.jpg)
Znám tu vyvýšenost politiků, zejména těch, kteří se pokládají za velmi praktické a reální, jak shlížejí na požadavek mravního základu státu a politiky.
Mluvě o demokracii v Americe, uvedl jsem Tocquevilla, jak ve své knize o americké demokracii zdůrazňuje i pro přítomnost náboženský základ americké republiky a tím právě její základ mravní; právem – psaná ústava, parlament, byrokracie, policie, vojsko ani průmysl a obchod samy nezabezpečují demokracie, a nezabezpečuje jí žádný stát, není-li mravní opravdovosti občanů a souhlasu aspoň v hlavních názorech na svět a život. V přeceňování státní organisace, hmotného a hospodářského základu státu a společnosti, zapomíná a snadno na to, že se vždy a všude společnost zakládala a zakládá také na ideách a ideálech, na mravnosti a názoru na svět. Proto se stát od počátku historického vývoje všude opíral o mravní autoritu církve, odsud právě vznik theokracie a její vývoj v demokracii.
Pokud se týká nás, uvědomme si dobře, co to znamená vybudovat stát nový. Ztratili jsme už dávno svou vlastní dynastii, neměli jsme svého státu a vojska, šlechta a církev národu byly odcizeny, neměli jsme svého parlamentu (zemské sněmy byly slabou náhražkou) – kterými institucemi, kterými politickými ideami nahradíme tento nedostatek politické a státní tradice a autority, když organizujeme svůj obnovený stát? Stačí k založení a udržení státu republikánského a demokratického byrokracie a policie, stačí donucovací moc vůbec? Stačí parlament rozštěpený stranicky a národnostně? Za Rakouska monarcha měl starou teokratickou tradici a byl posvěcen vírou v boží milost (zval se přímo „svatým“), církev uváděla pro autoritu jeho a jeho státu přikázání Pavlovo, byrokracie, šlechta a vojsko byly vychovávány v témž duchu loyality – jaká je autorita naší mladé republiky? Které jsou důvody pro její uznání vlastními občany a národy a státy cizími?
V prvé chvíli obecného nadšení nad dobytou samostatností podřizovali se občané všech stran a směrů revoluční autoritě domácí a zahraniční: co bude, až nastanou dnové všední?
Nepodceňuji vnější autority státu, nepřidávám se k našemu Chelčickému, ale nemohu stát a jeho moc ani přeceňovat, zbožňovat; uvazuje se v úřad prezidentský, byl jsem si vědom svých bližších denních úkolů ve správě státu uvnitř i navenek, ale byl jsem si také vědom toho, že stát a politika bez mravního základu neobstojí. „…V tento úřad postaveni, jakž jsme došli milosrdenství, nemáme bázně; ale odmítáme ukrývání neslušnosti, nechodíce v chytrosti, aniž se lstivě obírajíce s slovem Božím, ale zjevováním pravdy stavíce sebe vůči každému svědomí lidskému před obličejem Božím.“ (II. Ke Korintským 4. 1. – 2.) To je program republiky a demokracie sub specie aeternitatis.
Mravním základem vší politice je humanita – a humanita je náš program národní.
Humanita je novější slovo pro staré slovo láska k bližnímu. Slova „láska“ se užívá dnes pod vlivem literatury zejména pro důležitou otázku poměru obou pohlaví, a moderní člověk se jaksi štítí užívat pojmu oficiálního náboženství. Proto se ujalo ve filosofii a brzy obecně již v XVIII. století slovo „humanita“ nebo „sympathie“, později „altruism“. K tomu vedl předchozí humanism a jeho ideál humanity. (Je rozdíl mezi humanismem a humanitismem!) Ve skutečnosti humanita není než láska k bližnímu, ale princip je formulován podle nových poměrů, zejména také politických a sociálních.
