TGM Světová revoluce 102: Vznik našeho státu politicky a právně

Při posuzování osvobozenského hnutí a dosažení naší samostatnosti musí se dělat rozdíl mezi tím, jak náš stát vznikl politicky, de facto, materiálně, a jak de iure, právně, formálně. Je to problém, jak naše historické a přirozené právo na samostatný stát od Spojenců a pak i od mocí centrálních bylo uznáno, a jak naše revoluce za hranicemi i doma byla legalizována.

Při své zahraniční práci stále jsem měl na mysli konečnou právní formulaci našeho politického programu; očekával jsem problémy, které se na mírové konferenci položí po stránce právní a mezinárodní. A proto jsem přihlížel k tomu, aby naše právo na samostatnost ve všech našich projevech bylo formulováno co nejpřesněji, aby to právo zahraniční politickou veřejností bylo poznáno a uznáno. To právě tvořilo jádro naší propagandy.

Vycházel jsem z historického státního práva českých zemí, podle něhož nám náležela úplná restituce našeho státu; někdy jsem i dovozoval, že náš stát de iure ještě existuje. (Vzpomínám tu své vlastní polemiky proti „transsubstanciaci“!) Ale zdůrazňoval jsem stále také právo přirozené, zvláště se zřetelem na Slovensko.

Byl jsem si vědom, že já sám a Národní rada zahraniční jsme orgánem revolučním, a očekával jsem proto, že se oficiální představitelé států proti mně postaví na stanovisko legitimistické. To se také na počátku dálo, a také vůči našim vojenským zajatcům. Ale nedálo se to všude stejně důsledně a nedálo se to nepřátelsky, bylo však třeba taktu a vhodného využití rostoucí nálady proti státům vedeným Německem, aby Národní rada přišla co nejdříve v pravidelný styk s vládami.

Další vymožeností bylo výslovné uznání. Spojenci byli proti Rakousku-Uhersku ve válce pravidelné (skoro bych řekl: oficiální) a drželi se zvyků a norem mezinárodně platných; když však Německo a Rakousko ty zvyky porušovalo (invase do Belgie, podpora agitace proti Anglii v Irsku i jinde, propaganda proti Americe v Americe samé i jinde a tak dále), legitimism bledl, a my byli přijímáni s počátku de facto, později i de iure. Ve své propagandě jsme proto stále odhalovali podkopnou agitaci německou a rakousko-uherskou (činnost Voskova, Osuského a jiných).

Časem naše propaganda šířila znalost a uznání našeho historického státního práva; politikové radikálnější a radikální strany uznávali naše právo přirozené, uznávali naši revoluci. Úsilí o osvobození v západních zemích samo sebou bylo sympathické.

Jako poslanec jsem byl podle konstitučních předpokladů považován za mluvčího nejen svého okresu, nýbrž celého národa. Věřilo se mně, když jsem se podle pravdy legitimoval, že jsem programově dohodnut s majoritou našich politických stran a vůdců. Na tento moment se dával venku všude důraz, a moji přátelé Steed a Seton-Watson stáli pro Anglii hned roku 1914 (v Holandsku) o přesné konstatování tohoto faktu; ministr Balfour ještě v jednání s drem Benešem o naše uznání měl jisté pochybnosti, zdali Národní rada dostatečně representuje celý národ. Znaje parlamentarism Západu, předložil jsem svůj politický program před svým odchodem všem vůdcům, s nimiž jsem jednal, a žádal jsem od nich úsudek a souhlas; nemohl jsem jich ovšem docela formálně zavazovat za strany a nemohl jsem dostat stvrzení písemné, ale souhlas, jejž vyslovili, stačil, abych se souhlasu stran směl dovolávat. Dodatečně jsem ze Švýcarska (1915) tuto legitimaci přímo žádal. Se starostou Sokola, drem Scheinerem, probral jsem své plány podrobně.

Zahraniční Národní rada, když se vývojem věcí řádně ustavila (1916), pozvolna získala autoritu a hlavně tou měrou, kterou jsme organizovali vojsko a takto se stali svou účastí na válce i jistým mocenským faktorem. Organisací vojska jsme dokázali každému, že to míníme doopravdy. Národní rada se stala vládou de facto, a spojenecké vlády krok za krokem ji a naše vojsko uznávaly. Z jednotlivých uznávacích formulí vysvítá, pokud uznání Národní rady (později Zatímní vlády) je de facto a pokud a do jaké míry de iure. Srovnávací studium těchto různých formulací je velmi zajímavé; kdo dovede právo pochopit jako logický výraz faktických událostí, vyčte z nich hodný kus válečné a politické situace.

Národní rada (Zatímní vláda) byla v cizině, nebyla na území, které jsme pro český stát určovali, a stejně naše vojsko bylo jen na cizím teritoriu a na něm vzniklo; našli se politikové a právníci, kteří tím byli znepokojováni, ale ukazoval jsem na analogon Srbů na Korfu. Jak hned uvidíme, Spojencům nakonec tato obtíž nevadila.

