotvení) s jedním dílem kompostní půdy (pro výživu) a doplníme jednou čtvrtinou dílu písku (pro vzdušnost a dobrý odtok vody). Tím dostaneme směs, v které se bude juce jistě dobře dařit.

Opačným případem je např. azalka. Prohlížíme-li její soustavu kořenů, vidíme spleť jemných vlasových nitek, bohatou jako rozčepýřená hlava. Jemňounké kořínky by nedovedly pronikat těžkou drnovkou. Proto pro azalku smícháme jeden díl vřesovky, půl dílu listovky a čtvrt dílu písku. Pozor! Vřesovka i listovka, když přeschly, těžko přijímají vodu. Nedopusťme tedy, aby azalka zaschla. Málokdy ji pak vzkřísíme k životu, i když celý květináč ponoříme na noc do měkké vody.

Tedy základní pravidlo: čím má květina jemnější kořeny, tím lehčí půdu vyžaduje, čím jsou kořeny silnější, tím těžší má být půda.

Odhalili jsme tzv. tajemství půdy pro květiny pěstované v květináči. Nyní tedy něco o sázení samém.

Květina, kterou jsme koupili nebo jinak získali, je zpravidla květinou dorostlou a je v květináči. Toho roku ji již obyčejně nepřesazujeme, když zdárně roste a je zdravá. Tato práce nás čeká až příští jaro, od března do května.

Nejdříve přesazujeme květiny, které pěstujeme pro květ. Po nich přijdou na řadu ty, které nám zpříjemňují byt svými dekorativními, nejčastěji stále zelenými neopadavými listy. Starší rostliny, které máme ve velkých květináčích, přesazujeme po dvou až třech letech. Těm postačí, když vrchní půdu v květináči asi do jedné třetiny hloubky vyškrabeme a doplníme půdu čerstvou. V létě pak je ovšem bohatěji přihnojujeme.

Chceme-li přesadit květinu, připravíme si nejprve nový květináč. Ne květináč „čím větší, tím lepší“, ale jen o 1 až 2 cm větší než ten, v němž jsme květinu dosud pěstovali. (V příliš velkém květináči kořeny rostliny rychle neprorostou, přemokřená půda pak kysne). Bylo-li květináče použito již dříve, dobře jej vydrhneme rýžovým kartáčem. Máme-li květináč zcela nový, vylouhujeme jej několik hodin ve vodě. Květináč, do něhož přesazujeme, nemá být nikdy suchý. V suchém květináči půda vytváří kolem stěn škvíru, kterou zálivka květiny uniká. Proto již dříve vydrhnutý nebo vylouhovaný květináč namočíme na půl hodiny do vody, aby voda prosákla póry pálené hlíny. Na dírku dna takto připraveného květináče položíme jeden nebo více střípků, úlomků rozbitého květináče, abychom vytvořili drenáž pro odtok přebytečné vody. U rostlin velmi citlivých na vlhko (fikus, filodendron, klivie atd.) posypeme dno květináče ještě asi centimetrovou vrstvičkou hrubého písku. Pak nasypeme do květináče asi do dvou centimetrů výšky směs půdy, již jsme pro rostlinu připravili. Nyní vyklepeme ze starého květináče přesazovanou rostlinu. Děláme to tak, že květináč s rostlinou uchopíme pravou rukou, levou rukou pak překryjeme vrchní plochu květináče (lodyha květiny zůstane mezi roztaženými prsty), načež květináč otočíme dnem vzhůru. Poklepeme-li na dno květináče nebo klepneme-li mírně okrajem květináče o hranu stolu, uvolní se květináč od půdy a balík hlíny i s květinou zůstane na dlani levé ruky. U velkých květináčů, v nichž už rostlina vytvořila pevný kmínek, je práce ještě jednodušší. Levou rukou těsně nad půdou kmínek uchopíme, rostlinu i s květináčem nadzvedneme na několik centimetrů od země a pravou rukou nějakým polínkem jemnými údery stloukáme květináč k zemi. Po dvou, třech úderech květináč s půdy sklouzne a květina s kořenovým balíkem zůstane v ruce. Nyní z kořenového balu vyklepnuté rostliny vytřeseme všechnu starou půdu. Dobře prohlédneme kořeny a je-li některý z nich uschlý, odřízneme jej ostrým nožem až po zdravou část. Zdravý kořen je na řezu bílý, nemocný nebo shnilý žlutý až černý. Potom postavíme rostlinu do středu nového květináče a zasypeme hlínou. Při tom rostlinou mírně potřásáme, aby půda dobře pronikla mezi spleť kořínků. Květinu sázíme tak hluboko, jako byla ve starém květináči. Dobře to poznáme na lodyze nebo na kmínku, jejichž podzemní část má jiný barevný odstín než část nad zemí. Aby se nám při přesazování práce dobře dařilo a země vnikala lehce mezi kořeny, nesmí být půda ani příliš vlhká, ani příliš suchá. Při smáčknutí má tvořit rychle se rozpadající hrudky. Květináče nevyplňujeme půdou až po okraj, ale ponecháváme od jeho horní hrany asi jeden centimetr volného prostoru. To proto, aby při zalévání voda nepřetékala.

