TGM Světová revoluce 119: Slovanská politika zahraniční

S tohoto hlediska posuzují požadavek politiky slovanské. Sám jsem vždycky, a také za války, slovanskou politiku dělal, ale měl jsem o její podstatě a cílech jiné názory, než se obyčejně hlásaly a posud hlásají.

S osvobozením se nám dostalo nových slovanských úkolů doma: sjednocení Slovenska a historických zemí, správné vyřešení otázky Podkarpatské Rusi a slovanských menšin polské a maloruské (na Slovensku). To je problém politický, správní a kulturní.

Dnes máme svůj stát jako všichni ostatní slovanští národové (s výjimkou nejmenšího: Lužických Srbů) a tím je náš politický poměr k samostatným slovanským národům – státům – jasněji a praktičtěji určen než za trvání Rakouska-Uherska. Naše vláda, rozumí se, bude pěstovat oficiální styky politické a hospodářské; ale vzájemnost kulturní se slovanskými národy bude pěstovat nejen vláda, nýbrž všechny kruhy a instituce kulturní. Dnes v těch stycích není překážek, a proto získanou svobodou i styky kulturní budou účinnější, než byly v době dřívější; ba právě celkovým osamostatněním slovanských národů kulturní ideál Kollárův může plněji být uskutečňován.

Vyložil jsem, jak ve válce z tehdejších společných zájmů vznikla osvobozenská součinnost s Jihoslovany a Poláky. Odsud budeme pokračovat v budoucnosti; jen poměr k Bulharsku byl válkou poněkud zkalen, ale to je přechodné. Obšírně jsem vypsal naše zahraniční styky s Ruskem – jsou živou ilustrací k našemu předválečnému rusofilství.

K Rusku jsme chovali od začátku svého obrození silné sympathie; ale skutečné styky s Ruskem byly velmi skrovné. Rusko koncem XVIII. století má v Evropě již značný význam, a zejména pak revoluce a porevoluční restaurace poskytly Rusku postavení v Evropě často vedoucí. Hned Dobrovský formuloval naše rusofilské stanovisko; velkost Ruska ovšem způsobila, že panslavism u nás byl pojímán velmi často jako panrusism.

Rusové navzájem neměli k nám tak živé sympathie jako my k nim. Za doby carské vláda a byrokracie byly konservativní a tím i legitimistické. Je známo, jak na příklad car Nikolaj odmítal panslavism z legitimismu. K národům pravoslavným byla už za starších dob sympathie, a protože byly pod nepřátelským a nekřesťanským Tureckem, osvobození těchto národů (ovšem i získání Cařihradu a úžin) stalo se programem oficiálním. Liberální část ruské veřejnosti odmítala oficiální nacionalism, a sympathií slovanských vlastně nebylo. Podobně jako jinde i na Rusku slovanské vědomí se propagovalo omezeným kroužkem slavistů a historiků; odsud pak vzniklo poznání slovanských národů a sympathie k nim povolně do kruhů širších. Jen k národům pravoslavným, tedy k Srbům a Bulharům, byly i v lidu některé sympathie, upevněné odvěkým poměrem církve ruské k Byzantiu a k pravoslavným národům balkánským a východním vůbec. K Slovanům katolickým a liberálním se chovalo oficiální a konservativní Rusko zdrženlivě, ba přímo odmítavě.

Rusko do Petra (a již před ním) přátelilo se s Pruskem a Německem, a Němci ruští měli při dvoře veliký vliv. Šlechta v XVIII. století se přiklonila ke kultuře francouzské – ruský kulturní život se stal divnou směsí fanko-německou. V XIX. století (po revoluci) byl německý vliv silnější, a v době novější socialism, zejména mladší generace, pokračoval německým směrem. Znalost literatur a kultur slovanských na Rusku byla až do nejnovější doby docela nepatrná.

