Tak to bylo před 65 lety: Vynález zkázy - největší vítězství čs. filmu

Bylo pondělí 9. června. Nad výstavištěm EXPO 58 se sklenul chladný bruselský večer. Atomium se rozzářilo tisíci blikajícími světélky. Do festivalového kina se hrnuly davy. Sál ztemněl, světla zhasla. Na plátně se objevily první záběry filmu Karla Zemana Vynález zkázy. Ožily původní ilustrace, původní rytiny z tolik známých a milovaných knih J. Verna, ožily vzpomínky našeho mládí. A kino naplněné do posledního místečka (třebaže bylo pondělí) – začalo tleskat. Ani jsme ty potlesky nepočítali. Film nás totiž opět strhl a okouzlil, ačkoli jsme ho znali. Po skončení promítání obecenstvo vstalo a uspořádalo přítomnému Karlu Zemanovi ovace.

Belgičané jsou lidé zdrženliví. Brusel nejsou Benátky. Tady se v kině nehvízdá, ani se nedává nijak zvlášť najevo nadšení. A přece po skončení Vynálezu zkázy tito uzavření lidé tleskali, usmívali se a povykovali jako malí kluci. Ozvalo se v nich mládí. Náš film je probudil.
Kritikové z celého světa chodili ke každému Čechoslovákovi a tiskli mu ruce. Nenápadný, skromný Karel Zeman se stal najednou hrdinou dne. Jeho popularita stoupala hodinu od hodiny. Noviny, televize, prostí návštěvníci, všichni se předstihovali, aby mu dali najevo svůj obdiv, své uznání.

Za pár dní nato, v soboru 14. června, sedělo několik novinářů zastupujících světovou filmovou kritiku v mezinárodní porotě FIPRESCI (Fédération Internationale de la Prasse Cinématographique) v přepychovém ateliéru belgického malíře Storiese v historickém městě Bruggách. Rozhodovali, komu dát svou cenu mezinárodní kritiky. Všichni do jednoho se rozhodli pro Vynález zkázy. Svou cenu však nemohli našemu filmu udělit, protože mu dala jednomyslně svou Velkou cenu oficiální porota

festivalu.

V Bruselu na Světové výstavě, kde Československo dobylo tak jedinečného vítězství před tváří celého světa, jsme byli svědky také největšího dosavadního triumfu naší kinematografie. Úspěch Vynálezu zkázy – znamená největší vítězství v dějinách šedesáti let československé kinematografie.

Verne láká filmaře

Bylo to před několika lety. Americký tvůrce kreslených a potom populárně vědeckých filmů, umělec a podnikatel Walt Disney natočil velký barevný film „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Slavný román Julia Verna, jeho fantastika a romantika lákaly Disneye k tomu, aby použil v atraktivním filmu celé škály triků až k obrovské kaučukové chobotnici. Vznikl tak další film podle Verna, jako jich vzniklo v minulosti už mnoho.

Disneyův film podrobila především francouzská kritika zdrcujícímu odsouzení. V časopise „Les Lettres Françaises“ vyšel tehdy velký celostránkový článek na obranu humanisty Verna proti těm, kdo si z něho dnes dělají jen dobrý obchod. Po okrajích článku byly seřazeny vlevo snímky z Disneyova filmu, vpravo pak reprodukce původních dobových ilustrací Vernových knih. Autor článku konstatoval: Verne, jeho doba, ideály, jeho romantika i styl je ideálně zachycen v oněch dobových rytinách. Moderní trikové záběry filmu se vzdalují Vernově prostotě do docela jiného světa.

Četl jsem tehdy tento článek a až se mi srdce zachvělo. Věděl jsem totiž, že zatím v malém studiu v Gottwaldově, daleko od slávy a hluku světa, ve skromném prostředí, potýká se Karel Zeman s myšlenkou oživit ve filmu právě ony dobové ilustrace.

