TGM Světová revoluce 1: Politická poušť v Praze

Bez většího zájmu prošlo v minulých dnech 110 let od začátku první světové války, což je ke škodě věci. Zejména v nynější době, kdy se den co den zhoršuje mezinárodní situace a slovo válka je skloňováno ve všech pádech. V příštích týdnech budeme na pokračování otiskovat pasáže z knihy TGM Světová revoluce, která viděním prvního československého prezidenta přibližuje cestu ke vzniku naší samostatné republiky v roce 1918. Vycházíme z její  třetí redakce, která vyšla v roce 1938. V češtině Světová revoluce byla vydána v dvaceti nákladech v celkovém počtu přesahujícím 100 000 výtisků. V překladu v devíti jazycích.

Předmluva

Podávám zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce v letech 1914 až 1918.

Podávám jen věci hlavní. Bylo venku tolik práce, že jsem si nemohl psát úplný deník; zapisoval jsem jen stručné poznámky, pravidlem jen hesla a jména, také z obavy, aby to nepadlo do nepřátelských rukou. Musil jsem být připraven, že se mi mé písemnosti ztratí (pokus o ukradení se stal), a nesměl jsem kompromitovat osob, s nimiž jsem se stýkal. Proto mně samému dnes vlastní poznámky nejsou všechny jasny, mnohý detail odpadl také proto. Zápisky v Rusku a dokumenty, ač uschovány, po mém odjezdu byly vypátrány a úředně (?) zabrány.

Nepodávám obsahu svých četných rozmluv se státníky, politiky, žurnalisty, historiky, úředníky atd., musil bych uvádět, co jsem slyšel, co jsem z řečí vysoudil, co jsem přijímal, co ne; musil bych osoby charakterizovat a často upozornit na poměry, za jakých se vyslovily – kniha by tím příliš vzrostla.

Některé věci nebudu vůbec říkat a nemohu jmenovat osoby všecky, s nimiž jsem pracoval a měl styky; bylo jich příliš mnoho, a o některých nevím, chtěly-li by být jmenovány; odpadne tím leckterá zajímavá podrobnost, ale nic, co je podstatnou částí událostí.

Očekávám, že někteří spolupracovníci časem podají zprávy své a to, co tu podávám, doplní, a kde třeba, opraví. Už teď jsem měl k disposici oficiální zprávy svých bližších přátel a spolupracovníků o událostech, jichž přímým svědkem jsem nebyl: dra Beneše, dra Štefánika, Osuského, Jiřího Klecandy, dra Sychravy aj. Štefánikovy zápisky, které mi přinášel, shořely při jeho tragickém skonu, Klecandovy se také ztratily. Velmi bohatý a téměř úplný archiv má dr Beneš; z něho bude vyvážena historie zahraničního odboje velmi podrobná a právě detaily zajímavá.

Chtěl jsem v druhém svazku podat doklady literární a dokumenty; avšak dokumenty mohou být uveřejněny jinde (část mých řečí a projevů již byla uveřejněna), a kniha bude o svazek kratší. Za účelem zkrácení neuvádím ani literárních dokladů.

Pokud tu běží o politický program, jejž jsem za hranicemi hleděl uskutečnit, je podán v „Nové Evropě“, tvořící s tímto spisem jeden celek.

Některé části vyšly ukázkou v různých listech; zde jsou pozměněny.

