TGM Světová revoluce 15: Výhody Švýcarska v zahraniční akci

Až do Říma trvala orientační fáze mé zahraniční akce; teď měla začít práce soustavná. K tomu se Švýcarsko samo sebou hodilo svou zeměpisnou polohou; sousedí s přátelskými i s nepřátelskými zeměmi, zejména také s Rakouskem, spojení s Prahou bylo poměrně snadné. Ve Švýcarech dále jako v politickém asylu sejdu se s emigranty ostatních národů.

Švýcary mi poskytovaly všech a hlavně nepřátelských listů a celé německé a rakouské publicistiky, zvláště politické a vojenské, a rozumí se, že jsme dostávali také tisk náš. To byla pro nás veliká výhoda: stopovali jsme podle denního tisku vývoj věcí doma a v Rakousku; byla to v boji proti rakouské a maďarské propagandě zbraň neocenitelná. V Ženevě a v Curychu daly se koupit všecky potřebné knihy, revue, mapy; to trvalo i později, dostával jsem ze Švýcar, čeho jsem potřeboval, i do Londýna, a do Ameriky. A potřeboval jsem toho (také pro své přátele) hodně; pro pečlivější politické pozorování byl jsem zvyklý, doplňovat si denní žurnalistiku literaturou politickou a historickou; vždy jsem stopoval literaturu hlavních zemí všecku, také krásnou, abych politický vývoj chápal z celkového života hmotného a duchového. Měl jsem brzy slušnou válečnou knihovnu pohromadě.

Ve Švýcarsku jsme měli kolonie; těch v Italii nebylo, a šlo o to, informovat je o situaci doma, sjednotit části roztroušené po několika městech programově a organizovat je ke spolupráci. V Ženevě byli hned energičtí pomocníci: dr Sychrava, ing. Baráček, student mathematiky Lavička, později pánové Božinov, Kyjovský a jiní; dr Sychrava měl obtížný úkol žurnalistický (nebylo spolupracovníků a příspěvky do našich zahraničních listů nepřicházely ani z domova) a dohled nad všemi pracemi pro spojení s Prahou.

Byl tenkrát v Montreaux hrabě Lützow; abych ho nekompromitoval, nešel jsem k němu, ale věděl o mé činnosti a souhlasil, jak mi pak referovali společní přátelé v Anglii, zejména také s mou politikou ruskou.

Sotva jsem se v Ženevě zařídil, přicházely od rodiny v Praze neočekávané zprávy o nemoci našeho Herberta – dne 15. března definitivní telegram o jeho úmrtí – ale, vždyť tisíce rodin ztratilo doma válkou své členy! Člověk vzácně čistý a čestný a malíř-básník, usilující o krásnou prostotu - - zdravý a silný tělocvikem a tolik se namáhal, aby nemusil Rakousku na vojnu, a přece válkou našel smrt – přenesením tyfu haličskými uprchlíky, jimž pomáhal. Případ pro fatalisty.

Moji dávní klerikální odpůrcové posílali mi z Prahy své hrubé, nenávistné anonymní dopisy: Prst Boží! Byl jsem si jist, že trestem za mou protirakouskou politiku to nebylo, spíše napomenutím, v ní neochabovat…

Prvým a naléhavým úkolem pro naši akci byla organisace práce podzemní – vysílání a přijímání poslů do Prahy a z Prahy. Dařila se dobře: všichni jsme pracovali s chutí, a nový úkol zajímal; sám jsem se věci hodně věnoval. Úkol byl technický a psychologický; dělaly a vynalézaly se rozličné předměty, do nichž se listy (šifrované i nešifrované) uschovávaly; měli jsme na příklad dovedného truhláře, který nám dělal takové kufry a bedny, že se v jejich postranních stěnách mohl umístit značný počet novin, psaní a podobně, a policie nám při vší opatrnosti nic nenašla. Pravidlo bylo, nedělat, co se dělá obyčejně; tedy žádné dvojité dno, nic do bot a šatů, všecko musilo být nezvyklé.

