.jpg)
Revoluce se neúčastnil náš národ jen legiemi a zahraniční Národní radou, nýbrž se jí účastnil také doma: toho dokladem jsou tresty civilistů na hrdle, žalářování, strkání do vojska a odsudky k smrti nejpřednějších politiků, konfiskace a věznění a všecky ty tresty, jimiž Vídeň národ pronásledovala. Doma byl týž odbojný duch jak venku. Revoluce venku byla možná, protože doma s ní byl souhlas od počátku a po celou dobu války. Souhlas, smím říci, všeobecný.
Doma prvá tři léta války nebylo odbojné akce jednotně prováděné všemi politickými vůdci, respektive poslanci a stranami. Politické vedení stran bylo vládou ochromeno; strany byly brzy bez volných vůdců (uvězněn poslanec Klofáč, později dr Kramář, dr Rašín, poslanec Stříbrný strčen do vojska a tak dále) a národ byl tedy bez zjevného vedení svých politických stran.
Revoluce branná doma až do konce války nebyla v programu stran vedoucích, ostatně dost dlouho být nemohla a nemusila; ale národ celý byl proti Rakousku a osvědčil zralý smysl, odhodlanost k resistenci pasivní a za vhodné chvíle také k odporu aktivnímu. Jestliže naši Spojenci očekávali revoluci a jestliže nám občas vytýkali, že k ní nedošlo, nebylo to správné ani oprávněné; stačilo, že se massa našeho lidu nepoddala politickému a vojenskému teroru. Jednotlivci odpykali svůj odpor smrtí; veliká massa národa zachovávala kázeň a svou prací se udržovala zdravou a nezlomnou. Nálada bývala občas stísněná (zažil jsem to v prvých čtyřech měsících války), jednotlivci, a třeba i skupiny, klesali na mysli, ale tato nálada prýštila nejen ze strachu, nýbrž i z nejistoty.
V práci zásobovací, ve vývoji družstevnictví, zdá se mi, náš národ za války prokázal velmi slušnou schopnost organizační a politický smysl zároveň; touto prací se přispělo podstatně k tomu, že protirakouské odhodlání nebylo podlomeno hladem. Tato práce byla vykonána v Čechách a na Moravě; byla – pokud dovedu stopovat – vykonána právě jen v zemích českých. (Do jisté míry také ve Vídni, ale tam se staral o zásobování, zejména dobytkem, v prvé řadě stát). Jestliže se někdy našim přátelům v zahraničí náš národ zdál být příliš pasivní, nebylo to rozpoznání správné; tu se právě osvědčila i politicky tak zvaná práce drobná. Pomocná akce Českého srdce byla podnik humánní a politický zároveň.
V této drobné práci a ve všeobecné kázni přišla ku platnosti výchova, které se nám dostávalo od doby našeho obrození: úsilí Dobrovského, Jungmanna, Kollára, Palackého, Šafaříka a Havlíčka, také Riegra, Sladkovského a mladších následníků, stejně naše literatura, umění, publicistika a zvláště školy způsobily ten stav všeobecného a politického vzdělání a uvědomění, z něhož vyplýval ten imponující konsensus národa. Slyšel jsem, jak Smetanova hudba za války všude vzpružovala a sílila; Smetana se hned v mládí zúčastnil revoluce 1848, svými operami a svou hudbou předstihl naše osvobození – „Libuše“ je více než proroctvím, je hudebním festivalem národa niterně již osvobozeného. Anebo jiný příklad: v Praze byly v té době rozprodány spisy Palackého – myslící lidé se pohrouželi v národní program a odkaz Otce národa, přijímajíce jeho poslední protirakouské názory. Jsou to pěkné doklady politické vyspělosti.
Hodnotu a výši té výchovy smím odhadnout podle toho faktu, že se mezi námi ani doma, ani za hranicemi, myslím, nenašlo zrádce. (Zmínil jsem se o podezření Štefánikově; uvádím, že podle novějšího odhadu bylo odsouzeno pro velezradu v Německu 235 osob, kdežto v zemích spojeneckých se počítá případů 140).
A nebyly to jen literatura, umění a publicistika, které nás vychovávaly a připravily – národ je organisovaný celek, a jeho organisaci provedly naše kulturní národní instituce, Sokol a jiné spolky a sdružení a naše politické strany.
Při všem paralelismu v postupu a v akcích těch nesčíslných jednotlivců, skládajících národ jako celek, přece musilo být, ne-li vedoucí, tož aspoň jednotící a spojující centrum. Vůdcem jednotícím byl tisk, udržující klesající duchy cílevědomou obratností, mluvící řečí nepřátelům nesrozumitelnou, jíž však rozuměl každý Čech. Nutné centrum spojující strany, bylo dáno některými politickými vůdci, pracujícími v dohodě. Nemůže být mým úkolem odhadovat zásluhy těch vůdců a určovat, kdo byl prvým a hlavním, kdo druhým a pomocným a tak dále. To všecko uveřejněním dokumentů a zpráv bude vyjasněno. Důležitou úlohu hned v prvé době války hrála tak zvaná Maffie, vedoucí odboj doma a zprostředkující spojení Prahy s námi v cizině; rozšiřováním zpráv ze světa dohodového udržovala náladu a ducha odboje.
Pokud se politických stran týká, trvala delší dobu předválečná roztříštěnost osobní a programová; po nezdařeném koncentračním pokuse s tak zvanou „Národní stranou“ (z první poloviny 1916) následoval pokus nový: na konci roku 1916 (18. listopadu) organizoval se poslanecký Český svaz a Národní výbor, ale ani potom programové jednoty nebylo – obě korporace nevyhovovaly skupinám nekompromisním.
