TGM Světová revoluce 107: Prohlášení o vzniku republiky

Rakousko samo, císař a vláda, v poslední době války fakticky i právně uznali naše právo na samostatnost; sem spadají všecky sliby a pokusy o přetvoření Rakouska z roku 1917 a 1918. Sem hledí úmysl císaře Karla podporovaný místodržitelem Coudenhovem, dát se v Praze korunovat; úmysl byl zmařen členy vlády, a zdá se, hrozbou s naší strany, že by se korunovace stala blamáží. O korunovačním plánu a přípravách jsem slyšel v Americe; doma jsem zaslechl něco o fingovaných přípravách atentátu na korunovační vlak.

Značný význam má fakt, že Rakousko samo uznalo stanovisko Wilsonovo z 18. října o právech Čechoslováků na státní samostatnost a že toto uznání podepsal jako rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Andrássy, politik uherský. Tak jak už Karlův manifest, bylo i toto uznání pokusem, udržet si Čechy.

S německé strany bylo vytýkáno, že rakouská vláda našim delegátům do Ženevy vydala pasy, vědouc, že se v Ženevě sejdou delegáti domácí a zahraniční. Avšak tato výtka není ve shodě se situací, jaká ve Vídni nastala odpovědí Wilsonovou; vydání pasů a umožnění ženevské schůze není státoprávním praejudiciem, nýbrž pokusem, naklonit si české zástupce takovými laskavostmi.

Bývalý ministr rakouský Redlich ukazuje na to, že německé strany, když 21. října formálně založily rakouský stát, předešly ostatní národy v rozkladu Rakouska, a uznává, že manifest ze 16. října mohl být těmto národům právním základem jejich postupu. Proti tomu však dlužno zdůraznit, že politické cíle Vídně a Prahy byly rozdílné.

 V prvém zasedání Národního shromáždění 14. listopadu byly naše svazky s Rakouskem definitivně přetrhány. Dr Kramář prohlásil sesazení císaře Karla a vznik naší republiky; poslanci o prohlášení ani nehlasovali a žádného zákona neusnesli, jak vidět z oficiální Sbírky zákonů – aklamace byla tak spontánní a jednomyslná, že se hlasování jevilo zbytečným.

V této souvislosti je na místě poznámka o vyřízení žádosti císaře Karla o dovolení usadit se v Brandýse nad Labem (4. listopadu). Národní výbor chtěl vyhovět s podmínkou, že by se císař vzdal trůnu a všech nároků na české země. Stručná zpráva o věci, podaná taktéž v uvedené Ročence, mě zarazila; bylo by takticky pochybené dávat excísaři možnost, nevyplnit podmínek eventuálně kladených. Avšak zpráva musí být doplněna: císař se neobrátil na Národní výbor se žádostí formální, nýbrž třetími osobami, a týmž způsobem se mu dostalo odpovědi neformální.

A také Uhersko cítilo potřebu oficiálně se přiblížit Slovákům: tehdejší poslanec Hodža byl uherskou vládou pozván k jednání do Budapešti.