TGM Světová revoluce 114: Problém malých národů

Válkou byla Evropa, zvláště Evropa střední, politicky nově upravena. Státy nové (obnovené): 1. Finsko; 2. Estonsko; 3. Lotyšsko; 4. Litva; 5. Polsko; 6. Gdansko; 7. Československo. Státy bývalé, ale přeměněné: 8. Německo ztratilo neněmecké části (kromě Lužice); 9. Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko; 10. Belgii přiřčena malá část Porýnska; 11. Italii se dostalo částí bývalého Rakouska-Uherska; 12. Bulharsko ztratilo území na Egejském moři, 13. Dánsku vrácena od Německa část dánského území; 14. Albánie. Pronikavější změny se staly v těchto státech: 15. Rakousko; 16. Uhry; 17. Jihoslovansko; 18. Rumunsko; 19. Řecko; 20. Turecko (evropské).

Obtíže, vznikající ze státní a mezistátní reorganizace Evropy, jsou největší v střední Evropě a v Rusku: v této části světa se staly politické přeměny nejradikálnější. V souvislosti s výsledky války vznikají nepokoje v Asii a v Africe. Na Západě jsou státy staré, ustálené; tam jde o zdokonalení správy a o formu státu (pokusy o republiku), teritoriální a národnostní problémy byly nepatrné; aspoň nepatrné proti těmto problémům v Evropě střední a východní.

V poválečné Evropě a zejména v tom pásmu menších a malých národů, jež se táhne od Severního Mysu k Matapanu, tedy v pásmu mezi bývalým Německem a Ruskem, vznikly nové, malé státy, shodné celkem s národy, obývajícími v této oblasti. Zejména Rakousko-Uhersko se rozpadlo na státy národů, z nichž bylo složeno. Evropa má poměrně nejvíce malých států; Asie je více rozdělena politicky než národnostně (Indie sama má téměř tolik národností, a všecky jsou pod správou anglickou), Afrika je rozdělena politicky, Amerika má malý počet národů. Australie je fakticky anglická. Mnohost národních států v Evropě se shoduje s kulturní vyspělostí, kulturní intensivností, kterou politická extensivnost postupně byla pozměňována. Evropa má největší počet samostatných států, po ní Amerika; Asie jich má, ač je kontinent největší, málo; ještě méně Afrika.

Velkým národům, zejména Angličanům a Američanům, zvyklým měřítkům přímo kontinentálním, v nichž jazykové otázky nemají významu, zdá se být osvobození četných malých národů a vznik menších států obtížnou a nepříjemnou „balkanizací“, politickou a jazykovou. Avšak poměry jsou, jaké právě jsou; jsou dány přírodou a historií: staletým násilím Turecko, Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko zjednodušily polovinu Evropy, ale právě násilím a mechanicky, a tedy jen dočasně; svobodu a demokracií se balkanisace dá odklidit také a lépe.

Problém je, aby národové velicí, ohrožující posud národy malé a zároveň jeden druhého, přistoupili na zásadu, že všichni národové, velicí i malí, jsou rovnoprávnými státními a kulturními individualitami. Vývoj posledních let se nesl směrem malým národům příznivým. Proti německé nadvládě v Evropě vznikla obranná války světová; Spojenci proklamovali rovnoprávnost malých národů, a zejména president Wilson hájil jejich práv pod heslem sebeurčení národů. Podstatu této ideje kodifikovaly mírové smlouvy.

Třeba ovšem mít na paměti, že válkou a mírem dřívější řevnivost velmocí ještě nepřestala; k starým hořkostem se kupí zatím hořkosti nové, hořkosti z porážky a nevyplnění všech přání a plánů vítězů. Ale mírové smlouvy přes své nedostatky utvořily v celé Evropě poměry spravedlivější, než byly před válkou, a smíme očekávat, že se napětí mezi státy a národy zmírní.

Poučení z války, doufáme, utvrdí mír přese všecky spory; vady mírového uspořádání Evropy dají se od případu k případu řešit mírně. Přese všecky lze říci, že se již rýsuje v svých začátcích volná federalisace Evropy místo absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících. V takové nové Evropě může být zabezpečena samostatnost i nejmenším národním individualitám. V té příčině Společnost národů a její fungování již dnes je poučené analogon možné jednotné Evropy.

Často a dávno před válkou se vyslovovaly pochyby, může-li náš národ, a národ malý vůbec, být samostatný. Z těchto pochyb vzniklo Palackého známé slovo o nutnosti Rakouska jako federace národů. Řídím se Palackým rád, a proto jsem si stále uvědomoval obtíže a zvláště problémy národa malého, ale věřil jsem v možnost naší samostatnosti. Vyslovil jsem to v svých českých studiích; a z té víry vznikla celá má politika a politická taktika; v té víře jsem se rozhodl v světové válce k boji proti Rakousku-Uhersku. Pokládal jsem naši samostatnost za možnou, jestliže, jak to žádal Havlíček, budeme mravně zachovalí a k obraně své svobody vždy odhodlaní, jestliže budeme mít dostatek politického rozhledu k rozumné a poctivé politice uvnitř a navenek, získáme-li si v Evropě sympathie, a konečně, bude-li v Evropě posílena demokracie: za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné; demokratická svoboda umožňuje samostatnost i národům malým. To dokazuje historie Evropy od XVIII. století: od Velké revoluce s rostoucí svobodou a demokracií osvobozují se malí a potlačení národové jeden za druhým. Světová válka je dovršením toho osvobozujícího hnutí: světovou válkou a revolucemi jí podnícenými padly tři carismy, jimiž řada národů byla potlačována: teď je dána možnost Evropy demokratické a tím svobody a nezávislosti všech národů.

Podrobnější analysi tohoto historického procesu jsem podal v své prvé londýnské přednášce; v ní je v jádru politický program, jak jsem jej pak rozvinul v Nové Evropě a v této knize.

Pokračování