TGM Světová revoluce 129: Státu co nejméně?

Demokracie opravdová žádá po každém občanovi živý zájem o věci veřejné a o stát; jak církev po věřících žádá živou víru, tak demokratický stát žádá po občanech živý politický zájem.

Za Rakouska jsme všichni, jeden více, druhý méně, Rakousko potírali a nakonec jsme se spokojili resolucí: c. k. vláda se vyzývá a tak dále. To jest, správu státu jsme ponechávali svým pánům a mezi sebou jsme se vesele škorpili a stranou stranu potírali. Těch, kdo pamatovali na to, vychovávat lid a strany přes oposici k správné státnosti a aktivní účasti ve státním životě, bylo málo; účast ve vládě se zrádcovala, protože jsme ve státu viděli nepřítele.

Teď máme stát svůj: máme proň dost lidí a stran s potřebnou státností? Máme dost lidí, kteří mají živý, ten odbornický zájem o stát, kteří se dovedou vyprostit z negace státu, které za Rakouska přivykli, kteří dovedou positivně tvořit stát nový a jeho správu? (Zase a stále případ toho nebezpečného anthropomorfismu!)

V starém státě se žádalo přijímání absolutismu panující aristokracie a byrokracie, žádala se poslušnost lidu; demokracie žádá zájem a smysl pro státní správu a jeho politiku od každého občana a ode všech. V demokracii je státem ne jeden, ale každý a všichni; smysl pro stát znamená zájem nejen o sebe a o úzký kruh, znamená odložení politického indiferentismu, který v státě absolutistickém byl tak rozšířen a tvoří takořka jeho podstatu. Bez tohoto zájmu o státá stává se republika de facto státem aristokratickým, byrokratickým, státem menšiny – forma sama nerozhoduje o podstatě státu.

Demokracie je svou podstatou proti všelikému anarchismu (astatismu), ať je to anarchism z politického radikalismu nebo z politické apatie. I anarchism mnohých slušných lidí jako anarchism Tolstého je vlastně dítětem absolutismu, který lidi od politiky a od státu odvrátil.

Rozdíl anarchismu a demokratismu si musíme dobře ujasnit.

Anarchism vystupuje proti demokracii ve jménu svobody, této základní ideje demokracie; jedni dokazují, že stát je instituce dočasná, že ho na počátku historického vývoje nebylo, nýbrž že vznikl později a že zase zmizí. Tento názor byl podrobněji propracován Marxem a Engelsem, a zdůrazňují jej teď komunisté proti sociální demokracii. Jiní zavrhují stát vůbec a v jakékoli formě, že prý je eo ipso nepřirozený a násilnický, potlačující svobodu. Sem spadá anarchism z přepjatého individualismu vystupňovaného v solipsism – stát překáží titanovi, je titana nedůstojný. Je dále anarchism, jak se říká, náboženský, ethický: anarchism Chelčického, Tolstého.

Proti anarchismu všech forem hájím důsledně demokracie. Každý člověk docela přirozeně touží po svobodě, a stát má tuto touhu po svobodě respektovat; ale čerpám z historie poznání, že společnost vždycky byla organisována státně. Spolužití společenské a spolučinnost vždy byla organisována; jednotlivci byli vždy a jsou jako celek mezi sebou více méně uvědoměle nějako spojeni. Tato organisace se může provádět buď násilím (z panovačnosti) nebo vzájemnou dohodou ze společenské potřeby, ze sympathie a rozumné úvahy. Z historie se poučujeme, že organisace společnosti v dobách starších do značné míry vznikla z panovačnosti a násilí silných a dovedných vůdců, že státy měly ráz vojenský, vojsko že bylo zárodkem a oporou státu; ale ne cele – i ty prvotní státy vznikly také z důvodů rozumových a mravních. Nebyla na počátku Rousseauova společenská smlouva, leda v zárodku; úplněji se zdělává teprve dodatečně vývojem vzdělanosti. Proti názoru, že stát vznikl jen z násilí, svědčí také vliv náboženský hned na prvotním stupni společnosti; ta společnost byla, třebaže primitivně, organisována teokraticky. A v náboženství sebe primitivnějším byl prvek mravní. Prvotní společnost nebyla demokracií, nýbrž aristokracií a monarchickým absolutismem; ale jediný vůdce, sebe silnější, nikdy by státu nevytvořil sám a jenom z vlastní moci, kdyby společenský celek nějak s ním nesouhlasil. Bylo by chybou vznik a podstatu státu nepřiměřeně idealizovat, jak to mnozí jeho obhájci posud dělají.

