.jpg)
Jak budeme usilovat o demokracii v politice zahraniční; tak bude i v politice vnitřní demokracie naším programem: obnovili jsme svůj stát ve jménu demokratické svobody – udržíme jeho svobodu jen svobodou a svobodou vždy dokonalejší.
Demokracie ještě nikde není důsledně uskutečněna; všecky demokratické státy jsou posud jen pokusem o demokracii. Demokratické státy, jeden více, druhý méně, podržely mnoho z ducha a zřízení starého režimu, z něhož se vyvinuly – na svobodě, rovnosti a bratrství, uvnitř a navenek, budou spočívat teprve státy opravdu nové, státy budoucnosti.
Stát náš nejen že musí být demokratický, on nedemokratický ani být nemůže. Srovnávaje nás s Amerikou, řekl jsem, že nemáme dynastie, nemáme národní šlechty, nemáme tradice starého militaristického vojska a nemáme církve politicky tak uznávané, jako ji uznávaly státy staré, zejména absolutistické, caristické, theokratické. Již proto náš obnovený stát musil být demokratickou republikou, a ty důvody u mne, vedle positivní hodnoty republiky a demokracie, také rozhodovaly o formě našeho státu. Věděl jsem ovšem, že staletá výchova a příklad absolutistického, čistě dynastického Rakouska zanechaly na nás své stopy; náš demokratism posud byl negativní, negující rakouský absolutism, teď však se musí stát positivním; to, čeho jsme hájili jako ideálu, musí se teď stát skutkem. Nebude to snadné.
Demokracie, hájící suverenity lidu, je nejen stupňově, ale celou kvalitou rozdílná od aristokracie, zejména monarchické. Staré monarchie byly z milosti boží, republikánská demokracie je státem z lidu, pro lid; demokracie se neopírá jako staré monarchie o církev, nýbrž je založena na humanitě.
V demokracii, protože je vládou všech všem, neběží již o panování, nýbrž o správu a samosprávu a o harmonizaci všech státotvorných sil ve státě. Ideálem demokracie by byla vláda a správa přímá; ale při rostoucí početnosti všech národů a států demokracie může být jen nepřímá, prováděná zvolenými představiteli občanstva, parlamentem, zvoleným všeobecným právem hlasovacím. Ten parlament a jeho vláda se nesmí stát vládcem po starém způsobu, musí si být stále a dobře vědom, že jeho autorita vychází z delegování, jehož se mu dostává voliči.
Demokratické ústavy zavádějí referendum, jímž všeobecná demokracie občas, aspoň v zákonodárství, i kvantitativně přichází k platnosti.
Demokracie nutně a svou vlastní podstatou hájí individualismu – svoboda je cílem a podstatou demokracie, demokracie se zrodila a rodí z moderního individualismu. Proto volení, vybírání representantů je hodnocením; demokracie uznává kvalifikaci a autoritu, jenže autorita v demokracii neznamená politickou a stavovskou vyvýšenost a výsady, nýbrž politickou a administrační způsobilost, kvalitu odbornickou. Demokracie proto má úkol organizovat a zabezpečovat, při svobodě a spolusprávě všech, autoritu volených vůdců – ne pánů! – a ty vůdce si vychovávat. Demokracie, není rovnost paušální, neuznávající rozdílů kvalitativních – svoboda, rovnost, bratrství neznamená nivelizaci, nýbrž individualisaci a proto i kvalifikaci.
Ke správě a vedení demokratického státu je třeba znalosti administrační a dovednosti organizační, jež e pluribus et multis dovedou zharmonizovat unum; k tomu se musí pojit politický smysl, pochopení, kam národ a stát podle svého a světového vývoje směřuje. Dělá se již všude rozdíl mezi státníkem a politikem.
Demokracie se opírá o vědu a všestranné a všeobecné vzdělání, demokracie je stálým úsilím o politickou výchovu a východu občanstva vůbec. Výchova však je do značné míry sebevýchovou – obtíže výchovy nemáme s dětmi, nýbrž s dorostlými, se sebou.
Se sílící demokracií všude, i v republikách, vznikají naléhavé problémy, jak upravit a reformovat parlamenty. Avšak nejen po stránce technické! Instituce samy nestačí: demokracie potřebuje osobností, řídících správu státu, osobností, schopných politické práce tvůrčí. Dnes se všude jeví v rozmanitém stupni nespokojenost s parlamentarismem a mluví se o jeho krisi; ale demokracie bez zvolených zástupců, nad ně a přes ně, prostě být nemůže – ruští bolševici přes svůj odpor proti parlamentu a demokracii mají svůj parlament a parlamenty jen jinak – nedemokraticky – volené. Pravá reforma parlamentu se stane reformou voličů, jejich politickým vzděláním a vyšší mravností.
