TGM Světová revoluce 124: Inteligence a polointeligence

Proti velikému zlu politického anthropomorfismu klade demokracie požadavek politického vzdělání občanů a voličů.

Nevolám po učenosti – bůh uchovej, jistě ne po učenosti jednostranně a výhradně školské. Školení, škola jsou nutné, ale nedávají samy rozumu, nadání a politického smyslu; pěkná vysvědčení jsou věc dobrá, ale zdravý a silný mozek je lepší. Nejednou jsem se vyslovil proti politice, říkávám kantorské: nejen profesoři a učitelé, nýbrž i duchovní, úředníci a všichni, kdo zacházejí s mládeží a s lidmi nesamostatnými, eo ipso poslušnými a neodporujícími, když se stanou poslanci, úředníky a ministry, velmi často mají sklonnost k politice absolutistické, umíněné, podivně dětinské. (Stále politický anthropomorfism!)

S demokratického hlediska je naléhavý politický problém inteligence a její poměr ke stranám hospodářsky a stavovsky ustaveným, ovládajícím veliké massy. Programaticky je to do značné míry problém buržoazie a liberalismu, problém jejich poměru k socialismu a agrarismu.

Inteligence je třída stavovsky neorganizovaná, produkt a orgán vyššího a nejvyššího vzdělání; dnes se vzdělání podává školami, najmě vysokými. Inteligence je představitelem vědeckého odbornictví, filosofie a tak zvaného vzdělání všeobecného; proto měla a má značný politický význam, zejména její část publicistická. Inteligence svými nejinteligentnějšími představiteli stála všude proti absolutismu a theokratismu, třeba ne vždycky v popředí veřejnosti, protože vedení inteligence je více výchovné než politické. Gros inteligence, zejména akademické, je dost konservativní, zvyklé klidnému a nerušenému zaměstnání. Charakter inteligence se ovšem různí podle zemí a dob.

Ve všech demokratických zemích a zejména republikách, vzniklých z aristokratismu (monarchismu), vnikají do politiky a správy státu a veřejného života vůbec na vedoucí místa lidé bez vyššího školského vzdělání. Jak zabezpečit nutnou odbornost, odbornictví ve vládě, správě a v parlamentě, je problémem každé demokracie, jakmile je těžiště politické moci v parlamentě a tím podle většinové zásady ve stranách, zvláště ve stranách velikých, massových. Přitom se nesmí zapomínat, nač jsem už upozornil, že se politický smysl, státnost a státnictví nezískává administračním cvikem a školami; akademický vzdělanec a zdatný úředník velmi často pokulhává za zkušeným organisátorem a vůdcem strany co do nezbytné znalosti lidí a praktické schopnosti jednání se stranami, s parlamentem a s vládou. V jednom i v druhém případě je nebezpečí, že se stát příliš (anthropomorficky) pojímá tam sub specie bureau, tu strany. Prakticky otázka zní, jak při vládě parlamentární zabezpečit vládě a správě nutný počet vzdělaných odborníků.

Problém inteligence zahrnuje problém polointeligence, polovzdělaní vůbec. Polovzdělání jako přechodný stav naší přechodné doby, přechodu theokracie k demokracii, je vlastním bičem doby a společnosti. Tak v politice a zejména v demokracii. (Upozornil jsem na problém ve zprávě o Rusku). Proto má právě demokracie problém, jak polovzdělanost nahradit vzdělaností.

Lidé se spokojují ochotně v theorii i v praxi slovy na místě pojmů a věcí. To pravidlo je povšechné, uplatňuje se všude a také v politice; Havlíček právem bojoval proti kulatým slovům v politice.

Od této kulatosti třeba lišit přirozenou sklonnost k pojmům obecným, podmíněnou vývojem myšlení; proto i v politice zejména cíle stran a programy vůbec bývají rázu všeobecného, abstraktního a tím do značné míry neurčitého. Myšlení konkrétního je všude, a zejména v politice, ještě málo. Zvláště pojmy kolektivní, jako: národ, lidstvo, stát, církve, massa, strana, inteligence, buržoasie, proletariát a pojmy podobné jsou většině lidí velmi nejasné, neučleněné. Nezbývá než usilovat o konkrétnost, pokoušet se představovat si složitost všeobecného pojmu co nejkonkrétněji. Je proto třeba být proti heslům na stráži; proto však netřeba zapomínat, že se bez hesel v politice a v praktickém životě vůbec nelze obejít.

I zákony jsou proto všeobecné, abstraktní, rámcové, konkretizují se teprve praxí, zkušeností. Odsud důležitý úkol administrativy a problém, do jaké míry moc výkonná a soudní je tím konkretisovatelem, respektive přímo také mocí zákonodárnou vedle moci zákonodárných sborů. A tu jsme zase a znova přivedeni k požadavku vzdělání, vzdělání právnického, politického a sociálního a myšlení sociologického.

Proto otázka všeho školství, vzdělání lidu, vzdělání a reformy publicistiky, vzdělání byrokracie, a last not least: politických vůdců, je tak naléhavým problémem demokracie. Otázka aristokratismu a demokratismu jeví se již dlouhou dobu ve střední škole jako spor o klasicism a vědu; proti klasicismu se požaduje škola více praktická, pracovní, hospodářsky užitečná. (Dotkl jsem se tak zvané amerikanisace.) Přepíná se při tom praktičnost pro mládež: školy nemají podávat jen vzdělání věcného a co nejvíce vědeckého materiálu, nýbrž musí také učit myslit, musí zvykat metodě a duchu vědeckému. Proto nezáleží na tom, zdali školenec mnohé, čemu se učil, později zapomíná; nezapomíná v době odborného studia a praxe jen latinu a řečtinu, nýbrž také matematiku a jiné vědomosti velmi nutné a praktické. Běží o to, aby se v svém speciálním oboru snadno orientoval. Ovšem že škola střední má podávat také vzdělání všeobecné a již i filosofické, a to je pro žádoucí jednotnost společnosti a právě s demokratického hlediska velmi důležité. Časový a právě demokratický požadavek je jednotná škola střední.

Značná nedostatečnost našeho školství vyplývá z přechodnosti doby. Všecko, co jsem vytkl jako nejednotnost, rozpolcenost, polovičatost, duchovní anarchii moderní doby, nacházíme ve škole nejnižší až nejvyšší. Již dávno se vyšetřuje, a právem, vliv školy na zdraví, na nervy; ale neběží tu jen o vlivy fysické, nýbrž také o duchovní a mravní. Speciálním oborem této školské pathologie je také problém žákovské sebevražednosti. Ve škole, to jest na našich dětech, obráží se, a nejen se obráží, ale skutečně také bojuje, boj státu a církve, boj mezi filosofií a technologií, boj dětí a otců, boj o světový názor na svět a na život.

S tohoto hlediska dlužno posuzovat požadavek našeho učitelstva, aby se národnímu učiteli dostalo vyššího vzdělání akademického; učitel, snažící se při své úmorné práci o vyšší sebevzdělání, sám nejtrapněji pociťuje nedostatečnost svého vzdělání.

Pokračování