Rusko jako velmoc a hrdé na svou velikost dělalo politiku světovou, jak toho postavení v Evropě a v Asii vyžadovalo. Balkán a Turecko v té politice hrály značnou roli. Finanční a politické potřeby svedly Rusko ve spolek s Francií, a došlo nakonec i k dohodě s Anglií, s kterou se Rusko v balkánské a asijské politice dlouho nedovedlo dohodnout.

Za těchto poměrů zastihla nás světová válka – jak, vylíčil jsem sdostatek; naše starší nekritické rusofilství válečnými událostmi bylo vyvráceno a doufám i překonáno. Naše slovanství nesmí být slepé; odmítám zejména ten panrusism, jenž pod heslem slovanství a slovanské politiky všecku naději skládá na Rusko a na Rusko imaginární; v tomto rusofilství se skrývá pessimism často nihilistický. Vyvrácením toho rusofilství je právě fakt, že za své osvobození děkujeme především Západu, méně Rusku: nekritická rusofilská politika, panující ještě na začátku války, ztroskotala. Ztroskotala nejen porážkou Ruska, nýbrž i jeho rozvrácením.

Musíme si přát, aby se Rusko konsolidovalo. Ale ta konsolidace Ruska přijde jen z Ruska, přijde Rusy samými, nemůže se provést národy jinými a zvenčí; v krisi, v jaké se Rusko octlo, může si Rusko pomoci jen samo – půjčením peněz, obchodem a všemi vnějšími prostředky evropské civilisace Rusku může být pomáháno, ale spaseno tím nebude. I Francie a jiní národové – také my! – měli revoluce a krisi, jakou prožívá Rusko, a musili si pomoci sami a pomohli si. My při tom můžeme Rusku pomáhat jen málo; co dělat můžeme, dělali jsme již za války a děláme po válce; pochopením té hluboké politické a kulturní krise Ruska řídil jsem se v své politice neintervenční. Rusko, věřím, se vzpamatuje a zkonsoliduje a bude mít zase veliký význam politický, větší než za carismu; Rusko je nejen nám a ostatním Slovanům, nýbrž celému světu potřebné. Byli jsme rusofily před válkou i ve válce, rusofily zůstaneme, jenže budeme rusofily lepšími, protože myslícími a praktickými – půjdeme tu za Havlíčkem, jenž prvý z našich politiků dovedl dělat správný rozdíl mezi carismem a národem.

Občas slýcháme hlas z Polska, že národ polský bude vůdcem národů slovanských, že prý je po Rusích největší a že má správné, západní základy kulturní; vyčkáme, dovede-li Polsko dělat takovou politiku. Ale nezatajím svého mínění, že k ní dostatek podmínek nevidím.

Často, zejména teď po válce, u nás i v kruzích ruských a jihoslovanských velebí se Praha jako hlavní město slovanské. Míní-li se tím centrum kulturní, dovedu souhlasit; Praha i zeměpisně je k tomu položena výhodně, pokud se všichni Slované, směřujíce na Západ, snadno mohou dostat k nám. Kulturně máme správné základy a svým kulturním úsilím, zejména reformací, předstihli jsme vývoj ostatních Slovanů a mohli bychom mít vedení. K tomu nám dává jisté oprávnění fakt, že jsme, jediní ze všech Slovanů, dovedli mít sympathie ke všem Slovanům bez zřetele k rozdílům, zejména církevním, které ještě národy, a právě Slovany, tak silně rozrůzňují. Ale to předpokládá, že se sami dovedeme duchovně zkonsolidovat a že najdeme zároveň správné postavení k národům neslovanským. Naše politika musí být především česká, vpravdě česká, pak bude vpravdě světová a tím i slovanská.

Základy a direktivy zahraniční politiky naši republiky byly vypracovány ve válce zkušenostmi a styky takřka se všemi státy. Máme již tradici, třebaže ještě nedlouhou; pro pokračování v těchto tradicích svědčí politický úspěch, umožněný věcným pojímáním slovanské, evropské a světové situace a historie.

Pokračování