T. G. Masaryk

Kšaft Komenského

Praha 1914: srpen – prosinec

Zabýval jsem se od druhé balkánské války plánem usmířit Srby s Bulhary, neboť jsem očekával větší válku v nedaleké době, a obával jsem se proto nepřátelství obou národů. Mluvíval jsem občas v tom smysle s některými Srby a Bulhary. Když na jaře 1914 dobrý můj známý Srb dlel v Praze, smluvil jsem s ním celý plán; odjel domů a vrátil se s dobrými nadějemi, že vedoucí mužové v Bělehradě jsou ochotni ke smíru i k ústupkům. Další postup měl být, že pojedu do Paříže a do Londýna a získám tam vlivné státníky, aby pomohli v Bělehradě a v Sofii tlačit a aby pro plán byl získán tisk francouzský i anglický; do Petrohradu jsem snad jezdit nemusil, stačilo promluvit s ruskými velvyslanci a působit mimoto na Petrohrad Paříží a Londýnem. Z Paříže bych byl jel do Sofie přes Cařihrad; z Bělehradu radili, abych nejezdil na Bělehrad, Bulhaři že budou důvěřivější, když k nim přijedu z Londýna a z Paříže přímo. Dobrá myšlenka – jenže Sarajevo a dokonce pak rakouské ultimatum Srbsku můj smiřovací plán pohřbily.

Obdobný, důležitější pokus se stal roku 1912 za prvé balkánské války v prosinci. Byl jsem v Bělehradě a při té příležitosti jsem měl rozhovor s Pašićem o válce a celé politické situaci. Následek rozhovoru byl, že mě Pašić druhého dne zavolal a formuloval podmínky, za jakých by se s Rakouskem za Srbsko vyrovnal; na důkaz své mírumilovnosti chtěl i osobně přijet do Vídně a Berchtoldovi se poklonit, aby byl vídeňský hlad po prestiži nasycen. Měl jsem Pašićův plán předložit Berchtoldovi. Referoval jsem Berchtoldovi, ale ten věci nerozuměl a ke smíru nepřivodil. Když jsem si některým politickým lidem (Bilińskému, Baerenreitherovi a jiným) postěžoval, byli ovšem nerozumností rakouského zahraničního ministra přímo zdrceni a pokusili se chybu napravit, ale nepodařilo se jim to. Ve mně se z toho upevnilo přesvědčení o povrchnosti a špatnosti vídeňské politiky a Balkáně. Jen si představme situaci; srbský ministr za vítězné války se chce mírnit a podává rakouskému ministrovi zahraničních věcí ruku k smíru – ten však v své velmocenské zpupnosti smír odmítá a hromadí vinu na vinu rakouské provokační politiky. Incident s Berchtoldem mě utvrdil v očekávání války; k tomu mě vedlo studium historie a pozorování Evropy: napadení Srbska Vídní mě nepřekvapilo.

Byl jsem po sarajevském atentátě s rodinou na prázdninách v Žandově (Schandau) v Sasku u Labe.

Od ultimata jsem byl stále v napětí a doufal jsem, že vojna nebude. Ještě po prohlášení mobilizace jsem svým známým dokazoval, že je to jen strašák a že se rozhodující státníci sejdou a spor urovnají; od mobilizace k vyhlášení a provádění války jsem viděl značnou distanci. Ani vyhlášení války jsem neuznával za slovo poslední. Byl jsem prohlašován za nevyléčitelného pacifistu a idealistu – ve skutečnosti v svém nitru jsem válku očekával, a již před atentátem, ale bál jsem se konečného rozhodnutí, že teď svou oposici proti Rakousku a rakušanství budu musit dokázat skutkem! Když Anglie Německu vypověděla válku (4. srpna), bylo po utěšování; přece však se mi jevilo jisté kolísání Německa v ultimatu Belgii a pak v návrhu učiněném Belgii na smírné ujednání (9. srpna); viděl jsem v tom jistý respekt před světovým míněním. Ale ovšem, to všecko byly marné otáčky kolem horké kaše – krk je také politikům velmi milou části těla…

Z Žandova jsme se nemohli hned po vyhlášení mobilizace a právě pro mobilizaci dostat domů: dráhy byly reservovány pro vojáky a rekruty; také rakousko-uherští poddaní se z Německa houfně vraceli domů. Pobyt v Sasku mi umožnil vidět v Drážďanech a po jiných městech německou mobilizaci a srovnat ji s rakouskou, kterou jsem pozoroval, vrátiv se (kolem 10. srpna) domů. Němci měli ve všem mnohem větší pořádek, a vojsko bylo mnohem lépe a solidněji vyzbrojeno; trapné mi bylo pozorovat rakouské rekruty, zejména slovanské, přijíždějící z Německa a přes Německo domů – celé masy byly opilé.

