TGM Světová revoluce 120: Návrat k politice Přemyslovců

Naše zahraniční politika se určuje do jisté míry zřeteli na národní menšiny. Všecky státy (s výjimkou nejmenších) mají národní menšiny; čistě etnografické vymezení a uspořádání států je nemožné. Státy nynější vznikly v době, kdy národnost neměla přímý politický význam, a tím se uplatnily ostatní politické státotvorné síly; teprve v době nové princip národnostní se stal státotvorným, ale nikoli jedině rozhodujícím. Odsud fakt, že státy byly a jsou národně smíšené.

Upozorňoval jsem často na to, že každá minoritní otázka je otázkou pro sebe a liší se od minoritních otázek ostatních. Jistě naše minorita německá mezi našimi ostatními a všemi menšinami v Evropě je docela zvláštní; jednak je poměrně značná, 3 miliony proti 10 – je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita; naši Němci jsou kulturně vyspělí, hospodářsky, průmyslově a finančně silní; politicky jsou v jisté nevýhodě tím, že v Rakousku za ně politiku dělala vídeňská vláda, a tím se smysl politický nezbystřil. Naši Němci mají za sebou velikou říši německou, hraničí také s Rakouskem a Rakousko s Německem.

Pro to, aby německá menšina zůstala s námi, dovoláváme se historického, práva a faktu, že naši Němci nikdy o sloučení s Německem nestáli, nejen za Rakouska, nýbrž ani v době českého království. Teprve nejnověji pangermánská propaganda získala mezi nimi vyznavače. Za války byli Němci pro Rakousko a Německo a proti nám; po válce a zvláště po převratu v Praze naši Němci se pokusili o organisaci svého území, ale právě tento pokus, jak jsem už řekl, ukázal nemožnost administrativně scelit roztroušené a nesouvislé území. Fakt, že se utvořilo čtvero německých území, mluví sám za sebe.

Kdyby bylo i s české strany navrhováno, aby se část německého území odstoupila Německu; o plánu se uvažovalo také na mírových konferencích. V Anglii a v Americe, jak jsem referoval, bylo dost přívrženců programu, aby se nové státy rozhraničovaly co možná národnostně. Po zralé úvaze četní politikové, s nimiž jsem o věci jednal, dali mi za pravdu, že zájmy hospodářské a diskontinuita značné části německých minorit svědčí pro naše právo historické. A toto stanovisko zvítězilo také na mírové konferenci.

Posuzuje-li se věc klidně a realisticky, je v zájmu Němců samých, aby jich u nás bylo více než méně. Dejme tomu, že by se odstoupilo 1 – 1 ½ milionu, a třeba i 2; zbývající 1 milion musil by mít o své národní bytí nepoměrně větší obavy, jestliže by se 3 miliony obávaly počeštění.

Hledíme-li k poměru našemu a našich Němců, jak byl za Rakouska a jak jej chtěli mít pangermáni ještě dnes, vzniká hlavní otázka: Co je spravedlivější, aby 3 miliony, tj. zlomek německého národa, byly v neněmeckém státě, či aby 10 milionů Čechů a Slováků, tj. národ celý, bylo ve státě německém?

Naši a také rakouští Němci se dovolávali práva sebeurčovacího a autority Wilsonovy. Proti tomu uvádím, že ne všichni Němci se tohoto práva dovolávají: mužové, jako na příklad Lammasch, Redlich a jiní ho neuznávali, o tom nemluvíc, že ho neuznávali rakouští ministři (Czernin i jiní), a stejně se neuznávalo v Německu. Skutečně toto právo, které se také hlásalo s naší strany a již před válkou, posud jasně formulováno nebylo. Platí-li totiž jen o národu celém či také o národních částech? Minorita, i když je značnější, není národ. Terminus „právo sebeurčení“ neznamená beze všeho právo na politickou samostatnost; i naši Němci by si mohli určit, že zůstanou s námi, jako si Němci ve Švýcarsku určují své trvání vně Německa. Samostatnost celku i části se neurčuje jen právem vlastním, nýbrž i právem jiných, a o samostatnosti rozhodují vždy a všude nejen zřetele národní a jazykové, nýbrž také hospodářské i jiné. Otázka naší německé menšiny je otázkou práva nejen Němců, nýbrž i nás Čechů a otázkou obapolných výhod, zejména hospodářských. Proto i na mírové konferenci bylo zdůrazňováno, že by odtržením německé minority byla poškozena česká majorita. Vedle důvodů hospodářských jsou však důvody politické: německý národ má značnější svou část v samostatném státu rakouském, ve Švýcarsku Němci vedou, u nás a jinde mají minority; tím má německý národ politicky značné výhody, značnější, než kdyby byl sjednocen všecek v jednom velkém státě. Mnozí němečtí politikové a kulturní historikové dokazovali a dokazují i po válce, že německý národ kulturně získává tím, že je takto rozdělen na států několik. Totéž platí o Francouzích (Francie-Belgie-Švýcary), o Angličanech a tak dále. Ovšem dnes, po válce ostatní národové žádají aby tyto části německého národa nebyly výbojnou avantgardou, za jakou je prohlašovali pangermanisti, kteří je k tomu naváděli, nýbrž aby se odhodlaly k pokojné součinnosti s národy, s nimiž od věků žijí v témže státě a s nimiž je pojí zájmy hospodářské a kulturní. Rozumí se, že minority mají právo žádat svobodu národní a spravedlivou účast ve správě státu.