Cesta Karla Zemana za Vernem

Výtvarník a filmař, člověk velkého talentu, skromný, nenápadný, ale vytrvalý a umíněný v jednou předsevzatém záměru. Dělal leccos a i tehdy pracoval na mnoha věcech najednou. Ale Verne, vernovky, to bylo jeho dávná láska. Od mládí v nich zrovna ležel. A bohaté ilustrace Riouovy a ostatních malířů, ony typické dobové dřevoryty mu splývaly s představou Vernova světa. Už dávno se Zeman rozhodl, že jednou natočí vernovku. Kdy, to už byla jen otázka času, protože rozhodnutí jednou padlo. Karel Zeman sbíral po léta síly. Ověřoval si je. Rozbíjel si hlavu o nejsložitější technické a umělecké problémy. Kombinoval loutkový film s kresleným. Sbíral zkušenosti ve svém „Pokladu ptačího ostrova“. Hledal nové materiály, neznámé techniky. Natočil něco, co svět nikdy netušil: loutkový film s figurkami ze skla – „Inspiraci“, která dodnes vzbuzuje v divákovi úžas. (Byla promítána v Bruselu v Radokově pásmu Laterna magika). Hledal vyjádření stylizace ve svém „Králi Lávrovi“. Hledal a hledal. Pracoval vždycky celým srdcem a talentem na tom úkolu, před kterým právě stál. Nabýval zkušenosti, které dá umělci jen tvořivý život. A pak přišla „Cesta do pravěku“, kde se prvně spojili živí herci s loutkami, navíc s loutkami nejvýše realistickými, protože tu šlo o iluzi skutečnosti, nikoli o stylizaci. (Tento film a jeho význam pro výchovu mladého diváka nebyl dosud u nás po právu doceněn). A tak krok po kroku se střádala v uměleckých zkušenostech Karla Zemana ona nezbytná výzbroj k vytvoření díla, k němuž ho odjakživa táhlo jeho srdce.

Jak se rodil Vynález zkázy

Seděl jsem v malé promítačce gottwaldovského studia. Zeman se dal přemluvit a promítl mi několik metrů svých tvůrčích zkoušek nového filmu. Byly to první pokusy. Umělec si na nich ověřoval, zda může svou představu vůbec uskutečnit. Měl jasno, co chce. Šlo jen o to, zda to vůbec půjde na celuloidový pásek zachytit.

Před mým zrakem ožily vernovské ilustrace. Zvlnilo se moře, narazilo na pobřežní skalisko, nad hladinou přelétl pták, na obzoru dýmal stařičký typ kolového parníku. Moře bylo skutečné, pták byl loutka, parník kreslený. A všechno žilo… Několik desítek vteřin trvalo toto okouzlení.

Zážitek z prvních zkušebních záběrů a Zemanovo nadšené zaujetí pro tento film mne upevnily v přesvědčení, že tu vzniká něco, co bude světovou senzací v nejlepším slova smyslu.

Jednou jsem přišel do ateliéru právě ve chvíli, kdy se natáčela malá scénka: po vysokém mostě jede starodávný vlak. Detailní záběry: strojvůdce kouří fajfku, vypouští obláčky dýmu, zatáhne za rukojeť píšťaly, ohlédne se dozadu a skloní se, aby přiložil pod kotel. V prostém, nevelkém ateliéru na Kudlově v Gottwaldově vypadalo všechno jaksi nedodělaně: Vzadu šrafovaná plocha pozadí. Před ní stojí část strojvůdcovy budky, právě jen onen kousek, který bude na obraze. V popředí se otáčí šrafované kolo z lepenky – točí jím jeden z pomocníků, oblečený v prozaických pracovních montérkách. Všechno je ploché, bez stínů, protože ilustrace také jsou plošné. Za lepenkovou kulisou budky stojí živý strojvůdce. Má vestu i kalhoty pomalované bílými proužky. (Zeman chtěl původně i tváře herců nalíčit takto čárkovaně, ale potom od toho upustil. Dílo ukázalo, že se rozhodl správně. Byl by vytvořil loutky, takto vytvořil postavy). Režisér u kamery dává příkaz. Začíná se natáčet. Pozadí se zvolna rozjede proti směru jízdy vlaku. Lepenkové kolo vpředu se roztočí. Jeden pomocník třese kulisou budky a strojvůdce kouří z faječky.

V gottwaldovskách ateliérech pracoval Zemanův kolektiv v poměrech, které jistě neodpovídají představám, jaké si udělá dnes divák po zhlédnutí jejich filmu. Nenašli bychom tu žádné moře, žádné vznosné komnaty starého zámku na skalisku, žádné velké prostory. To všechno je vytvořeno uměle, vzniklo to v tomto malém a prostinkém zařízení ateliéru z lepenky, papíru, ze dřeva. Z nadšení a umu našich lidí.

Tak nenápadně a potichu vzniklo dílo, které potom udivilo a nadchlo celý svět. Jeden z důvodů světového úspěchu Zemanova filmu je jistě jeho dokonalé zvládnutí trikových záběrů. Nikde tu však nejsou triky pro triky – všechny ty vynálezy a technická kouzla slouží jen vyjádření umělcovy myšlenky. Nejsou to zdaleka výboje jenom formální! To je dobře si znovu připomenout, protože někdy se za hranicemi klade na trikovou dokonalost Zemanova díla takový důraz, jako by v celém filmu šlo jenom o ni. Tato dokonalost však pouze umožnila umělci říci to, co říci chtěl a musel.

