Důležitý je problém formy našeho státu, problém monarchie a republiky.
Náš státoprávní program předválečný byl monarchisticko-royalistický; kromě jednotlivců v rozličných stranách jen sociální demokraté jako strana byli republikánští, ale tento republikanism byl více rázu programatického, skutečné a přímé republikánské propagandy nebylo. Já jsem v prosinci 1914 odcházel také jako teoretický republikán; otázka se mi tenkrát nezdála být akutní, a byl bych v krajním případě (kdyby Rusko nebylo padlo a tak dále) přistoupil na zvolení některé cizí dynastie (pokud možno ne ruské).
Na každý způsob je důležité konstatovat, kdy a jak se stalo venku a doma rozhodnutí pro formu republikánskou. A rozumí se, že otázka po formě státní je nezávislá na otázce po vzniku státu; zákon z 28. října ponechává otázku po formě státu in supenso.
Uvedlo jsem, jak jsem za hranicemi o smýšlení našich stran Spojencům referoval, že totiž většina národa je monarchistická, tj. royalistická; tak jsem referoval roku 1914 a roku 1915. Ve svém memorandu, podaném francouzské vládě a Spojencům v únoru 1916, vyslovil jsem se však již oficiálně pro republiku. A zcela definitivně a slavnostně jsme prohlásili republiku ve Washingtonské deklaraci, a tato Deklarace byla přijata v Ženevě a v Praze. Ruská revoluce jako jinde i u nás měla za následek rozhodný obrat ve směru smýšlení republikánského; po prvé byl vznesen veřejně požadavek na schůzích pořádaných Socialistickou radou dne 14. října 1918 v Praze a v četných městech a místech po venkově (dr Rašín tvrdí v knížce o Maffii, že se v Praze to prohlášení nestalo následkem vojenských opatření, ale příslušná proklamace se rozšířila letáky mezi lid).
O názorech Národního výboru, totiž jeho čelných členů, a jak se vyvíjely, není zpráv. Podle písemné zprávy Lammaschovy prohlásil dr Kramář na své cestě do Ženevy (dne 22. října), že je pro svou osobu royalistou, ale že většina je republikánská. Tento royalism nebyl však royalismem státoprávním (habsburským); v Ženevě dr Kramář byl, jak všichni členové delegace, proti Rakousku a Habsburkům, byl však ještě pro monarchii s dynastií ruskou. Dr Kramář byl tenkrát předsedou Národního výboru, a tím jeho názor měl váhu a snad měl i na některé členy Národního výboru, jistě na některé jeho straníky, vliv. Ale pod dojmem Benešovy zprávy o zahraniční situaci přijal program republikánský; tak rozumím jeho uvedené veřejné řeči při uvítání z Ženevy.
Vzpomínám zde, že se k formě monarchické klonil také generál Štefánik. Po jakémsi váhání přijal však prohlášení republiky, jak jsem je formuloval ve Washingtonské deklaraci.
Zajímavé po té stránce jsou také ústavní elaboráty, podané Národnímu výboru roku 1917; nejradikálnější projekt byl pro personální unii s Rakouskem. Poznamenávám, že názory těchto projektů byly vysloveny v létě 1917, tedy za tlaku rakouského.
Důležité porady o ústavě a státní formě se konaly v říjnu (počaly dne 14.) 1918; právní podklad vypracoval dr Pantůček, jak o tom podal zprávu. Ta zpráva se mi zdá velmi důležitá, neboť z ní vyplývá, že vedoucí poslancové již před 28. říjnem na možné politické eventuality pomýšleli. A je patrno, že se tenkrát už nepočítalo se státem v rámci habsburské monarchie, nýbrž se státem úplně samostatným a to ve formě republikánské.
Pokračování
