TGM Světová revoluce 104: Prvý zákon a manifest 28. října

Tyto úvahy vyžadují několika slov o převratu 28. října. Podrobná historie událostí není ještě známa, ale pro naše úkoly stačí pohled na dokumenty oficiální a na to, co o převratu veřejnosti již oznámili jeho vůdcové.

Když ministr Andrássy v noci ze 27. na 28. říjen uznal podmínky Wilsonovy, rozšířily pražské listy o tom zprávu ihned zvláštními vývěskami; dr Rašín s drem Soukupem dává zprávu o významu Andrássyho uznání těmito slovy: „To bylo poslední slovo Rakouska-Uherska a konec říše habsburské.“ A v manifestě, v týž den sepsaném, obrací se dr Rašín k národu slovy: „Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a v Sibiři… Zachovejž štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československé legie!... Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmějí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti…“

Dr Rašín opakoval takto, co poslanci prohlásili ve Vídni dne 2. října 1918. Poslanec Staněk, předseda Českého svazu, přednesl řeč, v níž je toto uznání zahraniční Národní rady a našich legií všemi českými poslanci: „Nechtěli jste nás připustit k mírovému jednání, ale nyní budete mít při mírovém jednání české zástupce, budete je mít proti své vůli, a to zástupce československých brigád. S těmi budete muset jednat o české otázce, ne s námi, a proto nevyjednáváme s Vámi my. Tato otázka bude řešena jinde nežli zde v Rakousku. Zde není mocenských faktorů k řešení této otázky.“ A totéž stanovisko zaujal Národní výbor ve svém prohlášení ze dne 19. října po manifestě Karlově: ztotožňuje se s prohlášením Českého svazu, že se o české otázce nebude jednat v Rakousku, a praví: „Česká otázka přestala býti otázkou vnitřní úpravy Rakouska-Uherska, stala se otázkou mezinárodní a se všemi otázkami světovými společně bude řešena. Ona také nemůže být řešena bez souhlasu a dorozumění i s onou mezinárodně uznanou částí národa, která se nachází mimo hranice české.“

Je patrno, jak veliký význam dr Rašín a dr Soukup připisují odpovědi Wilsonově a notě Andrássyho, uznávající tuto odpověď; víme od dra Rašína z jeho líčení převratu v brožurce Maffie, jak dychtivě očekával úplnou kapitulaci Rakouska, a tu viděl právě v notě Andrássyho. Na tuto kapitulaci se váže převrat 28. října a jí má svůj celý ráz, zejména klidný, nekrvavý průběh.

Bylo řečeno, že převrat 28. října byl do jisté míry opožděn, že mohl následovat po manifestě Karlově (16. října) nebo po odpovědi Wilsonově Rakousku (uveřejněné u nás nebo po odpovědi Wilsonově Rakousku (uveřejněné u nás 21. října). Sám jsem po našem prohlášení Zatímní vlády, a po odpovědi Wilsonově, jež obě čelily Karlovu manifestu, očekával projev našich doma; k tomu také došlo prohlášením Národního výboru o Karlově manifestu. Vidíme teď, že dr Rašín – myslím, že v souhlase s celým Národním výborem – čekal na kapitulaci Rakouska-Uherska úplnou a tu viděl věcně i formálně v Andrássyho uznání Wilsonova programu. Zdá se mi, že tento postup byl správný; odpovídal mocenským poměrům protivných stran, Rakouska-Uherska a jeho vojenské moci a našeho domácího odboje a jeho slabších sil. Je patrno, že svým postupem dr Rašín a jeho přátelé, opírajíce se o uznání Wilsonova programu Rakouskem a dokonce uherským politikem, připojili domácí převrat k vrcholnému úspěchu zahraniční Zatímní vlády, a že se tím převrat 28. října stal synthesí revoluce domácí a zahraniční.

Těm, kdo převrat očekávali po manifestu Karlově a převratu vídeňském, nutno říci, že by tenkrát ještě bylo bývalo třeba revoluce, a s tu jsme nebyli. A jednání s Vídní a ve Vídni o přetvoření historických zemí v národnostní stát, i kdyby bylo jen tahem taktickým, bylo by přece nějak zavázalo a bylo by nedobře působilo navenek. Pozdější jednání s místodržitelem v Praze za změněných okolností nebylo tak okázalé a závazné. Spíše mohl být východiskem převratové akce rozvrat na italské frontě, ale krátké vyčkávání kapitulace před Wilsonem zaručovalo úspěch jistější a snadnější. Připouštím, že situace mohlo být využito od nějaké radikální frakce, kdyby se byla organizovala.

