TGM Světová revoluce 126: Náboženství souhlasné s rozumem

Požaduji-li pro demokracii vzdělání, nepožaduji jednostranného intelektualismu (zdůraznil jsem to již), nýbrž vzdělání zároveň mravního, vzdělání prodchnutého mravními ideály.

Má hlavní historická a politická these zní, že demokracie se vyvinula z theokracie, demokracie že je protivou aristokratismu, jenž byl nejúčinněji organizován theokracií.

Co to znamená? Člověk primitivní, divoch a barbar se svou přirozenou násilností a egoistickou bezohledností byl společensky organizován aristokraty (pravidlem monarchickými, absolutními) a kněžími – na vyšším stadiu vývoje státem a církví v součinnosti. (Naše kněz: kníže.) Náboženství mělo primát; ovládalo celý život, všecko myšlení a konání člověka, a proto také život státní a politika byly řízeny náboženstvím. V staré době náboženství bylo hlavně vírou v rozmanité nadpozemské bytosti, vsahující do života člověka přátelsky nebo nepřátelsky. Člověk na člověka, člověk na sebe sám nestačil – strach netvořil toliko, jak bylo řečeno, bohy, nýbrž i všelijaké polobohy lidské, krále, císaře, hierarchy a velekněze. Na vyšším stadiu vývoje rozmanitá kolegia kněžská byla organisována jednotněji, vzniká církev tou měrou, kterou se pokrokem myšlení polythesim uvádí v hierarchickou jednotu. Obdobně se vyvíjejí větší státy. Vznikají různé formy theokracie. Uvádí-li se za příklad theokracie Židů nebo Egypťanů, nesmí se zapomínat na veliký vliv náboženství a kněžstva i v Řecku a v Římě.  V Římě náboženství bylo institucí státní po výtce. Z theokracie v Římě a v Řecku se vyvinula theokracie středověká, římská a byzantská; v katolicismu theokracie dosáhla vrcholu jednotností svého učení a své organisace.

Reformací se velká theokracie rozpadla na theokracie menší, a tím zesílel stát; v protestantských zemích stát podporoval reformaci, v katolických zemích prováděl protireformaci – v obojím případě zesílel a na místo absolutismu církevního nastoupil absolutism státní. Proti němu vznikly revoluce, trvající až do naší doby. Přechodem k republikám a k demokracii byl stát konstituční.

Demokracie historicky i věcně stojí takto proti theokracii: proto od staletí ten stálý, povlovný proces odcírkevňování ve všech oborech společenského života, nakonec i v náboženství.

K tomuto výkladu musím připojit, abych předešel nedorozumění, vysvětlení na pohled slovní. Slovo theokracie znamená bohovládu, ale je jasno, že prakticky, politicky theokracie byla hierokracií, to jest vládou kněží; pokud však lidé pevně věřili ve zjevení božství, pokud věřili v učení kněží, v bohosloví, theologii, byli přesvědčeni, že člověkem a společností vládne božství. Již prvý veliký sociolog Vico viděl v staré době epochu bohů a heroů, teprve po ní následovala epocha lidská; stejné poznání vyslovil Comte, když prvou dobu lidstva zval theologickou, po které, prostředkována mezistadiem metafysiky, následovala nová doba vědecká (positivismu). Vicův rozdíl doby bohů, heroů a člověka vyjádřili bychom dnes protivou aristokratismu a demokratismu – stará doba byla aristokratická, a podstatou všech aristokratismu byl aristokratism náboženský, kněžský. Aristokratism byl politicky a administračně oligarchií, monarchism byl jedním druhem oligarchie.

Středověká theokracie je jistě vzor a vrchol společenského aristokratismu a monarchismu; kněžství je právě institucí aristokratickou, aristokratismem náboženským – kněz se liší od laika podstatně a stupňově, papež je náměstkem božím, absolutním, neomylným, vůdcem kněžské hierarchie a skrze ni vůdcem společnosti laické.

Reformace zrušila kněžství a tím podlomila absolutism náboženský i politický, třebaže na počátku v boji proti církvi stát posilnila.

Moderní člověk porevoluční lépe si ujasňuje podstatu náboženství. Pochopuje zejména rozdíl náboženství a mravnosti: nezavrhuje náboženství, ale vylišuje v něm a z něho mravnost a na mravnosti organisuje své spolužití, protože mravnost – láska, sympathie, humanita nepodléhá skepsi jako transcendentní ideje theologické, na nichž byla vybudována theokracie. Vývoj církve a církví, vývoj theologie a filosofie, jak se hlavní náboženské ideje měnily, jak slábly, kdežto základy mravnosti, reální cit člověka k člověku, nedají se žádným rozumem, žádnou skepsí vyvrátit. Viz Hume! Odsud pozoruhodný úkaz, že se v nové době ethika ve všech zemích pěstuje a prohlubuje od filosofů, laiků, Humem a Kantem, stává se základem názoru na svět a tím také politiky.

To znamená, že náboženství není oprávněné, žádoucí, nutné; znamená to jen, že moderní člověk chce náboženství souhlasné s rozumem a náboženství svobodné a individuální. Náboženství spojuje lidi mocně, ale to spojení nesmí být vynucené, nýbrž svobodné. Člověk kotví ve věčnosti, ale na zemi ho s bližním nejjistěji spojuje vrozená láska.

