.jpg?s3=1)
Ukázal jsem, jak jsme svůj stát obnovili, na jakém programu a jakou taktikou: uvědomíme si teď, jak si nabytý stát udržíme. Byli jsme samostatni, ale svou samostatnost jsme ztratili – pobídka tím silnější, svědomitě se orientovat v nové, mírem utvořené evropské situaci.
Pokud běží o náš politický program navenek a uvnitř, nebude se ode mne očekávat, že bych podával podrobný výklad o úkolech administračních: mým úkolem je rozvinout hlavní zásady, kterými se náš obnovený stát podle mého přesvědčení v své politice musí řídit. Prakticky se ty zásady osvědčily, jak dokazuje znovuzřízení našeho státu; naše politika musí pokračovat v politice, kterou jsme čtyři léta dělali za hranicemi a kterou jsme samostatnosti dobyli. Byla to sice politika vnější, ale spočívala na zásadách, kterými se musí řídit také naše politika vnitřní. Ty zásady chci teď soustavněji objasnit – heslově jsou vysloveny nadpisem této kapitoly.
Při svém výkladu budu se muset dotknout mnohých problémů státovědeckých, ale nepustím se do obšírnějších teoretických úvah, protože tu nemluvím jako teoretik, nýbrž jako praktik; proto se spokojím stručným výkladem svých názorů, nebo i jen prostým konstatováním. Theoretikové a odborníci i tak poznají stanovisko a názory a nebude jim vadit, že jsem knihu nerozšířil udáváním pramenů a literatury. Pokládám tuto závěrečnou část své zprávy o své zahraniční politice a účasti v světové válce a revoluci nejen za theorii té své činnosti, nýbrž i za další a organické pokračování v ní.
Válka byla světová, nebyla jen sporem francouzsko-německým (pro Alsasko-Lotrinsko), ani bojem Němců a Rusů nebo Germánů a Slovanů; všecky tyto a jiné otázky byly částí velikého boje za svobodu a za demokracii, boje mezi teoretickým absolutismem a humanitním demokratismem. Války se proto účastnil doslova celý svět, a válka se tím, že trvala dlouho, rozšířila v světovou revoluci.
Nejen trváním (rychlá moderní komunikace a technické zdokonalení vojenského aparátu redukovaly třicet a snad i více let na čtyři), nýbrž i charakterem, obsahem a smyslem: v třicetileté šlo o uspořádání Evropy po revoluci náboženské, v světové čtyřleté šlo o uspořádání Evropy a světa po Revoluci a revolucích politických – byla do značné míry pokračováním války třicetileté.
Světovou revolucí padly tři mocné theokratické monarchie: Rusko – pravoslavná, Rakousko-Uhersko – katolická. Prusko-Německo – luterská. Kdo by byl na začátku války, kdy se spor prakticky vedl především o napadení Srbska a Belgie, předvídal, že padnou ty tři mocnosti, vůdcové středověkého theokratismu a monarchického aristokratismu!
Před válkou bylo asi 83 procent lidstvo pod režimem monarchickým, jen 17 procent pod republikánským: dnes je převážná většina lidstva republikánská a jen menšina monarchická. V Evropě před válkou byla veliká republika jen jedna (Francie), pak Švýcary, Portugalsko, San Marino a Andorra: dnes je republik 18, dva největší státy – Německo a Rusko (Rusko počítáno jako celek) – jsou republiky.
Vedle vzniku republik je stejně charakteristickým politickým zjevem autonomisace v jednotlivých státech: v Anglii se stalo Irsko samostatným, v Rusku je 21 republik a autonomních teritorií. Že v Německu několik malých států po válce zmizelo, to se stalo z administračně-technických důvodů; také v novém Rakousku je silná tendence autonomistická a federalistická.
Tato tendence k autonomisaci se jeví v rozpadnutí právě tří velkých monarchií v samostatné menší státy: monarchický absolutism se stal se svým centralismem nemožným: hověl starší době států málo zalidněných, ale velikých, vzniklých okupací a výbojem. Extensivní administrace těchto států nestačila, a byla proto nahrazena intensivní administrací států samostatných. Před válkou bylo v Evropě států 25, teď 35.