TGM Světová revoluce 117: Vývoj kulturní nás pojí k Západu

Za své politické osamostatnění děkujeme v největší míře Francii, Anglii, Americe, Italii – Západu.

Od počátku svého vývoje v Evropě jsme byli politicky a kulturně spojeni nejen s Německem, nýbrž i s Francií, s Italií a s Anglií; s Východem byzantským a ruským naše styky v starší době byly slabé, episodické. Spojení s Německem bylo tak silné, že naši králové jednu dobu byli v čele římského imperia.

Vlivy ostatních západních národů byly slabší než německé. Byly již v starší době vlivy francouzské a italské vzdělanosti, zvláště umění. Podle západního vzoru Karel zřídil v Praze universitu. Svou reformací stál celý národ na základech kultury západní, jak vidíme z toho, že se směrem, zahájeným Husem, po nás bral celý Západ; že Hus měl silné podněty z Anglie, je jen dalším důkazem mé these. Svou reformací jsme vytyčili ideály, které Západ reformací a revolucí uskutečňoval; Palacký správně upozornil, že se v naší reformaci v zárodku projevily všecky ideje a směry, které se později na Západě vyvíjely. Komenský byl duchovně spojen se Západem, a opět vliv anglický naň byl dobrý.

Pod Rakouskem jsme podléhali jednostranně vlivu německému, ale právě proto vlivy anglické a francouzské, protože nebyly vnucovány, nýbrž hledány, byly úrodné. Sympathie k Francii, ideje francouzské Revoluce byly nám v době tak zvaného obrození mocnou kulturní a politickou oporou; docela přirozeně, přímo logicky postavili jsme se v světové válce proti svým utlačovatelům na stranu Francie a Spojenců vůbec.

S námi byli na straně Spojenců všichni slovanští národové – kromě Bulharů; část Poláků jistou dobu také kolísala. Rakouskem-Uherskem a Německem jsme nebyli potlačováni je my, nýbrž také Jihoslované, Poláci a Rusíni; Rusové a Srbové (mimorakouští) byli ovšem také proti centrálním mocnostem. A stejně jako my i ostatní slovanští národové tíhnou k Západu, zejména k Francii, také kulturně; o tom kulturní historie Poláků a Rusů podává dostatečně poučení. Na Slovany jižní působily také vlivy italské a řecké.

Do jaké míry o politickém a kulturním poměru Slovanů k Západu rozhoduje zeměpisné položení, politický tlak Němců a Maďarů, a do jaké míry snad i sympathie, prýštící z příbuznosti nebo podobnosti charakterové, nemohu zde vyšetřovat; je to složitá otázka kulturní vzájemnosti a kulturního vývoje vůbec. Zde běží o naši politickou orientaci v Evropě.

Od centrálních mocností nás odpuzovalo především habsburské Rakousko-Uhersko; ono provedlo násilnou protireformaci, zpronevěřilo se politické smlouvě s naším národem, ztenčovalo stále jeho nezávislost a stalo se po Velké revoluci hlavním inspirátorem starého režimu. Z vůdců římského imperia Habsburkové klesli na avantgardu pangermánského postupu na Východ. Habsburkové náš národ násilně poněmčovali. S Habsburky šli Hohenzollerové, a už tím bylo určeno naše politické postavení také k Německu; ovšem také německým náporem proti Slovanům vůbec. V světové válce nemohlo být proto postavení našeho národa jinde než na straně západních národů a jejich spojenců.

Náš poměr k Francii, Anglii, Americe a k Italii, jimž děkujeme za obnovení své samostatnosti, neznamená, že bychom v své politice, zejména vůči Německu, nebyli samostatní. Bolavý poměr Francie a Německa se zlepší; Alsasko-Lotrinsko není a nebylo hlavní a vlastní příčinou sporů, jak se o tom před válkou i pangermáni vyslovovali, když stále ukazovali na východ a když kolísali, je-li vlastním odpůrcem Německa Rusko či Anglie. Přitom v tom i onom případě upírali své zraky do Asie a Afriky.

V našem zájmu spor Francie a Německa není; naopak, budeme ochotně podle svých sil přispívat k tomu, aby se tito dva národové dohodli.

Mr Temperley v uvedené historii míru s jistým zadostiučiněním konstatuje, že se k nám Německo nechovalo nepřátelsky, jako k některým jiným národům. Dr Rašín a dr Soukup v své zprávě o převratu referují o německém generálním konsulu v Praze, jak hned po převratu (2. listopadu) oznámil, že německá říše uznává československý stát a že na naše německé území nepomýšlí. Z historie našeho vojska v Rusku mohu uvést fakt, že naši hoši docela jiné city chovali k Němcům než k Rakušanům a Maďarům; byli jsme v boji, ale byl jistý a vzájemný respekt, jak o tom svědčí dohoda u Bachmače a jiné drobnější incidenty. Je to přirozené – utlačování Rakouskem-Uherskem bylo přímější, osobnější.  Proto náš politický poměr k novému Německu republikánskému a demokratickému může být jiný než k starému Rakousku-Uhersku a k Prusku.

Pokud běží o náš poměr k Němcům v novější době, smím uvést sám sebe, protože jsem ten poměr prožil uvědoměle a kriticky. Pracoval jsem už před válkou pro naši politickou samostatnost; ale nevystupoval jsem proti Němcům nepřátelsky, ani proti Němcům v Rakousku. Od počátku války a již před válkou stál jsem rozhodně proti rakouskému habsburgismu a stál jsem proti Německu pruskému; když nastal boj, přidal jsem se odkrytě ke Spojencům, avšak za celou dobu jeho trvání a v celé obranné propagandě ani slovem jsem neurazil Němců ani Rakušanů jako národa. Mám o tom dobrou vědomost a bezpečné svědectví, že toto mé postavení i v oficiálních kruzích Německa bylo uznáno a respektováno. Vím ovšem dobře o tom, že některé kruhy v Německu, stejně jako vojenské orgány rakouské, již před válkou pomýšlely na násilné potlačení mých straníků, zejména na zatčení mé, protože jsem se jim zdál být nebezpečným, ale to nemělo vlivu na mou politiku.

Duchovně celým svým vývojem kotvím v kultuře antické, francouzské, anglické, americké a ruské, nejen německé. Myslím, že se můj osobní vývoj podobá našemu kulturnímu vývoji národnímu, ledaže jsem hlouběji prošel kulturou ruskou a že jsem i antické a západní literatury prožil úplněji a soustavněji než většina našich lidí. Literatura, filosofie a kultura německá mně nestačily, a hledal jsem proto vzdělání v kulturách západních; nikoli z politické zaujatosti, nýbrž z kritického srovnávání kultury německé s ostatními, a z úsilí po kulturní samostatnosti a synthesi. Povím o tom ještě více, zatím jen zdůrazňuji, že sympathie a vzájemnost kulturní nemusí překážet politice a naopak; hodnotíme kultury věcně, nejen politicky, a vzájemnost národů se neurčuje jen politicky, nýbrž také kulturně.

Pokračování