TGM Světová revoluce 103: Od kdy existuje náš stát?

Otázkou o hodnotě jednotlivých uznání vládami a státy dána je otázka další, kdy a jak vznikl náš stát a od kdy existuje. Jak a kdy došlo k mezinárodním uznáním našeho státu, jaký právní (mezinárodní) význam mají jednotlivá uznání, která jsou právně (mezinárodně) rozhodující?

S odpovědí na tyto otázky státovědcové a státoprávníci mají nesnadný úkol, jak ostatně i při určení vzniku jiných nových států: světová válka a revoluce způsobila docela zvláštní a nové poměry politické a právní, a proto posavadní právní a mezinárodně uznávaná pravidla nestačí. To platí pro všecky nové státy, platí to také pro stát náš; nebudu se zabývat státy jinými, omezuji se na hlavní problémy právního vzniku a počátečního vývoje státu našeho. Všeobecná situace válečná a naše postavení v Rakousku-Uhersku způsobilo, že se naše samostatnost zakládala právně, mezinárodně na mezinárodním uznání v prvé řadě Spojenců.

Abych nezdržoval povšechnými úvahami, přihlédnu k posavadní debatě. Anglický historik pařížské konference mírové, Temperley, přičítá rozhodující uznávací platnost připuštění československých plnomocníků k plenárnímu zasedání mírové konference v Paříži dne 18. ledna 1919. Tento akt, praví, je plným konečným a úplným uznáním našeho státu a jeho samostatnosti. Avšak Temperley přece si není jist, nemá-li se prohlásit za začátek našeho státu 5. listopad; v ten den přijeli zástupci Národního výboru ze Ženevy, kde Národní výbor byl v „přímém“ spojení s Národní radou pařížskou; tomu „přímému“ spojení Temperley přikládá tak velikou důležitost, protože některá uznání, jichž se dostalo zahraniční Národní radě, mají prý nepopěrnou státotvornou autoritu. K těm uznáním Temperley počítá deklaraci Balfourovu (z 9. srpna), Wilsonovu (z 3. září), Pichonovu (z 15. října) a Sonninovu (z 24. října).

Seton-Watson přijímá názor Teperleyho o státotvorné hodnotě připuštění k mírové konferenci, ale přičítá přibližně stejnou váhu uznání Anglie Balfourem (9. srpna), Spojených států Wilsonem (3. září) a zejména Francie Pichonem (15. října 1918). Podobně i jiní teoretikové a politikové uznávají státotvornou platnost uznání, jehož se dostalo Zatímní vládě a již i Národní radě.

Státoprávní obtíž s uznáním našeho státu záleží v tom, že k vzniku samostatného státu dochází obyčejně na zvláštním území obývaném lidem, jenž na daném území stát utvoří. V našem případě však byla uznána naše vláda zahraniční, uznána naše spolubojující armáda, dlící také mimo území, o které jde, a uznán tím stát, respektive státní samostatnost – odsud dilema Temperleyho i právníků a státovědců. Skutečnost se neřídila posavadní theorií a zvyky.

Státovědecký a právní problém vzniku našeho státu se komplikuje převratem doma: Národní výbor se prohlásil 28. října svým manifestem výslovně za vládu „ode dneška“, tj. od 28. října; také prvý zákon stejně jako manifest Národního výboru prohlašují vznik československého státu. A první zákon (třebaže pozměněný) je pojat do oficiální Sbírky zákonů a nařízení, čímž počátek zvláštní, samostatné legislace je dokumentován.

Věc se má tedy takto: zahraniční Národní rada se prohlásila po mnohých předchozích uznáních za vládu československého státu, a Spojenci ji uznali; a uznali ji představitelé Národního výboru s předsedou Národního výboru; na druhé straně se prohlásil v Praze Národní výbor také za vládu: měli jsme tedy jistou dobu vlády dvě, jednu zahraniční, Spojenci uznanou, a druhou domácí, prohlásivší se právem revoluce.

