TGM Světová revoluce 17: Snaha získat Itálii

Když organisace naší zahraniční činnosti takto byla pokročila, odjel jsem v polovici dubna na chvíli do Paříže a do Londýna, abych tam poměry viděl na vlastní oči. Z obou kolonií přicházely zprávy o osobních a politických potyčkách, a moji přátelé Seton-Watson a Steed mě naléhavě zvali také z důvodů politických. Projednali jsme v Paříži všechno s Denisem a promluvil jsem s mnohými členy kolonie; nastalo uklidnění. V Londýně urovnání sporů bylo poměrně snadné, ale zdržel jsem se tam déle, abych vypracoval pro ministra Greye a politické kruhy Memorandum, v němž jsem to, co jsem v Holandsku probral se Setonem-Watsonem, precizoval. V něm jsem zdůraznil právo historické na samostatnost a zdůvodnil náš odboj vůbec. To bylo nutné, protože si v Anglii mnozí politikové úpravu budoucí Evropy představovali více podle principu národnostního. Také jsem polemizoval proti odstoupení značné části Dalmácie Italii, o němž jsem se v Londýně něco dověděl; jednání o dohodu Italie s Anglií, Francií a s Ruskem se vleklo již delší dobu, slyšel jsem na ně narážky (od Srbů) v Ženevě i v Paříži.

V Londýně jsem o celkové situaci byl informován velmi spolehlivě.

V Londýně jsem byl také u ruského velvyslance Benckendorffa. Informoval jsem ho o nás, o Rakousku a podal mu několik dokumentů (mezi jiným rozkaz Friedrichův o potlačování Sokolů). Zdálo se mi, že smlouva s Italií na něho měla vliv; aspoň si netroufal nic slíbit a bylo z jeho řečí zjevné, že Rusko nemělo žádného přesného plánu se Slovany. To mně nebylo novinkou, ale chování Benckendorffovo mi to potvrdilo. Radil, abych co nejdříve zajel do Petrohradu k Sazonovu a hlavně k Nikolaji Nikolajeviči, všemocnému prý pánu situace.

Zpátky z Londýna jsem se zdržel zase nakrátko v Paříži a dotvrdil, co jsem byl začal. S Denisem jsme měli podrobné rozhovory o všech slovanských zemích a rozumí se o celé světové situaci; jeho kniha La Guerre, kterou jsem hned, jak vyšla, poslal do Prahy, byla vhodným podkladem k diskusím. Celkem jsme se dohodli; o osudu Cařihradu, otázce velmi důležité, měl své odlišné stanovisko. O organisaci časopisecké jsme jednali již z Ženevy; to jsme dojednali.

V Paříži jsem se také sešel s Jihoslovany, tam působícími; hlavní osobou byla vyslanec Vesnić, jehož jsem poznal už jako studenta. Byl nám po celou válku věrným a pomocným spojencem. Mluvili jsme ovšem také o londýnské konferenci a o ústupcích, jež Spojenci (také Rusko) Italii dělali v Dalmácii. Snaha získat Italii zatlačila i v Paříži slovanské zájmy na delší dobu do pozadí. Proto jsem zahraničního ministra Delcassé ani nevyhledal, domnívaje se, že by mu to bylo nemilé; ostatně jsem byl také informován, že se dlouho neudrží (odstoupil 13. října).

Pokračování