TGM Světová revoluce 12: Styky s ostatními Slovany

Z Poláků jsem potkal profesora M. Loreta a také s dánským spisovatelem Rasmussenem (germanofilem) jsem se seznámil.

S ruským velvyslanectvím přišel jsem málo do styku, jen s některými úředníky (Chvoščinskij a vojenský attaché Enckel), tehdejší velvyslanec byl bez vlivu v Římě i doma; zajímavější pro mne byl vyslanec ruský na Černé Hoře A. A. Giers. Ani později jsem nemařil svého času s lidmi, kteří neměli nic než oficiální postavení; naši s počátku bývali zaraženi, když jsem ty a ty ministry, poslance a tak dále nevyhledával. Znal jsem hodnotu a význam politicky činných lidí jednotlivých zemí z publicistické a historické literatury a informoval jsem se vždy na místě o jejich skutečném vlivu.

Zmínil jsem se o panu Svatkovském, že jsem s ním navázal styk ještě z Prahy. Býval ve Vídni šéfem státní telegrafní agentury pro Rakousko-Uhersko a Balkán. Znal jsem ho léta; ale nepracoval jsem s ním mnoho, nechtěje mu překážet v jeho oficiálním postavení. Brzy po mém návratu z Němec poslal ke mně svého důvěrníka, a touže cestou jsem mu vzkázal, že přijedu v polovici prosince do Říma. Pan Svatkovský pocházel z české rodiny, jak prozrazuje jméno (rusky by znělo Svjatkovskij); je prý potomek Svatkovských z Dobrohoště, účastnicích se povstání roku 1618; po konfiskaci statků se jeho předkové vystěhovali do Saska; odtamtud do Ruska. Odsud upřímný zájem v našich věcech; čekal mě již v Římě. Rusové ve Východním Prusku utrpěli porážku a mluvilo se dlouho o zrádcích ve vojsku a v ministerstvě; Svatkovský znal dost detailů o celé aféře (Mjasojedov) a překvapil mě svou ostrou kritikou oficiálního Ruska a armády. Dával mi v mé kritice Ruska úplně zapravdu a sdílel mé obavy o Rusku; s rusofilstvím pražským nesouhlasil a charakterizoval ruského velkoknížete na Hradě pražském velmi případně („šampaňské, francouzské maȋtressy“ a tak dále). Probrali jsme nerušeně celou situaci; přesvědčil jsem se, že mohu Svatkovskému důvěřovat, a řekl jsem mu tedy o svých plánech. Referoval do Petrohradu; z Italie mohl nerušeně psát do Petrohradu. Vyslance (Krupenského) k tomu nechtěl užít, alespoň ne výlučně; neměl o něm také valného mínění. Po několikerých rozmluvách podal do Petrohradu úplné memorandum, shrnující mé názory a plány. Tím způsobem Sazonov dostal ode mne již druhé memorandum; prvé od Setona-Watsona v říjnu 1914, druhé od Svatkovského v lednu 1915. Vůbec poznamenávám hned zde, že jsem s ruskými vyslanci a jinými osobami byl všude v stálém styku. Svatkovský se usadil ve Švýcarsku, odkudž byl s Ruskem, také na frontě, v stálém spojení; ve Švýcarsku pak jsme se vídali často, později přijel za mnou do Paříže. Toto mé intimní spojení s Ruskem od samého počátku je výkladem k tomu, že jsem do Ruska nepospíchal; naši lidé v Rusku a jinde o tom nevěděli a někteří v tom viděli mé „západnictví“ a nechuť k Rusku. Ve skutečnosti jsem právě také s Ruskem byl v stálém styku; podle celé situace však bylo mé přítomnosti třeba na Západě, kde jsme neměli styků politických a kde bylo třeba získávat porozumění pro náš plán. Očekával jsem již doma, že se o osudech Evropy bude rozhodovat na Západě, ne v Rusku, a to rozpoznání se mi pobytem v západních zemích stávalo jasnějším a jasnějším.