Humanitism není sentimentalism; i Ježíš žádá milovat bližního jako sebe samého. Člověk od přírody je jistě egoistou; ale je otázka, je-li jen egoistou či má-li pro bližního také cit sympatihe nebo lásky, a to cit bezprostřední, přímý, nikoli ze zřetelů zase egoistických. Psychologická analyse mě poučuje, že člověk od přírody má k bližnímu lásku bezprostřední, nezištnou, neegoistickou. (Přeložil jsem Humovu ethiku, a právě ji, na posílení tohoto rozpoznání).
Egoism je snad silnější; z toho plyne požadavek, vrozenou lásku k lidem vědomě zesilovat a zušlechťovat. Zkušenost nás poučuje, že se láska k lidem nakonec vyplácí (zřetel egoistický); láska a vyplývající z ní společenský řád normálního člověka uspokojuje nejlépe.
Příkaz lásky nepraví, že máme egoism potlačovat úplně. Ale jak musíme pěstovat lásku, tak musíme pěstovat u egiusn; neboť je rozdíl mezi egoismem a egoismem; je egoism nejen chytrý a moudrý, nýbrž také hloupý a velmi hloupý, škodící lidem ne méně, ba více, než hloupá humanita. Pouhé chytráctví se nakonec nevyplácí.
Je docela nesprávné tvrdit, že se humanitism utápí v citech a citlivosti; humanitism naopak žádá rozumnost, praktičnost. Uznávaje – řekl jsem to dost často – důležitost a v jistém smyslu i primárnost citu, zdůrazňuji rozumnost a žádám vzdělání, osvětu, vědu a vědeckost. Žádám s Dantem: luce intelettual piena d´amore. Angličané a Američané říkají: miluj mě trochu, ale dlouho – poučení pěkné, praktické.
Bylo také řečeno, že máme milovat i nepřítele, a mnozí vidí v tomto přikázání vlastní smysl lásky k bližnímu. Jistě lze milovat i nepřítele; pokud lidé nedorostou k této mravní výši, budou se spravovat praktickým a lidským přikázáním, být k nepříteli spravedlivým.
Pojem egoism mnohým je dost nejasný. Jestliže se kdo stará o sebe a především o sebe, o svou rodinu, o lidi sobě blízké, o svůj národ, tož to není vždycky egoism; účinná práce je nejmožnější tam, kde se právě energie nejsnáze a stále může uplatňovat. Sebe každý má stále při sobě, abych tak řekl, a může tedy pro sebe a na sobě stále pracovat. Proto lidé sobě nejen nejvíce prospívají, nýbrž také škodívají. Proto bude rozumný člověk pracovat pro ty, jichž svým vlivem dosahuje – láska musí být prací pro milovaného; sentimentální těkání po celém světě není žádnou humanitou, naopak.
Energie, prýštící z nadání, odbornost, posedlost ideou – Platonovo Eros – nejsou egoismem.
Kdo je naším bližním? Už Židé měli přikázání milovat bližního, ale bližním rozuměli krajana – Ježíš a jeho stoupenci pojem rozšířili i na lidi jinorodé. V středověku, jak právě ukázáno, pak v době nové v smysle humanity se ustavuje mezistátnost a mezinárodnost; přijímáme zásadu humanitní nejen intensivně (ethicky), nýbrž i extensivně (politicky a právně). To jest: při vší lásce k vlastnímu národu odsuzujeme národní šovinism a držíme ideál mezinárodnosti a mezistátnosti, úsilí, aby se Evropa, aby se celé lidstvo organizovalo co nejjednotněji. Žádáme politiku světovou. Mezinárodnost nepojímáme nenárodně, protinárodně, nadnárodně; nebudeme se přece rozplývat neúčinnou láskou k nějakému národu tam někde v Asii – člověčenstvo není nám pojem abstraktní, nýbrž konkrétní, praktický. To znamená, že není a nemůže být mezinárodnosti bez národnosti, člověčenstvo je organizací národů. Už jsem řekl a opakuji: čím národnější, tím lidštější, čím lidštější, tím národnější; humanita žádá lásku k vlasti a národu positivní, zavrhuje nenávist k národům jiným.