Když jsme rostlinu zasadili, dobře ji zalejeme a ponecháme ji několik dní mimo přímé slunce. V té době zavlažujeme květinu opatrně a raději rosíme po listech. V první polovině května již kořeny prorostly květináč a na zálivku již nemusíme být tak skoupí.

Jestliže jsme nestačili všechny rostliny přesadit na jaře, učiníme tak v srpnu. To je doba, kdy rostliny ukončují svou vegetaci, ale ještě mají dosti času, aby se novými kořeny dobře usadily v novém květináči.

A ještě poznámka: žížaly květinám v květináči nikterak neškodí. Jen jejich trus může někdy ucpat odtok květináče a půda v něm potom kysne. Žížaly však v květináči nepěstujeme. Jestliže se hojněji rozmnožily, zalejeme květinu odvarem z kaštanů. Žížaly vylezou na povrch půdy a sesbíráme je.

Další péče o květiny záleží v zalévání, v přihnojování, v rosení a v omývání.

Otázka, jak zalévat květiny, je nejčastější. Přísný recept není. Citlivějšího pěstitele však praxe tomuto umění brzy naučí. V létě není zálivka problém. Půda na povrchu zešedlá je výstražným znamením, že se květině počíná nedostávat vody. Proto ji zalejeme důkladně, až voda odtéká otvorem ve dně a naplňuje misku pod květináčem. Přebytečnou vodu z misky však vždy odstraníme, neboť ani v létě nemá mít rostlina kořeny v močále. Horší se zálivkou je tomu v zimě. A tu si je nutno uvědomit, že v čím teplejší místnosti rostlina je, tím více její listy vodu vypařují a tím častěji musíme rostlinu zalévat. Ale počínejme si opatrně, nepřelévejme ji a na misce nenechávejme stát vodu. Jsou-li květiny v zimě ve studenější místnosti, stačí jim obyčejně zálivka za tři, čtyři i pět týdnů. Ve velmi studené místnosti zaléváme za deset až čtrnáct dní a tu dobře pozorujeme, zda skutečně už vláhu potřebují a uspokojujeme vodou opravdu jen ty potřebné.

Pozor však na květiny, které pěstujeme v půdě velmi lehké, ve vřesovce nebo v listovce. Tyto zeminy nesmějí nikdy úplně proschnout. Proschlé vodu špatně přijímají a často musíme celý květináč ponořit na několik hodin do vody, aby se voda v půdě zachytla. V příliš vlhké lehké půdě však kořeny rychle zahnívají. Proto květiny pěstované ve vřesovce a v listovce vyžadují obzvláštní péči.

Víme, že květiny přijímají vodu i listy. V létě, kdykoli je to jen možné, rostliny jemně rosíme nebo je vystavujeme dešti. Za tuto péči se nám štědře odvděčují. Rostou jako z vody.

V každém bytě víří prach. Prach se usazuje na listech květin, ucpává jejich póry, květina nemůže dýchat. Pomáháme květinám tím, že je omýváme buď proudem sprchy, nebo, což je sice zdlouhavější, ale vydatnější – list po listu otíráme vlhkým hadříčkem.

Jak přihnojovat květiny, je také otázka, kterou často slýcháme. Je mnoho všelijakých receptů, ale pro pěstitele v bytě je nejpohodlnější koupit si tak zvané plné hnojivo, které dostaneme pod názvem Hortus nebo Sfinx ve všech semenářských závodech. Tuto sůl, která obsahuje všechny živiny, rozpustíme ve vodě – 1 g na 1 litr vody – s roztokem v době vegetace zaléváme jednou za čtrnáct dnů. Ovšem chceme-li posílit jen zeleň rostliny (u rostlin s dekorativními listy), opatříme si síran amonný; 3 g této soli rozpustíme v litru vody a rostliny zalejeme. Asi za tři týdny zálivku opakujeme. Chceme-li přihnojovat pro pěkné vybarvení a velikost květů, tu za tři týdny po hnojení síranem amonným (dusíkem) zalejeme květiny superfosfátem rozpuštěným v poměru 5 g na 1 litr vody.