Ke konci války vznikl nový Národní výbor (13. července 1918), odlišný od dřívější organisace téhož jména; viděli jsme v něm konsolidaci politických stran, které v něm byly již všechny zastoupeny. Slibovali jsme si od něho protirakouský postup důslednější a jednotnější.
V jakém poměru k Národnímu výboru byla Socialistická rada (6. září 1918), nelze přesně stanovit z pramenů posud vydaných; zdá se, že na ustavení tohoto socialistického orgánu měly vliv touha po sjednocení socialistických mass a ruská revoluce.
Bylo přirozeno, že mezi politickou náladou národa a politikou odpovědných poslanců vznikl vývojem situace na bojištích rozdíl a jistý rozpor. Vyslovil jsem se o désaveu z ledna 1917; ukázal jsem také na neurčitost politickou, že osvobození a připojení Slovenska k zemím českým nebylo požadováno v původních návrzích programového prohlášení pro prvou schůzi rakouské říšské rady, ale konečným zněním státoprávního prohlášení ze dne 30. května 1917 bylo opomenutí napraveno. Sám vím nejlépe, a zkusil jsem to venku hodně, že připojení Slovenska nebyl úkol snadný: Slováci byli všude neznámi, a austrofilové a maďarofilové se dovolávali proti nám mnohých prohlášení našich vedoucích mužů (dra Riegra) a naší oficiální politiky, která častěji historické právo reklamovala jen pro země, jak se říkává, historické. Je příznačné, že se proti požadavku připojení Slovenska stavěl historik.
Při posuzování politiky poslanecké musí se přihlížet k tomu, že Rakousko s Německem v prvých letech vítězilo, a že Rusko, v něž jsme tolik doufali, zklamalo. Tak mohla vzniknout jistá skepse proti osvobozenskému programu, a někteří poslancové snad váhali. Kterýsi rakouský generál prý o chování Čechů řekl: „Narukují jako ovce, bijí se jako lvi, a když prohráváme, radují se jako děti.“ Není to docela správné, ale přece to vystihuje tu jistou nerozhodnost a vlastně neurčitost, kotvící v nešťastné situaci nesamostatného, pod vojenským terorem úpícího národa.
Od konce roku 1916 měl asi na některé poslance jistý vliv císař Karel a jeho důvěrná sdělení, že Rakousko jedná již o mír a míru dosáhne; a désaveu v lednu 1917 spadá do doby, kdy císař jednání začínal.
A konečně někteří poslancové snad měli – ten slabší, ten silnější – pochybnosti, dovedeme-li být samostatni, dovedeme-li samostatnosti nejen dobýt, nýbrž ji také udržet – to nebyl vždy strach, způsobovaný terorismem rakouským, nýbrž nutná úvaha politická.
My jsme zvenčí sice často posílali zprávy o situaci, líčili jsme tu situaci podle skutečnosti příznivě a vyzývali k vytrvalosti; ale tlak z Vídně a isolovanost našich poslanců od politického světa zahraničního způsobily, že naše zprávy dost neúčinkovaly; snad se pokládaly za přehnané.
V lidu kolísání nebylo, třebaže se nálada optimistická s pesimistickou častěji střídaly; když jsem odcházel do ciziny, odešel jsem v přesvědčení, že si národ přeje samostatnosti bez Rakouska a bez Habsburků. To byl program, vyplývající z celého vývoje pod Rakouskem. V prvé době války se toto přesvědčení nemohlo volně projevovat, Rakousko a Německo byly stále dost silné a vítězné; ale z jara 1917 Vídeň za nového císaře již umdlévala, kdežto v Praze naděje se sílily; brzy po désaveu se ozvali spisovatelé, a následovaly pak řadou další rozhodnější projevy politiky oficiální. V dělnictvu, pod vedením kovodělníků z Daňkovky, bylo z jara 1917 již velmi silné politické vření; vůdcové pořádali pod titulem „Hlad!“ veřejné projevy na ulici a vyslali k místodržiteli deputaci, žádající propuštění dra Kramáře a dra Adlera. Později, požádající propuštění dra Kramáře a dra Adlera. Později, pokud nebyli zastrčeni do vojska, dali se k disposici poslancům.
Od léta, jistě od podzimku 1917, zdál se nám postup poslanecký jednotnější a určitější ve směru protirakouském. Tak jsme mohli vydatně použít projevů z 6. ledna a z 13. dubna 1918 pro svou politickou akci. Posléze nový Národní výbor spojoval od července 1918 všecky české strany na programu úplné samostatnosti československého státu, tedy na programu zahraniční revoluce, a když čas dozrál, vůdcové Národního výboru v Ženevě dali úplnou a formální, slavnostní sankci této zahraniční revoluci, zatím co druzí vůdcové doma prováděli převrat v stejném smyslu, třebaže taktikou přizpůsobenou poměrům rozpadajícího se starého státu.
Nemohu tu opomenout našich kolonií; vykonaly svou národní povinnost. Jako větev národa v dalekých zemích, v jiných dílech světa, každá kolonie žije v poměrech a prostředí docela odlišném; přes tuto isolovanost od domova a politického centra, přes všecky různosti svého nového bytu v cizině, shodovaly se v hlavním úsilí o samostatnost národa a přispívaly každá svou hřivnou k uskutečnění společného programu. Politické a osobní různice byly poměrně snadno překonány; také postup poslance Düricha byl beze škody paralyzován. Ukázněnost našich lidí vyniká právě těmi chybami jednotlivců a skupin.
Pokračování
.jpg?s3=1)
