TGM Světová revoluce 109: Právo přirozené a historické

Po stránce teoretické půjde při státoprávní kritice naší revoluce o přesnější určení práva historického a přirozeného; obojího jsme se dovolávali také za války, naši doma i my za hranicemi.

Nemohu zde opět nevzpomenout svých předválečných literárních bojů o právo přirozené a historické. Tenkrát jsem se snažil v souhlase s vývojem právní filosofie uvést názor historický a přirozenoprávní v pojmovou harmonii. Má vlastní pohnutka v těchto sporech byl stálý zřetel na Slovensko. Odsud také mé tehdejší úsilí vymezit poměr státu a národa a určit platnost jazyka pro státní administraci. Upozornil jsem už, že program a postup některých našich politiků doma nepřihlížel k Slovensku; já sám odcházeje z Prahy, měl jsem pevný úmysl pracovat pro získání Slovenska. Byl jsem vždy pro právo přirozené vedle historického, které se mně v běžné u nás formulaci pro svůj německý reakční původ nelíbilo. Upozornil jsem na rozdíl právního nazírání Západu a Německa. Moji oponenti, hájící proti mně práva historického (ačkoli jsem je uznával), byli příliš pod vlivem německým.

Vím o pokuse soudobé právní a státní filosofie, nahrazující právo přirozené a historické: ale v podstatě běží o tyto kategorie, a v novějších pokusech se uplatňuje zejména správný prvek práva přirozeného, stanovit základ práva v souvislosti s rostoucí internacionálností ve všech oborech života kulturního; idea a úsilí humanitní přichází takto k platnosti i v oboru právním. Vznik naší republiky dává k tomu teoretikům dost zajímavého materiálu.