V svém poselství jsem zdůraznil fakt, že naši Němci přišli k nám jako kolonisté. I kdyby bylo pravda, že se nějaká malá část Němců u nás před německou kolonizací udržela v zemi z doby předchozí, význam kolonisace by se tím nerušil. Němci jako kolonisté nejsou občany druhého řádu, neboť byli do země zváni našimi králi, a tím jim zaručili všecka práva, nutná k plnému kulturnímu a národnímu vyžití. To je důležité politicky a takticky právě pro Němce, nejen pro nás: hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili. Neuznávám ovšem němčení za některých Přemyslovců. Jestliže kdo s jménem našich Přemyslovců bude spojovat řeckého Promethea, ničeho proti tomu nenamítám, naopak vidím ve jméně naší prvé dynastie program, že totiž naše politika nejen vůči Němcům, nýbrž v celém svém rozsahu musí být přemyšlená, promyšlená anebo, jak to Havlíček požadoval, rozumná a poctivá.

Uklizení sporů mezi námi a našimi Němci bude veliký čin politický. Běžíť o rozluštění otázky staleté, o uspořádání poměrů národa našeho a značné části a tím celého národa německého. Naši Němci se přitom musí odrakouštit, musí se vzdát starého zvyku nadvlády a nadpráví.

Vedle Němců máme nepatrnou část Poláků, větší Malorusů (na Slovensku); velký počet Maďarů. Také o těchto menších minoritách platí pravidlo, že jejich národní byt musí být zabezpečen.

Všecky menšiny musí mít své školy národní a střední; školy vysoké a vyšší kulturní instituce vůbec a jejich počet regulují se dnes všude ve vzdělané Evropě počtem, vzdělaností a potřebou obyvatelstva. V Německu samém jedna universita připadá přibližně na 3 miliony, jedna technika na 6 milionů obyvatelů – u nás 3 miliony Němců mají také jednu universitu a techniky dvě.

Politicky je minorita německá nejdůležitější; její získání pro republiku usnadní všecky ostatní otázky minoritní.

Pokud ve státě nejednojazyčném běží o úřady a jazyk úřední, musí platit pravidlo, že o úředním jazyku rozhoduje potřeba obyvatelstva a administrativní výhoda – stát je pro občanstvo, nejsou občané pro stát. Stát jako celkový a jednotný organism a jeho armáda bude mít svůj jazyk český (slovenský); to je dáno majoritním principem demokracie. Stát tedy bude československý. Avšak národní ráz státu není zabezpečen státním jazykem; jazyk nevyčerpává charakter národa, národní ráz státu našeho musí záležet v kvalitě kulturního programu, důsledně a úsilně prováděného.

Před válkou jsem se účastnil diskuse o dvojjazyčnosti a jednojazyčnosti úřadů; pokládám za nových poměrů dvojjazyčnost za nejpraktičtější řešení, jednojazyčnost úředníků v dvojjazyčném úřadě hodí se v době přechodné pro některé kraje. Bude-li taková jednojazyčnost i později možná, zkušenost ukáže.

Proto, že jsme stát národně smíšený a že máme tak zvláštní postavení v středu Evropy, je pro nás otázka jazyková velmi důležitá nejen politicky, nýbrž i kulturně.

Především jde prakticky o znalost jazyků ve státě mluvených. Je v zájmu menšin, aby si získaly znalost státního jazyka; naopak je v zájmu většiny, znát jazyk menšin, zvláště menšiny značné; podle toho bude upraveno na školách vyučování jazykům: i zde platí pravidlo potřeby administrační, hospodářské a kulturní. Jazyk německý je pro nás důležitý politicky, naši úředníci musí znát německý jazyk a musí jej znát dobře, aby vnikli i do dialektů lidových. Jazyk německý je světový, proto výhodný jako prostředek kulturní a vzdělávací.

Na středních školách českých a slovenských a na školách měšťanských musí se vyučovat němčině, na německých češtině. Na Slovensku platí obdobné pravidlo pro vzájemnost slovenštiny a maďarštiny, byť snad v míře menší. O tom, má-li vyučování jazykům být povinné či nepovinné, ať rozhoduje zkušenost a praktičnost. O otázce, má-li se těmto jazykům vyučovat také na školách národních a v kterých třídách, rozhodne potřeba a vůle obyvatelstva.