Charakter naší revoluce, že byla za hranicemi a doma, v cizině, nesouvisící s vlastí, způsobil, že jsme měli dvě akční centra, jedno v cizině, druhé v Praze. Důležité bylo, že obě ta centra, de facto vlády (názvy „Národní výbor“ a jiné nerozhodují o věci), postupovala svorně, že nedošlo ke sporům, jak na příklad mezi zahraniční a domácí vládou polskou. Podle situace vláda doma, jakmile byla ustavena, stála v čele administrace, a tím dostala svůj ráz a svou platnost; vláda venku, jsouc neúplná, byla vedle vlády doma vládou vojenskou a diplomatickou a speciálně určenou pro mírová jednání. To bylo dáno poměry a šlo pak o to, obě vlády sloučit.

Od kdy tedy trvá náš stát?

Z uznání zahraniční Zatímní vlády (Národní rady) Spojenci a domácími politickými vůdci v Ženevě někteří publicisté dovozovali, že náš stát existuje od 14. října, v kterýžto den ustavení Zatímní vlády Spojencům bylo notifikováno. Zatímní vláda Spojenci byla uznána; prvé uznání stalo se 15. října francouzskou vládou, a tomu, jak vzpomenuto, Seton-Watson přikládá hlavní důležitost. Souhlasím a myslím, že stát náš právně existuje od tohoto data.

Také bylo vysloveno mínění, že stát existuje od Washingtonské deklarace (18. října); ale z uvedené historie této Deklarace vysvítá, že to byla Deklarace existující již vlády, a rozhoduje tedy datum, kdy tato vláda byla uznána.

Národní výbor domácí se prohlásil za vládu 28. října, a toto datum se teď obecně přijímá za den, kdy náš stát počíná existovat.

Spojenecké vlády stále jednaly se Zatímní vládou (zahraniční) jako s pravým representantem národa a státu, stále od té doby, kdy ji uznali. Uznání smluvená za války platila i po válce a zejména pro mírovou konferenci.

Výmluvným toho dokladem je pozvání dra Beneše k poradě o příměří s Německem, která se konala dne 4. listopadu. Dr Beneš byl takto uznán za representanta samostatného, spojeneckého státu, a jeho podpis je s ostatními na protokole tohoto historického jednání. Mezinárodní význam tohoto aktu vynikne nejlépe, srovnáme-li postup velmocí vůči jiným vznikajícím státům, zejména Jugoslavii a Polsku. Na mírovou konferenci bylo pozváno Srbsko jako spojenecký a samostatný stát; trvalo delší dobu, než Charvátsko, pokládané za část Rakouska-Uherska, bylo uznáno za část Jihoslovanska, a proto také uznání Jihoslovanska (netoliko Srbska) dělalo obtíže. Naše Slovensko od samého počátku, třebaže také náleželo k Uhrám jako Charvátsko, bylo od Spojenců pokládáno za součást našeho jednotného státu. Pokud se týká Polska, vláda Moraczewského ve Varšavě, neuznávaná polským výborem v Paříži (Dmowským a Paderewským), byla v Paříži výslovně uznána teprve v únoru 1919. Naše Zatímní vláda (zahraniční) fungovala v Paříži od počátku mírových konferencí v důsledku předchozích uznání.

Když bylo zahájeno jednání o příměří, z něhož podle celé situace musil vzejít mír, francouzská vláda připravila návrh, jak postupovat na mírové konferenci. O tom pláně mám zprávu dra Beneše. Teď je celý plán uveřejněn Mr. Bakerem. Francouzský velvyslanec washingtonský, Jusserand, podal ten plán americké vládě 29. listopadu; v něm je oddíl o nových státech. Dělá se tam rozdíl mezi Československem již uznaným a mezi státy, jež jsou v stadiu formace, jako Jugoslavie a státy jiné. Rozumí se, že o tom nikdo nepochyboval, že tyto státy budou, a Spojenci jejich utvoření za svůj plán prohlásili, ale je právě rozdíl mezi plánem a slibem a mezi skutečným ujednaným uznáním. Naše zahraniční Národní rada (o to jsem tak usiloval také v Rusku!) byla Spojenci uznána jako nejvyšší autorita zahraničního našeho vojska a tím, podle platných názorů, byla uznána jako vláda, ovšem zatímní, a vláda je vládou státu.

