TGM Světová revoluce 18: Itálie vypovídá válku Rakousku

Nemohu zatajit, že mi způsobila velikou radost Italie, když se zřekla trojspolku (4. května) a dokonce Rakousku-Uhersku vypověděla válku (23. května). Mravní, politický a vojenský význam tohoto rozhodnutí byl velmi značný, neboť situace na bojištích se 1915 nevyvíjela pro nás dobře. Pravda, a to charakterizovalo politické hledisko italské, Německu Italie války nevyhlásila zároveň, ale teprve po roce (28. srpna 1916).

O tom, že Italii hleděl získat Bülow, už jsem referoval; Rakousko pod tlakem Německa učinilo Italům nabídky, aby zůstali neutrální; Burián nabízel (27. března 1915) italské Tyrolsko, ale Sonnino (9. dubna) žádal mnohem více, zejména také německé a slovanské území. Rakouské protinávrhy (10. května) již neměly významu, neboť 26. dubna byla v Londýně sjednána smlouva, v níž asi půl Dalmácie bylo přiřčeno Italii. Charváti a Slovinci londýnským ujednáním byli velmi znepokojeni.

Říkalo se tenkrát v kruzích dosti informovaných, že císař Vilém svou bezuzdnou osobní kritikou italského krále situaci pro Rakousko a Německo zhoršoval; de facto jsem se později dověděl, že urazil italského krále stručným telegramem, aby dostál svým spojeneckým závazkům.

Sledoval jsem ve Švýcarsku rozvoj války velmi pečlivě; dobrou pomůckou pro stálý válečný přehled byly v Journal de Genève články plukovníka Feylera, redaktora Revue Militarie Suisse. Ještě mě trápila otázka, potrvá-li válka opravdu dlouho, jak jsem počítal. Na počátku roku 1915 mnozí francouzští politikové i vojáci ještě očekávali brzké vítězství pomocí Rusů; vzpomínám předpovědí generálů Zurlindena, Duchesna a jiných. Poznal jsem do léta 1915 situaci v hlavních spojeneckých zemích a přesvědčil jsem se, že jsme všude málo známi a že nebylo žádných vážnějších politických styků; obával jsem se, že bychom vyšli naprázdno, kdyby Spojenci vyhráli brzy. Za války delší měli bychom více času ku propagandě. Mluvilo se všude o válce nerozhodné; situace 1915 a ještě i později toho nevylučovala.

Bitva na Marně a její důsledky mě zajímaly stále a snažil jsem se všemožně o odbornické informace, ale těch se mi dostalo v hojnější míře teprve v Anglii. Na frontě francouzské po bitvě na Marně stále více se ustalovala válka posiční, z čehož se mohlo soudit, že potrvá dlouho. Němci v dubnu překvapili s plyny, jakože Němci vůbec podobnými překvapeními postupovali ve své taktice zastrašovací. Rozhodnějších bitev nebylo.

Rusové byli poraženi v Prusku hned loni, roku 1915 i v Haliči (Gorlice-Przemyśl); naděje na ruskou okupaci českých zemí byly pohřbeny. V létě přešli Němci k okupaci ruského Polska; padla Varšava, až i Vilno, ruská armáda nebyl zničena, ale zatlačena do vnitrozemí. Že se car sám ujal vrchního vedení armády (6. září), charakterizovalo situaci v Rusku, tu politickou a vojenskou neschopnost cara a jeho rádců.

Italové postupovali pomalu, na Soči se počínala řada bitev (počítá se jich tuším 12). Angličané začali v únoru odvážný boj o Dardanely, jenž se však brzy stával nevýhodným.

Německá propaganda ve Švýcarsku využívala situace na bojišti velmi účinně. Zajel jsem proto na několik dní do Lyonu, vidět jižní Francii a pozorovat vojsko, zejména nováčky přicházející do armády. Nepřátelé Francie roztrušovali nepříznivé zprávy o francouzských rekrutech, o protiválečné náladě v Lyoně a na jihu vůbec; zajel jsem tam tedy, pozorovat. Také jsem nádavkem mohl pozorovat katolické hnutí a jak se obráželo ve vojsku a právě zase na nováčcích, přicházejících k plukům s medaillonem Panny Marie na čapce nebo na kabátě. Náboženskému hnutí za války jsem věnoval ve všech zemích pozornost.

Také do Italie jsem se zajel podívat aspoň na chvíli, jak se vyvíjely poměry po vypovědění války. Viděl jsem severní Italii (Milán), o níž se také šířily německé nepříznivé zprávy. Pobyl jsem u ruského spisovatele Amfitěatrova, bydlícího tenkrát v Levantě. Vrátil jsem se i z Italie jako z jižní Francie uspokojen.