Humanita není totožná s pacifismem za každou cenu, s pacifismem pasivním. Válka obranná je mravně dovolená a nutná; humanita vylučuje jen válku útočnou, humanita je proti násilí: ale není pro pasivitu, naopak pro aktivitu, pro energii co nejúčinnější – humanita nemá být slovem a na papíře, nýbrž skutkem a skutkem stálým.
Nesprávné je konečně dělat rozdíl mezi mravností velkou a malou, že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk, který na příklad lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak; jen člověk slušný bude slušný vždy a ve všem. Havlíček dobře věc rozsoudil, když mezi morálkou soukromou a politickou rozdílu nedělal.
Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát, žádnou organisaci společenskou; neudrží se žádný stát, jenž porušuje všelidské základy mravnosti. Stát a zákon čerpají svou autoritu z všeobecného uznání mravních zásad a ze všeobecného souhlasu občanů v hlavních názorech na život a svět. Opakuji a zdůrazňuji: demokracie není jen státní a administrační forma nýbrž názor na život a na svět.
Základem státu, to již Řekové a Římané hlásali, je spravedlnost, a spravedlnost je arithmetikou lásky. Stát rozšiřuje postupně zákonem, zvykovým a psaným, příkaz lásky na všecky praktické poměry společenského soužití a podle potřeby k uskutečnění donucuje mocí (ne násilím! jak ukázáno při analysi německo-pruského nazírání na právo). Odsud starý spor o hodnotu mravnosti a zákona – zákon, právo, třebaže je mravním minimem, svou určitostí a praktičností má tak velikou důležitost. Ethické maximum – ideál – uskutečňuje se státem prakticky ethickým minimem, právem; ale to minimum se přibližuje vývojem lidstva vždy více ideálu.
Mravní základ všeho práva viděli již Řekové a Římané v právu přirozeném; toto učení středověkou církví bylo prohloubeno podle principu theokratického. Pádem theokracie v nové době učení o přirozeném právu nebylo zrušeno, ale pozměněno. My dnes tak zvané přirozené právo formulujeme ehticky, humanitně, ne nábožensky, jako středověk a Řekové (již Herakleitos řekl, že právo lidské žije právem božským).
Pro znalce problémů a sporů ve filosofii a vědě právní stručně formuluji svůj názor, že ethický princip nemůže být určen formálně, nýbrž věcně. Na příklad Kantův kategorický imperativ je nesprávný. Toto stanovisko má také pro politiku, státovědu a právo zásadní důležitost; odmítám všeliké pokusy odpoutat stát, zákon, právo a politiku od ethiky v tom smysle, že stát a právo mají svůj původ, ospravedlnění a cíl mimoetický a neethický a v nějaké nutnosti a absolutnosti, vyplývající z pouhého společenského spolužití. Pojmově se ovšem mravnost a právo (zákon) musí rozlišovat a oddělovat, a rozdíl je dán i historickým vývojem; pokud mravnost byla a je sankcionována nábožensky, jsouc právě podstatnou složkou náboženství, odcírkevněním, odlukou státu od církve a jeho osamostatněním se osamostatňuje také právo (zákon). Právníci obyčejně hledají důvody té samostatnosti státu a jeho zákonů v nějakých principech neethických, nejsouce si vědomi, že stále ještě operují se starými theokratickými pojmy, nově formulovanými. Stojím tu vědomě proti novodobým pokusům, ustanovit sankci státu a práva v nějakém neethickém principu normativním; methodický požadavek „principia non sunt multiplicanda praeter necessitatem“ platí i pro státovědu a právovědu: stát je organizací součinnosti přírodou dané. Vidím právě v tom zbytky theokratismu, redukovaného juristickou abstrakcí a scholastikou, pracující posud podle vzoru theologie, na fiktivní pojmovou entitu.
Pokračování
.jpg?s3=1)