Ve zprávě o převratu, podané drem Rašínem a Soukupem v Ročence Národního shromáždění československého v prvním roce republiky, čteme, že Národní výbor dne 28. a 29. října jednal s rakouskými úřady vojenskými a civilními; čteme tu, že se po delším jednání se zemským vojenským velitelstvím (28. října) stala „dohoda“: zástupcové moci vojenské uznali Národnímu výboru „součinnost“, a zavázali se, že proti jeho vůli ničeho nepodniknou. Obdobně bylo ujednáno s místodržitelem 29. října poslanci Soukupem, Stříbrným, Rašínem a Švehlou, že Národní výbor „se uznává“ za výkonný orgán suverenity národa (ne státu!) a že „přejímá spoluřízení“ veřejné správy.

Tato zpráva pro svou stručnost a neurčitost vyžaduje doplnění a výkladu od zúčastněných: běží o „dohodu“, o to, co znamenala „součinnost“ a „spoluřízení“; na jak dlouho, respektive v jakém smysle a k jakému konci.

Je přirozené, že pražský místodržitel jako zástupce rakouské vlády vedl jednání s Národním výborem na základě Karlova manifestu a snad na základě Lammaschova programu pro zřízení spolkových států, císařem dne 22. října schváleného; jako císařský místodržitel nemohl jednat o zřízení republiky a státu, nezávislého na Rakousku a na dynastii. Hrabě Coudenhove, jak známo, naznačuje, že v jednáních s ním Národní výbor ukazoval na císařovo přání utvořit národní vlády, což ovšem znamenalo toliko spolkový stát v rámci nového Rakouska: dokumenty z 28. října toho výkladu nepotvrzují.

Text prvého zákona a manifestu s manifestem Karlovým nesouhlasí. Karel žádal integritu Uher, proti tomu zákon a manifest dne 28. října mluví o státě „Československém“ a o úřadech „župních“, patrně se zřetelem k Slovensku. Na druhé straně je pravda, že se také v Karlově manifestě mluví o „Čechoslovácích“. V zákoně se dále stanoví, že se státní forma určí Národním shromážděním a pařížskou Národní radou (Zatímní vládou); to je také v odporu s Karlovým manifestem, neboť ten o formě spolkového státu nebyl v žádné pochybnosti. Spíše by prvému zákonu a manifestu odpovídal program Lammaschův. Také se v úvodě k zákonu Československý stát zove samostatným; je to pojem právně neurčitý, ale přece poněkud čelí docela neurčitému státoprávnímu programu manifestu Karlova.

Ovšem může být rozdíl mezi zněním manifestu a zákona (jak byl publikován za převratu 29. října) a mezi tím, co Národní výbor řekl Coudenhovovi, snad z taktických důvodů; nezbývá, než vyčkat autentické zprávy. Lze připustit, že text prvého zákona i manifestu je neurčitý. V prvém zákoně v úvodě se Národní výbor označuje jako vykonavatel svrchovanosti státní, ale v článku 1. se pojem svrchovanosti zužuje na svrchovanost uvnitř; státní forma se totiž ponechává určení Národního shromáždění a Národní rady v Paříži, a oba se neurčitě zovou „orgány jednomyslné vůle národa“. V manifestu se Národní výbor zove sice vládou, ale označuje také dost nepřesně „jediným oprávněným a odpovědný činitelem.“

V době, kdy se stal v Praze převrat, byli v Ženevě členové a důvěrníci Národního výboru a jednali s drem Benešem; význam ženevské deputace je určen tím, že byla vedena samým předsedou Národního výboru, drem Kramářem. Některá ujednání ženevské konference byla uveřejněna; mimoto mám oficiální zprávu dra Beneše. Referoval jsem také o rakouské diplomacii, jak ženevské porady pozorně sledovala; znám teď úplněji obsah její vlastní zprávy do Vídně.

Ujednání ženevská, datovaná 31. října, jsou určitější než pražské dokumenty z 28. října. Uznává se pařížská Národní rada (Zatímní vláda) a její politická ujednání a rozhodnutí; dr Beneš se uznává jako ministr; tím je uznána i republikánská forma státu, prohlášená zahraniční vládou, neboť se praví výslovně, že se uznávají kroky pařížské Národní rady všecky. To uznání se týká také Washingtonské deklarace, v níž Zatímní vláda stanovila hlavní směrnice obnoveného státu. Velmi určitě se v Ženevě přerušuje svazek s Vídní a s Budapeští a s habsburskou dynastií. Forma státu jako republiky byla ujednána také, ale to nebylo ještě uveřejněno. Delegáti pražští, zdá se, k veřejnému prohlášení republiky nebyli zplnomocněni; v Praze kolovaly neurčité zprávy o domnělém jednání zahraniční Národní rady s princem Connaughským a jinými možnými monarchickými kandidáty na pražský trůn, a proto snad Národní výbor v Praze o formě státu byl v nejistotě. Ta nejistota byla členům Národního výboru, kteří přišli do Ženevy, rozplašena; dr Beneš je informoval, že žádných ujednání o trůně neexistuje, vyžádal si od delegace schválení našeho postupu za hranicemi a zejména našeho prohlášení republiky. Mám text telegramu dra Beneše, poslaného ze Ženevy 29. října 1918 francouzské vládě a referujícího o ujednáních ženevských; v něm je zdůrazněno ujednání o režimu republikánském. Vídeň, jak hned ukážu, usilovala ještě po převratu získat Spojence; tomu úsilí Vídně čelil dr Beneš velmi účinně.

