.jpg)
Rozhodl jsem se jít napřed do Italie, a pak do Švýcarska; chtěl jsem se přesvědčit, jaké je v Římě smýšlení, zůstane-li Italie neutrální. Odjel jsem z Prahy přes Vídeň 18. prosince.
Měl jsem jisté obavy, nebudou-li mi na policii v Praze nebo na hranicích dělat obtíže; měl jsem pas na tři léta do všech zemí, vypravený před první cestou do Holandska, a tím byla policie jaksi vázána. Novinami proletěla zpráva o nemoci mé dcery Olgy, a tu jsem právě vzal s sebou; tím věc šla dost hladce. Na hranicích úřední dělal obtíže, telegrafoval do Prahy, má-li mne pustit; než odpověď stihla, vlak do Benátek odjížděl, a proto jsem (po prvé za svého poslancování) zdůraznil své poslanectví, vsedl do coupé a jel.
Z Benátek jsem psal panu Štepinovi do Chicaga, aby mi Československý pomocný výbor, jemuž předsedal, poslal, jak ujednáno s drem Scheinerem, peníze. Nevěděl jsem tenkrát, kolik bude třeba; postupně jsem požadavky prvého dopisu doplňoval a žádal stále více.
V Benátkách byl redaktor Hlaváč; ze své bohaté znalosti všech vídeňských a rakouských novostí, zejména osobních, mohl mi doplnit zprávy o hraběti Czerninovi, jenž mě tenkrát zajímal. Byl vyslancem v Bukurešti, a slyšel jsem ve Vídni všelicos o jeho tamní činnosti; přes jeho poměr k Františku Ferdinandovi očekával jsem, že do vídeňské politiky brzy bude zasahovat.
Z Benátek – 21. prosince zastávka ve Florencii – přibyl jsem do Říma 22. prosince. Vzpomínal jsem cestou na prvou návštěvu Italie 1876; tenkrát jsem prohlédl každé význačnější město severní a střední Italie – jak na mne působily ty četné pamětní nápisy, hlásající tyranii Rakouska! Žil jsem v té době v renaissanci, Italie mi byla museem a školou uměleckou; později jsem v Italii žil antikou, ač i do křesťanství jsem se ještě dovedl vmýšlet a vciťovat. Italská renaissance mě vábila svou divnou synthesí křesťanství a antiky, třebaže ta synthese začala vlastně od samého počátku církve. Křesťanství bylo proti antice, ale chtěj nechtěj ji zachovalo a dochovalo; vždycky znova se přesvědčuju, že Augustus byl vlastně prvým papežem. A podívejte se na Ianusovu tvář Tomáše Aquinského – Aristotela! Recepci římského práva, o níž se tak často mluví, předcházela a provázela recepce antického myšlení a antické kultury. Ten zvláštní přechod Říma do katolicismu v Italii lze stopovat názorně ve výtvarném umění, zejména v architektuře (Pantheon!); působilo to na mne silněji nežli moderní theologové, doličující tu synthesi nebo synkretism z literárních pramenů.
A katolicism sám, církev a papežství, to velkolepé pokračování a dovršení římského imperia, je dílem nejen Římanů, nýbrž i jejich pokračovatelů, Italů. Katolicism je dílem ducha románského; také jesuitism, podstata novokatolicismu, je ze Španělska. V Italii máme i znamenité mravní a náboženské postavy, vymykající se církvi: Svatý František z Assisi, Savonarola, Giordano Bruno, Galilei.
Je však také – a právě proto – zajímavá Italie moderní: z novějších myslitelů upoutal mě geniální Vico, jeho filosofie společnosti a dějin, jeho psychologické pronikání vlastních sil společenských a jejich působení, jeho vystihování ducha římského práva a celé kultury – zase a stále synthese katolicismu a antiky, neboť Vico byl knězem a při tom právě také filosofem dějin, prvním moderním sociologem. Katolicism svou dlouhou církevní tradicí vedl k filosofii dějin a k historii – Vica předcházel Bossuet a tak dále.
