TGM Světová revoluce 122: Úsilí o hospodářskou a sociální spravedlnost

Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální.

Problém hospodářský je dnes tak důležitý, protože válka a revoluce zničila bohatství a zásoby národů a způsobila neorganický stav hospodářské primitivnosti a nedostatku. Tato krise celé Evropy, ba celého lidstva, nutí teď k hospodářské rekonstrukci. Ale je omyl, vidět v této situaci, zaviněné válkou, nový důvod pro hospodářský (historický) materialism, jako bychom měli jen úkoly hospodářské. Právě válka a poválečná hospodářská a sociální situace dokazuje, že hlad není programem, jak to Marx správně řekl. Ve válečné a poválečné krisi prožívá svou krisi právě také socialism.

Úsilí o hospodářskou a sociální spravedlnost válkou není zeslabeno, je spíše zesíleno. To dosvědčuje již sám vznik nových republik a demokracií. Demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty; ale vyslovil jsem se již, jednaje o ruském bolševismu, že žádoucí hospodářskou rovnost nevidím ideálně řešenu komunismem. Na tomto stadiu vývoje demokracie spěje k odklizení bídy a velikých protiv bohatství; demokracie ani v oboru hospodářském nesmí být nivelizací, nýbrž kvalifikací.

Tak zvaný kapitalism není tolik pochybený svou výrobou, jako tím, že lidé nevyrábějící a dokonce nepracující mohou si nezaslouženě osvojovat výtěžky poctivé vysilující práce.

Od Adama Smitha počínajíc theoretikové národního hospodářství odvozují hospodaření a hospodárnost z egoismu; jistě egoism je tu mocnou hybnou silou. Avšak zapomíná se na věcný zájem odbornický, jejž lidé mají, ten pro ten obor, onen pro jiný obor práce a výroby. Podnikatel, vynálezce, není jen egoistou; někteří, a právě ti nejlepší, mají zájem v tom podnikání, vynalézání, v organisaci, vedení a zdokonalování práce a výroby a tak dále. Anarchism sociální a hospodářský, na který Marx právem žaluje, pochází také z toho, že lidé nejsou na svém pravém místě podle svého nadání. To platí ovšem povšechně nejen pro obor hospodářský, nýbrž pro obory všecky; egoism je vlastností každého člověka a uplatňuje se všude, ale vedle egoismu je právě také nadání pro zvláštní obory.

Nejsem proti socialisaci – socialisaci, nikoli pouhé postátnění nebo státní dozor – v některých oborech: jsem pro socialisaci železnic a komunikačních prostředků vůbec, vodních sil, uhlí a tak dále; socialisaci si představuji postupnou, vývojovou, připravenou vzděláním dělnictva, a lidí, řídících výrobu a výměnu. K tomu je třeba přesného finančního hospodářství státu a přísnější a věcnější kontroly celého finančnictví, zejména také bank.

Ale především se musí dobudovat zahájené zákonodárství sociální – najmě zdokonalení a sjednocení sociálního pojištění a zvláště také pojištění proti nezaměstnanosti.

Naším speciálním úkolem je provedení reformy pozemkové; byl to již před válkou požadavek všech stran. Ukázal jsem, jak je podoba naše země pruskému východu. Velikou příčinou latifundií u nás byla protireformační konfiskace, vedená zištnými Habsburky a cizáckou šlechtou. Naše země je bohatá – tím větší úkol naší demokracie v oboru hospodářském a sociálním.

Druhý veliký úkol specifický náš je, starat se orgány státu, obcí a všech institucí tak zvaných humánních o fysické a duševní zdraví národa; že v republice bylo ihned zřízeno nejen ministerstvo sociální péče, nýbrž i ministerstvo zdravotnictví, svědčí o tom, že představitelé lidu národní potřebu dobře postřehli. Válkou, nejen všeobecným zchuzením, nýbrž psychofysickým vyčerpáním, živoucnost všeho obyvatelstva byla oslabena; to nejen u nás, nýbrž všude. Avšak národ malý to oslabení musí cítit intensivněji. Obyčejná zkušenost a lékařská statistika poučuje nás o mnohých symptomech a jevech oslabení; uvedu jen počet obětí tuberkulosy – u nás umírá ročně téměř šestkrát více lidí tuberkulosou než v Anglii. Nám jsou rovny Francie a Srbsko, dvě země, které válkou fysiologicky utrpěly nejvíce.

Tuto intensivní tuberkulosnost a chatrnou zdravost vůbec musíme posuzovat ve spojení s naší intensivní sebevražedností – s faktem, že mezi národy jsme co do počtu sebevražd na čtvrtém, ne-li na třetím místě.

Proti rozšířenému názoru, že zdraví a dlouhé trvání života jsou zabezpečeny dostatkem a nadbytkem potravy a blahobytem vůbec, musí se opět zdůraznit, že člověk nežije jen chlebem! Blahobyt a bohatství samy tu nerozhodují: pochopujeme již, že lidé trpí a churaví přejídáním ne méně než nedojídáním. Fysiologové, studující výživu, říkají nám, že se lidé přejídají masem; trpíme nejen alkoholismem, nýbrž i albuminismem. Není paradox, že civilizovaný člověk ještě neumí jíst? Zdraví těla a ducha je zabezpečeno střídmostí a mravností: člověk si udržuje život a zůstává zdravým, má-li životní cíl, má-li se oč starat, miluje-li někoho a nemá-li strachu před smrtí. Ten strach se však neprojevuje jen v nebezpečí života (tj. v nebezpečí akutním), nýbrž stále a ve všech těch malých a malicherných starostech o zdraví: civilizovaný člověk hledá pořád štěstí a zdraví, je však nešťastný a nezdravý. Ten moderní civilizovaný člověk je ještě až běda nekulturní!

S otázkou zdravotnickou souvisí otázka vystěhovalecká. K ní jsem byl dávno před válkou přiveden návštěvami všech našich kolonií, a poslední zkušenosti za války mi problém ještě zdůraznily. Otázka vzrůstu obyvatelstva je pro každý stát důležitá, pro státy malé i veliké stejně. Od nás, zejména ze Slovenska, stěhoval se hlavně do Ameriky značný počet občanstva, a bude tedy starostí nového státu zařídit vzorný vystěhovalecký úřad, který by se pečlivě zabýval celou otázkou vystěhovaleckou. Neběží jen o dozor na cestování našich vystěhovalců, nýbrž také o to, poučovat vystěhovalce o situaci v zemích, do kterých se stěhují, a proud vystěhovalecký vůbec kontrolovat a řídit. Diplomatické a konsulární úřady budou přistěhovalcům také v nové zemi nápomocny. Zdá se mi, že Italie, země vystěhovalecká po výtce, má vzorný úřad vystěhovalecký, něco podobného musíme mít také my. Ovšem je také třeba poznávat příčiny vystěhovalectví a čelit jim organizací práce, vnitřní kolonizací a podobně; a je také nutno čelit nemírné propagandě pro vystěhovalectví, kterou provádějí některé dopravní společnosti.

Politika kulturní se bude věnovat zdravotnictví a sociální péči co nejsvědomitěji; ministerstvo nebo úřad zdravotnický bude mít velmi důležitý a nový obor správy.

Pokračování