Ženevská ujednání byla prohlášena za důvěrná, uveřejnit se zatím neměla; byly obavy z represálií, a proto se v Ženevě pomýšlelo i na cestu Německem a doma se jednalo s Vídní o bezpečný návrat.

Návratem ženevské deputace nastalo i v Praze politické vyjasnění. Svazek s Rakouskem-Uherskem a dynastií byl v Ženevě formálně zrušen, a rozhodnutí o státní formě se pak stalo doma podle rozhodnutí vlády zahraniční. Politický, dokonce právní význam ženevské deputace a jejího návratu do Prahy byl také vyzdvižen Temperleyem v uvedeném výkladu, uznávajícím trvání našeho státu od návratu ženevské deputace; uvítání, jakého se dostalo deputaci v Praze, svědčí o tom, že si politická veřejnost významu ženevského jednání se zahraniční vládou byla také vědoma.

Je přirozené, že se ženevská deputace také zabývala otázkou poměru naší vlády zahraniční k vládě, která se eventuálně v Praze ustaví. V té prvé Ročence je uveřejněn telegram z Paříže Národnímu výboru ze dne 20. října, v němž se ohlašuje utvoření zahraniční vlády a uvádí, že s pražskými vůdci bylo ujednáno (kdy, kým?), že vláda pařížská pojme do sebe vládu pražskou, jestliže se po revoltě a zmatcích doma utvoří. Z toho, co je uveřejněno, nevidět, jak byl určen poměr Zatímní vlády pařížské a budoucí domácí; ale v ujednáních, ještě neuveřejněných, bylo určeno, že obě vlády splynou; do vlády v Praze vstoupí oba zahraniční ministři Zatímní vlády dr Beneš a Štefánik. Já jsem přestal být ministerským předsedou a ministrem financí, jakmile jsem byl zvolen presidentem a jakmile byla ustavena definitivní vláda.

Mohla by se položit otázka, proč převrat nebyl uskutečněn 28. října úplně a ve všech oborech státní a autonomní administrativy. Dne 28. října byly Národním výborem přejaty válečný obilní ústav, místodržitelství (vlastně o jeho převzetí bylo jen jednáno); zemská správní komise a zemské vojenské velitelství (toto nepřejato cele, jaksi na polovici); jistě není náhodou, že byl obilní ústav přejat první – otázka zásobování byla tenkrát velmi důležitá, a tím měl Národní výbor v rukách také vojsko, na obilním ústavě závislé. Vidím v tom plán dobrý. Dne 29. října byly Národním výborem zabírány jiné úřady (policejní ředitelství, vrchní zemský soud a vrchní státní zastupitelství), až dne 30. přejato definitivně vedle místodržitelství také zemské vojenské velitelství, které se pokusilo o znovunabytí úplné moci; to byla snad nejnebezpečnější chvíle domácí revoluce. Tato vojenská kapitulace má značný význam tím, že právě na vojsku dynastie a rakouský stát zakládaly své trvání. Jmenování poslance Tusara zástupcem ve Vídni pro jednání s Andrássym (30. října) je dalším krokem převratovým a stejně prohlášení svatomartinské o připojení Slováků (30. října). Po návratu ženevských poslů, dne 5. listopadu, Národní výbor se definitivně rozhodl o otázce formy státu: dr Kramář, jako vůdce ženevské delegace a předseda Národního výboru hned při uvítání v Praze promluvil před nádražím z automobilu řeč, v níž veřejně ohlásil, že budeme mít svobodnou, demokratickou a lidovou republiku.

Dne 14. listopadu převrat materiálně a formálně byl dokonán; byly to technické, nikoli politické a právní překážky, které vyžadovaly čtrnácti dní, aby celá administrativa státní a zemská byly nejen podle jména, nýbrž skutečně v moci a správě Národního výboru.

Úplné vylíčení převratu bude se zabývat tím, jak se udál v jednotlivých částech země. Po okresích v zemích českých byly revoluční výbory, které postupovaly podle příkazů z Prahy. Na Moravě, v Brně, moravští členové Národního výboru postupovali s Prahou paralelně, jsouce s ní v stálém spojení telefonickém.

Konečně je teoreticky i prakticky důležitá otázka, zdali i na Slovensku svrchovanost Československého státu také platila 28. října hned pro území celé. Vím, že o to mezi jednotlivými ministerstvy posud jsou spory, do nichž zasahoval i nejvyšší správní soud.

Pokračování