Zde chci jen ještě připomenout, že odmítám také theorii tak zvanou patriarchální, jako by stát byl vznikl jako přirozené rozšíření rodiny a tím ep ipso byl oprávněný a dobrý. Tato teorie se často podává od politiků a teoretiků slovanských. Stát nemá s rodinou nic společného, vznikl silami jinými, než kterými vzniká rodina: stát je jen organisátorem spolužití společenského, a to je podstatně jiné než spolužití rodinné. Nové studium primitivních národů potvrzuje tento názor velmi přesvědčivě. Již Aristoteles řekl, že člověk je od přírody tvorem společenským: mezi silami, které tuto „přirozenost“ tvořily a jimiž theoretik ex post stát vykládá, byly od počátku také úvahy rozumové.

Stát a jeho zřízení se mění podle dob a okolností, a mění se i funkce téhož státu. Někdy některý stav nebo třída společenská uchvacuje státní moc a státu pro své účely využívá; jindy zaměstnávají nejvíce státní správu speciálně poměry hospodářské nebo kulturní a dávají jí svůj ráz. Vždy se stát, in concreto lidé stát spravující, snaží opírat o mocné a nejmocnější společenské síly: o náboženství, vědu, finance a tak dále. I to se stává, že silná osobnost uchvacuje státní moc. To všecko je zneužívání státu. Vůbec historie státu je dokladem, že stát je nedokonalý, ale z toho nenásleduje anarchism (astatism), jako na příklad z nedokonalosti školství nenásleduje analfabetism. Společenské spolužití lidí není možné, není-li centrální, centralizující, kontrolující autority; chce-li to kdo pojmenovat jiným slovem než stát, buďsi, ale to je pak otázkou filologie, ne věci: vím, že filologie – kulatá slova – v politice mají veliký význam!

Jistá náklonnost k anarchismu se vyvinula u nás tím, že jsme se, nemajíce svého vlastního státu, organizovali národně a kladli národ nad stát a před stát. Z Kollára se ozývá Herder, že stát je organizací umělou, národ přirozenou. V tom je pravdy tolik, že organisace státní je užší, že nezabírá a nemůže zabírat všeho života jednohokaždého národa, třebaže se domáhá centralizující kontroly národního života celého.

Stát, ani stát demokratický, není institucí božskou a vševědoucí a všemohoucí, jak si to představoval Hegel, jen institucí lidskou, a po případě velmi lidskou se všemi slabostmi, avšak i s dokonalostmi těch lidí, kteří jej organizovali a kteří jej vedou. Stát není tak špatný a nerozumný, jak to říkají anarchisté, není však ani tak krásný a dobrý, jak zpívají oficiósové – celkem není poměrně horší než ostatní díla lidská. Je nutný.

Totéž platí o zákonech. Zákon je kodifikací pravidel státní administrace. V té administraci je mnoho čistě technického, vyplývajícího prostě ze státní mašinerie, abych to tak nazval. Avšak zákon má také význam mravní, všude se od státu a jeho zákonů žádá spravedlnost a právo. Právo má svůj základ, svou jistotu a zabezpečení v mravnosti to jest v humanitě, v lidskosti. Odmítám pangermanistické učení, že právo je tvořeno mocí, když se pojem moci ztotožňuje s pojmem násilí.

Jestliže se s demokratického stanoviska žádá státu co nejméně, pak to přijímám v tom smysle, že demokracie svou podstatou očekává od každého občana smysl pro stát, administraci, zákon. Demokracie spočívá na individualismu, ale individualism neznamená libovůli, nýbrž úsilí o silnou individualitu nejen sebe samého, nýbrž i ostatních občanů. Demokracie je samosprávou a samospráva je sebesprávou – samospráva začíná u sebe. Podívejme se na Anglii: proč je tam poměrně slušná demokracie při aristokracii a monarchii? Proto, že občané mají zájem o stát, nejsou administračně a politicky lhostejní, protože vyvinuli silný individualism. Upozornil jsem, že se ten individualism vyvinul církevně a nábožensky. Anglický občan si pomáhá co možná sám, a proto mu pomáhá také stát, anglický občan nevolá při každé maličkosti a hlouposti po policii. V Anglii je autonomie, samospráva, sebespráva.

Demokracie je možná je tím všeobecným živým zájmem o stát, o jeho vývoj a stálé zdokonalování: demokracie je přirozeným právem iniciativy ve všech oborech veřejného života, ať to právo je formálně uzákoněno nebo ne. V svobodném státě de facto je.

Často se teď doporučuje činnost organizační jako činnost po výtce politická a státotvorná; je to správné, ale i organisačnost se může přepínat. Myslím, že se na příklad naši sousedé Němci přeorganizovali; každá organisace, ať státní, ať sociální, ať náboženská, stává se zvykem mechanickou formou. Potřebujeme organizací živých – odkud je vzít, nebudeme-li sami živi? A život – stálá změna, růst! Organisačnost živou budou mít lidé tvořící, tvůrčí – nové se musí vytvořit, stále vytvářet také v životě společenském a státním.

Pokračování