TGM Světová revoluce 116: Drang nach Osten

Hlavní překážku naší samostatnosti viděl Palacký a jiní naši politikové v naší nepočetnosti při sousedství Němců; nás je 9-10 milionů, Němců přes 70 (v Německu samém 60 milionů). Němci jsou po Rusích nejlidnější národ v Evropě; s námi sousedí, oklopujíce nás se tří stran; my sami v svém státě jich máme 3 miliony, a jsou také v ostatních státech východních ve značném počtu.

Němci od starých dob se tlačí na východ a jihovýchod (Berlín-Bagdad: Treitschke vidí poslání Němců v kolonisaci Východu); nelze očekávat, že se tato staletá tradice a taktika dá odklidit diktátem; a proto musíme s tímto německým tlakem stále počítat. Naši historikové a sám Palacký vidí hlavní obsah našich dějin v „ustavičném stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím“, v „přemáhání i zažívání cizoty“; situace je pak ještě ztížena sousedstvím Maďarů, zůstanou-li orientováni německy. Souhlasím v tom s Palackým, jen bych více zdůraznil, že jsme jako národ měli a máme svůj úkol positivní, netoliko negativní (boj s Němci); pokrokem kultury, zesílením demokracie ten positivní úkol bude stále důležitější.

Tím, že Rakousko nebylo přičleněno k Německu, politický tlak německý je poněkud slabší; ale není jisté, zda je otázka poválečného Rakouska již definitivně rozřešena – prozíravý a opatrný politik musí počítat se všemi možnostmi a nesmí se vyhýbat možnostem mu nemilým.

Poměr k Němcům v Německu, v říši, je nám problémem nejvážnějším. Naší snahou musí být, upravit jej korektně a časem i přátelsky; Němci nemají příčiny k nepřátelství. Svůj Drang nach Osten mohou a musí změnit v mírné zápolení; i my, jako všichni národové v Evropě, směřujeme k východu a k jihu – upozornil jsem na ten obecný sklon všech národů na západě a na severu. Německo válkou – vyhrálo; stalo se republikou, stalo se národně jednolitějším a může tedy lépe pěstovat politiku demokratickou, mírumilovnou.

Rozumí se, že dobrý poměr k Německu předpokládá rozumnou politickou organisaci hospodářské a kulturní součinnosti s Němci našimi.

Při všem optimismu si nebudeme zakrývat obtíže, dané naším postavením v Evropě a historií. Zdá se mi, že si mnozí z nás ty obtíže uvědomují teprve teď plněji, když máme svůj stát; de facto tu není nic nového, a musili jsme být na ně připraveni. Já jsem si jich byl vždy plně vědom, i když jsem se rozhodl pracovat a bojovat pro naše osvobození a osamostatnění. O naší budoucnost, jako o sudbách všech národů, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politiků, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci, vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho postupovat.

Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší (jsme co do lidnosti na místě 9., za námi je ještě 23 menších národů – států), ale buď jak buď, naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytráctví minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku.

Můžeme se posilovat poznáním, že jsme se proti útokům a stálému tlaku svých výbojných sousedů udrželi; to je argument silný. Smíme se potěšovat tím, že jsme v osudové chvíli našli spojence a ochránce a že jsme v té těžké posici ztracenou samostatnost dovedli obnovit. Ovšem to, že jsme dříve, za světové situace v podstatě podobné, svou samostatnost ztratili, stejně jako naši slovanští sousedé Poláci, nutí nás zvyšovat politickou obezřelost a prozíravost. Nezapomínejme, že se na počátku středověku Slované rozprostírali až k Sále a k severnímu Labi; ovšem dnes i o osudu polabských Slovanů máme jasnější a správnější názory než Kollár a jeho vrstevníci.

Musíme znát a realisticky odhadovat své síly: můžeme a musíme si brát příklad nejen z malých, nýbrž i z velkých národů, ale nesmíme své vzory nepromyšleně napodobovat, musíme mít svůj promyšlený program a za ním jít důsledně a odhodlaně. Musíme stále usilovat o zvýšení své vnitřní síly, jak nám to formuloval Havlíček – pak si můžeme říci s klidem: nedali jsme se a nedáme se nikomu a nikdy! Vždy vzpomínám malého Dánska, jak se mužně a čestně nedalo zakřiknout roku 1864 dvěma velikány, Pruskem a Rakouskem, i když musilo očekávat porážku; v světové válce Dánsku bylo vráceno, co mu porážka neprávem odňala. A tato náprava se stala, aniž se Dánsko účastnilo boje.

V poměru k Německu nepadají na váhu jenom síly a hodnoty mocenské, nýbrž také kulturní, od samého počátku našeho vývoje Německo působilo na nás svou kulturou – církevně, hospodářsky, literárně a umělecky – proto otázka naší samostatnosti a nezávislosti na Německu není jen politická, nýbrž také kulturní, a to v nejširším slova smyslu.