TGM Světová revoluce 16: Český černosotěnec z Ruska

Ve Švýcarsku se utužovalo naše politické spojení se spojeneckým zahraničím. Předně ve Švýcarsku samém získali jsme nové a četné přátele; přirozeně nejdříve v části francouzské, ale i v německé. Měl jsem brzy styky s kruhy publicistickými (Journal de Genève a jiné časopisy), universitními a tak dále. Vydatnou pomocnicí mně v tom byla naše Olga.

Dostávali jsme důležité zprávy z Prahy, zejména vojenské; to byl důvod navázat pravidelný styk s vyslanectvím italským.

Spolupráce s Jihoslovany pokračovala; navzájem jsme si sdělovali, co každý dělá, spolu jsme se radili, často společně postupovali. Do Ženevy přicházeli ze všech zemí jihoslovanských někteří představitelé političtí a z jiných oborů veřejné činnosti. V Londýně se ustavil 1. května 1915 Jihoslovanský výbor jako orgán Jihoslovanů z Rakouska-Uherska; vydával svůj Bulletin Yougoslave v Paříži a podával memoranda francouzské vládě, anglickému parlamentu a tak dále. Srbové (z království) měli v Ženevě svůj zahraniční list La Serbie; v Ženevě bylo také Srbské novinářské bureau. Černohorci měli dva orgány Ujedinjenje (pokrokových) a Glas Crnogorca (králův); ten vycházel v Neuilly u Paříže.

Omladině jihoslovanské, vydávající spis o národním programě, napsal jsem předmluvu.

V Ženevě byli dobří známí jako profesor Bogdan Marković a jiní; přišel na čas i Supilo, když se vrátil z Ruska, kam se vypravil hned po Novém roce, aby oficiální Rusko získal pro Jihoslovany. O té jeho ruské cestě povím později. Srbský konsul nás zaopatřoval potřebnými pasy a visy do Francie i jinam. Sám jsem měl také pas srbský. Těmito přáteli jsem si zjednal zprávy o našich krajanech v Srbsku; přišel do Ženevy také velitel zajateckého tábora Paunković, a od něho jsme slyšeli, co se v Srbsku děje a jak mnoho máme svých zajatců. Pomýšlel jsem tenkrát podívat se k nim, ale poměry mě zdržely v Ženevě.

Ve Švýcarsku byla také dost silná propaganda bulharská; brzy byly mezi Bulhary a Srby ostré spory, mezi jiným také o Miljukova, stranícího Bulharům (Miljukov, vypověděný před lety z carského Ruska, žil delší čas v Bulharsku a tím byl Bulharům blízký). Já jsem si přirozeně těchto sporů s Bulhary neúčastil, třebaže jsem politiku bulharskou odsuzoval jak vidět z prohlášení listopadového. Bulhaři žádali nejen celou Makedonii, nýbrž i staré Srbsko a území tak zvané bulharské Moravy. K tomu se musí ovšem připomenout, že Spojenci tyto výhody Bulharům slibovali, když je pro sebe chtěli získat – tato politika Spojenců, namířená proti Srbsku, krvácejícímu na straně Spojenců, byla předmětem mnohých úvah mých přátel jihoslovanských a anglických.

Vyvíjely se však spory i mezi jihoslovanskými organizacemi a mezi jednotlivci; byla již zjevná politická diferenciace: Srbové drželi program velkosrbský a centralistický, Charváti a Slovinci program federativní; mnozí však velkocharvátský. Centralisté i federalisté hlásali národní sjednocení („Jugoslavie“), ale stejné slovo krylo velmi různé, nepropracované pojmy. Vedle toho byly ještě zvláštní směry a odstíny, jako Černohorci, směr austrofilský nejen v Charvátsku, nýbrž i v Srbsku (představitelem profesor Perić v Bělehradě) a jiní.

S Ruskem byl jsem v stálém spojení panem Svatkovským, žijícím tehdy už ve Švýcarsku. Také s ruským vyslanectvím v Berně navázal jsem styky (nevalné).

Dopisoval jsem ovšem vedoucím lidem v naší ruské kolonii; začátkem února přijel z Ruska přes Paříž pan Koníček, člen prvé deputace u cara. Přišel, aby mi prý odevzdal vedení v Rusku. Byl jsem hned doma: jeden z četných našich politických nezkušenců na Rusku. Své vzkazy z Ruska i na veřejných přednáškách začínal: „Batuška car pozdravuje“. Tím ovšem v našich koloniích všude byl hned hotov, v Paříži, v Ženevě a pak i v Americe; mnozí ho pokládali za oficiálního agenta. Proti mně začal brzy boj; v Paříži opanoval Národní radu československých kolonií a založil L´Indépendance Tchèque. Udělal nám dost nepříjemností a svým černosotněnským panslavismem vzbudil nevoli u Francouzů. Získal však málo přivrženců; někteří z nich se dopouštěli takových přemrštěností, že byli pokládáni za rakouské provokatéry. V Ženevě s ním sympathisoval dr Vítězslav Štěpánek, agitující po českých hospodách a kavárnách letáky, v nichž hlásáno černosotněnské carství, ruství a pravoslaví. Přesto jsem mu byl nápomocen svým spojením s Prahou; nepřekážel jsem mu, když chtěl jít na Rus, naopak, i v tom jsem mu pomohl. Mihl se u mne v Londýně na cestě do Petrohradu.

Pokračování