TGM Světová revoluce 106: Odpověď Wilsonova Vídeň ohromila

Pro posouzení 28. října v Praze bude důležitá historie Vídně a její politiky v rozhodující době převratové.

Uvedl jsem hlavní projevy té politiky v líčení poslední doby svého pobytu ve Washingtoně; zde obraz doplním podle dokumentů získaných od té doby.

Manifest Karlův byl pokusem získat nás a Jihoslovany a zároveň získat Wilsona; snad si ve Vídni vzpomněli, že Český svaz rok předtím v květnové deklaraci v zahajovací schůzi svolaného centrálního parlamentu žádal přetvoření Rakouska-Uherska ve spolkový stát. Paralysoval jsem Karlův manifest Deklarací nezávislosti; Wilson se Vídni získat nedal.

Odpověď Wilsonova Vídeň ohromila. Bývalý rakouský ministr Redlich nám ve zprávě o Lammaschově vládě vypravuje, že Wilsonova odpověď přišla do Vídně 19. října a na dvoře a na Ballhausplatzu vyvolala skutečnou paniku, neboť, jak se vyjadřuje, odpověď Wilsonova, byla ortelem smrti habsburské dynastie. Proto byl povolán Lammasch a ten vypracoval pro přetvoření Rakouska ve spolkový stát svůj program, jenž, jak už řečeno, císařem byl schválen 22. října. Lammaschův program byl na Rakousko radikální a byl přizpůsoben Wilsonovi: na mírové konferenci měli zasedat representanti všech národů, na ní se mělo rozhodnout o všech územních otázkách, a dokonce se této konferenci ponechávalo rozhodnutí, mají-li nové státy být spojeny v jednotný spolek.

Maďaři Lammaschovi překáželi, Wekerle nepřistoupil na nové plány Vídně; drželi se Karlova manifestu a žádali personální unii s Rakouskem; Charvátům byla slíbena jen revise vyrovnání z roku 1868. Ve Vídni zuřil kde kdo, ale Maďaři nepovolili; politika Vídně byla, získat Čechy a zejména Jihoslovany. Plán ovšem byl, získáním Charvátů nás Čechy oslabit. Staré „divide et impera“ tentokrát se už nepodařilo.

Situace se zhoršila, když se koncem října, ještě dříve než došlo ke konečné porážce, na italské frontě armáda rozpadla; dne 26. října telegrafoval Karel Vilémovi své „nezvratné rozhodnutí, do dvacetičtyř hodin žádat o separátní mír a neprodlené příměří.“ To se stalo – Andrássy v noci ze 27. na 28. října přijal Wilsonův „ortel smrti.“

Ve Vídni byl už skutečný strach smrtelný a to z bolševictví; ruský příklad, rozval armády porážkami a z hladu působil na dvůr, na vládu a na vojenské vedení jako paralysa; to teď z přiznání rakouských vojenských vůdců vidíme ve vší jasnosti. Odsud pak také pochopíme jednání Vídně po odpovědi Wilsonově a italské porážce.

Ještě na manifestace, vyvolané Socialistickou radou v Praze a po venkově 14. října, Vídeň odpověděla represí a persekucemi; z oficiální zprávy je zřejmé, jak tenkrát prohlášení republiky postrašilo. Místodržitelství pražské a brněnské podávalo přesný referát o každé schůzi, a co se na ní mluvilo, a zejména prohlášení republiky bylo i úřady pokládáno za neodpustitelný politický zločin.

To bylo před odpovědí Wilsonovou; po ní Vídeň úplně zmalátněla. Pro to máme zajímavý doklad z historie jednoho z posledních poselství dra Beneše do Prahy s podrobným vylíčením situace; bylo svěřeno poselkyni, která však byla na cestě ze Švýcar do Prahy zadržena; a rakouské ministerstvo války mělo zprávu Benešovu 22. října, v den, kdy se Lammaschův program schvaloval. Ve zprávě dr Beneše byla udána osoba, již zpráva měla být dodána (ředitel Bělehrádek i s adresou) – Vídeň už nereagovala. Naopak dala členům Národního výboru pasy do Ženevy a odhodlala se nakonec souhlasit s programem Wilsonovým.

