TGM Světová revoluce 118: Potřeba nové filosofie národnosti a kultury

S Východem byly naše styky mnohem skrovnější než se Západem.

Náš poměr k byzantské říši a vzdělanosti v nejstarší době posud není sdostatek objasněn; ale víme, že se po nedlouhé periodě byzantské staly rozhodujícími pro celý další vývoj styky se Západem. Politické styky jsme měli s Poláky a Maďary; s Poláky již v starší době také styky kulturní. S Rusy a Jihoslovany byly značnější kulturní styky teprve od konce XVIII. století.

Rakousko svou jednostranně německou a později také maďarskou politikou samo vedlo své slovanské národy ke vzájemnosti; docela přirozeně vznikl, jak to Havlíček nazval, panslavism malý; ale byl právě také panslavism veliký (počítající na Rusko, Srbsko, Černou Horu, Bulharsko). V době absolutistické se panslavism politicky projevovat nemohl; ale projevil se ve větším měřítku za svobody revolučního roku 1848 v Praze Slovanským sjezdem; po revoluční reakci parlament ve Vídni sbližoval slovanské národy v Rakousku politicky.

Příbuznost jazyka a národnosti docela přirozeně podávala Slovanům vzájemnost kulturní; ta příbuznost je hlubší a intimnější než na příklad příbuznost jazyků románských a germánských, a proto panslavism národnostně a jazykově má přirozenější podklad než panlatinism nebo pangermanism (posuzováno národnostně a jazykově). Kollár – žák Herdrův! – formuloval program slovanské vzájemnosti ve smyslu čisté lidskosti a osvícenosti: Slovan byl totožný s člověkem, a slovanské ideály politické byly ideály čisté demokracie, které se obyčejně kladly do více méně mytické pradoby slovanské a do jednotlivých slovanských národů („národ holubičí“). Kollár očekával, že zvláštní a vyšší kultura slovanská spasí také národy západní; Slované se ujmou vedení národů a lidstva a nastoupí na místo národů západních, již z historické scény odstupujících, upadajících. Podobně, jako Kollár u nás, v Rusku v téže době slavjanofilové hlásali mesianism, a hlásali mesianism také Poláci – slovanská, ruská, polská kultura spasí nejen Slovany, nýbrž i ostatní národy a celé lidstvo. Kultura česká je založena na reformaci a osvícenství; podobně z osvícenství vycházejí mesianisté jihoslovanští; kultura ruská je založena na pravoslaví, polská na katolicismu.

Všecky tyto teorie byly v svých hlavních představitelích formulovány nepoliticky – byl to program kulturní a duchovní vzájemnosti, nebyl to panslavism politický; v pozdější době, nikoli bez vlivu německých pangermanistů, stával se panslavism, původně kulturní, u některých filosofů dějin a politiků také politickým.

Mesianism slovanský se vědecky držet nedá, jako se nedají držet mesianistické tužby pangermánské a jiné. Byl jsem vždy skeptický ke všem těmto theoriím, ať filosofickým, ať politickým: nepřijímám nekriticky mesianismů slovanských a stejně jsem nepřijímal nekritického a jednostranného uznávání kultury západní. Mluvit o úpadku Západu, jak to činili mesianisté slovanští a němečtí, je vědecky neoprávněno; odmítám také teorie o úpadku Němců a podobně kulturní filosofii Spenglerovu. Hlubší poznání kultury všech národů, filosofická kritika, jejich kulturní vývoje nás odkazuje ke kulturní synthesi, ke vzájemnosti nejen národů slovanských, nýbrž národů všech. Proto k starému programu: „Ex oriente lux?“ odpovídám: Ano, ale také „Ex occidente!“ Celá naše historie a naše zeměpisné postavení vybízí k této synthesi.

Ve skutečnosti se již tato synthese u všech národů provádí. Netřeba dokazovat, jak se všude pěstuje filosofie a věda všemi a ode všech, jak se v této oblasti jednotliví národové doplňují a jak na sebe vzájemně navazují; ani nebudu ukazovat, jak si všichni národové osvojují výsledky společné civilisace technické a vnější vůbec. Pokud běží o krásnou literaturu a umění, víme, že se západní literatura od Slovanů dávno a stále dychtivě přijímá; navzájem byla literatura ruská Západem ochotně přijata a v poslední době se všude přijímá až chtivě. Známý romanopisec Paul Adam už před lety řekl: Il faut que l´Empire d´Orient et celui d´Occident s´épousent – a Paul Adam byl (mezi jinými) francouzským a románským mesianistou.

Upozornil jsem, jak se v západních literaturách, ve Francii, Anglii, Americe a v Italii, před válkou zesilovala vzájemnost literární, a ty evropské směry válkou neutrpěly a po válce se rozvíjejí velmi slibně.

Europeism se nepříčí zdravému jádru Kollárovy vzájemnosti, naopak, doplňuje a dovršuje ji; europeism vylučuje jen mesianism romantický a šovinism. Pokud mesianism upozornil na některé dobré vlastnosti a zvláštnosti národů, má své zásluhy; realistická kritika nebude mesianism jenom negovat, nýbrž podá ocenění všech živých kulturních prvků a připraví takto tu organickou synthesi, která nebude nenárodní a protinárodní, nýbrž národní – každý národ bude vyvíjet svůj národní ráz a své národní vlastnosti pod vlivem všech živoucích sílících prvků a směrů kulturních.

To je pravidlo povšechné, jež v každém jednotlivém případě musí být zpodobněno a zkonkrétněno. Je velmi těžko kriticky konstatovat, jak cizí vlivy u nás působily, které více (hlouběji a obecněji), které méně, které stále, které dočasně a tak dále; a ještě nesnadněji je určit, které cizí vlivy a do jaké míry jsou nám vhodné a potřebné, kongeniální. O tom všem máme posud málo přesného poučení; neboť to vyžaduje vědět, co je naší vlastní národní podstatou, naším národním charakterem, v čem obsah našeho národního žití a snažení je správný a jaká je jeho kulturní hodnota, co z cizích vlivů je nám potřebné a vhodné. Je přirozené, že se u nás kázalo proti němectví a germanisaci, když se nám němectví, německý jazyk a kultura oficiálně vnucovaly; a naopak, že se vlivy a vzory francouzské i jiné přijímaly ochotně, zejména vlivy slovanské, zvláště pak ruské.

Kulturní vzájemnost, hledání a přijímání cizích vlivů nejen politických, nýbrž kulturních, je právě hodnocením vlastního a cizích národů, je hodnocením celé kultury lidské vůbec. Taková kritická, vědecká filosofie národnosti a kultury je teď naším předním úkolem. Nestačí jen žádat lásku k vlasti a národu, potřebujeme lásky uvědomělé, jak to Neruda jednou formuloval, potřebujeme promyšleného všekulturního programu. K vypracování takového obsáhlého a obsaženého národního programu nabádal jsem stále již před válkou, a tak vznikly spory a boje o hodnotu naší národnosti; nepochybuji, že teď, když jsme politicky svobodni, žádoucí filosofie kultury a národnosti bude soustavněji pěstována. Naši literární historikové a umělečtí kritikové, naši sociologové a historikové a stejně naši politikové jsou teď ke kritické kulturní orientace přímo nuceni: čím přispíváme, přispějeme do pokladnice lidstva my, čeho potřebujeme od národů ostatních, abychom přispěli hodně?

Pokračování