Risorgimento italské již jménem vede k našemu obrození, a také dobou; po stránce politické nám musí být sympathické sjednocení a osvobození národní. A tu se zase podává vážný problém poměru státu a církve; řada silných myslitelů nové Italie lámala si hlavu osudem a úkolem papežství pro sjednocení Italie. Mne v tom zajímali Rosmini a Gioberti, oba kněží, silní myslitelé; zajímali mě více než italští kantovci a heglovci. Také odpůrce obou, Mamiani, je zajímavý, jak se nakonec oběma přizpůsobil – cítit ve všech třech italské srdce a problémy Italie po francouzské revoluci. To sjednocení se pak stalo proti papežství. Rok 1870 je pro Italii, a nejen pro Italii, památný: v červenci koncil proklamuje nové dogma o papežské neomylnosti, za několik týdnů potom italské vojsko obsadilo papežské území, plebiscit 153 000 hlasy se vyslovil pro připojení papežského státu k Italii, jen 1507 hlasů bylo pro režim starý. Pro papežský stát nehnuly ani státy katolické prstem – takový byl konec světské moci církevní a hlavy theokracie! Obnova scholastiky a studia Tomáše Aquinského Lvem XIII. nedovedou středověk zachránit. Přirozeně, logicky spojoval jsem svou naději na pád teokratických států s touto světodějnou událostí.
Není náhodou, že se nejnovější filosofie v Italii hodně věnovala sociologii a studiu všech jevů společenských; mimo filosofii dějin, podávající se dlouhou a bohatou tradicí, těžký problém populační, vedoucí k politice kolonizační, industrialisace na severu, probuzení kulturní v středu a na jihu praktická unifikace Italie a s tím rostoucí národní a politické sebevědomí – to všecko tvoří obsah novodobého italského myšlení.
Italie mi podávala problém revoluce v rozličných formách, zejména ve formě politického atentátu a tajných společností; Mazzini a jeho filosofie je živým zdrojem pro přemýšlení o revoluci.
V moderní italské literatuře počal jsem poněkud nesystematicky s Leopardim pro jeho pesimism, jenž mě jako časový problém od mládí zajímal; od něho k Manzonimu nebylo daleko, třebaže hlásá křesťanství (Manzoni je přivržencem Rosminiho) – oba jsou romantikové a otcové nových směrů italské poesie. Skokem jsem se dostal k d´Annunziovi, na němž jsem si ujasňoval dekadenci a její poměr ke katolicismu; bude se zdát neorganické, že jsem se od d´Annunzia vrátil ke Carduccimu, ale je to spojení organické – blasfémický hymnus satanovi je přirozenou součástí toho, co zovu dekadencí. Povím o tom více v části o Francii. Jen bych ještě poznamenal, že se politické vystupování d´Annunziovo docela dobře hodí k marnému vyplňování jeho dekadentské duchovní prázdnoty. Přechod romantismu do verismu a nakonec nejnovější futuristé a podobní rebelanti charakterizují duchovní krisi nejen nejnovější Italie, nýbrž celé Evropy. A jako jinde i v Italii proti literární anarchii povstávají literární lékařové, předpisující rozmanité návraty, ten k Dantovi, onen k Leopardimu a tak dále – patrně lékařové jsou zachváceni stejnou mdlobou jako pacienti.
Toto všecko a mnohem podrobněji jsem si představoval, když jsem se v Římě trápil dohadováním, půjde-li Italie proti Spojencům s Rakouskem a s Německem – není to možné, zněl vždy znova závěr mé filosofie italské historie a kultury.
Řím měl vyslance všech států a mnohých po dvou (také při Vatikáně), tu tedy byla dána možnost dostat zprávy a navázat politické styky. Na prvém místě jsem se obrátil na vyslance srbského, Ljubo Mihajloviće, a na jihoslovanské politiky; Jihoslované měli venku již poslance a jiné známé lidi, a jejich počet stále rostl. Já byl jediný český poslanec a to mě mrzelo, protože se na poslance lidé na Západě dívají více politicky než na profesora (moje visitka zněla: Prof. T. G. M., Député Tchéque, Président du Groupe Progressiste Tchéque au Parlement de Vienne – jak živ bych doma a bez války takovou titulaturu nebyl dal vytisknout!). V Římě v té době pro Jihoslovany byl silou politickou také Meštrović, protože ho Italové (od výstavy v Benátkách na jaře 1914) jako umělce uznali a cenili; vedle něho působil v Římě dr Lujo Vojnović a profesor Popović. Z poslanců politiků byl tu dr Trumbić, dr Nikola Stojanović (poslanec za Bosnu a Hercegovinu) a jiní. Supilo byl v Londýně; byl šťastnou náhodou ve Švýcarsku, když válka propukla, a zůstal tedy hned za hranicemi. Ze Slovinců byl v Římě dr Goričar, bývalý úředník konsulátní v Americe, a dr Županić z bibliotéky bělehradské. Schůzky u vyslance Mihajloviće byly kvůli nám z Rakouska pozdě v noci, aby nás rakouští agenti nemohli snadno stopovat.
