TGM Světová revoluce 110: Rusko nás osvobodit nemohlo

Tyto úvahy vyžadují výkladu o zásluhách Ruska a Slovanů vůbec o naši samostatnost.

Vyložil jsem, jak a proč jsem hned na počátku války odmítal názor, že válka je bojem Slovanů a Germánů; a protivil jsem se od samého počátku a důsledně tomu, abychom svůj osud spínali jednostranně nebo snad dokonce výhradně s dočasnou politikou ruskou. To nevyplývalo z nepřátelství proti Rusku a ruskému národu, nýbrž z poznání jeho slabosti, nepřipravenosti pro válku a celkové nedokonalosti a neudržitelnosti starého carského režimu. Ale vždy a stále jsem počítal také s pomocí Ruska a o tuto pomoc jsem se ucházel; proto jsem navázal také styky s Petrohradem hned roku 1914 z Prahy a za hranicemi jsem všude důsledně jednal s ruskými vyslanectvími, kde jsem toho viděl potřebu.

Od samého počátku jsem pracoval s vyslanectvími a s oficiálními představiteli srbskými a stejně s jinými slovanskými zahraničními politiky, zejména s jihoslovanskými a polskými. Pokud to bylo možné, dělali jsme venku politiku společnou.

Ale pro slovanskou a ruskou politiku byly značné obtíže; nejen Bulharsko stálo proti Rusku a Spojencům, ale také Poláci šli proti Rusku, také Ukrajinci, dokonce i Bělorusové. Rusko, když se porážkami a neblahým režimem zhroutilo uvnitř, nemělo přímého a rozhodujícího vlivu na upravení Evropy.

Na začátku války car několikrát vyslovil své sympathie Slovanům a našemu národu, a stejně někteří jiní oficiální představitelé Ruska. Avšak tento výraz sympathií nevyplýval z určitého plánu politického a vojenského, jak zřejmě je vidět z neurčitosti projevů a z toho, že carská vláda neučinila žádného oficiálního projevu závazného. V tom je rozdíl mezi Ruskem a Západem: západní Spojenci osvědčovali své sympathie oficiálními projevy odpovědné vlády (ministrů) a pak i závaznými ujednáními s naší Národní radou; z Ruska carského máme některé sliby, vlastně jen výraz sympathií, hlavně carův, ale žádné oficiální projevy a ujednání vlády. Kijevští Čechové žádali aspoň o projev generalissimův, ale nedošlo k němu. Manifest jeho k Čechům je podvrh, jak už řečeno.

Teprve po revoluci Miljukov jako ministr zahraničních věcí učinil projevy pro nás, a s jeho pomocí se podařilo zrušit vládní „Národní radu“ a vymoci schválení vojska a jeho formace; ale pravidla této formace byla jednostranná, nebyla výsledkem ujednání obapolného. Teprve konečné schválení generálem Duchoninem se stalo po oboustranné dohodě, když i Kerenského vláda byla již bez moci a autority.

Většina našich lidí na Rusku a jistě také doma prvé ruské projevy ráda přijímala; zejména projevy carovy posilnily vědomí našich lidí v Rusku a také u nás doma. Za to můžeme být vděčni. To jsem už sdostatek vyložil.

Na Západ carské projevy téměř nepůsobily, třebaže tam byly z panslavismu a panrusismu ještě obavy; stalo se to nedokonalou ruskou propagandou na Západě.

Jestliže se říká, že Rusko válčilo pro Srbsko a pro Slovany, není to docela správné; k Srbsku, jako dříve k Bulharsku, byly v Rusku jisté sympathie, ale hlavně pro oficiální pravoslaví. Ne bratry slovanské, ale bratry pravoslavné mívalo na mysli Rusko oficiální, a hlavně, když usilovalo o Cařihrad a volnou plavbu z Černého moře. Také za války si Rusko zajišťovalo tento předmět svého politického úsilí zvláštními smlouvami.

Jednání Ruska o Dalmácii při londýnském paktu a vůbec celá jeho politika za války je důkazem, že Rusko – ruská diplomacie – na Západě v žádné slovanské otázce nemělo vedení, nemělo plánů a svým vyslancům z Petrohradu žádných instrukcí nedávalo. Je až nepříjemné vidět na poměru k Polsku, jak se Rusko politikou Němců a Rakušanů dalo strkat, když polskou samostatnost napřed ve formě velmi opatrné prohlásilo a později redukovalo na autonomii. Ani ovšem řádění ruských byrokratů v Haliči nepřispělo k řešení polské a slovanské otázky.