K uznávání Národní rady – napřed jen mne a našeho národního programu docházelo s počátku více od jednotlivých politických osobností. Sem hledí na příklad zmíněná resoluce amerického senátora Kenyona v Kongresu, když 25. května 1917 samostatnost českého národa prohlašoval za podmínku míru. Takové ojedinělé hlasy poslanecké byly také ve francouzském parlamentě, v Anglii, v Rusku i jinde.

Důležitější je uznání našich práv, in concreto Národní rady a vojska, jednotlivými ministry a pak vládami. Podal jsem schéma všech uznání; z něho je vidno, že uznání úzce souvisí s naším pokrokem vojenským. Proto konec roku 1917 a pak rok 1918 jsou pro nás rozhodné.

Vzniká otázka, jakou jednotlivé uznávací akty mají váhu. To závisí na poměrech, za kterých jednotlivé uznání vzniká, a na váze těch, kdo uznání prohlašují. Jistě na příklad uznání presidenta Wilsona je velmi silné, protože státoprávní postavení amerického presidenta, jeho poměr k vlastní vládě je silný. V Anglii naproti tomu, v Italii a ve Francii je postavení vlády jiné než v Americe: v těchto zemích je silnější vláda, není tam konstitučně obdobné autority, kterou má americký president; král anglický a italský a president francouzský neodpovídají tolik za akty vlády jako president americký, a je tam tedy účinnější uznání vládou. Ovšemže také váha Ameriky, jako velikého státu, byla ve válce pro všechny Spojence uznaně velmi veliká. Proto autorita Wilsonova poslední odpovědí na mírovou nabídku rakousko-uherskou působila tak mocně.

Všechna uznání přecházela jednání Národní rady (Zatímní vlády) se spojeneckými vládami; některá ujednání jsou přímo obapolnou smlouvou. Uznání nejsou pouhými opatrně stylisovanými nezávaznými sliby.

Je dále důležité ocenit časové pořadí jednotlivých uznání, jichž se nám dostalo od Spojenců. Na příklad – dávám tu vůbec jen příklady – padá na váhu, že prvé oficiální uznání přišlo z Francie, jakože Francie vůbec pro nás svou iniciativou mnoho znamená. Míním prvé uznání Briandovo (z 3. února 1916), dále iniciativu Francie v prohlášení Spojenců Wilsonovi z ledna 1917, iniciativu ve formování našeho vojska na Rusi, první smlouvu republiky s Národní radou, dekret o organisaci naší armády v prosinci roku 1917; a konečně vyslání prvého vyslance k nám.

Vedle toho sluší zaznamenat, že jsem prvé politické styky navázal hned roku 1915 s Anglií, s Ruskem, se Srbskem a s Italií. Vzkaz z Prahy do Londýna panem Voskou – holandské memorandum - styk s vyslanectvím anglickým a srbským v Římě – memorandum ministru Greyovi – prvý styk s ruským velvyslancem v Lodnýně – spojení s italským vyslanectvím ve Švýcarsku.

Vůbec se musí uznání jednotlivými státy oceňovat podle všech daných okolností. Na příklad: Anglie je jako monarchie konservativnější, přesto však přijímala Národní radu ochotně a uznala také naše státní právo. Proto jsem si cenil, že ministerský předseda Asquith poměrně tak brzy přijal předsednictví na mé prvé přednášce na londýnské universitě a že se anglický král tak vřele vyslovil v květnu 1916 o našem osvobození; dokonce pak deklarace, ujednaná drem Benešem s Balfourem, je formálně uznáním velmi úplným. Proto jsem je uvedl doslova.

Podobně monarchická Italie velmi brzy byla napřed se mnou (v Bernu) a později v Italii se Štefánikem a Benešem ve stálém styku; forma jejího uznání Sonninem, také Orlandem, liší se jistou reservou, vnuknutou zřetelem na Jihoslovany. Ale Italie podporovala formování legií, jakmile se rozhodla, velmi ochotně; také jsme díky zavázáni za formování částí domobraneckých ještě po sjednání příměří. Uvedl jsem na svém místě, že i car a někteří vyšší činitelé jako Alexějev, Sazonov, Brusilov vydatně nám pomáhali. Miljukov učinil jasný projev pro nás, a také Tereščenko už v létě 1917 slíbil formálně uznat Národní radu. Rusku za revoluce (generálu Duchoninu) děkujeme za vytvoření samostatného armádního sboru.

Stejně by se musilo kriticky ocenit každé jednotlivé uznání, jak se nám ho v postupu doby dostalo.

A rozumí se konečně samo sebou, že se kriticky musí odhadovat míra, stupeň jednotlivých uznání. Je veliký rozdíl, uznává-li se na příklad naše právo na samostatnost nebo tato samostatnost sama a přímo; je jistý rozdíl mezi uznáním naší Národní rady a později naší Zatímní vlády. Jednání se spojeneckými vládami o uznávací formule byla často velmi podrobná a obtížná; příkladem v tom může sloužit jednání s Balfourem. Podal o něm dr Beneš zprávu již veřejně; doplňuju ji poukazem, jak zdráhání anglického ministra, uznat Národní radu přímo jako vládu, šťastně bylo překonáno slovem: „poručník (trustee – toto anglické slovo nedá se dobře přeložit jedním slovem) budoucí vlády“, jak je dru Benešovi navrhl Steed.