Probírali jsme situaci celkovou a dohodli se o těsné spolupráci. Z jednotlivých problémů zajímali se římští Jihoslované o koridor mezi Slovenskem a Charvátskem; moje mínění bylo, že lze plán pustit do veřejnosti jen nanejvýše takticky. Mnozí Jihoslované plán ten akceptovali; Trumbić byl zdrželivý, přenechávejte věc Čechům.
V Italii počínala agitace pro Dalmazia nostra; byl jsem na přednášce dalmatského Itala, lektora a publicisty v Anglii. Mluvil jsem hned i později s těmito protislovanskými politiky (na příklad s redaktorem Dudanem), abych jejich argumenty seznal. Poznával jsem, že Italové (z Italie – na rozdíl Italů z irredenty) na Dalmácii myslili málo; Terst, Asie, Afrika (kolonie) a Trident – Terst mnohem více než Trident! – byly vlastním předmětem aspirací. Radil jsem Jihoslovanům, aby také veřejně vystoupili a zahájili dobře vedenou protipropagandu; domnívám se, že by byli přes značné obtíže získali část politiků a obyvatelstva. Pozoroval jsem, že italský lid nebyl veden imperialismem, nýbrž zděděnou antipatií proti Rakušanům. Proto byl také méně proti Němcům (v říši). A vedle toho i na Italy působilo znásilnění Belgie, ačkoliv Italie belgické neutrality nezaručila. Imperialism neprýští z lidu – monarchové, generálové, bankéři a obchodníci, profesoři, žurnalisté, inteligence, toť všude avantgarda a imperialistická armáda. Je jistě vhodné připomenout, že Italie roku 1913, když ji Rakousko vábilo k napadení Srbska, dvakrát odmítla.
Byli v Italii mnozí, kteří válku pokládali více za věc, týkající se Francouzů, Rusů a Německa, ne Italie; častěji jsem slyšel argument, jehož později užil také Nitti, že válka je bojem Germánstva se Slovanstvem. Odsud pak bylo lze brát důvod pro neutralitu, ale i pro Němce a proti Slovanům a tedy i pro Dalmazia nostra.
Řekl jsem, že jsem Jihoslovanům téměř záviděl, že měli venku tolik politiků; bližším pozorováním jsem poznával už v Římě, že jim hrozí neshody. Měli sice všichni program: Jednota trojjmenného národa, ale tento jistě dobrý a pěkný program nebyl podrobněji propracován. To jsem vyslechl ze všech řečí; a cítil se starý spor mezi Srbya a Charváty. Srbský vyslanec byl velmi rozhodně pro jednotu a byl s Charváty v dobrých stycích; ale zdálo se mi, že někteří Charváti přece jen přílišně zdůrazňovali význam Charvátů kulturní, kdežto tenkrát a v celé válce šlo v prvé řadě o vedení vojenské a politické.
Moji jihoslovanští přátelé věděli, že jsem si představoval jejich národní jednotu pod politickým vedením Srbska; představoval jsem si ji jakožto plod promyšlené, povlovné správní unifikace různých jihoslovanských zemí, zvyklých svým administračním a kulturním zvláštnostem.
Navenek Jihoslované v Římě vystoupili protestem proti Tiszovi, který tenkrát (v prosinci 1914) Charváty agitačně pochválil za věrnost za udatnost v boji za společnou vlast; protest (v Corriere della Sera) byl podepsán „Charvátským výborem“. Toho názvu užito, aby se Vídeň a Budapešť nemohly mstít na rodinách jednotlivců, jako kdyby se byli podepsali osobně. V té době se mluvilo mezi Jihoslovany také o Jadranské legii, jakožto jihoslovanském výboru; aspoň vydána v lednu 1915 některá jeho prohlášení. Potud nás Jihoslované organizačně předešli; já si z toho bral důvod, z Prahy požadovat, aby ke mně přišli poslanci a žurnalisté.
.jpg?s3=1)