Jsou však možné rozmanité modifikace platných posud volebních řádů a tím parlamentů. Modifikace ty by směřovaly k zabezpečení politické kvalifikace poslanců a ke zjednodušení parlamentního organismu. Strany by mohly na příklad dostat právo, odvolat za jistých okolností svého poslance vyměnit ho poslancem jiným. Parlamenty by mohly být méně početné; při volení poměrném by se našlo několik způsobů, jak redukovat počet poslanců v poměru k velikosti stran. Ovšem větší početnost poslanců má to dobré, že se parlamentarism zanáší do veliké massy voličstva a že parlament, respektive vláda, je v užším styku s voličstvem. Proto hlavním požadavkem každé formy parlamentu zůstane: vzdělanost a mravnost poslanců!
K reformě parlamentarismu se bude pojit reforma byrokracie; byrokracie v době nové je do značné míry kostrou státu. Byrokracie monarchická, carská, byla aristokratická, byla prostředkem panování: byrokracie demokratická bude jen administrační, pro lid. V Rakousku poslední zřízenec státních drah hrál vůči publiku pána, jako by vykonáváním své služby udílel milost – v demokracii úředník sebe vyšší je sám svobodný občan a pracovník lidu a pro lid. Úřadování nesmí být vleklé, záležitosti a akta se nesmějí vyřizovat pozdě, úředníci se nesmějí bát odpovědnosti a rozhodování; nebude zbytečného písaření, nahradí se vyřizováním ústním, celý státní a administrační aparát se zjednoduší a sjednotí. Byrokracie demokratická bude poctivá, čistá. Již v Rakousku se mluvilo o reformě správy; v republice tato reforma je tím naléhavější. Nahrazení orlíčka lvíčkem není všecko: demokracie a republika není jen negací monarchismu a absolutismu, nýbrž také positivním, vyšším stadiem politického vývoje.
Demokracie navenek, v politice zahraniční, záleží v přátelském organisování a utužování mezistátnosti a mezinárodnosti, jakož i organisované všekulturní součinnosti a dělby práce národů a států. Všeobecná zahraniční politika demokratická znamená všeobecný mír, všeobecnou svobodu.
Často se žádá nová diplomacie. Jistě, neboť zděděná diplomacie byla dynastická. Nová diplomacie, representující občanstvo, bude vzdělaná, čestná a nestavovská, sloužící svému státu a národu bez záludnosti k cizímu státu a národu, bude taktní a diskrétní, ale odkrytá. Představa o nutnosti diplomacie chytrácké se přežila; lidé počínají chápat, že v celém stýkání a jednání jednotlivců a států lež je hloupá a že zbytečně komplikuje a zdržuje jednání. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější. Starý režim byl světem ilusí a měl proto také ilusivní diplomacii.
Je-li nová diplomacie diplomacií celého národa, musí také být akreditována u národa, tedy u parlamentu, nejen u hlavy státu. To znamená, že by vyslanec vystupoval v (cizím) parlamentě a že by v něm hájil zájmů a politiky svého státu. K mezinárodnosti a mezistátnosti by takto účinně přistoupila meziparlamentárnost, která se časem ještě dá rozšířit.
Dostojevskij pěkně ukazoval, že ruskou a slovanskou vlastností je touha po spojení s lidmi – všečlověctví; je to touha všech lidí a národů; člověk a národ nesnese být sám. Jestliže jsem tak často hlásával světovost, je to jen jiné slovo pro tu přirozenou touhu a z ní vyplívající úsilí všech lidí po všeobecném přátelení a spojení. Jako jednotlivec nemůže žít bez sympathie svého okolí, tak národ potřebuje sympathie národů jiných. Historie spěje k jednotnější organisaci celého lidstva.
Mezinárodnost a mezistátnost se vývojem států demokratických utužuje. Společnost národů je teď nejvšeobecnější a nejdůležitější mezinárodní institucí a stává se přímo orgánem mezinárodnosti a mezistátnosti. Mezinárodních institucí, institucí důležitých, jako Červený kříž, Poštovní unie a podobně, je již značná řada; Statesman´s Year Book za 1924 uvádí 25 vážnějších, ale je jich všech už na sta (pozn. red. celkem 437).
Pojem, obsah a rozsah státní suverenity se mění: pojem suverenity byl přesněji definován v době poreformačního absolutismu, v podstatě ještě teokratického; a v době, kdy státy pro nedostatek komunikace a malý počet obyvatelstva byly v sobě uzamčené, a jak se teď říká, soběstačné; dnes se vyvinula mezistátní a mezinárodní vzájemnost do té míry, že žádný stát nemůže žít bez zřetele na státy jiné. Dnes stát uvnitř i navenek je jen relativně nezávislý, neboť státy se stávají na sobě závislejšími, utužuje se všeobecná vzájemnost a ta vzájemnost se stále určitěji a jasněji organisuje také právně.
Stát absolutistický, monarchický, vzniklý z theokracie, osvojil si theokratický pojem suverenity ve smyslu neomylnosti; rčení „The king can do no wrong“ pochází z demokratické Anglie, a v demokratické Americe státověda konstruovala neomylnost státu, jakoby pokrok nad neomylnost jednotlivce, monarchy: také jurisprudence a státověda se musí demokratizovat, to jest zhostit se konstrukcí a fikcí theokratického režimu.
Pokračování
.jpg?s3=1)
