TGM Světová revoluce 111: Zvítězili idealisté, ne chytráci

V polemikách o 28. říjen se ozval také názor, že zahraniční akce neměla tak značného významu: Spojenci prý nás jen užili; vlastně zneužili proti Rakousku, aby je donutili k separátnímu míru. Je to tvrzení liché a zbytečné, vždyť Spojenci toho míru s Rakouskem nesjednali.

Vypsání jednotlivých uznání, jednání o ně a celý postup Spojenců vůči nám vyvrací thesi úplně. Byl jsem přítomen a zkusil jsem, jak psychologicky a politicky vznikla; vůbec pak by Wilson takového chytráctví, jaké se tu předpokládá, nebyl schopen; na druhé straně víme, jak právě Wilsonova odpověď působila rozkladně na Rakousko-Uhersko a zároveň povzbudivě na nás doma: „kapitulace“ dra Rašína je dostatečným argumentem proti theorii, která Spojence tak nerozvážně snižuje. Cíl, program Spojenců byl vysoký; byli ovšem i mezi Spojenci jednotlivci, frakce a směry, kteří tomu cíli nesloužili; avšak Spojenci přese všecky a veliké obtíže uskutečnili svoje demokratické poslání proti reakčnímu absolutismu. Podobně u nás konec zvítězila idea, zvítězili idealisté, ne chytráci.

Snad se ukáže na jednání prince Sixta jménem Karlovým se Spojenci. Ukázal jsem na nebezpečí toho jednání a na jeho nesouhlas s uznáním, jehož se nám dostalo už předtím; ukázal jsem však, jak se nezdařilo pro svou neorganičnost a vnitřní nemožnost, a že právě francouzský ministr zahraničí s jednáním nesouhlasil, stejně jako italský.

Upozornil jsem na pokusy vídeňské diplomacie využít zahraničního austrofilství ještě v době převratové – vůbec smím říci, že jsem svou zprávu o spojenecké politice za války podal s náležitou kritickostí; mé postavení mi ovšem ukládá jistou reservu v úsudku, ale domnívám se, že jsem se neodchýlil od skutečnosti a pravdy.

Z jednotlivostí by mohli odpůrcové Spojenců ukázat na příklad na zamýšlený kongres potlačených národů, jenž v Paříži podle vzoru kongresu římského měl být pořádán dne 15. října 1918. Dr Beneš byl tehdy v Italii a měl se vrátit do Paříže ke kongresu, ale kongres byl na žádost francouzské vlády odročen. Dr Beneš mi podal o věci tuto zprávu: V tu dobu došla Spojencům žádost, aby se zahájilo vyjednávání o příměří (centrální mocnosti podaly žádost 5. října); svolána tedy do Paříže mezidohodová spojenecká komise; na té požádal Lord Robert Cecil jménem Anglie za odročení kongresu potlačených národů, aby se nekonal zároveň se zasedáním mezispojenecké komise. Tuto stručnou zprávu lze doplnit dohadem, že Spojenci nemohli do podrobností vědět, o čem o všem se bude v mezispojenecké komisi jednat, ani jaký bude výsledek jednání kongresu potlačených národů; nelze spojeneckým komisařům mít za zlé, jestliže jednání své komise nechtěli mít rušeno vnějším nátlakem.

Podal jsem dost obšírný náčrt naší protirakouské propagandy a ukázal na sílu austrofilství ve státech spojeneckých; jeho nebezpečí nevycházelo ze Spojenců, nýbrž – z nás. Za hranicemi jsme nedali žádného podnětu k postupu Spojenců proti sobě; nás bylo málo a bylo tedy možno, mít jednotný, stále stejný protirakouský program a udržet v emigraci a v legiích pořádek. Ale doma byly poměry jiné; zde byly různé strany, byly strany přímo rakouské, byly ve stranách austrofilské odstíny, byli politicky vynikající austrofilští jednotlivci, a last not least: všichni byly pod vládou a vojenským terorem; a byli vedle pevných také charakterové slabí. Spojenci, kdyby byli chtěli získat a udržet Rakousko, byli by nasadili své páky zde. Že Vídeň přes své výhody u Spojenců padla, to způsobila do jisté míry – ta Vídeň sama, svou politickou a diplomatickou neschopností a bezhlavostí. Ukázal jsem na to, že Vídeň byla také naším osvoboditelem, protože byla naším katanem.

Nakonec – kdyby spojenecká politika vůči nám za hranicemi skutečně byla jen taktickým tahem pro kapitulaci Rakouska a protiněmecký mír, jistě by nás Spojenci nebyli opustili, právě proto, že naše zahraniční politika a legie Rakousko dovedly tam, kde je Spojenci chtěli mít. A nebyli bychom vyšli naprázdno, protože Spojenci byli svým uznáním vázáni. Hadr papíru německého kancléře se v Paříži nemohl opakovat. O to bychom se byli náležitě postarali.