Na té cestě jsem si všiml blíže českého vojáka, šikovatele, mluvil jsem s ním. Bylo to nedaleko Mělníka (Jeli jsme oklikou z Děčína); hodil jsem mu několik skeptických poznámek o průběhu války – vidím ho chudáka ještě dnes, jak se mne velikýma očima dotkl a jak si ulehčoval smutným „co můžeme dělat?“ Ano, co jsme mohli, co jsme musili dělat! Věděl jsem, co musíme, co musím dělat já; den ode dne mi to bylo jasnější.

V Praze byla politická poušť; všecka činnost politických stran a jednotlivců byla ochromena; my poslanci jsme se sice scházeli, abychom o nějakých administračních pletkách pohovořili, ale bylo cítit, že náš duch dlí jinde než v poradní síni. A jaká zavládla u mnohých lidí opatrnost a přímo strach zmínit se o válce! Stranické neshody nepřestaly; poslanec Kalina se marně snažil dosáhnout zakročení poslaneckých vůdců, když poslanec Klofáč porušením imunitního práva byl zatčen; půtky ze Švihovy aféry, alespoň účinky její, nebyly hned zahlazeny, ačkoli jsme stáli na osudném rozhraní! (N. B. Nehájil jsem Švihy, že není vinen; pokládal jsem ho za velmi vinna, ale tvrdil jsem, že nebyl obyčejným špiclem, měsíčně placeným; viděl jsem v něm více než špicla, totiž budoucí nástroj Františka Ferdinanda, a proti tomuto čelila moje kampaň. Dokumenty z policie to potvrzují. Myslil jsem, že vůči Vídni aféra měla být skoncována způsobem, jakým se odklidila věc Sabinova. – Ukřivdil-li jsem ve sporu paní Voldanové, prosím ji za odpuštění.)

Naši čeští vojáci, opouštějí Prahu, projevovali své protirakouské smýšlení; od armády docházely zprávy, že se vzpouzejí a dokonce bouří; brzy se slyšelo o přísném zakročování vojenských úřadů, dokonce o trestech na hrdle. Byli trestáni za to, co jsem já, poslanec, hlásával--- mohl, směl jsem já udělat méně než ten prostý voják – občan, jehož jsem utvrzoval v protirakouském a slovanském smýšlení?

Začal jsem rozmluvy s kolegy poslanci, abych zjistil smýšlení stran a plány. Častěji jsem mluvil s poslancem Švehlou; byl jsem u něho v Hostivaři a v Karlových Varech. Postupně jsem jednal také s drem Stránským (starším), s Kalinou, s drem Hajnem, s Klofáčem (před jeho uvězněním; stýkal jsem se s ním i ve vězení) s drem Soukupem a s drem Šmeralem; jednou dvakrát jsem jich několik pozval k sobě. Také s poslancem Chocem jsem navazoval, ale projevil nakonec takový strach, že mi vypadl z kalkulace. Z těchto rozhovorů jsem si udělal závěr, že ohromná většina příslušníků stran, s jejichž vůdci jsem jednal, zachová si protirakouské smýšlení i v tom případě, že by jednotliví vůdcové nebo frakce šli s Rakouskem.

Policie a úřadové mě s počátku nepodezřívali, byl jsem opatrný a nestěžoval nikomu postavení; v takové situaci je důležité pravidlo: dělat co nejvíce sám a lidem říkat co nejméně, aby mohli prostěji vypovídat, došlo-li by k vazbě a soudnímu vyšetřování. Proto také jsem nic o svých plánech neříkal svým nejbližším; ovšem že se jednotlivci dovtípili, co podnikám a co můj odchod za hranice znamená, ale výslovně ode mne neslyšeli nic.