Současný stav
Dnes je v Praze kolem 7500 domovních a blokových kotelen, asi deset sídlištních výtopen neboli velkých kotelen v samostatných objektech pro dálkové vytápění celých sídlišť a tři teplárny, které současně vyrábějí elektrickou energii. Nicméně velká většina pražských bytů (kolem 85 procent) je stále ještě odkázána na primitivní lokální vytápění kamny na uhlí. Převážná většina domovních kotelen má zařízení nevyhovující, přestárlé. Domovní kotelny jsou nespolehlivé a často komplikují lidem život. Ani pracovníkům bytových podniků, resp. domovních správ, obsluha přestárlých kotlů nevyhovuje. Sídlištní teplárny-výtopny byly budovány původně „na přechodnou dobu“, budou však v provozu ještě desítky let. Podnik Technické služby je dává pracně do pořádku a napravuje chyby a omyly původních investorů výtopen, aby obyvatelé nových sídlišť s dálkovým vytápěním měli skutečné teplo.
V zahraničí
Přes všechny stesky jsme na tom vcelku lépe než například obyvatelé Paříže, kteří co do počtu koupelen připadajících na 1000 obyvatel jsou daleko pozadu za Prahou. Podobná situace, jako je dnes v Praze, byla před několika lety i v některých německých velkoměstech. Na úseku vytápění má v Evropě primát Švédsko, zejména Stockholm. Je to celkem pochopitelné, neboť tato země stála stranou dvou velkých válek. Ze zemí socialistického tábora předhoní Stockholm co do celkové úrovně vytápění jedině Moskva (již kolem roku 1965). Ovšem i Varšava má značně vysoký průměr v počtu metrů teplárenského rozvodného potrubí připadajícího na jednoho obyvatele.
Už 10 let
O modernizaci vytápění bytů se u nás uvažuje už 10 let. Jednalo se už o různých alternativách a studiích Energoprojektu. Všechny studie uvažovaly o teplárenském zásobení asi jedné třetiny Prahy, tedy asi 120 000 bytů. Zbývající dvě třetiny měly být ponechány víceméně v dosavadním stavu, to znamená s kamny na uhlí. Investiční náklady jen na tepelné zdroje (bez zařízení na zachycování škodlivých exhalací) byly udávány ve výši kolem 3-4 miliard Kčs. Výroba tepla a elektřiny v tomto teplárenském gigantu by vyžadovala dopravu asi 4 miliónů tun uhlí do Prahy a odklizení asi 700 000 tun popele z města ročně, i poměrně velkou spotřebu vody.
Pražské ovzduší by se tím však mnoho nezlepšilo; známé potíže z Brna, kde teplárna kazí městský vzduch.
Proto se spíše uvažuje o umístění části teplárenského uzlu v okolí Prahy. Z hlediska ozdravění ovzduší hlavního města se zdá nejlepší ta alternativa, která umísťuje velkou teplárnu do Obříství u Mělníka. Tato alternativa by znamenala, že asi 47 procent teplárenské kapacity by byla umístěna v této dálkové teplárně, kdežto zbytek teplárenské kapacity by byl kryt menšími teplárnami přímo v Praze. Jednalo by se o jednotrubkový systém (Js rovná se 900 mm) v délce asi 25 km. Z Obříství by se hnala voda asi 200 stupňů Celsia do výměníkových stanic v Praze.
Proč se nestavěly?
Proč se dosud teplárny nestavěly, když celá desetiletí byly k dispozici různé projekty? Byly to především tyto příčiny:
1. Prudký technický rozvoj kondenzačních velkoelektráren, který umožnil zajistit pro naše hospodářství naléhavě potřebnou elektrickou energii se zlomkem investic, než které požadovalo teplárenské řešení.
2. Několikamiliardové nároky na teplárenské investice přesahovaly možnosti našeho průmyslu. Nároky na pražský teplárenský uzel byly tedy zatlačovány do pozadí celostátně naléhavějšími akcemi. Mezitím, bez prověření možnosti našeho průmyslu k realizaci pražského teplárenského uzlu, se živelně budovala drahá provizoria, tj. primitivní blokové kotelny a sídlištní výtopny. Tato provizoria stála milióny a zhoršila beztak zamořené ovzduší některých pražských oblastí. U těchto tepelných centrál budovaných původně jen na krátkou dobu se v zájmu „úspor investic“ nepřihlíželo ani ke spolehlivosti, ani k hospodárnosti provozu.
A co topné oleje?
Když se jednalo o dovozu sovětské ropy, bylo pečlivě váženo její nejúčelnější využití. Z hlediska rozvoje našeho hospodářství je daleko prospěšnější využívat topných olejů v hutním průmyslu a v některých dalších průmyslových odvětvích, než je spalovat pod kotly domovních či blokových kotelen, výtopen nebo tepláren. Proto lze počítat jen s ojedinělými případy využití topných olejů k vytápění, nikoli však s všeobecným zavedením tohoto topného systému.
Jaká je tedy perspektiva? Chceme-li uvažovat střízlivě, pak do roku 1965 nemůžeme očekávat znatelné zlepšení současných poměrů. Do některých kotelen byl sice zaveden již plyn (kotelny Národního divadla, Klementina, ve Vysočanech apod.), ale naproti tomu zase rychle přibývá dalších nových velkých zdrojů kouře, což mají opět na svědomí většinou dlouhodobá „provizória“.
Nová Koncepce
Původní stará a jednostranná koncepce, která chtěla poskytnout jen jedné třetině Prahy klasické ústřední vytápění teplárenským způsobem, byla v poslední době nahrazena novou reálnější koncepcí. Tato nová koncepce je charakteristická svou snahou vybavit co nejvíce bytů v dohledné době moderním vytápěním, event. klimatizací, a významně omezit manuální vytápění kamny na uhlí, aby Praha ve vytápění a tedy i v úrovni bydlení příliš nezaostávala za předními evropskými velkoměsty.
V roce 1960 byly vymezeny hranice a možnosti teplárenského a plynárenského průmyslu na zajištění moderního ústředního vytápění pražských bytů.
V letech 1975 až 1980 má být v Praze vytápěno teplárenským způsobem asi 40 procent bytů, další jedna třetina bytů by měla ústřední teplovodní vytápění moderními centrálními automaty nebo klimatizací, přičemž palivem bude hlavně plyn. Zbývající část z celkového počtu bytů se bude asi vytápět elektricky převážně akumulačními kamny. Jen málo významný zbytek bude připadat na kamna na uhlí.
Čím efektivnější bude dělba práce mezi těmito zdroji tepla, tím dříve se přiblíží Pražanům tento zvýšený standard bydlení.
Ing. Oldřich Merta
Zdroj: Naše Praha, 1962, obr. fotopraha.com