Byla to práce mravenčí a těžká. Každý záběr musil být natočen tak, aby všechno klaplo na desetinu milimetru. Jednotlivé políčko filmu se exponovalo dvakrát, třikrát, někdy i čtyřikrát. Před kameru se dala maska, která zakryla část exponovaného obrazu, a na ten se potom při zakrytí ostatní části exponoval znovu obraz jiný, takže potom oba dohromady daly jediný záběr. Nebo se před kameru postavila v maličkém měřítku precizně provedená dekorace, herci hráli v pozadí a na obraze se potom pohybovali ve zdánlivě obrovských, výpravných komnatách. Scény z hladiny i z podmořských hlubin oceánu se natáčely v maličkém bazénu na Kudlově. Kolik práce a přemýšlení!

Mladý kameraman J. Tarantík dokázal prací na filmu Vynález zkázy svou uměleckou zralost. Jeho práce byla ztížena zcela zvláštními podmínkami filmu. Záběry jsou v něm nepoměrně kratší než u normálních filmů. Na rozloze celkových 2350 metrů filmu je jich 881! Každý z nich je dílem sám o sobě a přitom musí být svázány v jediný, stejně působící celek. Jednou detail tváře živého herce, hned nato záběr, kde postavu hercovu představuje loutka, jindy doplněna kresleným partnerem v kreslené, neexistující dekoraci atd. To všechno se podařilo vzácně jednotným výtvarným laděním. Všechny záběry mají jedno společné: vycházejí z dobových rytin, z ilustrací vernovek. Jsou jako ony plošné, bez stínů. Kamera se nemohla pohybovat, protože představená maska to nedovoluje. Kolik specifických možností, které má jinak právě film k dispozici, musili autoři Vynálezu zkázy znovu objevovat jen pro toto své jediné a jedinečné dílo! Každý trik byl těžkým úkolem, při jehož řešení si lámal Karel Zeman se svými spolupracovníky hlavu. Každý jednotlivý záběr totiž byl objevováním neznámého, otvíral nové dveře do místnosti, o níž nikdo nic nevěděl.

Vynález zkázy promluvil k lidem

Nepodceňujeme pro samou uměleckou jedinečnost filmu jeho obsah. Humanismus, pokrokovost, aktuálnost myšlenky Vernova díla, tak skvěle tlumočená Zemanem, je stejně platná a působivá jako ono jedinečné umělecké vyjádření. Jedno s druhým je neoddělitelně spjato.

Zemanův pohled člověka dvacátého století musí znít pochopitelně trochu ironicky, mluví-li o vynálezech z hlediska byť geniálního J. Verna z minulého století. Tato ironie by mohla být nepřátelská, povýšená. Ale umělec vyjadřuje svou ironii láskyplně, s pochopením. Není to výsměch, nýbrž dobrý, laskavý úsměv. Ten úsměv neuráží, ale jenom konstatuje dnešní vyspělost lidstva. A je tu i umělcův smutek nad tím, že ne všichni lidé chtějí používat nových objevů tak humánně a pro zdar lidstva, jak si to představoval a jak za to svým dílem bojoval Jules Verne.

Zeman se projevil ve svém filmu jako básník. Básník techniky i básník citlivého přístupu k člověku, k jeho životu a ideálům.

Karlu Zemanovi se dostalo nejvyšších poct. Po vítězství v Bruselu přijaly jeho film desítky tisíc diváků na festivalu v Mexiku. Jeho Vynález zkázy se rozletěl do celého světa. Zemanovi udělili svou cenu za rok 1958 českoslovenští kritikové. Jeho film byl oceněn na festivalu v Bánské Bystrici v únoru 1959. Získal také cenu čs. filmových diváků. A posléze bylo dílo Karla Zemana odměněno státní cenou.

K šedesátinám našeho filmu vypustil k radosti nás všech, k hrdosti naší vlasti Karel Zeman svůj filmový sputnik, nazvaný Vynález zkázy. Nyní už můžeme čekat jen na vykročení dále do vesmíru dalších objevů. Bude to „Baron Prášil“, v němž Zeman použije, jak už to ukazují první práce, zcela novátorsky také barvy. Na film si však ještě musíme počkat. Tolik však je jisto už dnes, bude to jistě další objev a výboj – protože hledat a objevovat, to je hlavní vlastnost Karla Zemana.

Jan Kliment, Dvacáté století, Orbis 1959