Předpoklad těchto hnojivých dávek je ovšem dán tím, že půda, do níž jsme květiny na jaře přesadili, je v plné síle, bohatá na dobře rozleželé živiny. Ze zahradnické praxe lze doporučit přimíchat do země pro každý květináč asi jednu pětinu na drobné kousky rozmělněného suchého kravce (nebojte se, nezapáchá ani nešpiní ruce). Toto hnojení doposud všem květinám prospělo a žádné neuškodilo.

Ovšem těsně po přesazování, není-li květináč již kořeny prorostlý, a také tehdy, je-li rostlina nemocná, nepřihnojujeme. Nepřihnojujeme ani od srpna do března. Na podzim se totiž každá květina připravuje na zimní klid a není pro ni zdrávo, jestliže její usínání a později zimní spánek rušíme.

Avšak to, co jsme řekli o hnojení, jsou jen povšechné zásady, které mají mnoho výjimek. Teprve praxe a bedlivé pozorování rostliny i mnoho pokusů nás naučí dosti přesně odhadovat, co která rostlina potřebuje a čím se jí zavděčíme.

Pěstitelská zamilovanost náš časem vede k tomu, že začneme květiny množit buď pro sebe, nebo pro své známé.

Můžeme tak činit buď semenem, tomuto množení říkáme množení pohlavní, nebo rostliny množíme nepohlavně, odnoží, řízky, dělením trsů atd.

Množení semenem je na první pohled nejjednodušší, ale vyžaduje nejvíce péče. Semeno, které jsme z rostliny získali, vysejeme do silně písčité půdy do květináče nebo do malého truhlíčku. Semeno se má pokrýt tak tlustou vrstvou půdy, jaký je jeho poměr. Půdu k semenu nějakým hladkým předmětem přimáčkneme, dobře (ale opatrně, abychom semeno nevyplavili) porosíme, přikryjeme kouskem skla a postavíme na místo, kde je poměrně stejná temperatura. Půda nesmí zaschnout. Bedlivě ji každý den prohlížíme a prosychá-li, znovu porosíme. Do týdne, někdy ale za mnohem déle, počnou se objevovat klíčky, které za příznivých podmínek (světlo, teplo) rychle rostou. To již občas nadzvedáme krycí sklo, dopřáváme mladým rostlinkám čerstvý vzduch, a když první, tzv. děložní lístky nabývají ostré zelené barvy, sklo úplně odstraníme. Jestliže byl výsev hustý a vzešla-li rostlinka vedle rostlinky, pinsetou protrháme rostlinky tak, aby byly mezi sebou vzdáleny asi půl centimetru. Když se první děložní lístky úplně vyvinuly (už se navzájem téměř dotýkají), nutno tyto semenáčky rozsadit. Rozsazujeme je do truhlíčku na vzdálenost 4krát 4 cm, a to tak, že z placatého dřívka s výřezem ve tvaru trojúhelníka uděláme dřevěnou pinsetu. Touto pinsetou v levé ruce podchytíme sazeničku pod děložními lístky, jiným ostře zašpičatělým dřívkem sazeničku podebereme, přeneseme na truhlíček a vsadíme do jamky, jíž jsme si zašpičatělým dřívkem udělali. Když jsme si všechny sazeničky přenesli do truhlíku, dobře, ale opatrně sadbu zavlažíme. V příštích několika dnech ponecháváme truhlík mimo přímé slunce, sazeničky jemně rosíme, ale nepřemokřujeme. Když pozorujeme, že zachytly, popřáváme jim hojně vzduchu a hojně světla. Jakmile dorostly tolik, že se jejich lístky začínají dotýkat, znovu je rozsazujeme, a to už nejlépe do květináčků 6 cm velikých.

Nesmíme si ovšem myslit, že všechny rostlinky ze semen se budou na vlas podobat mateční rostlině, rostlině, z které jsme semeno získali. Často se nám odchýlí v odstínu barvy i ve velikosti květu, mnohdy i v celkovém tvaru rostliny. Říkáme, že jejich semeno není konstantní. Mnohé rostliny nám dávají semena špatně klíčivá a někdy i vůbec neklíčivá. Hlavně druhy vzácnější, které proto množíme nepohlavně.