Pokud běží o formování našich legií, Rusko i v tom bylo za Západem; kdyby bylo mělo plán slovanský a jmenovitě český, byly by naše legie bývaly utvořeny ne-li hned roku 1915, tedy jistě roku 1916, když Štefánik ruské vládě a carovi předložil přesný náš plán, podporovaný Francií, osvědčeným a starým spojencem Ruska. Vyložil jsem historii ruských legií dost obšírně.

V uveřejněných v poslední době dokumentech z ruských archivů nalézám potvrzení toho, co jsem poznal v Rusku, že si nás Čechů carská vláda všímala teprve pod tlakem Francie a Anglie a jejich přízně k nám; uvědomělého praktického plánu o našem národě carská vláda a Rusové vůbec neměli. Je-li třeba ještě příkladu, uvádím odpověď Spojenců Wilsonovi na jeho dotaz o podmínkách míru: že jsme v odpovědi byli zvlášť uvedeni, způsobili Francouzové; Izvolskij za Rusko návrh západních Spojenců jen podepsal.

Po carském Rusku přišla Zatímní vláda. Někteří její představitelé uznali politické tužby slovanských národů (nás, Poláků, Jihoslovanů); tato revoluční vláda má o nás zásluhu, že nám konečně potvrdila carskou vládou slibovaný, ale stále odkládaný řád pro formování našeho vojska, třebaže to byl řád oktrojovaný.

Vláda Kerenského byla napřed proti nám, po Zborově nám nepřekážela.

Bolševici pokračovali administračně v carismu a byli vlastním dítětem carismu; v politice zahraniční postupovali samostatněji a podle tradicí dělnické Internacionály. Pro nás a naše snahy neměli pochopení. Přesto jsme měli s bolševiky smlouvu, uznávající nepřímo naši samostatnost; uznávali naši armádu a právo ozbrojené neutrality. Později toto uznání odvolali, ale na Sibiři zase s naším vojskem dojednali příměří.

Ve schématě uvádím také uznání vojenské vlády sibiřské.

Poučné bylo pozorovat naše hochy na Rusi. Přišli na Rus s těmi nejasnými abstraktními názory o Rusku a o Slovanech, jaké u nás panovaly. Na Rusku poznávali Rusko skutečné, Rusko živé; poznávali Rusko carské a neměli ho rádi, měli odpor k ruské byrokracii civilní i vojenské a byli zklamáni carskými sliby. Ale poznali ruský lid, ruského mužika, a tento lid si zamilovali; Rusko a Sibiř byly tisícům našich vojáků dobrou ruskou školou; poučili se o vadách, a velikých vadách, všech ruských vlád, ale poznávali přírodní poměry ruské veleříše a jejich vliv na vývoj ruského člověka a poznávali jeho charakter. Na Rusku naši hoši poznávali také Jihoslovany, Poláky, Ukrajince – Rusko jim bylo také dobrou školou slovanskou.

Navzájem se Rusové od našich legionářů dověděli o Češích a Slovácích; posud o nás věděli slavisté a část inteligence – válkou se o nás dověděl mužik, jenž v dřívější době něco věděl jen o Bulharech a Srbech jako pravoslavných a o Polácích jako katolících.

Odpověď tedy na otázku, na kolik nás osvobodilo Rusko a na kolik západní Spojenci, nemůže být neurčitá. Podíl Ruska je malý, mnohem menší než podíl Západu. Přitom pamatuji na to, že Rusko na počátku války, pak roku 1916 (Brusilov) a ještě roku 1917 svou armádou Spojencům a tím i nám přispělo; ale to učinili i Srbové, jejichž zásluha o Slovanstvo není menší, že jako národ malý měli jen malou armádu. Pamatuji na to, že na Rusku nám bylo umožněno organizovat velikou armádu a že se tato armáda na Rusku uplatnila. Ale to není zásluhou ruské politiky. Ve světové válce plán centrálních mocností byl, že Rakousko s menší pomocí Německa povalí Rusko, kdežto Němci zničí Francii; tím se naši čeští a slovenští vojáci dostali na ruskou frontu a tím byl umožněn další vývoj; zásluha Ruska přitom nebyla aktivní. Rusko nás osvobodit nemohlo, jako neosvobodilo ani Srbů a balkánských národů, za jejichž protektora se na začátku války slavnostně prohlásilo. Srbsko také věřilo slibům carovým, jako my, ale také Srbové a Jihoslované všichni musili své osudy úže spojit se Spojenci západními. Rusko, Rusko carské a oficiální, nebylo slovanské, nýbrž byzantské. Naše rusofilství se především vztahovalo na ruský národ – to rusofilství válkou nebylo oslabeno, naopak zesíleno.