TGM Světová revoluce 100: Vznik naší republiky

Říká se, že se státy udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikly. Je v tom mnoho pravdy; proto teď nakonec shrnu svou zprávu soustavnějším rozborem politického a právního významu akce osvobozenské a výkladem, jak naše republika vznikla, jak jsme samostatnosti dosáhli.

Povšechně řečeno, naše samostatnost vznikla z pádu Rakouska-Uherska a ze světové konflagrace vůbec; Spojenci porazili Německo a Rakousko, a tím nám umožnili a vybojovali naše osvobození. Vítězní Spojenci provedli na mírových konferencích nové uspořádání Evropy střední a východní; těch mírových konferencí jsme se účasnili od samých začátků a mírová ujednání jsme podepsali, neboť jsme byli od Spojenců již za války přijati v areopag bojujících a rozhodujících národů – Spojenci uznali a přijali náš politický a osvobozenecký program.

Naši samostatnost uznali pak i naši bývalí odpůrcové svými podpisy na mírových smlouvách a jejich ústavní ratifikací.

Dosáhli jsme své samostatnosti odporem a revolucí proti Rakousku-Uhersku; my jsme si svou samostatnost vybojovali na Sibiři, ve Francii, v Italii, jak to stručně řekl president Poincaré. Ta revoluce však byl zvláštní: její branná forma nebyla provedena doma na našem území, nýbrž za hranicemi, na územích cizích.

Musili jsme se jako národ účastnit světové obranné války; bez této účasti bychom nebyli své samostatnosti dosáhli – jistě ne v té míře, ve které jsme jí dosáhli. V tom tkví smysl a politická hodnota našich legií v Rusku, ve Francii a v Italii. Legie nám získaly sympathie a pomoc západních velmocí, legie a anabase na Sibiři získaly nám sympathie širšího spojeneckého světa a respekt i našich nepřátel.

Vedle legií vydatně přispěli k našemu osvobození všichni ti naši lidé, kteří jako vojáci v rakouské armádě působili činným i trpným odporem spíše k jejímu rozvratu, a zvláště ti, kdo svůj odpor proti rakušanství zaplatili smrtí. Každou popravou Vídeň a Budapešť si kopaly hrob, neboť dokazovaly, že je náš národ proti nim v oposici na život a na smrt; my za hranicemi jsme na každý případ popravy ukazovali a Rakousko veřejně obžalovávali. Žalovali jsme ovšem na všecka pronásledování a ukrutenství. Krásný doklad té nálady ve vojsku zjistil jsem o mladém sochaři Sapíkovi: byv povolán na ruskou frontu, loučil se v Praze s přáteli: Vím, padnu, ale ani rány nedám proti Rusům. Jen na frontu přišel, padl – svému slibu jistě dostál. A takových Sapíků bylo tisíce a tisíce…

Dále přispěli k osvobození všichni ti nevojenští občané, kteří vojenským terorem rakouským byli doma trestáni na hrdle, kteří byli na smrt odsuzováni (dr Kramář, dr Rašín) a žalářováni, zbaveni majetku a všelijak trápeni. Sluší také vzpomenout všech těch českých lidí ze všech vrstev národa, jichž jinak dějiny nebudou připomínat, ale kterým rakouská persekuce učinila krutou dobu válečnou ještě krutější. Ukazováním těchto faktů spojenecká cizina se přesvědčovala o našem rozhodnutí proti Rakousku-Uhersku na život a na smrt. Naší samostatnosti bylo dobyto krví.

Druhý činitel za hranicemi byla zahraniční Národní rada, její diplomatická akce a propaganda; my jsme legie formovali a rozšířili na armádu, my jsme účasti legií ve světové válce diplomaticky využili. Zahraniční Národní rada byla orgánem domácích politiků, kteří pochopili podstatu světové války a celé situace a kteří se osudovým rozhodnutím odhodlali buď přímo a odkrytě dělat revoluci za hranicemi, kam odešli, protože revoluce doma možná nebyla, nebo svou skrytou, podzemní akcí doma účinně podporovat odboj zahraniční.