S tohoto vídeňského hlediska na situaci musí se posuzovat průběh převratu v Praze. Když Andrássyho kapitulace způsobila v Praze převrat, Vídeň tím, co se v Praze stalo, nepokládala svou věc za ohroženu. Ministerská rada 29. října na dohodu s místodržitelem v Praze a Brně schválila; jisté rozpaky projevil ministr vnitra o českých Němcích, ale očekával, že německý národní výbor s vládou najdou formuli, jak naše německé území nějak odlišně upravit („Sonderbehandlung.)“

Když místodržitelství pražské referovalo o dohodě s Národním výborem do Vídně, dalo ministerstvo vnitra do Prahy rozkaz, aby se politickým projevům nepřekáželo; a ministerstvo války přikázalo zemskému vojenskému velitelství v Praze, stejně jak velitelství v Brně a jinde, hned 28. října po prvých zprávách z Prahy, aby s Národním výborem, bude-li toho potřeba, jednalo. V noci pak na 29. říjen poslalo obšírnější poučení, přijímat návrhy Národního výboru. Pražské a jiná velitelství, stejně úřady civilní z Prahy a odevšad z Čech a Moravy hlásily, že se strhují rakouské státní znaky a důstojnické kokardy – to vše Vídni již nevadilo; nové státy by v každém případě měly znaky a emblémy své a pokud se rakouské armády týká, byl oznámen všem velitelstvím plán, armádu rozložit na národní části, jen se to mělo stát klidně a bez revolty. Vídeň byla bezradná a tak rozčilená, že vrchní armádní velitelství (29. října) předkládalo vojákům v poli otázku, jsou-li pro republiku či pro monarchii a dynastii. Klid a pořádek, to byl teď program Vídně, diktovaný strachem před bolševictvím; neklid a vzpoury snadno se mohly rozvinout v hnutí revoluční, zvláště když půdu pro ně připravil hlad. Proto Vídeň zejména také v Čechách naléhala na Národní výbor, aby se vojsku dostalo chleba. Přitom rozhodoval také úmysl, cizině a zejména Spojencům nepodávat důkazu rozháranosti a rozvrácenosti; Vídeň se totiž po převratu v Praze dále usilovně snažila o to, získat pro sebe Wilsona a Spojence, a k tomu bylo třeba argumentu, že národové, a zejména armáda, jsou klidni. Odsud zejména v Praze ústupnost vojenského velitelství podle příkazů z Vídně. Národnímu výboru při jeho taktice tato ústupnost Vídně byla vhod a přímo ji podporoval. Dne 29. října Národní výbor s vojenským velitelstvím ujednal dohodu o součinnosti s Národním výborem, směřující k zachování pořádku, zásobení vojska a odchodu vojska cizího; poslanec Tusar, tenkrát už plnomocník československé vlády, vydal začátkem listopadu ve jménu Národního výboru provolání k československým vojákům, aby byli poslušni svých dosavadních představených, že budou rozesláni na území našeho státu, jakmile to stav železniční dopravy dovolí a až budou všecky nutné přípravy provedeny.

Vídeň si již neuvědomila, že její ústupnost Praze byla zbraní dvojsečnou: jestliže mohla ukazovat na klid a pořádek v českých zemích, cizina mohla a musila také vidět, že se Národnímu výboru dařilo nový stát budovat s klidem a rozvahou.

Vídeň svou taktikou neprorazila, třebaže rakouští vyslancové a emisaři ve Švýcarsku a v ostatních neutrálních zemích horečně byli činní; pomocí austrofilských politiků se pracovalo při Vatikáně, v Londýně, Washingtoně, v Paříži, v Římě. Hlavní úsilí všech akcí směřovalo k tomu, navázat s Wilsonem nějak styk; další jednání, doufali ve Vídni, již se podaří. Řekl jsem už, že i manifest Karlův i Lammasch i Andrássy přišli pozdě.