Takový tedy je význam toho historického procesu odcírkevňování v nové době a zvláště rozluky církve od státu a všech těch rozmanitých nesčetných pokusů o formulaci náboženského problému a organisace.

Stavím-li tedy demokracii proti theokracii, nezapomínám, že se demokracie vyvinula a vyvíjí a že tedy jsou různé a rozmanité stupně demokratičnosti a demokracie, demokracie více méně republikánské (konstituční monarchie – ale srovnej Anglii s bývalým Rakouskem!), netheokratické, odcírkevněné. Správný prvek bývalého poměru státu a církve zůstane v demokracii v nové vyšší formě, pravá politika demokratická bude také sub specie aeternitatis: absolutism duchovní, různé formy caesaropapismu i absolutism světský, zneužívající náboženství, bude překonán vyšší mravností, lidskostí a vyšším náboženstvím, řídícím svobodně také celý život veřejný – Ježíš, ne Caesar! Říkám tím, že naším úkolem je, uskutečnit náboženství a ethiku Ježíšovu, jeho čisté a neposkvrněné náboženství lidskosti. V lásce k Bohu a k bližnímu Ježíš viděl všecek zákon a proroky, podstatu náboženství a mravnosti. Všecko ostatní je vedlejší; duchovní absolutism, dělící se se státem o světské panování, byl zlý. To právě byl duch římského imperia: Caesar stál velmi o reformu nejen administrační, nýbrž i mravní a náboženskou, tak jak Augustus a jeho následníci, ale náboženství diktované politikou, státem, nemůže již uspokojit moderního člověka, pravého křesťana. A proto: Ježíš – ne Caesar!

Reformace byla pokusem o uskutečnění náboženství Ježíšova podle Písma. Reformace zrušila kněžství a tím podlomila aristokratism nábožensko-církevní a s ním i politický. Práva člověka a občana byla kodifikována pod přímým vlivem reformace. Ukazoval jsem v svých dřívějších pracích, že reformací byla zesílena demokracie a parlamentarism positivně; správa církevní a její laicisace v zemích protestantských připravuje věřící ke správě státní a vychováním k náboženské a mravní samostatnosti a nezávislosti na knězi, připravuje ho i na odpovědnost politickou. To platí zvláště o kalvinismu, méně o luterství. V zemích katolických a pravoslavných (ve Francii, v Rusku) byla demokracie zesílena více negativně, tj. odporem proti církvi a absolutismu: tyto země bývají politicky a nábožensky radikálnější a revolučnější než protestantské. K tomu vede hlubší protiva církevního učení a mravnosti k vědě a laické mravnosti nové doby.

Z rozdílu katolicismu a protestantismu vyplývá nápadný rozdíl ve vývoji politických stran. V Anglii a v Americe posud jsou jen dvě veliké strany, ale je veliký počet církví a sekt: individualism a subjektivism je tam náboženský, církevní – v zemích katolických a polokatolických (v Německu) pomohl stát církvi zachovat jednotu, ale zato se individualism a subjektivism projevuje a vybíjí v stranictví politickém.

Už v staré době se vyvíjí mezistátnost a mezinárodnost, to jest státy si upravují poměr k sobě smlouvami, vzniká mezinárodní právo, organisovaný internacionalism. V římském imperiu je tento internacionalism jen v zárodcích, ale v středověké theokracii byl značně zesílen, právě katolicitou světa křesťanského a jeho centralistickou organizací. Náboženskou a politickou revolucí a jejím uznáním práv člověka a občana mezinárodnost se počíná vždy víc a více uznávat právně. V posledním století je, jak už ukázáno, velmi mnoho mezinárodních důležitých smluv a institucí, po světové válce se v tom směru pokračuje; Wilson pojímal Společnost národů jako hlavní část míru. Mezinárodní právo je plodem nové doby. (Historické důkazy těchto tvrzení čtenář najde ve spise Jellinkově o státu; máme český překlad. Upozorňuji jen, že Jellinkovi, jako právníkům a státovědcům, velmi často chybí jednotící myšlenka, a ta, věcně i methodicky, je dána pochopením theokracie, jejího vývoje a odvoje, postupného odcírkevňování státu a práva a moderní kultury vůbec.)

Demokratický stát je státem novým. Státovědcové definovali a charakterizovali nový stát všelijak; říká se, že je konstituční (konstitučnost se vyvíjela rozmanitými stupni), právní, byrokratický, hospodářský, kulturní; všecky definice mají do sebe něco správného. Ale demokratický stát je proto nový, že všecek jeho účel a organisace jsou založeny na novém názoru na svět, na názoru netheokratickém. To je to novum. Novodobý stát přijal funkce theokracie, hlavně církve, a proto je státem novým; stát starý neměl starostí o školu a vzdělání, celou výchovu společnosti řídila a spravovala církev, kdežto stát nový krok za krokem se ujímal všeho školství. Proto, že reformací, humanismem a renaissancí vznikla nová, laická, ethika a mravnost, stát přijal od církve i filantropii a přeměnil ji v sociální zákonodárství.  Proti státu novému byl stát starý velmi málo: řekl bych, že nemyslil – myslila církev. Byla-li filosofie (scholastika) za theokracie ancilla theologiae, starý (středověký) stát byl servus ecclesiae. Odcírkevněním stát musil začít myslit; ujal se funkcí církve, rozšířil a rozhojnil je. A proto je státem novým, demokratickým.

Pokračování