Jak naše Zatímní vláda cizími státy byla plně přijímána, vysvítá i z toho, že dr Beneš jako zahraniční ministr Zatímní vlády ustanovil – před převratem doma – prvé diplomatické zástupce, a ti cizími vládami byli přijati. Když později ministerský předseda, dr Kramář, šel jako delegát na mírovou konferenci, dostal ode mne (jako presidenta) stejný pověřovací spis jako dr Beneš, ale dr Beneš nejen svou přítomností v Paříži, nýbrž v důsledku dřívějších uznání jednal v mírových záležitostech předtím, než dostal pověřovací listinu.

Dr Beneš po uznání naší Zatímní vlády ve všech oficiálních projevech spojeneckých vlád je jmenován ministrem.

Zajímavou ilustraci k tomuto výkladu podává fakt, že francouzská vláda a politické prostředí pařížské bylo prohlášeními Národního výboru a událostmi dne 28. října v Praze poněkud znepokojeno, domnívajíc se, že je to vláda austrofilská, zvolená proti vládě zahraniční. Přišly snad do Paříže zprávy o převratu z Vídně a ty líčily převrat ve smyslu Karlova manifestu.

Naši domácí vůdcové uznali na konferenci ženevské váhu spojeneckých uznání, zejména Wilsonova; uznávají ve svých ujednáních s drem Benešem Zatímní vládu zahraniční a všecky její kroky. Dra Beneše také oni výslovně jmenují ministrem. Delegace ženevská – o tom, co se dálo 28. října v Praze, vůbec nevěděla – potvrzuje prohlášení předsedy Českého svazu ze dne 2. října a Národního výboru z 19. října, v nichž otázka československé samostatnosti byla definována jako otázka mezinárodní, která se doma řešit nebude.

Ale pod tlakem situace musil Národní výbor 28. října zasáhnout jako vedoucí orgán a prohlásil se za vládu; vláda zahraniční byla pak likvidována, jak hned uvidíme.

Stojíme tedy před faktem, že jsme od 28. října měli vlády dvě, jednu doma, druhou starší v Paříži. Tu musíme dělat rozdíl mezi trváním našeho státu a oficiálním ustanovením, ode kdy se to trvání má mezinárodně uznat.

Pro datum 28. října mluví převrat, jak se udál v Praze a v celé vlasti; celý národ viděl v převratu počátek samostatného státu, odpoutaného od Rakouska-Uherska a od Habsburků. A konečně mluví pro 28. říjen důvod formální, že se totiž národ na svém území prohlásil veřejně za samostatný; to, jak jsme viděli, někteří státoprávníci pokládají za nutnou podmínku tvořícího se státu.

Otázka, od kdy náš stát existuje, je také prakticky důležitá, má to na příklad mít vliv na stanovení povinností reparačních. Reparační komise (ta ovšem není orgánem politickým) určila (15. dubna 1921), že se Československo stalo spoluválčícím státem převratem ze dne 28. října 1918.

Přijímám datum 28. října z uvedených dvou důvodů; že totiž převrat 28. října celým národem byl uznán jako počátek naší samostatnosti, a proto, že se tím dnem prohlášení nezávislosti Národním výborem stalo na vlastním území. Je třeba ovšem dodat, že spojeneckými mocnostmi byl náš stát uznán už před 28. říjnem a že i po 28. říjnu některé spojenecké státy (Belgie, Řecko) uznávaly náš stát uznáním Zatímní vlády a považovaly toto uznání za úplně vyčerpávající.

Tyto otázky nebyly u nás ještě právnicky náležitě rozebrány. Státovědci a teoretikové konstitučního práva najdou při studiu vzniku a vývoje našeho státu nejeden zajímavý a zarážející problém; nejen u nás, nýbrž i v jiných poválečných státech přesné právní formulace skutečných poměrů nebyly hned dány. V té příčině kritika také v jednáních o příměří a mírových smlouvách najde více než jednu mezeru. Jako ve všech revolučních případech nemáme dosud podrobnějšího vypsání událostí; události se hnaly rychle za sebou a byly samy v sobě neurčité a neurčené, a proto se vyskytují při jednáních, prohlášeních a konečných formulacích obtíže a nepřesnosti.