TGM Světová revoluce 112: Byl převrat aktivní či pasivní?

Při posuzování a hodnocení politických událostí, jednotlivých historických akcí a činů, nakonec běží o úmysl, o plán, přesvědčení a pohnutky jednotlivců, stran a národů historii dělajících. Nestačí registrovat jen vnější fakta a jednotlivosti a přestávat na výsledku („republiku máme, k čemu spory o to, jak a kdy vznikla?“).

Plány, cíle, pohnutky akce zahraniční jsem podrobně vyložil; doufám, že se nám dostane obdobného výkladu o revoluční akci domácí. Přesné konstatování toho, co se v našich zemích za čtyři léta války, co se 28. října 1918 v Praze dálo, to jest., jaký byl plán a úmysl převratový, jaké bylo smýšlení a odhodlání vedoucích mužů, stran a obyvatelstva vůbec, má v souvislosti s pádem Rakouska a se světovou revolucí velikou důležitost pro posouzení nejen naší politické zralosti, nýbrž našeho národního charakteru.

Otázka, hlavní otázka je: byl převrat pasivní či aktivní? Bylo využito zhroucení Rakouska, zhroucení na italské frontě a uvnitř jen v rychlosti a v poslední chvíli, či byl převrat promyšleně přivoděn, byl chtěn? A od kdy byl chtěn, od kdy a jak bylo doma k němu vědomě pracováno a kým? Byli jsme doma na konci války po zkušenostech čtyř let, po zkušenostech trpkých, připraveni na skutečný převrat státního režimu, na skutečnou revoluci, ovšem nekrvavou? Nestačí, že si mnozí osvobození přáli – co jsme dělali, abychom ho dosáhli, abychom je uskutečnili?

Otázka je otázkou národního uvědomění a svědomí. Abych nemluvil in abstracto: Vzpomněl jsem už několikrát, že jsem se léta a léta zabýval problémem revoluce a proč. To nebyla prázdná hra s pojmy. Analysoval jsem sebe a zároveň naši národní povahu, analyzoval jsem také duši ruskou, neboť jsme byli rusofily, abych si uvědomil, je-li náš a slovanský humanitní program jen pasivní, budeme-li se jen hájit, když budeme jinými nemírně utlačováni, či dovedeme-li postupovat a jednat politicky, samostatně z vlastní vůle a z rozmyslu, aktivně, z vnitřního rozhodnutí, nejen z tlaku – zda dovedeme, jedním slovem, být svými vlastními pány?

Proto jsem se tolik zabýval otázkou, jak byl možný Chelčický a jeho Bratří vedle Žižky. Byl Chelčický pasivní a je pasivnost v naší povaze, v naší krvi, v našem charakteru, v naší duši? Či byl Chelčický způsoben jen extrémem opačným, Žižkou, byl pasivní jen takticky, ne ze zásady, prýštící z našeho charakteru? A Žižka? Palacký míní, že se husité také jen bránili. Znamená to, že jsme de facto byli vedeni, strkáni, donuceni zvenčí? A že jsme byli rekové, až když bylo zle?

Chelčický pasivní nebyl, naopak byl velmi aktivní, odhodlaný, radikální, byl nekompromisní. Chelčický není méně aktivní, méně radikální, méně nebojácný než Žižka; Chelčický a Žižka tvoří rub a líc téhož tvrdého českého groše. Chyba Chelčického tkví v nesprávném pochopení lidské přirozenosti.

S toho hlediska jsem na příklad také pozoroval naše hochy v Rusku a na Sibiři: měli jsme vojsko a byli jsme jeho, svými vlastními pány; dovedli jsme disponovat sebou samostatně, byli jsme vždy stejně bdělí a sebevedoucí? Že jsme byli chrabří, když bylo zle, o tom nebylo pochyby; ale slyšel jsem častěji od myslivějších vojáků, že náš voják, když není tlačen nepřítelem, není tak bdělý, jako když je tlačen. Je to správné a do jaké míry?

V této souvislosti by se mohlo ukazovat na fakt, že jsme svou samostatnost ztratili, že jsme svůj stát nedovedli udržet. A mohlo by se dále říkat (ve skutečnosti se to říká), že právě naše husitství, že naše Bratrství, že celá naše reformace – a reformace je nejintimnějším projevem mravní a národní bytosti – byla nehotová, politicky neblahá, končící právě porážkou a ztrátou státní samostatnosti. Německá reformace byla politicky konstruktivnější.

A z nejnovější historie příklad, třebaže skrovný, Omladina. Improvisace, vzplanutí bez aktivního zakončení; padl život, ale charakteristickým způsobem život českého človíčka českými lidičkami.

Když jsem takto stále a stále uvažoval o našem národním programě humanitním, došel jsem poznání, že humanitism není vrozenou a charakterovou pasivností, nýbrž že je správným základem úspěšné, praktické politiky. Dobytí naší samostatnosti, zbudování našeho státu je toho důkazem.

Spor o 28. říjen je mi sporem o naši státotvornost a státnost, o politickou konstruktivnost, aktivnost ve smyslu politické (nejen administrační!) vedoucnosti, vůdcovství, dovedeme-li být svým pánem, pánem svého státu a pánem trvalým.

Jak v době Husově, tak i nyní běží o pochopení nejen domácí, nýbrž celé evropské, přímo světové situace; svou zeměpisnou polohou a historií naše politika je a musí být evropská a světová, třebaže jsme národ malý, ba právě proto, že jsme malí: dovedeme tedy za této dané světové situace nabyté samostatnosti udržet, stále a trvale udržet? Máme na to dost schopnosti, dost rozumu, dost prozíravosti, dost vůle, dost odhodlání, dost vytrvalosti? To je jádro sporů o 28. říjen.

Já jsem si na otázku před válkou a hned na začátku války odpověděl kladně; odhodlal jsem se k revoluční akci za hranicemi v přesvědčení, že národ doma a jeho vůdcové využijí vítězství Spojenců dovedně a že všichni budeme pracovat k uskutečnění svého maximálního politického programu. Naše revoluce skutečně byla provedena dobře a tak, že to provedení skýtá záruku pro úspěšnou politiku v době porevoluční.

Klade-li se však určitá otázka, zdali jsme se osvobodili více akcí zahraniční či domácí, odpovídám: o tom s počátku sporů nebylo; dr Rašín v manifestě z 28. října, ženevská deputace a její vůdce a předseda Národního výboru dr Kramář v svých enunciacích a myslím také obecný hlas lidu, jak se projevil v přijetí ženevské delegace a při mém návratu s prvou částí legií, jsou svědectvím názoru, že rozhodující byla akce zahraniční. Ale ta zahraniční akce byla umožněna obecným odporem národa proti Rakousku-Uhersku a dovedným provedením převratu, když Vídeň před Wilsonem kapitulovala.