Mnoho z pokojových rostlin vyhání z kořenů odnože, jako klivie, domácí štěstí (Aspidistra), dračinec atp. Tyto rostliny množíme nejčastěji při přesazování tím, že je roztrháme nebo rozřežeme ostrým nožem na několik dílů, které pak každý zvlášť nasázíme. Neodnožuje-li rostlina, množíme ji řízky. Jsou to nejčastěji vrcholky větví, 5 až 8 cm dlouhé, částečně vyzrálé (ne dřevnaté). Řežeme je šikmým řezem těsně pod kolínkem. Je-li řízek bohatě olistěný, zbavíme ho spodních listů i z větší části řapíků, vrchním listům (jsou-li příliš velké) pak odřízneme jednu třetinu až jednu polovinu čepele, aby odpařovací plocha byla co nejmenší. Takto opatřený řízek zasadíme do silně písčité půdy a přikryjeme sklenicí. Vytvoříme si tak miniaturní skleníček, v němž je vzduch stále dostatečně nasycován parami, takže řízek nevadne. Někdy za několik dní, někdy až za několik týdnů se na řezné ploše vytvoří zával a z něho rostlina pustí kořínky. Tehdy začne vrchol řízku rašit a nastává doba, kdy sklenici snímáme nejdříve na noc, za několik dní pak vůbec. Za krátkou dobu  pak řízky přesazujeme do malých květináčků (4 cm) a později ještě jednou do větších a pěstujeme je jako normální rostliny. Vhodnou rostlinou, na níž se lze lehce učit řízkovat, je pokojová lípa (Sparmaunia africana).

Jiné květiny, jako oleandr, pryšec nebo i fikus můžeme množit ve vodě. Lahvičku s úzkým hrdlem naplníme vodou, vsuneme do ní řízek, otvor lahvičky vyplníme vatou a postavíme za okno na slunce. Je-li slunečno a teplo, do čtyř týdnů pustí řízky do vody kořínky.

Pozor však na mléčné řízky fikusů nebo pryšců. Po odříznutí od matečné rostliny prýští z řezné plochy bílá šťáva. Je proto dobré nahřát pod plamenem nůž a horkou čepel na okamžik přiložit na ránu řízku i mateřské rostliny. Rána se uzavře a přestane ronit bílé slzy.

Ostatní druhy množení, jako listovými řízky, opadavými pupeny nebo adventivními pupeny jsou již výjimečnější a přicházejí v úvahu jen u mála rostlin.

Nemysleme si však, že v každém bytě a všem květinám se bude dařit dobře, i když se o ně budeme pečlivě starat. Je mnoho vnějších příčin, které jim brání ve zdravém vzrůstu, některé z nich ani při nejlepší vůli nemůžeme odstranit.

Jednou z nejdůležitějších je světlo. Pro květinu je světlo pokrmem. Nemá-li ho dostatek, můžeme ji přebohatě přihnojovat, a přece nám zdárně neporoste. Voda v půdě rozpouští pro rostlinu živné soli. Kořeny pak rostlina vyčerpává do svého těla tento roztok a pak za pomoci světla a kysličníku uhličitého, čerpaného z ovzduší, vytváří chemickou cestou cukr a škrob, dvě látky, z kterých staví své tělo. Nemá-li rostlina dostatek světla, probíhají tyto chemické reakce chabě a rostlina živoří. Proto se snažíme rostliny stavět co nejblíže ke světlu, tj. k oknu. Ovšem i tu nutno dávat pozor. Některé květiny špatně snášejí přímé parní letní slunce, na němž se jim listy i květy připalují. Některé dekorační rostliny, jako např. aspidistra, si libují naopak v polostínu a na přímém slunci bychom je zabili. Nejdéle (chceme-li mít povšechné měřítko) vyhovuje květinám sluneční svit za rána a dopoledne.

U každé květiny, pěstované v bytě, časem pozorujeme, že se naklání ve směru největší světelné intensity, tj. ve směru k oknu „křiví“ kmínek. Je však chybou otáčet rostlinou, aby se narovnala. K tomuto úkonu rostlina spotřebuje mnoho energie. Některé (jako Epiphyllum) jsou tak citlivé, že při změně polohy shodí i násadu poupat. Proto raději vyvážeme rostlinu ke slabší hůlce. Roste pak rovně a naše zákroky jí neztrpčují život.

Ten, kdo pěstuje kaktusy, poznačí si barevnou tužkou na květináči tu stranu, kterou staví ve směru k slunci a vždycky při přeskupování kaktusů dbá, aby dřívější poloha byla zachována.

Rostliny v bytě mají rády hodně vzduchu, ale nemilují průvan. Myslím stálý průvan, neboť chvíle větrání i průvanem jim neuškodí. Co však hlavně milují, to je vzdušná vlhkost. Proto téměř žádná z rostlin nesnáší v zimě ústřední topení neprosycované vlhkostí. Rosíme-li pak za parních letních dnů rostliny mlhovkou nebo rozprašovačem, brzy poznáme, jak jim to jde k duhu.

Jan Novotný, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959