V té době směřovaly pokusy rakouských diplomatů také k tomu, získat nejen Anglii, nýbrž i Francii proti nám. V době před převratem v Praze a po něm byl ve Švýcarsku baron Chlumecký; měl úkol, pohnout Vatikán ku podpoře a navázat styk s Paříží; hrabě Mensdorff, jehož jsme již poznali v mírové akci ve Švýcarsku, dostal úkol, jednat v Londýně a také v Paříži přímo.

Ujednání ženevská právě v této věci překazila tuto poslední diplomacii vídeňskou; dr Beneš žádal po delegaci z Prahy rozhodné přetržení svazků s Habsburky, a delegace to učinila velmi důrazně; dal o tom hned ze Ženevy zprávu do Paříže a po svém návratu do Paříže toto rozhodnutí našich representantů náležitě zdůraznil. Tím pak, že dr Beneš jako ministr uznané vlády zasedal v poradách o příměří s Německem, pokusy Vídně o tajné jednání nemohly mít valného vlivu.

Úplný neúspěch si zavinila Vídeň také svou politickou a taktickou nedovedností; v Paříži se přímo urazili, že k jednání ve Švýcarsku v polovici října před Karlovým manifestem byl vybrán hrabě Andrássy, jenž od počátku války projevoval germanofilství nemenší než Tisza; a tomu germanofilovi svěřil Karel v tak vážné pro Rakousko době zahraniční politiku. Jestliže hrabě Mensdorff a baron Chlumecký měli úkol, získat přímo Clemenceaua, taková nedovednost a netaktnost podle starých diplomatických norem k tomu nedopomohla. Mám bezpečnou zprávu, že Clemenceau a nikdo z vládních osob nebyli již rakouským námluvám přístupni.

 Spojenci dlouho čekali od Rakouska určité a jasné rozvázání spojenectví s Německem, jak od Německa Anglie čekala roku 1917 jasné prohlášení o Belgii a Francie a Alsasku-Lotrinsku. Na tom pokladě bylo by se o míru jednalo dříve, a Vídeň by se snad byla mohla zachránit před pádem, kdyby se byla zřekla Německa a vystoupila proti svému spojenci. Tak daleko si vídeňská neupřímnost netroufala, ne z charakteru, nýbrž ze strachu před Maďary a Němci. Vídeň se odhodlala k separátnímu míru a přijala podmínky Wilsonovy, ale to bylo málo, málo právě ve Francii, kam se Karlovy zraky upíraly od jeho nastoupení na trůn.

Na základě Lammaschova programu, kdyby se byl rychle a energicky prováděl (mám dojem, že Lammasch byl bez vlivu), Vídeň mohla ještě poměrně mnoho získat. Lammasch navrhoval, aby všecky národy byly na mírové konferenci zastoupeny a aby se na konferenci rozhodlo o otázkách územních; Lammasch dokonce, jak už vzpomenuto, mírové konferenci ponechával rozhodnutí o spolkovém státě: Na tom základě Vídeň mohla na mírové konferenci své věci hájit účinně, a pokud šlo o nás, argumenty ad homines; podobně postupovala rakouská mírová delegace v Paříži. Vídeň by byla ukazovala nejen na prohlášení dra Groše a na podobné akty, nýbrž především na désaveu poslanců; byla by se dovolávala prohlášení v nově otevřeném parlamentě, kde naši zástupcové navrhli spolkový stát, některých jiných kroků českého poselstva. Převrat by nebyl překážkou; jistě by byl místodržitel Coudenhove svá tvrzení uplatňoval. Tusarův apel k vojákům a jiné akty by byly dalším článkem politického syllogismu vídeňského.

Tím důležitější se ukazuje v této souvislosti schůze ženevská, to jest fakt, že se Národní výbor svým předsedou drem Kramářem dohodl s naším prvním ministrem zahraničních věcí jako representantem naší vlády Spojenci uznané, o jasném a určitém protirakouském programě, jejž dr Beneš v Paříži a Spojencům mohl presentovat. Ve světle ženevských úmluv nemohla Vídeň pro sebe využít uvedených politických aktů, ke kterým došlo za války pod tlakem rakouské soldatesky, ani taktického postupu při provádění převratu v Praze.

Pokračování