TGM Světová revoluce 128: Demagogie a demokracie

Jednáme-li o základech státu a politiky, třeba upozornit na souvislost státu a politiky s uměním a esthetikou; o poměru pravdy, dobra a krásy se ve filosofii abstraktně dávno uvažuje, nás tu však zajímá konkrétněji poměr krásy k dobru politickému. Je-li mravnost základem politiky, dotýká se určení poměru krásy a mravnosti (dobra) i politiky.

Zřízení společnosti se také posuzuje umělecky, estheticky; mluvívá se obrazně nejen o státním stroji nebo mechanismu, nýbrž také o stavbě a architektuře státu a podobně. Požadavek politické a sociální harmonie chová v sobě prvek umělecký. Dostojevskij právem bičuje esthetický odpor Ivanův proti bídě a žebrotě, ale jeho satira de facto zasahuje jen jednostrannost a upřílišenost.

O jednom oboru umění a krásy a jeho souvislosti s politikou již Řekové uvažovali konkrétně – o řečnictví v politice. Dobrý řečník se posud dost obecně pokládá za dobrého politika; jestliže se výmluvnost a umění rétorické spojují více s demagogií než s politikou, nesmíme zapomínat, že demagogie je také politika: kdy začíná demagogie, kdy přestává politika? A jestliže zase již Řekové demagogii od demokracie přesně nerozlišovali a jestliže se demokracii posud vytýká demagogie, chtěl bych vědět, zda si králové a císařové k boží milosti té demagogie také nepřimíchali.

Je dost spisů, zabývajících se demagogií, ale autorové většinou příliš lpí na zděděných formách aristokratických a odsuzují zdravou lidovost, projevující se v politické agitaci a v mluvě. Sám jsem musil v sobě překonat předsudky inteligenta zvyklého na akademický a divadelní kothurn. Podíval jsem se do historie politického řečnictví a viděl, jak zejména francouzská revoluce zlidovila politický sloh psaný i mluvený. Byly výstřelky, ale ty byly na opačném pólu také. Zajímali mě také kazatelé a rozmanité druhy kázání; našel jsem mezi jiným (Santa Clara je ze starší hrubé doby) londýnského kazatele Spurgeona: demagog, říkali jeho odpůrcové, ale on se řídil zásadou, že se bez ostychu v chrámě postaví na hlavu, získá-li tím duši. Pravidlo zajisté nebezpečně, ale také problém demokracie je problémem, jak pravou a řekněme šlechtěnou lidovost uplatnit v politice a v správě státu; silnější slovo na svém místě a v pravý čas odstraší jen nervosní dekadentní estéty. Slovo dobré, bylo řečeno, je také čin – jak by ne! Copak je celá literatura?

To dobré slovo ani nemůže být ztraceno, jako by podléhalo zákonu zachování energie - Platon, Ježíš k nám mluví stále a všichni ti velicí vůdcové duchovní…

Myšlenky státníků a zejména zákonodárců musí být vyjádřeny slovy případnými; sloh politický, zákonodárecký, vojenský mají velikou důležitost, a umění tu pomáhá politice velmi vydatně. Nezapomínám přitom ani na byrokracii – dobrý brus jazyka byrokratického se stanoviska nejen gramatického, nýbrž i esthetického bude velmi záslužným obohacením demokratické politiky a administrace. Zejména u nás! A co říci o slohu žurnalistickém? V tom Havlíček stále je dobrým učitelem.

Sem hledí také umělecké vytvoření demokratického státního symbolismu a ceremonielu. To je kapitola velmi důležitá, dávající mnoho přemýšlení! Hrad Pražský na příklad, stavbu čiře monarchickou, předělat na budovu demokratickou; přemýšlet o demokratické zahradě a parku a tak dále – to všecko jsou problémy a problémy dost vážné, jež by měly zajímat nejlepší hlavy umělecké. Ceremonie vyjadřuje ideu pro oko a smysly vůbec a má právě proto veliký poučný a výchovný význam.

Mne odedávna zajímala zejména souvislost politiky, státnictví a poesie (odkazuji na to, co jsem vyprávěl o schůzi s Paderewským): básníci u všech národů jsou tvůrci a strážci národních a také politických ideálů. Já aspoň jsem si nejlepší poesií vědomě tříbil obrazivost a jako přívrženec uměleckého realismu usiloval jsem o tu exaktní fantasii Goethovu. Bez obrazivosti (fantasie, ne fantastiky!) není možná velkorysá, světová politika tvůrčí; státník jako básník je poiétés – tvořitel, tvůrce.

Konečně by bylo dost co povědět o politickém a společenském blahomravu – dr Guth-Jarkovský neumdlévá a poučuje demokracii o slušném chování, a právem: Francouzové mají stará a přímo klasická díla o „savoir vivre“, také Angličané a demokratičtí Američané. My v té věci pokulháváme za Západem nedostatkem a zároveň jistou přílišností společenských forem: Jedni se nedovedou pěkně chovat, druzí trápí jiné a sebe zastaralými formami. Demokracie není hrubost a vulgárnost, ale žádá obcovací formy prosté a přirozené; ty se vyvíjejí jen tam, kde jsou lidé k sobě upřímní a kde jsou svobodni. I demokracie má svou eleganci. U nás jsme posud podrobováni škrobenosti a malicherné formálnosti.

Kapitola pro sebe je tak zvaná „společnost“ nebo „dobrá společnost“. Pokusy o ni, o „český salon“, dály se častěji; není nemožné, že se teď pod jistým tlakem četnějších cizinců vyvine, humanita se neprotiví společenské slušnosti, jen nezapomínejme, že civilisace není ještě kulturou a že se tak zvaná „společnost“ snadno stává hrobem nadšení, bez něhož se nic velikého nevykoná; ovšem – neškodí, budeme-li mít hřbitov pro chvilkové záchvaty a rozčilení, jimiž tak často maskujeme svou nevytrvalost.