Vedle jazyků domácích potřebujeme však také jazyků cizích: francouzského, anglického, ruského, italského. Povážíme-li, že máme gymnasia s latinou a řečtinou, otázka jazyková se pro nás stává velmi složitou a těžkou: naši Komenští – či nejsme národ Komenského? – mají úkol, methody vyučovací vůbec a také methody vyučování jazykům náležitě zdokonalit a zjednodušit, aby se osvojení jazyků co možná usnadnilo.

Zdokonalená samospráva a poměrné (minoritní) zastoupení jsou ve státě demokratickém dobrým prostředkem k ochraně minorit; samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavkem demokracie.

Nacionalism šovinistický nemá nikde oprávnění, a nejméně u nás. Sám Němcům a cizincům uvádívám významný fakt, charakterizující náš převrat, a jak myslím, také náš národní charakter. Přese všecky rakouské útisky za války a přese všecko šovinistické počínání značné části našich Němců nebylo dne 28. října 1918 v Praze ani jinde proti Němcům užito násilí. Byli jsme v převratě tak zaujati svým positivním státotvorným úkolem, že jsme zlého ani nevzpomněli a že jsme neprováděli politiku odvety. Některé výstřelky jednotlivců proti tomu svědectvím nejsou.

Ve vedoucích kruzích převratových od samého počátku se pomýšlelo na součinnost Němců. Na ženevské schůzi delegátů Národního výboru byl dán návrh, jenž byl bez debaty přijat jako samozřejmý, že ve vládě bude německý ministr; v demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost. Mám dále zprávu, že se Národní výbor zároveň snažil získat naše Němce pro Národní výbor a že se s nimi o tom jednalo. Se strany německé se tvrdí, že 29. října samému místodržiteli Coudenhovovi bylo nabízeno, aby se za Němce stal členem Národního výboru. Nejinak v Brně slíbil Národní výbor vojenskému velitelství, že povolá za členy dva Němce. Pamatuji-li se dobře, bylo po převratu s české strany také nabízeno utvoření německého ministra krajanského. Toto jednání převratových vůdců bylo jistě diktováno smířlivostí, třebaže také politickou prozíravostí.

Historie dokazuje, že všecky státy padaly šovinismem, ať už národním, stavovským, politickým nebo náboženským. Nevzpomínám si teď jména portugalského moderního historika, z jehož díla jsem v Londýně četl obšírné výtahy: ukazuje velmi přesvědčivě, jak světové Portugalsko padlo šovinistickým imperialismem. A co dokazuje pád Rakouska a Uherska, Pruska-Německa a Ruska? Každý, kdo mečem zachází, od meče zahyne.

Rozluštíme správně problém národní, jestliže pochopíme, že budeme tím národnější, čím budeme lidštější. A naopak budeme tím lidštější, čím budeme národnější. Mezi národem a člověčenstvem, mezi národností a mezinárodností, mezi nacionalismem a humanitou není poměr takový, že by člověčenstvo jako celek, a lidskost a mezinárodnost jako mravní úsilí, extensivní a intensivní, bylo něco vedle národa, proti národu nebo nad národem a národností. Národové jsou přirozenými orgány člověčenstva.

Novým uspořádáním Evropy, utvořením nových států, nacionalism ztrácí svůj negativní ráz, národové potlačení se stali samostatnými. A proti nacionalismu positivnímu, usilujícímu positivně, intensivní prací, o povznesení svého národa, nikdo nikomu nic nemůže namítat. Ne láska k národu, nýbrž šovinism je nepřítelem národů a lidstva. Láska k svému národu nevyžaduje nelásky k národu jinému.

Je přirozeno, že se národnost, příslušnost k národnosti, prakticky určuje jazykem; jazyk je jistě výrazem národního ducha. Avšak není výrazem jediným; od XVIII. století počínajíc, studuje se podstata národnosti, a docházíme poznání, že se národnost, ráz a charakter národa vyjadřuje v celém duchovním a kulturním úsilí. Proto dnes vědomé pěstění národnosti vyžaduje nejen programu jazykového, nýbrž všeobsáhlého programu kulturního – naše literatura a umění, naše filosofie a věda, naše zákonodárství a stát, naše politika a administrace, náš mravní, náboženský a vůbec duchovní ráz musí být národní – teď, když máme politickou samostatnost a jsme pány svého osudu, nestačí nám národnostní program z doby národní a státní poroby; tenkrát se arci zdůrazňoval program jazykový, dnes národní program musí být všekulturní.

Mluvili jsme o kulturní synthesi, o kterou teď ve vzdělané Evropě běží; je to synthese kulturních prvků různých národů. S tou synthesí se může začít právě ve smíšených státech: minority vzdělaných národů tu mají velmi důležitý a čestný úkol.