 Těžší byl výběr lidí a jejich informování; každý posel musil být podle svých schopností, vzdělání a tak dále instruován, aby dovedl postupovat ve všech situacích, do nichž by upadl. Na možné situace musil být připraven. Také se mu podle schopností a vzdělání musily vybrat úkoly. Často překáží při této práci, že se poslové nedrží instrukcí, improvizují bez rozvahy a dopouštějí se tím neopatrností.

Takovou neopatrností bylo později přitíženo dru Kramářovi, on, a brzy také dr Rašín, byli uvězněni; později také redaktoři Času, paní Benešová a naše Alice. Člen našeho podzemního oddělení, sociální demokrat, nemile nesl, že se jeho strana dost neúčastní zahraniční práce, proto ho napadlo poslat posla bez mého vědomí k dru Soukupovi, aby jej a stranu vyzval ke spolupráci. Tento posel byl policií dopaden. Věc je dostatečně známa. Nám se případ vymstil, musili jsme začít znova a novým způsobem; policie byla již také dovednější, a proto jsme musili i my napínat své síly. Nejvíc mi ovšem dělalo starosti, aby nebyl chycen dr Beneš.

Spojení s Prahou se dálo také do jisté míry „legálně“ poštou; s počátku alespoň listy (nepolitické) docházely tam sem; mohl jsem tedy v opatrné a smluvené formě povědět, že bych po případě došel domů. Přišel ovšem hned koncem ledna od dra Beneše telegram, že je to již nemožné, a také Machar poslal zprávu, že by mě hned na hranicích potrestali smrtí; pražští přátelé byli zpraveni o telegramu barona Macchia z Říma (neměl mě rád od boje proti Aehrenthalovi), žalujícího na mé velezrádné podniky v Římě. Velmi dovedně užívali naši doma novin (i německých), aby nám v rozličných anoncích a zasláních podávali zprávy a pokyny. Dru Benešovi se podařilo dvakrát přijet ke mně na několik dní do Švýcar. Přišli také profesor Hantich, poslanec Habrman a dr Třebický. Dr Třebický mi potvrdil, co jsem už věděl od dra Beneše, že totiž dr Rašín výborně a neúmorně pracuje s drem Benešem v Maffii. Vzkázal jsem mu, že starší neshody a kyselosti mezi námi pro mne válkou přestaly, a projevil jsem svou radost ze součinnosti.

Zvláštní a těžký obor bylo komponování šifer a rozmanitých klíčů, protože se po nějakém čase musily měnit; ing. Baráček pracoval na konstrukci zvláštního psacího stroje na šifrování.

Druhý veliký úkol byl, sebrat kolonie všech spojeneckých zemí v jednotný celek; to se dařilo pomalu, protože korespondence z dálky byla nesnadná. Postupem času jsem všecky hlavní kolonie sám navštívil anebo někoho k nim poslal a takto písemné dohadování dotvrdil. Aby pak nebylo obšírné a namáhavé korespondence, musili jsme mít list, který by všecky kolonie stejně informoval a vedl. Do jisté míry nám pomáhal tisk přátelský, uveřejňováním zpráv a interviewů, ale i nepřátelský – svými denunciacemi a žalobami.

S Paříží bylo teď spojení snadné; s Denisem jsme si dopisovali, a brzy přijel pan Kepl, který mu byl k ruce v práci s pařížskou kolonií; ustálilo se mezi námi a Paříží pravidelné spojení poštou a vzájemnými návštěvami. Z Ženevy byla také snadnější korespondence s Londýnem, s Amerikou a s Ruskem.

Naši lidé všude správně chápali, čeho bylo třeba; všude spontánně vznikaly rozličné pokusy vojenské, žurnalistické a pokusy o centrální, vedoucí orgán. Tak vznikl ve Švýcarsku v Bernu Ústřední svaz českých spolků ve Švýcarsku (3. ledna); v Paříži počaly vycházek týdeníky Na zdar pana Hoffmanna-Krátkého a pak L´Indépendance Tchèque, orgán pana Koníčka z Ruska, a brzy potom (28. ledna – 5. února) utvořena „Národní rada československých kolonií“, tato „Národní rada“ vystoupila ostrým protirakouským manifestem (16. února: František Josef se zbavuje trůnu) a Posláním na Slovensko. Ovšem tyto pařížské podniky naší věci také škodily.