Hlavní úkol byl, zlomit všude, i na Rusi, zděděné austrofilství, a to se nám podařilo. My za hranicemi jsme dovedli Spojence přesvědčit o svém právu na samostatnost, o právu historickém a přirozeném: dovedli jsme Spojencům ukázat pravou podstatu Habsburků a jejich absolutismu, ukázat, že v Rakousku-Uhersku pomocí lžikonstituce menšina panuje nad většinou, že Rakousko a Uhersko je přežitkem a anomalií stejně jako carism pruský a ruský. O Prusku a Rusku to na Západě věřili sami; bylo naším úkolem přesvědčit, že carism vídeňský není o nic lepší, ba v mnohém horší. Ukazovali jsme na ukrutný postup Rakouska-Uherska ve válce proti jeho národům, které s ním nesouhlasily, na jeho závislost na Německu a na jeho pangermánském pláně, ale i na jeho značnou vinu na válce; proti tomu jsme reklamovali své právo na samostatnost, podpírajíce je vylíčením své účasti v kulturním vývoji Evropy. Čtyřletá propaganda toto poučení o nás dovedla rozšířit i v lidových kruzích spojeneckých národů a dostatečně upevnit.

Austrofilství, jak jsem ukazoval, bylo ve všech spojeneckých a neutrálních zemích velmi silné; vítězství nad ním nebylo snadné a rychlé – vždyť sami jsme téměř všichni tak dlouho nutnost Rakouska před celým světem dokazovali a jí hájili? Byla proti nám intensivní austrofilská protipropaganda, ztěžující nám náš úkol, avšak právě tím účinnější bylo vítězství propagandy naší. Spojenci neznali Rakouska-Uherska tak jako my, neznali spletitých národnostních, hospodářských a kulturních poměrů ve východní Evropě vůbec. Naproti tomu jsme mohli Spojencům proti Rakousku a Německu podat program věcně zdůvodněný dlouholetou zkušeností a studiem východní Evropy. Řekl jsem hned, referuje o prvé programové rozmluvě s Briandem, že jsme Spojencům dali politický program: není to nadsazování, naši přátelé ve Francii, v Anglii a v Americe sami to doznávají.

Austrofilství, to musí být zdůrazněno, nezáleželo jen v sympathii k Rakousku a k Vídni, nýbrž v tradičním názoru, že Rakousko je hrází proti Německu; ačkoli už vznik světové války byl názorným vyvrácením toho názoru, přece se všude udržoval.

Nepodávali jsme jen program svůj, nýbrž vždy také programy pro osvobození jiných národů a pro celou rekonstrukci Evropy. O tom svědčí Nová Evropa, francouzsky a anglicky podaná spojeneckým státníkům ke konci války pro mírové konference.

Ve své zahraniční propagandě a činnosti vůbec byli jsme na Spojencích finančně nezávislí. Odmítal jsem všeliké a sebe přátelštější nabídky. To je mezi jiným důvod, proč jsme veřejně désavuovali pokus ruské vlády, vytvořit si vlastní placenou oficiální „Národní radu“. Jediné v případě naší americké tajné služby jsem později zaopatřil anglická subsidia; avšak to bylo správné, protože běželo o zvláštní činnost, věnovanou výhradně Spojencům. A nejen propagandu, nýbrž i legie jsme vydržovali sice na dluh, ale přece samostatně.

Věděl jsem, že zatěžuju budoucí státní rozpočet, ale rozumělo se mi to samo sebou. Sám jsem pozoroval některé případy závislosti, a ty mě v mé taktice posilňovaly. Jak důležité bylo toto rozhodnutí, vysvitne, povím-li, že někteří politikové v zemích dohodových byli tím postupem překvapeni, že jsme finanční podpory nikdy nežádali; někteří si představovali ohromné fondy, jimiž disponujeme. Vykládali si to finanční akcí z domova, a to v očích mnohých zesilovalo naši revoluční prestiž. Dověděl jsem se však, že nás někteří rakouští agenti Francouzům denuncovali, že dostáváme ty fondy od Rakouska! A dokonce se našli lidé, kteří nás vydávali za nástroje – Německa! Je to jedna z ukázek, s jakými obtížemi jsme se potkávali; zároveň to vrhá světlo na taje propagandy rakouské a německé.

Mé stanovisko bylo a je: měli jsme a máme právo na svůj stát, ale toho práva si musíme hájit sami a samostatnosti musíme znova dobýt a udržet ji vlastními silami; neměli jsme oč prosit a neprosili jsme, třebaže jsme se o přátelství a pomoc všech Spojenců ucházeli. Měli jsme, máme a vždy budeme mít povinnost úsilné práce a obětivosti.

Při věci nešlo toliko a tuto zásadu, prakticky to znamenalo, že naše Národní rada a naše armáda jsou naším orgánem samostatným, nikoli jen politickým orgánem Spojenců.

Pokračování