V Americe se konal 13. a 14. března v Clevelandě sjezd Českého národního sdružení v Americe, v němž byla soustředěna všecka odbojová práce naší americké kolonie.

V Moskvě uspořádán 7. – 11. března prvý Sjezd zástupců československých spolků na Rusi a na něm založen Svaz československých spolků na Rusi.

Také v Srbsku a v Bulharsku se organizovali krajané podobně; jen v Německu, ač tam našich lidí bylo více než jinde, odbojové organisace přirozeně nebylo.

Všude se koncipovaly a prohlašovaly přibližně stejné plány; zejména odboj proti Rakousku-Uhersku se projevoval vstupem do dohodových vojsk.

Politické programy byly obyčejně radikální, ale dost často nepromyšlené; žádala se na příklad nejen Vídeň s Rakousy, nýbrž i celé bývalé Slezsko, někdy i jiné země, které k České koruně náležely třeba jen na čas; a nadšené politiky ani nenapadlo, že by takový náš stát byl většinou německý. Neškodilo mnoho, kolovaly-li tyto fantasie mezi našimi, ale škodilo, když byly podávány některým vládám a politikům.

V koloniích všude byly neshody stran a osob, neshody tu i tam namnoze podmíněné zvláštnostmi místními; bylo dost rozumů, žárlivosti a osobních potyček, ale bylo také dobré vůle všude dost. Snad nejprudší byly obtíže v Paříži; profesor Denis nemohl to vydržet a odřekl svou účast v práci. Řečená „Národní rada“ a listy byly pochovány, sotvaže vznikly. (Časopisu Na zdar vyšla tuším jen 4 čísla, L´Indépendance Tchèque jen 11 čísel.)

Bez velkých obtíží se uznala všude a brzy moje autorita, zprávami a poučováním se kolonie jednotně orientovaly; tak asi v létě 1915 byl tento proces zhruba ukončen. Měli jsme pak již své orgány, jednotně vedené. Denisova revue La Nation Tchèque vyšla 1. května; 17. června vyšel Čechoslovák Bohdana Pavlů v Petrohradě – v Kijevě vycházel Čechoslovan pana Švihovského – a nakonec jsme měli Československou samostatnost dra Sychravy, vycházející ve francouzském městečku Annemasse od 22. srpna. Samostatnost byla vlastním „orgánem politické emigrace“ (tak podtitul) a oficiálním mluvčím ústředí a vedení celé zahraniční akce. V Americe Češi a Slováci měli svou rozvětvenou žurnalistiku; na Rusku list slovenský vznikl teprve 1917 (od května – Slovenské hlasy). Na Sibiři vydávány pak listy české i slovenské.

Na mé stálé naléhání, aby z Čech přišli někteří poslanci a žurnalisté, přijel koncem května poslanec Dürich. Znal jsem ho z Vídně, z parlamentu; poslanec ve svém vystupování slušný, mluvící francouzsky a rusky, ale politicky byl pro situaci slabý. Přišel, když ho dr Kramář vyhlédl jako zástupce národa speciálně pro Rusko; neměl jsem proti tomu nic, jestliže se dohodneme o programu. Byl orientován pro cara a dokonce pro pravoslaví, jak tak mnozí z těch našich rusofilů, očekávajících všecku spásu od Ruska. Dělalo mezi našimi zlou krev, že se ve svém rusofilském pasivismu neúčastnil naší práce, a vytýkali mu, že ani do Ruska nepospíchal; k uvarování veřejných sporů musil jsem nespokojence nejednou mírnit. Pokud se jeho cesty do Ruska týká, vypozoroval jsem na ruském velvyslanectví, že se o tom s Petrohradem korespondovalo, ale neřekli mi co. Průtah byl nápadný. (Vskutku ministerstvo zahraničí roku 1915 Dürichovi visum odepřelo).

Já už v Praze pomýšlel na to, aby dr Scheiner, jako hlava Sokola, uprchl do Ruska, měl značnou autoritu a té mohl užít k budování našeho vojska; naléhal jsem na to ze Švýcar velmi a stále. Z Prahy jsem dostával zprávy, že se to stane.

Pokračování